„Tento program zve posluchače na cestu napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu: od hluboce melancholických skladeb Johna Dowlanda k odvážným a důvtipným kompozicím Girolama Kapsbergera, uhlazené eleganci Roberta de Visée a Marina Maraise až k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, která přesahuje lidské chápání. Tento recitál odhalí neobvyklou paletu barev a emocí, které dokáže loutna nabídnout. Každá ze skladeb je oknem do duše své doby, každá dává vyniknout poetice tohoto nástroje a jeho věčné síle nás dojmout. Moc se těším, až se o tuto hudbu podělím s pražským publikem,“ přibližuje svůj debutový recitál na Pražském jaru francouzský loutnista Thomas Dunford. Sympatický umělec, jenž má za sebou debuty v londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall nebo Berlínské a Pařížské filharmonii, nás provede renesanční a barokní hudební Evropou, kdy zvuk křehkého nástroje, jenž tak snadno evokuje melancholii i radostná pohnutí mysli, poslouchali se zalíbením králové i prostí měšťané. V Praze si jej budete moci vychutnat v ideální akustice Anežského kláštera.

Pařížský rodák Thomas Dunford patří mezi nejvyhledávanější loutnisty současnosti. S tímto nevšedním nástrojem se setkal již v devíti letech, ve studiích pokračoval na Pařížské konzervatoři a na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde byl jeho učitelem proslulý loutnista Hopkinson Smith. Zúčastnil se také mistrovských kurzů u hráčů jako Rolf Lislevand, Julian Bream nebo Paul O’Dette. V roce 2003 debutoval rolí Loutnisty v Shakespearově hře Večer tříkrálový na scéně Comédie-Française. Od té doby vystupuje v nejprestižnějších sálech po celém světě a spolupracuje s nejlepšími soubory historických nástrojů jako Academy of Ancient Music či Pygmalion. V roce 2018 založil vlastní Jupiter Ensemble, se kterým s obrovskou otevřeností uvádí repertoár od Vivaldiho po písničky Beatles. Mezi jeho pravidelné komorní partnery patří například cembalista Jean Rondeau, jeden z objevů Pražského jara 2023. Své vysoce ceněné nahrávky vydává Thomas Dunford u společností Alpha Classics a Erato a spolupracoval rovněž na albu Bill and Friends na labelu harmonia mundi, kde si s dalšími „přáteli“ zahrál po boku legendárního dirigenta a cembalisty Williama Christieho. Na Pražském jaru vystoupil v roce 2014 jako člen proslulého francouzského souboru Les Arts Florissants.

Na koncertě, který bude jeho sólovým pražskojarním debutem, uvede průřez nejkrásnějším loutnovým repertoárem renesance a baroka. Večer otevře výběr z děl jednoho z nejproslulejších loutnistů alžbětinské a rané stuartovské éry Johna Dowlanda (1563–1626). Zazní mimo jiné proslulá pavana Lachrimae se slavným „plačtivým“ motivem, The King of Denmark’s Galliard (Galliarda dánského krále), jejíž tečkované rytmy a opakované tóny imitují vojenské bubny a pochodující vojáky,
či enigmatická Frog Galliard (Žabí galliarda), která se stala předlohou pro píseň Now o Now I needs must part o ošklivém vévodovi z Alençonu, jednom z nápadníků královny Alžběty. Dojde také na hudbu autorů spojených se slunnou Itálií: temperamentní Calatu alla Spagnola Joana Ambrosia Dalzy (?–1508) a bohatě zdobenou Toccatu Giovanniho Girolama Kapsbergera (1580–1651). Do Francie zavítáme za hudbou Roberta de Visée (1652–1725), loutnisty Ludvíka XIV. a XV., a Marina Maraise (1656–1728), nejen plodného skladatele, ale také otce devatenácti dětí, z jehož díla zazní skladba Les voix humaines (Lidské hlasy), nádherné dílo tiché vážnosti a hloubky, „chant de mémoire“ (píseň k zapamatování), jak ji krásně popsal jeden z předních hráčů na gambu Paul Rousseau. Program zakončí Dunfordova vlastní transkripce houslové Chaccone z Partity d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o které napsal Johannes Brahms: „Do jednoho notového řádku pro jeden jediný nástroj vtělil [Bach] celý svět nejhlubších myšlenek a nejsilnějších pocitů. Kdybych si jen představil, že bych mohl takovou skladbu vytvořit, nebo ji pouze vymyslet, jsem si zcela jist, že nadměrné vzrušení a ohromující zážitek by mě dovedly k šílenství.“ Jen pro zajímavost – stejnou skladbu v úpravě Ferruccia Busoniho můžete slyšet také v rámci recitálu Jana Schulmeistera 23. května v Anežském klášteře. S Thomasem Dunfordem vás nicméně nečekají rozmáchlá Busoniho gesta typická pro závěr 19. století, ale něžné pohlazení doby renesance a baroka.

