Rezidence Barbary Hannigan – Pražské jaro

Masterclass – Barbara Hannigan

Iva Nevoralova — Fri, 31 Oct 2025 10:39:46 +0000

Masterclass je určen studentům/studentkám zpěvu a není repertoárově omezen. Aktivní účast je zdarma, zájemci se mohou přihlásit do 31. března 2026 na e-mailové adrese masterclass@festival.cz zasláním svého aktuálního životopisu.

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. V roce 2025 získala titul Umělec roku Musical America.

Barbara Hannigan se již několik let soustavně věnuje mladé generaci umělců. V roce 2017 založila mentorský program Equilibrium Young Artists a v roce 2020 platformu Momentum: our future, now. Obě iniciativy nabízí mladým profesionálním umělcům jak umělecké vedení, tak zajímavé koncertní příležitosti. Barbara Hannigan působí také jako „Reinbert de Leeuw Professor of Music“ na Královské hudební akademii v Londýně a jako „Creative Associate“ na Juilliard School v New Yorku.

Rezidence Barbary Hannigan na Pražském jaru 2026
20/5 Barbara Hannigan & Bertrand Chamayou
24/5 Barbara Hannigan & Belcea Quartet
26/5 Barbara Hannigan – Lidský hlas
2/6 Barbara Hannigan & Česká filharmonie

Barbara Hannigan © Luciano Romano

Barbara Hannigan & Belcea Quartet

Kateřina Koutná — Thu, 23 Oct 2025 15:02:52 +0000

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.

Druhý projekt její umělecké rezidence na Pražském jaru přinese festivalový debut Belcea Quartet. Smyčcové kvarteto, jež se zformovalo v roce 1994 na Royal College of Music v Londýně, dnes patří mezi nejvýše ceněné komorní soubory světa. Pravidelně vystupuje v londýnské Wigmore Hall, pařížském Théâtre des Champs-Elysées, newyorské Carnegie Hall či vídeňském Konzerthausu. V letech 2017–2020 působilo jako rezidenční soubor Pierre Boulez Saal v Berlíně. Německý deník Hamburger Abendblatt o něm napsal: „Belcea Quartet hraje koncerty, které se zapisují do věčnosti.“

Barbara Hannigan © Marco Borggreve

Ansámblu, který proslul uměním spojit dokonalou souhru a intonaci s přirozeností výrazu, bude patřit první polovina večera. Ryze středoevropský program otevře Pět vět op. 5 Antona Weberna (1883–1945), výjimečná skladba, jež více než sto let po svém vzniku stále působí svou smělostí, koncentrací výrazu a podmanivou expresivitou. Pět hudebních miniatur (čtvrtá část například trvá jen několik sekund) pro smyčcové kvarteto z roku 1909 je ukázkovým příkladem Webernovy schopnosti spojit jednotlivé hudební prvky do krystalicky čistého celku. Průkopník tzv. Klangfarbenmelodie dociluje nových zvukových světů mimo jiné tím, že klade na hráče spoustu technických požadavků, s cílem maximálně využít zvukových možností nástrojů. Výsledkem je skladba, jež kombinuje zvukovou askezi s ladností linií a barev a momenty mimořádné něhy s extrémní zvukovostí. Webernův specifický zvukový svět poté vystřídá hudba Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Zazní jeden z Mozartových nejkrásnějších smyčcových kvartetů nazvaný pro svůj neobvyklý harmonický úvod „Disonantní“. Dílo je součástí souboru šesti kvartetů, které Mozart zkomponoval mezi léty 1782–1785 a věnoval je Josephu Haydnovi.

Ve druhé polovině večera se k Belcea Quartet připojí Barbara Hannigan. Nejprve spolu uvedou cyklus Melancholie op. 13 německého skladatele Paula Hindemitha (1895–1963) na verše Christiana Morgensterna. „Partituru Hindemithovy Melancholie jsem u sebe nosila mnoho let a čekala na vhodný okamžik k jejímu uvedení. Chtěla jsem ji poznat od doby, kdy mi o ní řekl můj milovaný kolega Reinbert de Leeuw,“ vzpomíná Hannigan na dnes již zesnulého nizozemského dirigenta a klavíristu, který byl dlouhá léta jejím uměleckým partnerem. „Ačkoli se toto dílo hraje jen zřídka, vezme vás za srdce. Je to klenot,“ dodává Hannigan.

