Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu (BRSO), jenž je podle prestižních mezinárodních žebříčků považován za jedno ze tří nejlepších orchestrálních těles na světě, se po ještě stále živém zážitku z roku 2023 z Mahlerovy Sedmé symfonie vrací na festival poprvé se svým novým šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem. V Praze představí dva programy, a to 14. a 15. května. První večer nabídne vrcholné symfonie dvou „vídeňských klasiků“ – Josepha Haydna a Johannese Brahmse a českou premiéru skladby Where are You? Ondřeje Adámka, jejíž sólový part napsal skladatel přímo „na tělo“ mezzosopranistce Magdaleně Kožené. „Ondřej je fantastický skladatel. Ve skladbě Where are You? vytvořil strhující drama o hledání Boha s kvazi rituálními prvky,“ přibližuje dílo sir Simon Rattle. Adámek v něm pracuje s texty z Bible, z posvátné knihy hinduismu Bhagavadgíta, autobiografie sv. Terezie z Ávily a neváhá sáhnout ani po moravské lidové písni Kdo víno pije, muzice platí. Společně s Where are You? zazní Brahmsova poslední Čtvrtá symfonie s impozantní závěrečnou Passacagliou a velkolepá Symfonie č. 86 z cyklu tzv. „Pařížských“ symfonií Josepha Haydna, jehož humorný a univerzální duch je pro Simona Rattla „věčným elixírem mládí“.

„Šíře Adámkovy představivosti je oslnivá, stejně jako divoká energie, která proudí v žilách jeho hudby. Není pro slabé povahy, to ale nebyla ani Beethovenova Pátá nebo Svěcení jara. Je to hudba, která uchvátí ucho posluchače a již ho nepustí. Byl jsem z ní naprosto nadšený,“ napsal v recenzi na Where are You? David McDade na největším světovém portálu o klasické hudbě musicweb-international.com a jedním dechem dodal: „Adámkovi se téměř zázračně daří být obojím – nekompromisním modernistou a zároveň intenzivně komunikativním umělcem.“ Světoběžník Ondřej Adámek (*1979), který prožil velkou část života ve Francii, Německu a nyní je doma ve Španělsku, patří mezi nejuznávanější žijící skladatele současnosti. Jeho hudbu objednávají a uvádějí nejlepší světové orchestry včetně BRSO, Berlínských filharmoniků, Londýnského symfonického orchestru, Ensemble intercontemporain nebo Ensemble Modern, rezidenčního souboru Prague Offspring. V letech 2014 a 2015 byl stipendistou Académie de France a mohl tak tvořit v proslulé Villa Medici v Římě jako jeho slavní předchůdci Claude Debussy, Lili Boulanger, Eugène Bozza, Henri Dutilleux, Tristan Murail nebo Bruno Mantovani. „Where are You? je cesta různými stavy mysli, různými vírami, otázkami, kde najít božské, aniž bychom nacházeli odpověď, protože je nemožné Toho dosáhnout,“ říká o svém díle. „Je o lehkosti naší duše, která nás nese vzhůru do nebes, a o tíze našeho těla, která nás brutálně vrací zpět na zem.“

Druhým Bartókovým dílem bude Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 se sólistkou Patricií Kopatchinskou. Také ona má k Bartókovi velmi vřelý vztah. „Myslím, že rozumím jeho jazyku. V každém případě je velmi blízký mé duši, a to nikoliv pouze z důvodů zeměpisných, neboť oba pocházíme ze stejné části této planety, ale je to i jeho skutečná láska k venkovu, k lidové hudbě, jeho oddanost této kultuře, která dává smysl i mému životu. Lidová hudba je mou vůní, půdou, z níž jsem vyrostla, mým příběhem. S jeho hudbou se cítím být doma,“ říká Patricia.

