Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu (BRSO), jenž je podle prestižních mezinárodních žebříčků považován za jedno ze tří nejlepších orchestrálních těles na světě, se po ještě stále živém zážitku z roku 2023 z Mahlerovy Sedmé symfonie vrací na festival poprvé se svým novým šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem. V Praze představí dva programy, a to 14. a 15. května. První večer nabídne vrcholné symfonie dvou „vídeňských klasiků“ – Josepha Haydna a Johannese Brahmse a českou premiéru skladby Where are You? Ondřeje Adámka, jejíž sólový part napsal skladatel přímo „na tělo“ mezzosopranistce Magdaleně Kožené. „Ondřej je fantastický skladatel. Ve skladbě Where are You? vytvořil strhující drama o hledání Boha s kvazi rituálními prvky,“ přibližuje dílo sir Simon Rattle. Adámek v něm pracuje s texty z Bible, z posvátné knihy hinduismu Bhagavadgíta, autobiografie sv. Terezie z Ávily a neváhá sáhnout ani po moravské lidové písni Kdo víno pije, muzice platí. Společně s Where are You? zazní Brahmsova poslední Čtvrtá symfonie s impozantní závěrečnou Passacagliou a velkolepá Symfonie č. 86 z cyklu tzv. „Pařížských“ symfonií Josepha Haydna, jehož humorný a univerzální duch je pro Simona Rattla „věčným elixírem mládí“.

„Šíře Adámkovy představivosti je oslnivá, stejně jako divoká energie, která proudí v žilách jeho hudby. Není pro slabé povahy, to ale nebyla ani Beethovenova Pátá nebo Svěcení jara. Je to hudba, která uchvátí ucho posluchače a již ho nepustí. Byl jsem z ní naprosto nadšený,“ napsal v recenzi na Where are You? David McDade na největším světovém portálu o klasické hudbě musicweb-international.com a jedním dechem dodal: „Adámkovi se téměř zázračně daří být obojím – nekompromisním modernistou a zároveň intenzivně komunikativním umělcem.“ Světoběžník Ondřej Adámek (*1979), který prožil velkou část života ve Francii, Německu a nyní je doma ve Španělsku, patří mezi nejuznávanější žijící skladatele současnosti. Jeho hudbu objednávají a uvádějí nejlepší světové orchestry včetně BRSO, Berlínských filharmoniků, Londýnského symfonického orchestru, Ensemble intercontemporain nebo Ensemble Modern, rezidenčního souboru Prague Offspring. V letech 2014 a 2015 byl stipendistou Académie de France a mohl tak tvořit v proslulé Villa Medici v Římě jako jeho slavní předchůdci Claude Debussy, Lili Boulanger, Eugène Bozza, Henri Dutilleux, Tristan Murail nebo Bruno Mantovani. „Where are You? je cesta různými stavy mysli, různými vírami, otázkami, kde najít božské, aniž bychom nacházeli odpověď, protože je nemožné Toho dosáhnout,“ říká o svém díle. „Je o lehkosti naší duše, která nás nese vzhůru do nebes, a o tíze našeho těla, která nás brutálně vrací zpět na zem.“

„Připravte se na první větu, která vás přímo zatlačí do sedačky, znepokojivě emotivní větu druhou a raketové finále v moll, poháněné voláním lesních rohů a výbuchy vysokých smyčců.“ Tak popsal Sinfonii g moll Johanna Christiana Bacha (1735–1782), nejmladšího syna Johanna Sebastiana Bacha, kritik deníku The Guardian. Jediná skladatelova symfonie v mollové tónině napsaná v roce 1769 v duchu preromantického hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) vznikla pouhé čtyři roky před Symfonií č. 29 A dur K 201  Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Osmnáctiletý Mozart ji složil ještě v Salcburku v reakci na svou delší návštěvu Vídně v létě roku 1773, po níž svůj dosavadní symfonický styl ovlivněný právě Johannem Christianem Bachem radikálně proměnil. Milovníci Mozartovy hudby považují tuto symfonii za nejkrásnější a nejromantičtější z jeho raného díla a bude skvělé slyšet ji v interpretaci Academy of St Martin in the Fields, jednoho z nejpovolanějších světových souborů v tomto typu repertoáru.