„Cítím vzduch z jiné planety,“ zpívají verše německého symbolistního básníka Stefana Georgeho, které ve svém Smyčcovém kvartetu č. 2 op. 10 se sopránovým sólem zhudebnil Arnold Schönberg (1874–1951). Jako by tak George vyřkl myšlenku, kterou se Schönberg vůbec poprvé pokusil vyjádřit ve své hudbě – touhu po novém, ničím nespoutaném výrazu. Skladatel komponoval dílo v době, kdy jeho životem otřásla milostná aféra manželky Mathildy s malířem Richardem Gerstlem, jež skončila Gerstlovou sebevraždou. Své estetické vize také stále častěji formoval ve svých obrazech, kterými se připojil k expresionistickému hnutí. Odklon od pozdně romantického hudebního myšlení vyjádřil ve skladbě symbolicky citací lidové písně O du lieber Augustin, alles ist hin (Ach, milý Augustine, vše je ztraceno). „Tohle dílo je jako chladivý, konejšivý mimozemský vánek, který nás jemně odvede od všeho, co jsme znali a milovali, včetně harmonie,“ okomentovala poeticky tuto skladbu Barbara Hannigan. Společně s Belcea Quartet jí zakončí program ze skladeb, jež ve své době předznamenaly nové možnosti hudebního výrazu. Díla čtyř vizionářů hudební historie.

Belcea Quartet © Maurice Haas

Poslechněte si výběr z programu v interpretaci Barbary Hannigan s Emerson String Quartet

Barbara Hannigan – Lidský hlas

Iva Nevoralova — Thu, 23 Oct 2025 15:02:52 +0000

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.

Jedinečnost jejího talentu naplno odhalí třetí koncert festivalové rezidence, kde se představí nejen jako zpěvačka a herečka, ale také jako dirigentka České filharmonie. „Společně uvedeme v české premiéře mé vlastní zpracování Poulencovy opery La Voix humaine (Lidský hlas), které pracuje s živou projekcí na velkém plátně nad orchestrem, při níž mě snímají tři kamery umístěné v orchestru. Opera na text Jeana Cocteaua je posledním rozhovorem ženy se svým exmilencem, text se ale vlastně neustále vrací k významu, který žena přikládá fantazii, pravdě a lžím, až je stále více zřejmé, že potřebuje žít ve své vlastní verzi reality (tak, jak to děláme všichni…). Její osamělost a intenzita emocí ženou tuhle operu až k srdcervoucímu závěru. Poulencovu operu jsem pak zkombinovala s Metamorfózami Richarda Strausse (1864–1949), ze kterých můžeme vycítit emocionální krajinu konce druhé světové války,“ říká o programu Barbara Hannigan. Metamorfózy pro 23 sólových smyčců dokončené 12. dubna 1945 jsou pozdním, nesmírně intimním dílem jednaosmdesátiletého skladatele, někdy také nazývané Straussovým epitafem německé kultury zdevastované válkou. Skladba, jež byla s největší pravděpodobností inspirována Goethovou básní Niemand wird sich selber kennen (Nikdo nebude znát sám sebe) končí citátem Smutečního pochodu z Beethovenovy Eroiky, pod který Strauss na poslední stránku svého autografu připsal „In memoriam!“