Druhou velmi očekávanou skladbou večera v jejím podání bude Koncert pro housle a orchestr Luboše Fišera (1935–1999), poslední autorova skladba pro housle z roku 1997. Na Pražském jaru 2025 uvedla Patricia Crux pro housle, zvony a tympány a houslové sonáty „In memoriam Terezín“ a „Ruce“ a svým výkonem nadchla jak publikum, tak odbornou kritiku. „Byl to magický večer, jakých jsem v tomto století na Pražském jaru moc nezažil. Oslava českého skladatele Luboše Fišera byla dokonána způsobem, který mi nebezpečně zastavoval dech,“ popsal svůj zážitek Luboš Stehlík na portálu Polyharmonie.cz. Umělkyně narozená v Moldavsku, jež proslula svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi a má za sebou umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie, přistupuje k hudbě plachého, cudného a trochu záhadného génia české hudby 20. století se svou typickou vášní. „Myslím, že Luboše Fišera bychom měli učinit slavným, protože jeho hudba je neuvěřitelně silná a má v sobě něco velmi jedinečného,“ říká. „Na tom, že jej Patricia objevila a zamilovala si ho, nemám ani nejmenší zásluhu,“ dodává skromně Jakub Hrůša. „Naopak jsem byl překvapen a dojat, když za mnou přišla a svěřila se mi, jak Fišerův koncert obdivuje a jak moc by ho chtěla uvést právě se mnou. Luboš Fišer patří ke skladatelům 20. století, které mám opravdu rád, ale ještě jsem neměl tu čest jeho díla dirigovat. Takže se velmi těším!“

„Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ mluví Patricia otevřeně o tom, co chce publiku z pódia předat. Její společné vystoupení s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou na Pražském jaru 2026 s jistotou nasytí každého, kdo touží po zážitku vymykajícím se běžnosti.

Jak může být soudobá hudba inovativní a současně i hravá, dobrodružná a smělá ukáže hned první skladba večera Akrostichon-Wortspiel pro soprán a instrumentální soubor, jejíž specifický zvuk určuje mimo jiné speciální ladění a využití nástrojů jako mandolína nebo foukací harmonika. Unsuk Chin ji napsala na počátku devadesátých let minulého století na texty knihy Alenka za zrcadlem svého oblíbeného autora Lewise Carrolla a Nekonečného příběhu Michaela Endeho. „Vybrané texty jsem zpracovala různými způsoby,“ říká. „Někdy jsou souhlásky a samohlásky náhodně spojeny, jindy jsou slova čtena pozpátku, takže zůstane pouze symbolický význam. Každá ze sedmi částí je vystavěna kolem určitého tónového centra, ale ve výrazu se od sebe vzájemně liší. Je to sedm různých situací a emočních stavů, od radostných až po groteskní, jak jsou popsány v pohádkách.“ Skladba Akrostichon-Wortspiel obletěla doslova celý svět, když ji vedle Ensemble Modern uvedla například Losangeleská filharmonie nebo Philharmonia Orchestra v Londýně.

Také Dvojkoncert pro klavír, bicí nástroje a ansámbl využívá zvláštních zvukových efektů, když některé struny v klavíru jsou upraveny tak, aby měly perkusivní účinek. Jako ve většině svých skladeb i zde se Chin snaží o vytvoření kombinace barev, které se vymykají evropskému vnímání hudby a nezapřou její spřízněnost s mimoevropskou kulturou Východu.

Bicí nástroje dominují i v nebývale soustředěné, virtuózní skladbě Rebonds řecko-francouzského skladatele a absolventa aténské polytechniky Iannise Xenakise (1922–2001). Zvládnutí dvojdílné kompozice, ve které každá část přináší zcela jinou emoci a typ soustředění, vyžaduje po bicistovi nejen perfektní techniku a koordinaci celého těla, ale i schopnost citlivě pracovat s intenzitou zvuku a s časem. Jde o tak intenzivní zážitek, že přestože celou skladbu interpretuje pouze jeden jediný hráč, zavřete-li oči, vybaví se vám celý soubor bicích nástrojů.

Ilan Volkov se do širšího hudebního povědomí zapsal v pouhých třiadvaceti letech, kdy se stal asistentem tehdejšího šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Seidžiho Ozawy. To odstartovalo jeho bohatou mezinárodní kariéru, pro niž se stalo zásadní působení u BBC Scottish Symphony Orchestra, kde zastával v letech 2003–2009 post šéfdirigenta, 2009–2024 působil na pozici hlavního hostujícího dirigenta a dnes s orchestrem spolupracuje jako kreativní partner. Kromě toho, že je ceněným interpretem klasického repertoáru, je také jednou z klíčových osobností mezinárodní scény současné hudby a jejím neúnavným propagátorem. V roce 2012 založil festival Tectonics, který se stal velmi záhy jednou z nejvýznamnějších a nejprogresivnějších platforem nové hudby na světě. Pod Volkovovým vedením se Tectonics rozrostl do celosvětové sítě festivalů s pobočkami v Glasgow, Reykjavíku, Tel Avivu, New Yorku, Oslu, Aténách, Krakově či Adelaide a stal se prostorem pro setkávání avantgardních skladatelů, improvizátorů a experimentátorů z celého světa. Volkov spolupracuje s těmi nejlepšími soubory specializovanými na soudobou hudbu, jako jsou Ensemble Modern, Klangforum Wien či Ensemble intercontemporain. Premiéroval celou řadu děl včetně těch od Unsuk Chin, Missy Mazzoli nebo Hanse Abrahamsena. Je pravidelným hostem Salcburského, Lucernského či Edinburského festivalu a BBC Proms, kde kombinuje tradiční a soudobý repertoár. Za své četné nahrávky získal řadu ocenění, mimo jiné hned několikrát Cenu Gramophone.