Z Mozartových šesti set opusů, na které podle výpočtů spotřeboval více než osm kilometrů notového papíru, zazní ještě koncert psaný původně pro tři klavíry na objednávku hraběnky Marie Antonie Lodron, jedné z Mozartových mecenášek, která jej se svými dcerami Giuseppou a Aloisií také v roce 1776 v Salcburku premiérovala. Mozart ho v roce 1780 přepracoval do technicky náročnější verze pro dva klavíry. Ve skladbě se objevují měkké, vysoké tóny, které podle některých badatelů napodobují zvuk v té době oblíbeného nástroje – skleněné harmoniky. Posledním ze čtveřice nabízených děl je Koncert pro dvě cembala c moll BWV 1060 hraný na dva klavíry, který vznikl pravděpodobně přepracováním dnes ztraceného koncertu pro hoboj a housle. Předpokládanému originálnímu obsazení nasvědčuje poněkud odlišný charakter jednotlivých sólových hlasů klávesové verze – part druhého cembala, původně zřejmě určený hoboji, má oproti prvnímu cembalu méně figurativní a spíše zpěvný ráz. Krajní věty mají vzrušenou dramatickou atmosféru. Bach v nich působivě využívá zvukového kontrastu mezi tutti a sóly. Sólisté se ozývají v ritornelech také samostatně na způsob echa. Kontrast přináší pomalá střední věta, jež je zpracována jako imitační dialog sólistů. Jemný pizzicatový doprovod orchestru dotváří její pastorální náladu.

Když nizozemské bratrské duo Lucas a Arthur Jussenovi debutovali v České republice v roce 2023 na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, jednalo se téměř o hudební událost roku. Koncert ve vyprodaném Rudolfinu nadchnul publikum i odbornou kritiku. „Jejich provedení La valse  bylo tak strhující, že obecenstvo povstalo k nadšeným standing ovation už po první půli koncertu,“ napsal tehdy pro časopis Harmonie Věroslav Němec. Sympatičtí bratři, které mnozí považují za nejlepší klavírní duo historie, se jako sólisté představili s předními světovými orchestry včetně Bostonského a Chicagského symfonického orchestru nebo Královského orchestru Concertgebouw a spolupracovali s dirigenty jako Andris Nelsons, Yannick Nézet-Séguin, sir Neville Marriner nebo Iván Fischer. Jejich nahrávky vycházejí exkluzivně ve vydavatelství Deutsche Grammophon. Své první album s hudbou Ludwiga van Beethovena natočili v roce 2010 ještě jako teenageři. Mozartovy koncerty pro dva klavíry, z nichž jeden zazní na Pražském jaru, nahráli pro stejný label v roce 2016 právě s Academy of St Martin in the Fields pod taktovkou sira Nevilla Marrinera a britský časopis Gramophone ji vzápětí zařadil mezi padesát nejlepších mozartovských nahrávek všech dob.

Academy of St Martin in the Fields (Akademii sv. Martina v polích) založil v roce 1959 dirigent sir Neville Marriner a nazval ji podle stejnojmenného kostela na Trafalgarském náměstí v Londýně, kde se konal historicky první koncert souboru. Těžiště repertoáru jednoho z nejlepších komorních orchestrů světa leží v hudbě baroka a vídeňského klasicismu, do nejširšího povědomí se dostal díky oscarovému snímku Amadeus Miloše Formana, k němuž pod Marrinerovým vedením natočil veškerou hudbu a soundtrack následně získal třináct Zlatých desek. Není bez zajímavosti, že z partnerství mezi souborem a jeho zakladatelem vzniklo největší množství nahrávek, které kdy který dirigent s jedním orchestrem pořídil. Byl to rovněž Neville Marriner, se kterým se Akademie v roce 1975 poprvé představila na Pražském jaru. V roce 2000 se stal jejím hostujícím dirigentem americký klavírista a dirigent Murray Perahia a v roce 2011 byl jmenován do funkce hudebního ředitele Academy of St Martin in the Fields americký houslista Joshua Bell. Prestiž a význam, kterým se ansámbl těší ve Velké Británii, dokládá také The Queen’s Award for Export Achievement (Cena anglické královny za export, dnes King’s Award for Enterprise), kterou získal jako doposud jediný orchestr.