La Voix Humaine © Co Merz / Münchner Philharmoniker

„Miluji tě…,“ zopakuje Elle čtyřikrát do telefonu milostnou mantru určenou milenci, který ji navždy opouští. Tak končí jednoaktová opera La Voix humaine (Lidský hlas) Francise Poulenca (1899–1963) na text stejnojmenné hry Jeana Cocteaua. Cocteau ji napsal v roce 1928, krátce předtím, než byl přijat na odvykací léčbu kvůli své závislosti na opiu, na své zhudebnění však čekala dlouhých třicet let do roku 1958. Poulenc z vlastní zkušenosti věděl, co je to strach, deprese a nervové vyčerpání, které může vyvolat ztráta milované osoby. Vždyť jen krátce před kompozicí Lidského hlasu sám podobnou situaci zažil. „Píšu operu,“ svěřil se příteli, „víš, o čem je: žena (já) volá naposledy svému milenci, který se druhý den žení.“ Roli neviditelného a neslyšitelného expřítele vložil do partu orchestru, který zprostředkovává, co se děje na druhém konci telefonní linky. „Tento jednostranný rozhovor je plný rozporů, lží, fantazií a touhy. To, co mě na Elle zajímá nejvíce, je síla, kontrola, slabost a neustále se měnící rovnováha všech těchto jejích citových stránek. A ptám se sama sebe, zda vůbec nějaký bývalý milenec existuje? Co je skutečné a kdo je skutečný v těchto hlubokých a opravdových emocích lásky, ztráty a osamělosti?“ dodává k tomuto fascinujícímu dílu Barbara Hannigan. Ta nejenže ztvární jedinou postavu opery, ale současně bude také dirigovat. „Její fyzické nasazení je absolutní. Hraje, prožívá a žije hudbu stejně jako svou roli,“ napsal o jejím jedinečném ztvárnění Elle francouzský časopis Télérama. „Její tělo a tvář jsou pozoruhodně přizpůsobivé a expresivní. Piruety, vtípky a emoce na sebe plynule navazují. Vrcholné momenty díla jsou ohromující.“ Cocteauův monolog inspiroval řadu uměleckých děl, včetně slavného filmu Pedra Almodóvara Ženy na pokraji nervového zhroucení. Stejně tak Poulencova opera dobyla brzy po své premiéře v Paříži milánskou La Scalu a další světová jeviště a dnes patří k vzácným klenotům operní literatury 20. století.

Podívejte se na video rozhovor s Barbarou Hannigan na novinky.cz.

Česká filharmonie © Michal Fanta

Straussovy Metamorfózy v podání Berlínských filharmoniků a Herberta von Karajana

Barbara Hannigan & Česká filharmonie

Anežka Kochová — Thu, 23 Oct 2025 15:01:21 +0000

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.

Barbara Hannigan (c) Marco Borggreve

„Tento můj druhý pražskojarní koncert s Českou filharmonií představí díla, která jsou mi velice drahá: Haydnovu symfonii s láskyplným závěrem a další hudební báseň pro smyčce, Schönbergovu ranou skladbu Zjasněná noc, ve které učiní žena srdcervoucí přiznání své životní lásce. Následuje suita z Girl Crazy George Gershwina, což se může zdát někomu divné (a skutečně – fakt, že Gershwin a Schönberg byli přátelé, a dokonce spolu hráli tenis, se některým může zdát absurdní), ale v tomto případě zde před námi stojí dva skvělí skladatelé, kteří si pohrávají s bohatostí harmonií a emocí romantické lásky,“ říká o programu Barbara Hannigan. V každém případě nás v závěru své rezidence pozve na dobrodružnou výpravu, kterou otevře dnes již legendární skladbou s názvem Nezodpovězená otázka amerického hudebního vizionáře Charlese Ivese (1874–1954). Zakladatel Ives & Myrick Insurance Company, který přišel jako první s konceptem plánování pozůstalosti a svou hudbu, která předběhla dobu o desítky let, skládal pouze o víkendech a ve vlaku do práce, byl jako skladatel za svého života téměř ignorován. Pro dokreslení: v roce 1947 získal Pulitzerovu cenu za Třetí symfonii, kterou složil čtyřicet let předtím. The Unanswered Question, tajuplná skladba z roku 1908, bývá někdy popisována jako programní hudba, trefnější by ale bylo hovořit o filozofii přenesené do hudby. V úvodu ke skladbě autor píše, že se zabývá „věčnou otázkou existence“. Ani ne šestiminutové dílo je čitelně strukturováno do tří na sobě nezávislých vrstev – první tvoří sólová trubka, druhou čtyři flétny a třetí smyčce, které přinášejí jakési poklidné pozadí. Trubka svým sólem položí otázku, na níž čtyři flétny, reprezentující lidstvo, hledají odpověď. Napřed měkce, později však – jakoby frustrovány nemožností ji najít – agresivněji a nervózněji. Nakonec se trubka zeptá naposledy… A odpovědí je jí výmluvné ticho.