Ensemble Modern již desítky let určuje trendy na poli soudobé hudby. Britský list The Guardian jej dokonce popsal jako „hudebníky z Frankfurtu, kteří pro svou všestrannost a virtuozitu nemají mezi evropskými specializovanými soubory současné hudby mnoho konkurentů“. Byl založen v roce 1980 ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho jádro dnes tvoří osmnáct sólistů z Belgie, Bulharska, Německa, Řecka, Indie, Japonska, Švýcarska a USA. Každý rok nastudují členové souboru na sedmdesát nových děl, z nichž přibližně dvacet uvedou ve světové premiéře. Díky své charakteristické otevřenosti zařazuje Ensemble Modern do svých programů také projekty hudebního divadla, taneční představení a multimediální projekty. Pod značkou Ensemble Modern Orchestra uvádí v rozšířeném obsazení rovněž díla symfonická. Během téměř půlstoletí své existence si vytvořil blízký vztah s vůdčími skladateli a skladatelkami naší doby včetně Unsuk Chin, Olgy Neuwirth, Heinera Goebbelse, Helmuta Lachenmanna, Karlheinze Stockhausena, Wolfganga Rihma nebo Steva Reicha. Nahrávky děl těchto skladatelů, které Ensemble Modern vydává mimo jiné i na vlastním labelu, jsou považovány za referenční. Kromě koncertů ve vlastní abonentní řadě ve frankfurtské Alte Oper je soubor pravidelným hostem prestižních festivalů a koncertních sezón, včetně Festivalu d’Aix-en-Provence, Berliner Festspiele, Holland Festival, Wigmore Hall a South Bank Centre v Londýně či newyorské Carnegie Hall. V roce 2003 založil Mezinárodní akademii Ensemble Modern, která zastřešuje nejrůznější edukativní projekty. Jejím cílem je sdílet a zprostředkovávat v různých formátech nejnovější umělecké směry. Akademie tak realizuje například magisterský program věnovaný interpretaci soudobé hudby na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Frankfurtu, mezinárodní skladatelské a dirigentské semináře a vzdělávací projekty pro děti a teenagery.

„Termín Gougalōn pochází z tzv. althochdeutsche Sprache (nejstarší písemně dochovaná vývojová fáze německého jazyka, kterou se mluvilo mezi léty 750 až 1050 našeho letopočtu) a má následující významy: klamat, dělat směšné pohyby, ošálit někoho pomocí předstíraných kouzel nebo věštit budoucnost,“ přibližuje název skladby Unsuk Chin (*1961). Inspirace napsat ji se zrodila během její první cesty do Číny v letech 2008 a 2009, kdy mimo jiné navštívila Hongkong a Kanton. „Atmosféra starých, chudých čtvrtí s úzkými, klikatými uličkami, pouličními prodejci jídla a tržišti, to vše nedaleko obrovských obrazovek, ultramoderních budov a třpytivých nákupních center, mi připomněla dávno zapomenuté zážitky z dětství. Připomnělo mi to Soul šedesátých let, období po Korejské válce před radikální modernizací. Prostředí, které v dnešní (Jižní) Koreji už neexistuje. Vzpomněla jsem si na skupinu komediantů, kterou jsem jako dítě několikrát viděla na předměstí Soulu. Tito amatérští hudebníci a herci cestovali od vesnice k vesnici, aby lidem vnucovali vlastnoručně vyrobené léky, v lepším případě neúčinné, s cílem přilákat vesničany, kterým pak hráli divadelní představení se zpěvem, tancem a různými kousky. Bylo to divadlo velmi amatérské a kýčovité, ale v divácích vzbuzovalo silné emoce a vzhledem k tomu, že to byla prakticky jediná zábava v jejich každodenním životě poznamenaném chudobou a represemi, není se ani čemu divit. Zábavní elektronika a hračky (nemluvě o umění) byly samozřejmě neznámé. Proto se celá vesnice účastnila této ‚velké události‘, z níž těžili i věštci, šarlatáni a potulní obchodníci. Byli mezi nimi i prodejci paruk, u kterých si mohly mladé dívky vydělat nějaké peníze pro své rodiny tím, že obětovaly své copánky. Gougalōn ale neodkazuje přímo k diletantské či pochybné hudbě tohoto pouličního divadla. Jde o ‚imaginární lidovou hudbu‘, která je stylizovaná, vnitřně rozbitá, ale jen zdánlivě primitivní,“ dodává Chin.