V roce 2026 oslaví klavírista Jan Schulmeister teprve dvacáté narozeniny, přesto má již na svém kontě ceny z více než třiceti soutěží, mimo jiné z Mezinárodní klavírní soutěže Césara Francka v Bruselu, Manhattan International Competition v New Yorku či z Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga. Jeho doposud největším úspěchem je zisk třetí ceny na Van Cliburn International Junior Piano Competition v americkém Dallasu, juniorské odnoži své slavné jmenovkyně. Pro svůj debut na Pražském jaru zvolil tento talentovaný umělec program, který je, jak sám říká, „cestou napříč různými epochami“. Mezi jinými zazní jeden z nejslavnějších „přídavků“ všech dob – Preludium cis moll Sergeje Rachmaninova (1873–1943) z cyklu Morceaux de fantaisie nebo působivá Sonáta I. X. 1905 Leoše Janáčka (1854–1928), jež vznikla v reakci na skutečnou událost – tragickou smrt dělníka Františka Pavlíka během nepokojů v Brně v roce 1905. Vrcholem programu bude brilantní transkripce Bachovy houslové Chaccone z Partity d moll, kterou její autor – italsko-německý klavírní virtuos Ferruccio Busoni (1866–1924) – oslňoval na svých koncertech na přelomu 19. a 20. století.

Jan Schulmeister je členem již šesté generace hudebníků. Zakladatelem hudební tradice rodiny byl jeho prapradědeček, trumpetista František Černý, žák Antonína Liehmanna a spolužák Antonína Dvořáka ve Zlonicích. „Jako kapelník odešel za výdělkem do Petrohradu, zanechal tu manželku se třemi dětmi a domů se už nikdy nevrátil. Ale všichni se chlubíme tím, že byl ve zlonické škole spolužákem Antonína Dvořáka!“ prozradil s úsměvem Jan v jednom z rozhovorů. Pokud byste rovněž hledali příbuzenský vztah se sekundistou Wihanova kvarteta, pak hledáte naprosto správně. Jmenovci jsou otec a syn.

První vítězství ze soutěže si talentovaný umělec přivezl z Milána, když mu bylo pouhých sedm let. Následovaly soutěžní úspěchy v České republice, Švýcarsku, Švédsku, Španělsku, Rakousku, Estonsku, Belgii a USA. Ty mu vynesly spolupráci s předními českými orchestry a dirigenty včetně Filharmonie Brno s Dennisem Russellem Daviesem, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s Tomášem Netopilem či Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Jiřím Rožněm. V lednu 2026 bude debutovat s Moravskou filharmonií Olomouc ve vídeňském Musikvereinu. Kromě toho již stihl nahrát čtyři sólová alba. „Program na Pražském jaru bude cestou napříč různými epochami,“ říká. „Každá ze skladeb ve mně vyvolává silné emoce – od duchovní hloubky a klidu Bachovy Toccaty přes vnitřní neklid a lyriku Rachmaninova až po bolest a naléhavost Janáčkovy Sonáty. Závěrečná Bachova Chaconne v transkripci Ferruccia Busoniho spojuje duchovní hloubku s romantickou monumentalitou. Skladby jsem volil s cílem vytvořit dramaturgicky kontrastní, ale vnitřně propojený celek, který by posluchačům nabídl jak hluboký hudební, tak emocionální zážitek,“ dodává. „Už nástup mladičkého klavíristy na scénu prozrazoval, že půjde o výjimečnou záležitost. Vyzařovala z něho síla, odhodlání a radost, které ho provázely po celou dobu vystoupení,“ popsala jeden z Janových koncertů kritička portálu KlasikaPlus. Po debutu Jana Čmejly v roce 2025 tak Pražské jaro nabídne recitál dalšího výjimečného talentu mladé české hudební scény, který byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Tři skladatelé, dva klavíristé, jeden výjimečný orchestr. Přesně to nabídne první z festivalových koncertů nejlepšího klavírního dua současnosti – bratrů Lucase a Arthura Jussenových – ve spolupráci s legendárním britským orchestrem Academy of St Martin in the Fields. Nizozemský pár, který v této sezoně mimo jiné debutuje s Berlínskými filharmoniky, se na Pražské jaro vrátí ještě 3. června, kdy uvede program z hudby 20. a 21. století pro dva klavíry a bicí nástroje, včetně slavné West Side Story. První večer ovšem zamíří do zcela jiných programových vod: do hudby vrcholného baroka a klasicismu. Zazní díla Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Christiana Bacha přezdívaného „londýnský Bach“ a Wolfganga Amadea Mozarta, z jehož tvorby nabídnou bratři Jussenové Klavírní koncert č. 7 původně napsaný pro tři klavíry a orchestr, později Mozartem přepracovaný do technicky náročnější, virtuózní verze pro dva klavíry, která zazní na Pražském jaru.