Barbara Hannigan © Marco Borggreve

Skrytý podtext nese i další skladba programu – Symfonie č. 45 zvaná „Na odchodnou“ Josepha Haydna (1732–1809). Haydn ji složil na letním sídle svého patrona, knížete Mikuláše I. Esterházyho, který se zde zdržel nečekaně dlouho a spolu s ním i hudebníci jeho orchestru. Nešťastní, že se nemohou vrátit ke svým rodinám, požádali svého kapelníka o pomoc a skladatel, než aby knížete požádal přímo, složil skladbu, během jejíž poslední věty začali postupně jednotliví hudebníci zhasínat své svíce a odcházet, až zbyl na pódiu pouze koncertní mistr se samotným Haydnem. Kníže údajně vzkazu porozuměl a celý jeho dvůr včetně hudebníků se krátce po provedení díla vrátil do Vídně. Dnes je tato symfonie skvělou a hlavně zábavnou příležitostí pro hráče orchestru ukázat se i v herecké akci.

Co měli společného zakladatel Druhé vídeňské školy a přední autor atonální hudby Arnold Schönberg (1874–1951) s Georgem Gershwinem (1898–1937), jedním z největších hitmakerů minulého století? Více, než by se zdálo. Poté, co se Schönberg uchýlil do Kalifornie, začali se oba skladatelé navštěvovat a vzájemná úcta přerostla v přátelství, které stvrdila jejich společná vášeň pro tenis a výtvarné umění. Gershwin dokonce namaloval Schönbergův portrét. Když krátce na to náhle zemřel na nádor na mozku, Schönberg vzdal svému příteli dojemný hold v rozhlasovém vysílání. „George Gershwin byl jedním z těch vzácných hudebníků, pro které nebyla hudba otázkou větších či menších schopností. Hudba pro něj byla vzduchem, který dýchal, potravou, která ho živila, nápojem, který ho osvěžoval. Hudba byla tím, co v něm vyvolávalo pocity, a hudba byla pocitem, který vyjadřoval. Přímočarost tohoto druhu je dána pouze velkým osobnostem.“ Barbara Hannigan se rozhodla spojit jejich tvorbu v druhé polovině večera. Nejprve zazní skladba pro smyčce Zjasněná noc, Schönbergovo lyrické dílo silně ovlivněné Wagnerovým Tristanem a Isoldou, inspirované stejnojmennou básní Richarda Dehmela ze sbírky Žena a svět. Erotický, symbolistický, dekadentní ráz Dehmelových veršů měl na Schönbergovu tvorbu po několik let zásadní vliv. „To ony mě poprvé přiměly k tomu, hledat v lyrice nový tón,“ svěřil se Dehmelovi v jednom z dopisů. Program vyvrcholí provedením spektakulární suity z muzikálu Girl Crazy, pro nějž Gershwin napsal své nejslavnější písně I Got Rhythm a Embraceable You, které Barbara Hannigan zazpívá na závěr své rezidence ve spolupráci s Českou filharmonií svým zcela jedinečným způsobem.

Česká filharmonie © Václav Hodina

Barbara Hannigan & Bertrand Chamayou

Iva Nevoralova — Thu, 23 Oct 2025 14:58:18 +0000

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.

Barbara Hannigan & Bertrand Chamayou © Luciano Romano

První večer bude společným recitálem sopranistky Barbary Hannigan se skvělým francouzským klavíristou Bertrandem Chamayou. „Jsem nadšená, že po evropském a americkém turné budeme moci tento velmi duchovní program představit rovněž českému publiku,“ říká Barbara Hannigan. Praha tak mimo jiné konečně uslyší naprosto jedinečný cyklus Jumalattaret amerického skladatele a multiinstrumentalisty Johna Zorna (*1953). Písně z roku 2012, jež zhudebňují fragmenty z finského národního eposu Kalevala, byly dlouho považovány za nezpívatelné. Zpěvačka se zde převtěluje do finských pohanských bohyň, „každý takt je minovým polem intonace a techniky“ (New York Times). Dílo, při jehož poslechu se bez nadsázky tají dech, fascinuje svým obrovským hlasovým rozsahem od závratných výšek až po hrdelní zpěv, éterické broukání, šepot, smích, hlas, který vibruje jako ptačí zpěv. „Je to jedno z těch děl, které mi změnily život,“ prohlásila o Jumalattaret Barbara Hannigan. „Musíte zkrotit divokého koně a osedlat ho. Trvalo mi dlouho, než jsem to dokázala.“ Jumalattaret je natolik strhující skladbou, že slyšet ji naživo v podání dvojice Hannigan – Chamayou bude patřit k vrcholným okamžikům Pražského jara 2026. Navíc půjde nejen o první uvedení Jumalattaret v České republice, ale také o pražskojarní debut Barbary Hannigan.