S Amerikou je pevně spjata také Suita A dur Antonína Dvořáka (1841–1904). Český skladatel ji napsal v New Yorku původně pro klavír nedlouho po hektické premiéře symfonie „Z Nového světa“. Dvořák v ní svým jedinečným způsobem rozvinul inspiraci americkou lidovou hudbou a nenásilně ji propojil s typicky českými tanci, jako jsou polka nebo sousedská. Snad i proto se mistrovskému dílu, které Dvořák naplnil něžnou lyrikou i zemitostí, říká „Americká suita“.

Finále debutu bude patřit čtyřem tancům z baletu Estancia argentinského skladatele Alberta Ginastery (1916–1983). Snad nejvýznamnější autor Latinské Ameriky se narodil španělskému otci a italské matce v Buenos Aires. Zajímavostí je, že v roce 1946 mu Guggenheimovo stipendium umožnilo studovat v Tanglewoodu u Aarona Coplanda, se kterým se setkal v roce 1941 při Coplandově cestě do Buenos Aires. Coplandův balet Rodeo z roku 1942, který zazní v úvodu večera, dokonce naznačuje vliv Ginasterova baletu Estancia, který vznikl o rok dříve a je rovněž inspirován americkými reáliemi, když se odehrává v prostředí jihoamerických pamp a končí temperamentním Malambem, frenetickou taneční soutěží argentinských kovbojů, tzv. gaučů. Ondřej Soukup a Prague Philharmonia tak uzavřou večer strhujícími rytmy jihoamerické hudby.

„Myslím, že mistři skladatelé by se vůbec nezlobili, pokud ve vás hudba vyvolá nutkání si zatančit,“ vzkazuje festivalovému publiku mladý dirigent. Pro svůj pražskojarní debut si vybral program, ve kterém může naplno ukázat svůj temperament. Dvanáctý Debut se zkrátka ponese ve víru tance!

Druhým Bartókovým dílem bude Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 se sólistkou Patricií Kopatchinskou. Také ona má k Bartókovi velmi vřelý vztah. „Myslím, že rozumím jeho jazyku. V každém případě je velmi blízký mé duši, a to nikoliv pouze z důvodů zeměpisných, neboť oba pocházíme ze stejné části této planety, ale je to i jeho skutečná láska k venkovu, k lidové hudbě, jeho oddanost této kultuře, která dává smysl i mému životu. Lidová hudba je mou vůní, půdou, z níž jsem vyrostla, mým příběhem. S jeho hudbou se cítím být doma,“ říká Patricia.

Druhou velmi očekávanou skladbou večera v jejím podání bude Koncert pro housle a orchestr Luboše Fišera (1935–1999), poslední autorova skladba pro housle z roku 1997. Na Pražském jaru 2025 uvedla Patricia Crux pro housle, zvony a tympány a houslové sonáty „In memoriam Terezín“ a „Ruce“ a svým výkonem nadchla jak publikum, tak odbornou kritiku. „Byl to magický večer, jakých jsem v tomto století na Pražském jaru moc nezažil. Oslava českého skladatele Luboše Fišera byla dokonána způsobem, který mi nebezpečně zastavoval dech,“ popsal svůj zážitek Luboš Stehlík na portálu Polyharmonie.cz. Umělkyně narozená v Moldavsku, jež proslula svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi a má za sebou umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie, přistupuje k hudbě plachého, cudného a trochu záhadného génia české hudby 20. století se svou typickou vášní. „Myslím, že Luboše Fišera bychom měli učinit slavným, protože jeho hudba je neuvěřitelně silná a má v sobě něco velmi jedinečného,“ říká. „Na tom, že jej Patricia objevila a zamilovala si ho, nemám ani nejmenší zásluhu,“ dodává skromně Jakub Hrůša. „Naopak jsem byl překvapen a dojat, když za mnou přišla a svěřila se mi, jak Fišerův koncert obdivuje a jak moc by ho chtěla uvést právě se mnou. Luboš Fišer patří ke skladatelům 20. století, které mám opravdu rád, ale ještě jsem neměl tu čest jeho díla dirigovat. Takže se velmi těším!“

„Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ mluví Patricia otevřeně o tom, co chce publiku z pódia předat. Její společné vystoupení s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou na Pražském jaru 2026 s jistotou nasytí každého, kdo touží po zážitku vymykajícím se běžnosti.

„Čechy za vlády posledních císařů Svaté říše římské oplývaly kulturním bohatstvím. Země Duška, Koželuha, Mozarta, Vranického, Dusíka a Reichy byla tavicím kotlem nejvyšší umělecké úrovně a inovací. Obě rozsáhlé chrámové skladby na mariánské téma, které na koncertě zazní, byly poprvé provedeny v prvním desetiletí 19. století. Bude fascinující slyšet tak rozdílné přístupy k církevní hudbě,” přibližuje pražskojarní program Aapo Häkkinen. Jak Antonio Casimir Cartellieri (1772–1807), tak Jakub Jan Ryba (1765–1815) byli současníky Ludwiga van Beethovena (Cartellieri hrál dokonce v orchestru při premiéře Eroiky a Trojkoncertu za Beethovenova řízení). Ovšem zatímco Ryba vedl skromnou existenci jako kantor v Rožmitále pod Třemšínem, Cartellieriho, který se narodil v polském Gdaňsku italskému tenoristovi a německé sopranistce, angažoval jako učitele hudby, houslistu a později druhého kapelníka kníže Lobkovic. Cartellieri se tak významně podílel na hudebním životě sídel Lobkoviců v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří. „Oratorium La Purificazione di Maria Virgine je spojeno se svátkem Očišťování Panny Marie, který připomíná představení Ježíše v chrámu Marií a Josefem,“ přibližuje skladbu Häkkinen, který je znám svou zálibou v uvádění neprávem opomíjených či zapomenutých děl. „Nejvýznamnější hudební časopis 19. století Allgemeine musikalische Zeitung referuje poněkud skoupě o premiéře, která se uskutečnila až po Cartellieriho smrti 25. prosince 1807 v Praze. Lituje libreta a vyčítá kompozici příliš mnoho operního stylu, což ale byla evidentně skladatelova silná stránka!“ říká Häkkinen. „Cartellieri byl díky svému italskému původu rozeným vokálním skladatelem s výjimečným smyslem pro barvu zvuku, vybaven rétorickou intuicí a radostnou fantazií. Oratorium se těšilo popularitě a rukopisné kopie byly nalezeny ve Vídni a ve Florencii,“ dodává. Skladatel dle všeho skutečně oplýval nevšedním talentem. Studoval u Antonia Salieriho, jeho jevištní díla se hrála v Královské opeře v Berlíně, ve Vídni zazněly v roce 1795 jeho symfonie a oratorium Gioas, Re di Giuda (Jonáš, Král Judeje) na jednom programu s premiérou Beethovenova Druhého klavírního koncertu. Cartellieri stál také za jedním z nejvýznamnějších hudebních počinů v Čechách na přelomu 18. a 19. století – za uvedením Haydnova oratoria Stvoření v roce 1799 a 1805 v Roudnici nad Labem, když podruhé skladba zazněla dokonce v češtině. Jaká škoda, že jeho život vyhasl v pouhých třiceti čtyřech letech!

