EN
EN hledat Košík

Interpreti

Daniel Barenboim
dirigent

 

Daniel Barenboim (*1942 v Buenos Aires) začal na klavír hrát v pěti letech, nejprve pod vedením své matky, později otce, který zůstal jeho jediným učitelem klavíru. Na veřejném koncertu poprvé vystoupil jako sedmiletý. V roce 1952 přesídlil s rodiči do Izraele. V jedenácti letech absolvoval v Salcburku kurz dirigování u Igora Markeviče. V letech 1955 a 1956 studoval harmonii a skladbu u Nadi Boulangerové v Paříži. Jako desetiletý debutoval na mezinárodní scéně sólistickými klavírními vystoupeními ve Vídni a Římě, a poté v Paříži (1955), Londýně (1956) a New Yorku (1957), kde hrál pod taktovkou Leopolda Stokowského. Od té doby je pravidelným hostem koncertních pódií v Evropě, USA, Jižní Americe, Austrálii i na Dálném východě.


Od svého londýnského debutu u Philharmonia Orchestra v roce 1967 se Daniel Barenboim zařadil mezi nejvyhledávanější dirigenty předních světových orchestrů. V letech 1975–1989 byl šéfdirigentem Orchestre de Paris, s nímž často uváděl díla soudobých skladatelů (Lutoslawského, Beria, Bouleze, Henzeho, Dutilleuxe, Takemitsua ad.). Jako operní dirigent se poprvé představil v roce 1973 na Edinburském festivalu provedením Mozartova Dona Giovanniho. V roce 1981 poprvé vystoupil v Bayreuthu, kam se poté pravidelně vracel do roku 1999 (Tristan a Isolda, Prsten Nibelungův, Parsifal a Mistři pěvci norimberští). V letech 1991–2006 byl hudebním ředitelem Chicago Symphony Orchestra (poté jmenován jeho doživotním čestným dirigentem). V roce 1992 se stal generálním hudebním ředitelem berlínské Staatsoper Unter den Linden. V roce 2000 ho členové Staatskapelle Berlin zvolili doživotním šéfdirigentem. Uvedení souborného cyklu Wagnerových oper v berlínské Státní opeře a kompletního Beethovenova a Schumannova symfonického odkazu se setkala s celosvětovým ohlasem, stala se podkladem pro řadu CD a podnětem k Barenboimovým vystoupením s orchestrem v Berlíně, Vídni, New Yorku a Tokiu. V rámci FESTTAGE 2007 představil společně s Pierrem Boulezem a orchestrem Staatskapelle Berlin kompletní cyklus symfonií Gustava Mahlera. Svou činnost v oblasti klasicistně-romantického repertoáru kombinuje se soudobou tvorbou. V berlínské Staatsoper uvedl premiéru opery Elliota Cartera What next? a koncertní program Staatskapelle pravidelně zařazuje díla Bouleze, Rihma, Mundryho, Cartera, Höllera ad. V dubnu 2003 se Barenboim spolu s orchestrem Staatskapelle stal držitelem Ceny Wilhelma Furtwänglera.


V roce 1999 založil Daniel Barenboim ve spolupráci s palestinským literárním badatelem Edwardem Saidem West-Eastern Divan Workshop, tvůrčí dílnu sdružující každoročně v létě mladé hudebníky z Izraele a arabských zemí ke společnému muzicírování. V létě 2005 uspořádal West-Eastern Divan Orchestra historický koncert v palestinském městě Ramalláhu, přenášený televizí a zaznamenaný na DVD. V roce 2002 byla Danielu Barenboimovi a Edwardu Saidovi ve španělském Oviedu udělena v ocenění jejich mírotvorného úsilí Cena prince Asturského. Daniel Barenboim je nositelem impozantního počtu nejvýznamnějších cen a vyznamenání, mezi něž mj. patří německý řád Záslužného velkokříže s hvězdou, Umělecká cena udělovaná izraelskou Wolfovou nadací, nejvyšší pocta Německé kulturní rady „Kulturgroschen“, mezinárodní Hudební cena Ernsta von Siemens, čestný doktorát Oxfordské univerzity, Praemium Imperiale, udělovaná japonskou císařskou rodinou, Hudební cena Herberta von Karajana ad. V únoru 2011 mu francouzský prezident Nicolas Sarkozy udělil titul velkodůstojníka Řádu čestné legie a v červenci mu britská královna Alžběta II. udělila titul rytíře-komandéra Řádu britského impéria. V říjnu převzal Cenu Willyho Brandta.


Od začátku sezony 2007/2008 se datuje Barenboimova úzká spolupráce s milánskou La Scalou, spojená s funkcí hlavního hostujícího dirigenta, v jejímž rámci zde řídí operní i koncertní představení a vystupuje jako interpret v programech komorní hudby. Na podzim 2011 byl jmenován hudebním ředitelem La Scaly. Daniel Barenboim je autorem několika knih – autobiografického titulu A Life in Music a společně s Edwardem Saidem textu Parallels and Paradoxes. Na podzim roku 2007 vyšla v Itálii jeho kniha La Musica sveglia il tempo (dostupná i v německém překladu Klang ist Leben – Die Macht der Musik). S Patricem Chéreauem vydali v prosinci 2008 i knihu Dialoghi su musica e teatro. Tristano e Isotta.