Program recitálu otevřou Chants de terre et de ciel (Zpěvy země a nebe) Oliviera Messiaena (1908–1992), které tento klasik francouzské hudby 20. století napsal na vlastní texty. Cyklus vznikl v roce 1938 z radosti nad narozením syna Pascala, jemuž jsou věnovány dvě z šesti písní. „Úžasný hlas Barbary Hannigan a celá duha barevných odstínů Chamayouova klavíru obnažují sexuální touhu a náboženský zápal převládající v Messiaenových raných dílech,“ napsal v recenzi na jejich společnou nahrávku britský The Guardian. Chants de terre et de ciel již zazněly v podání těchto dvou umělců v Berlíně, Paříži, New Yorku, Bruselu a v dalších světových metropolích. Je skvělé, že je konečně uslyší i Praha.

Přemostění mezi těmito dvěma písňovými cykly vytvoří Bertrand Chamayou provedením dvou děl pro sólový klavír ruského hudebního mystika Alexandra Nikolajeviče Skrjabina (1872–1915). Skladba Poème-nocturne op. 61 z roku 1912 připomíná prchavý obraz, stav mezi bděním a spánkem. Skrjabin o ní prohlásil: „Konečně se mi podařilo překročit hranice lidských emocí.“ Druhá skladba s názvem Vers la flamme op. 72 (K plameni) je pak asi nejznámějším klavírním dílem ze skladatelova závěrečného kompozičního období. Podle legendárního klavíristy a předního skrjabinovského interpreta Vladimira Horowitze souvisí její název s přesvědčením skladatele, že svět se bude postupně natolik zahřívat, až žárem vybuchne. Tomu odpovídá i nesmírná technická obtížnost v závěru tohoto opusu, při jehož interpretaci si i Vladimir Horowitz sundával sako. Bertrand Chamayou bude jejím dalším výsostným interpretem. Pravidelný host nejprestižnějších koncertních sálů včetně Pařížské filharmonie, londýnské Wigmore Hall, amsterodamského Concertgebouw či Salcburského a Luzernského festivalu se na Pražské jaro vrací po čtyřech letech. Jeho životopis doslova přetéká spolupracemi s prvotřídními světovými orchestry a dirigenty jako Pierre Boulez, sir Neville Marriner, Esa-Pekka Salonen, Herbert Blomstedt, Andris Nelsons nebo sir Antonio Pappano. Tituly v jeho mimořádně zajímavé diskografii byly oceněny „Nahrávkou roku 2019“ časopisu Gramophone nebo cenou ECHO Klassik. Chamayou je rovněž jediným umělcem, který získal pětkrát prestižní francouzské ocenění Victoires de la Musique Classique.

Debut Barbary Hannigan ve spolupráci s Bertrandem Chamayouem na Pražském jaru nabídne vše, co si jen posluchač může přát: virtuozitu, duchovní hloubku, tajemství. Bude to skvělý vstup do zcela výjimečné pražskojarní umělecké rezidence Barbary Hannigan.

Poslechněte si výběr z programu

Čas a věčnost

Kateřina Koutná — Mon, 14 Oct 2024 21:57:49 +0000

„Na koncertě by se mělo něco stát. Nevím co. Ale já pokaždé očekávám zázrak. Přiznávám – nejsem v tomto ohledu příliš skromná!“ říká o sobě rezidenční umělkyně Pražského jara 2025, moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja. Deník The Guardian tuto fenomenální a všestrannou muzikantku trefně popsal jako „stočenou pružinu, která se může na pódiu vymrštit do jakéhokoliv směru“. PatKop, jak samu sebe Kopatchinskaja přezdívá, šokuje mnohé nejen tím, že hraje naboso, ale i svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi, jako například Everyday Non-sense, Dies Irae (tímto projektem reagovala na klimatickou krizi a vysídlení), Bye-Bye Beethoven, Kafka-Fragments či neodadaistickou operní inscenací Vergeigt. Nahrávka jejího autorského projektu Death and the Maiden (Smrt a dívka) získala v roce 2016 prestižní cenu Grammy. Zcela výjimečný talent této umělkyně dokládají rovněž četné umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie a spolupráce s nejlepšími orchestry světa včetně Newyorské filharmonie, Londýnského symfonického orchestru či Concertgebouw Amsterdam. Jako rezidenční umělkyně hostovala též u Berlínských filharmoniků, s nimiž vystoupila po boku šéfdirigentů sira Simona Rattla i Kirilla Petrenka. Nejen houslistka, zpěvačka a herečka, ale rovněž vystudovaná skladatelka se stala také neúnavnou – a dodejme, že velmi úspěšnou – propagátorkou soudobé hudby, neboť jak sama říká: „Člověk čte přece dnešní (nikoliv včerejší) noviny.“ Spolupracuje s žijícími autory jako György Kurtág, Michel van der Aa, Márton Illés, Thomas Larcher nebo Esa-Pekka Salonen a působí také na pozici umělecké partnerky Experimentálního studia SWR, jednoho z nejvýznamnějších mezinárodních výzkumných center v oblasti elektronické hudby.