Také skladba Chamber Nôise Ondřeje Adámka (*1979) se nechala inspirovat asijským divadlem, konkrétně japonským hudebním divadlem Nó a loutkovým divadlem Bunraku. Skladba pro violoncello a kontrabas vyžaduje od hudebníků nejen nesmírné soustředění, všemožné techniky hry, pomocí kterých vyluzují nejrůznější, vysoce překvapivé zvuky, ale také zvládnutí scénických gest, která Adámek připodobňuje k pohybům zápasníků Sumo. Hráči rovněž zpívají a recitují budhistické sútry v čínštině a sanskrtu či texty v japonštině a ve francouzštině. Ondřej Adámek, jehož hudbu uvede na Pražském jaru 2026 také Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu s Magdalenou Koženou a sirem Simonem Rattlem, patří mezi nejuznávanější žijící skladatele současnosti. Jeho hudbu objednávají a uvádějí nejlepší světové orchestry včetně Berlínských filharmoniků, Londýnského symfonického orchestru, Ensemble intercontemporain nebo Ensemble Modern. V letech 2014 a 2015 byl stipendistou Académie de France a mohl tak tvořit v proslulé Villa Medici v Římě jako jeho slavní předchůdci Claude Debussy, Lili Boulanger, Eugène Bozza, Henri Dutilleux, Tristan Murail nebo Bruno Mantovani. Kritici o něm mluví jako o „nekompromisním modernistovi a zároveň intenzivně komunikativním umělci“, jehož hudba „uchvátí ucho posluchače a již ho nepustí“.

Ilan Volkov se do širšího hudebního povědomí zapsal v pouhých třiadvaceti letech, kdy se stal asistentem tehdejšího šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Seidžiho Ozawy. To odstartovalo jeho bohatou mezinárodní kariéru, pro niž se stalo zásadní působení u BBC Scottish Symphony Orchestra, kde zastával v letech 2003–2009 post šéfdirigenta, 2009–2024 působil na pozici hlavního hostujícího dirigenta a dnes s orchestrem spolupracuje jako kreativní partner. Kromě toho, že je ceněným interpretem klasického repertoáru, je také jednou z klíčových osobností mezinárodní scény současné hudby a jejím neúnavným propagátorem. V roce 2012 založil festival Tectonics, který se stal velmi záhy jednou z nejvýznamnějších a nejprogresivnějších platforem nové hudby na světě. Pod Volkovovým vedením se Tectonics rozrostl do celosvětové sítě festivalů s pobočkami v Glasgow, Reykjavíku, Tel Avivu, New Yorku, Oslu, Aténách, Krakově či Adelaide a stal se prostorem pro setkávání avantgardních skladatelů, improvizátorů a experimentátorů z celého světa. Volkov spolupracuje s těmi nejlepšími soubory specializovanými na soudobou hudbu, jako jsou Ensemble Modern, Klangforum Wien či Ensemble intercontemporain. Premiéroval celou řadu děl včetně těch od Unsuk Chin, Missy Mazzoli nebo Hanse Abrahamsena. Je pravidelným hostem Salcburského, Lucernského či Edinburského festivalu a BBC Proms, kde odvážně kombinuje tradiční a soudobý repertoár. Za své četné nahrávky získal řadu ocenění, mimo jiné hned několikrát Cenu Gramophone.