Klaus Mäkelä je fenoménem, který aktuálně nemá obdoby. Žák proslulého finského pedagoga Jormy Panuly doslova hypnotizuje publikum po celém světě svrchovaností svého umu, energií, smyslem pro stavbu velkých symfonických celků a zejména svou schopností získat si nejen srdce publika, ale i hráčů orchestru. Ti pod jeho vedením hrají jako vyměnění, což dokládá i tato nedávná kritika v deníku Chicago Tribune: „Po několika ospalých měsících v Orchestra Hall jsme slyšeli hrát Chicagský symfonický orchestr pod taktovkou Mäkeläho opět naplno. Bylo to jako závan čerstvého vysokohorského vzduchu.“ Je skvělé, že Mäkelä – sám stále aktivní violoncellista – zvolil do první části svého pražskojarního programu Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka (1841–1904). Skladba, do které Dvořák vtělil vzpomínku na svou velkou lásku Josefínu Kounicovou, zazní v podání vynikajícího norského violoncellisty Trulse Mørka, který se zaslouženě těší pozici jednoho z nejrespektovanějších instrumentalistů současnosti. Během své oslnivé sólové kariéry spolupracoval s nejlepšími světovými orchestry včetně Berlínských, Vídeňských a Newyorských filharmoniků či Bostonského symfonického orchestru. „Mørk nadchnul publikum od prvního do posledního tónu. Střídavě něžný, introvertní, ohnivý a vášnivý nás hnal na podmanivé, strhující cestě neustále kupředu,“ nešetřila chválou na jeho hru Joanne Talbot v britském časopisu The Strad. Za své nahrávky, které vydává u Deutsche Grammophon, EMI či Virgin Classics, získal řadu prestižních cen včetně Grammy, Gramophone Award a tří cen ECHO Klassik.

Ve své době byl Hector Berlioz (1803–1869) daleko více ceněn jako dirigent a neotřelý hudební kritik. Jako skladatel předběhl svou dobu o několik desetiletí, a tak řada jeho revolučních hudebních myšlenek zůstala za jeho života nepochopena a těžili z nich až skladatelé o generaci mladší, například Richard Wagner. Také pařížská premiéra Faustova prokletí v roce 1846 byla naprostý propadák. Svého triumfu se toto monumentální dílo dočkalo až o padesát let později v roce 1893 v Opéra de Monte-Carlo. Jak již bylo řečeno, Berlioz v něm nekopíruje příběh Goethova Fausta, ale už v předmluvě říká: „Samotný název díla naznačuje, že není založeno na Goethovo hlavní myšlence, protože v jeho velkém básnickém díle je Faust zachráněn.“ Berlioze zajímala především „hudební esence“ Fausta, kterou vytěžil na maximum. Přes dvě hodiny trvající skladba překypuje zvukomalebnými hudebními čísly a vtipem, například ve sboru Pandemonium ve čtvrté části, kdy skupinka zatracených duší chrlí hrozivé nesmysly, nebo ve scéně ve vinném sklípku, kdy student Brander zpívá píseň o mrtvé kryse, jež vyvrcholí rouhačskou, dokonale kompozičně zpracovanou sborovou fugou na text zbožného Amen. Libreto ve francouzštině si sestavil a částečně dopsal sám skladatel, když pracoval s francouzským překladem Fausta od Gérarda de Nerval. „Jakmile jsem začal, psal jsem chybějící verše tak, jak mi přicházely hudební nápady. Partituru jsem komponoval kdykoli a kdekoli to šlo – v kočáře, ve vlaku, na parnících.“ „Pro mě je Faustovo prokletí nejenom hudebním svátkem, ale také dobrodružstvím. Fantazijní svět neotřelé hudební estetiky Hectora Berlioze přináší originalitu, která tento dramatický příběh katapultuje do extrémně věrohodného a intenzivního hudebně-dramatického zážitku, ve kterém se faustovské téma opět stává prožívaným lidským příběhem.“