Své první housle dostala v šesti letech v rodném Moldavsku. Když jí bylo dvanáct, emigrovala rodina do Vídně, kde byla v sedmnácti přijata na Vídeňskou hudební akademii. V jednadvaceti získala stipendium na Hochschule der Künste ve švýcarském Bernu, který se stal nakonec jejím druhým domovem. Nastartovat závratnou mezinárodní kariéru jí umožnil zisk prestižní Credit Suisse Young Artist Award v roce 2002. „Patricia nevěří, že hudba musí být bezvýhradně krásná. Tohle přesvědčení z ní možná činí poněkud kontroverzní osobnost. Zkrátka od hudby čeká že bude obsahovat všechny aspekty našeho opravdového života – od fantazie až po brutalitu,“ napsala o ní na portálu slippedisc.com americká houslistka Anthea Kreston. „Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ dodává sama Kopatchinskaja. Její tři kontrastní programy na Pražském jaru, v nichž dostává zajímavý prostor hudba vynikajícího českého skladatele Luboše Fišera, zcela jistě nasytí každého, kdo touží po běžnosti vymykajícímu se zážitku.

První ze tří projektů na Pražském jaru 2025 nese název Time & Eternity (Čas a věčnost). Vznikl ve spolupráci s orchestrem Camerata Bern, jehož je Kopatchinskaja od roku 2018 uměleckou partnerkou. Program, který posluchače provádí hudbou šesti staletí, se dle slov Kopatchinské zrodil „z krve a slz zmučených duší“ a „z přidušeného výkřiku, hlasů mumlajících uprostřed vyděšeného ticha, zvuků války v improvizované kadenci. Je o nás, o naší minulosti a budoucnosti.“ Hudební představení, jež propojuje instrumentální hudbu, lidový zpěv, středověkou mši, Bachovy chorály, projekci a světelný design, vzniklo v roce 2018 a v roce 2019 je vydal hudební label Alpha Classics. „Hra Kopatchinské je odvážná v používání extrémní dynamiky, někdy až pavoučího šepotu,“ napsal tehdy časopis Gramophone.

Stěžejními díly programu jsou Concerto funèbre Karla Amadea Hartmanna (1905–1963), zkomponovaný v roce 1939 v reakci na sílící nacistický teror v Evropě, a Polyptyque Franka Martina (1890–1974), inspirovaný šesti obrazy italského malíře a zakladatele sienské malířské školy Duccio di Buoninsegna s výjevy Kristova utrpení. Koncert pro sólové housle s neobvyklou kombinací dvou malých smyčcových orchestrů napsal Martin v roce 1973 pro houslistu Yehudi Menuhina. Již tak nezvyklou kompozici Kopatchinskaja dále sugestivně narušuje transkripcemi Bachových chorálů pro smyčcový orchestr, kterými utěšuje bolest přítomnou v Martinově hudbě. Kritik portálu musicwebinternational.com o těchto dvou skladbách v provedení Kopatchinské napsal: „Ještě jsem neslyšel tyto nádherné partitury dvacátého století v lepším provedení.“