Ensemble Modern již desítky let určuje trendy na poli soudobé hudby. Britský list The Guardian jej dokonce popsal jako „hudebníky z Frankfurtu, kteří pro svou všestrannost a virtuozitu nemají mezi evropskými specializovanými soubory současné hudby mnoho konkurentů“. Byl založen v roce 1980 ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho jádro dnes tvoří osmnáct sólistů z Belgie, Bulharska, Německa, Řecka, Indie, Japonska, Švýcarska a USA. Každý rok nastudují členové souboru na sedmdesát nových děl, z nichž přibližně dvacet uvedou ve světové premiéře. Díky své charakteristické otevřenosti zařazuje Ensemble Modern do svých programů také projekty hudebního divadla, taneční představení a multimediální projekty. Pod značkou Ensemble Modern Orchestra uvádí v rozšířeném obsazení rovněž díla symfonická. Během téměř půlstoletí své existence si vytvořil blízký vztah s vůdčími skladateli a skladatelkami naší doby včetně Unsuk Chin, Olgy Neuwirth, Heinera Goebbelse, Helmuta Lachenmanna, Karlheinze Stockhausena, Wolfganga Rihma nebo Steva Reicha. Nahrávky děl těchto skladatelů, které Ensemble Modern vydává mimo jiné i na vlastním labelu, jsou považovány za referenční. Kromě koncertů ve vlastní abonentní řadě ve frankfurtské Alte Oper je soubor pravidelným hostem prestižních festivalů a koncertních sezón, včetně Festivalu d’Aix-en-Provence, Berliner Festspiele, Holland Festival, Wigmore Hall a South Bank Centre v Londýně či newyorské Carnegie Hall. V roce 2003 založil Mezinárodní akademii Ensemble Modern, která zastřešuje nejrůznější edukativní projekty. Jejím cílem je sdílet a zprostředkovávat v různých formátech nejnovější umělecké směry. Akademie tak realizuje například magisterský program věnovaný interpretaci soudobé hudby na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Frankfurtu, mezinárodní skladatelské a dirigentské semináře a vzdělávací projekty pro děti a teenagery.

„Tahle myšlenka nepřetržitého putování, cesty bez cíle do neznáma, mě fascinuje,“ říká o Nonově skladbě Hana Kotková. Umělkyně, jejímž druhým domovem se stalo Švýcarsko, je laureátkou soutěže Pražské jaro 1997. Velkou oporou a mentorem jí byl Yehudi Menuhin, se kterým absolvovala řadu koncertních turné v Evropě a USA. Dnes patří k nevyhledávanějším interpretkám současné hudby. V Carnegie Hall debutovala skladbou Riti neurali Luky Francesconiho, v Lincolnově centru Houslovým koncertem Györgyho Ligetiho. V roce 2012 uvedla pod taktovkou Petra Kotíka americkou premiéru skladby Mortona Feldmana Violin and Orchestra s Janáčkovou filharmonií Ostrava v rámci festivalu Beyond Cage. Zapojuje se rovněž do multimediálních projektů, s Ivou Bittovou například vystoupila v Kafka Fragments Györgyho Kurtága na festivalu v australském Sydney. Je pravidelným hostem Ostravských dnů, účinkovala na festivalech MITO SettembreMusica nebo Martha Argerich Project v Luganu. „Je mi velkým potěšením představit publiku Pražského jara dva významné italské skladatele současné hudby, ke kterým chovám velký obdiv,“ říká. „Jejich propojení v jednom programu není náhodné. La lontananza Luigiho Nona (1924–1990) je věnována právě Sciarrinovi (*1947), ‚vzorovému chodci‘, jak jej Nono nazývá v dedikaci. Předem dané cesty a vyznačené a bezpečné trasy neexistují, zásadní je ignorovat dogmata, značení, otevřít se utopii, neustálému hledání, být svobodný jako ‚caminantes‘ bez jakéhokoli cíle,“ dodává. La lontananza nostalgica utopica futura je výsledkem spolupráce Nona s houslistou Gidonem Kremerem, který po dobu tří dnů improvizoval v nahrávacím studiu a Nono pak následně zpracoval tento zvukový záznam do houslového partu a elektronické stopy. Páska – dnes spíše digitalizovaná kopie – hraje šedesát jedna minut, což je také maximální délka performance, režisér však do ní může libovolně střihat nebo zesilovat a zeslabovat zvuk, ať již v reakci na hru houslisty, nebo s ohledem na koncepci formy.