Večer otevře Kol nidre, skladba amerického skladatele a multiinstrumentalisty Johna Zorna (* 1953) inspirovaná stejnojmennou židovskou modlitbou spojenou se svátkem Jom kipur. Polská zpěvačka lidové hudby zazpívá židovskou píseň Eliyahu Hanavi (Prorok Eliáš), kterou mimo jiné cituje ve svém koncertu Karl Amadeus Hartmann. Jednou z dalších citací v Hartmannově Concerto funèbre je i melodie českého husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci – gesto, kterým skladatel vyjádřil svou podporu zrazeným Čechoslovákům po podepsání mnichovské dohody. Důležitým kamínkem v této dramaturgicky působivě vystavěné hudební mozaice je pak skladba Crux Luboše Fišera (1935–1999). Tato kompozice pro housle, tympány a zvony vznikla v roce 1970 a lze ji chápat jako protest proti postupující normalizaci v tehdejší ČSSR. Luboše Fišera fascinovala symbolika čísel, což se odráží i v tomto díle. Téměř neustále se zde objevují prvočísla 7 a 11 (celá skladba je variací tématu složeného z jedenácti tónů) a násobky čísla tři, které propojují číselnou symboliku s duchovní mystikou. Projekt Time & Eternity se dočkal též nahrávky, již prestižní hudební časopis The Strad zhodnotil jako „vášnivé, provokativní a ve výsledku zcela fascinující ‚konceptuální‘ album“. Publikum Pražského jara si však může tento jedinečný projekt vyslechnout naživo v autentickém podání Patricie Kopatchinské a orchestru Camerata Bern 16. května ve Dvořákově síni Rudolfina.

Pierrot lunaire

Kateřina Koutná — Sat, 12 Oct 2024 11:51:28 +0000

Vedle Pierrota zazní ještě další tři pozoruhodné skladby, ve kterých se Patricia Kopatchinskaja ujme role komorní hráčky. Příběh vojáka Igora Stravinského (1882–1971) přináší podobenství o vojákovi, který vymění své housle s ďáblem za kouzelnou knihu slibující neomezené bohatství. Na Bartókovy populární Kontrasty, ve kterých rezidenční umělkyně Pražského jara využije i nestandardně přeladěné housle, naváže provedení skladby Jeu (Hra) ze Suity pro housle, klarinet a klavír Daria Milhauda (1892–1974), průkopníka jazzu a polytonality v klasické hudbě. Inspirace jazzem a lidovou hudbou je ostatně tím, co všechna tato tři díla spojuje. A to dokonce i v případě Bély Bartóka (1881–1945), který Kontrasty napsal na objednávku jazzového klarinetisty Bennyho Goodmana. „Lyrická epizoda“ v závěrečné větě ve 13/8 metru připomíná delikátně propracovanou rumbu. Čeká nás úžasný večer plný úžasné hudby!

Pocta Luboši Fišerovi

Kateřina Koutná — Fri, 27 Sep 2024 17:11:39 +0000

„Koncert věnovaný Luboši Fišerovi je z mých vystoupení na Pražském jaru mému srdci nejbližší, neboť tento skladatel je málo známý a zaslouží si mnohem větší uznání,“ říká o svém třetím pražskojarním rezidenčním hostování Patricia Kopatchinskaja. S finským klavíristou Joonasem Ahonenem v Rudolfinu uvede tři díla českého skladatele, který se zapsal do povědomí veřejnosti především jako autor nezapomenutelné hudby k dnes už klasickým českým filmům. V druhé polovině večera zazní poslední, desátá sonáta pro housle a klavír Ludwiga van Beethovena (1770–1827), kterou bonnský rodák složil pro velkého francouzského houslistu Pierra Rodeho.

Černí baroni, Smrt krásných srnců, Tajemství hradu v Karpatech, Zlatí úhoři, Adéla ještě nevečeřela, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou nebo všem známý hudební motiv kouzelného prstenu ze seriálu Arabela. To je jen skromný výčet z filmové a televizní tvorby českého skladatele Luboše Fišera (1935–1999), za kterou získal řadu významných ocenění včetně Prix d’Italia a dvou Českých lvů. Jeho tvorba vyznačující se silnou expresivitou a jedinečným rukopisem zaujímá jedno z nejvýraznějších míst v historii české klasické hudby druhé poloviny 20. století. Stačí připomenout Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy, které získaly cenu v soutěži Pražské jaro 1965 a Cenu UNESCO 1966, televizní zpracování opery Věčný Faust, jež si odneslo první cenu na TV festivalu v Salcburku 1986, či právě skladby pro housle, kterých za svůj život zkomponoval celkem jedenáct a které se řadí mezi klenoty českého houslového repertoáru 20. století.