„Celkem se jedná o téměř jednu a tři čtvrtě hodiny neuvěřitelně stylově rozmanité hudby […] Pokud je mi známo, jde o první kompletní nahrávku, která nabízí vše na jednom místě. Největší hodnota ovšem nespočívá v úplnosti, ale v provedení,“ zhodnotil britský časopis Gramophone integrál skladeb pro housle a klavír Antonína Dvořáka, který v roce 2024 vydali ve vydavatelství Supraphon koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička a klavírista David Mareček. Právě ze skladeb z tohoto alba, které získalo vedle ocenění Editor’s Choice britského časopisu Gramophone také Choc de Classica a plných pět ladiček časopisu Diapason, je postaven program prvního společného recitálu těchto dvou umělců na Pražském jaru. „Hudba Antonína Dvořáka pro mě byla vždy srdeční záležitostí,“ svěřil se Jiří Vodička. „Společně s Davidem Marečkem jsme si dali za cíl představit jeho skladby nikoli jen jako krásné kusy z koncertního repertoáru, ale jako ucelený hudební svět – s vlastní dynamikou, dramatem i jemnou lyrikou. Hrát tento program na Pražském jaru je pro nás ctí a velkým potěšením. Věřím, že společně s posluchači prožijeme podvečer, ve kterém ožije krása Dvořákovy prosté, a přitom nesmírně silné hudební řeči.“ Pět nejkrásnějších komorních kompozic, jaké kdy Dvořák pro housle a klavír napsal, zazní stylově ve Dvořákově síni Rudolfina.

Večer nabídne komorní díla, jež vznikala postupně od sedmdesátých let devatenáctého století až po Dvořákův americký pobyt v letech 1892–1895. Vstoupíme do něj populárními Romantickými kusy z roku 1887, čtyřmi charakterově odlišnými skladbičkami plnými vášnivé rozhodnosti i jemné lyriky. Následovat bude Sonáta pro housle a klavír F dur, jediná sonáta, která se nám od Dvořáka dochovala. Vznikla během pouhých patnácti dnů na jaře roku 1880 prakticky souběžně s Koncertem pro housle a orchestr a moll. Druhou polovinu večera otevře rozjasněná hudba Sonatiny G dur, kterou Dvořák napsal na přelomu listopadu a prosince 1893 v New Yorku. Skladba nese opusové číslo 100 a Dvořák, vědom si jisté významnosti tohoto čísla, ji věnoval svým dětem Otilii a Antonínovi, kteří ji také poprvé provedli při soukromé premiéře. Dvořák skladbu popsal v dopise svému nakladateli: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou.“ Hlavní téma druhé věty údajně napadlo mistra při pozorování vodopádu Minnehaha ve státě Minnesota. Později byla tato část publikována i samostatně pod poetickými názvy Indiánská ukolébavka nebo Indiánské lamento. Koncert uzavřou dvě možná nejpůsobivější Dvořákova díla pro sólové housle: Romance f moll a virtuózní Mazurek e moll. Obě vznikla v sedmdesátých letech a obě se dodnes těší obrovské popularitě, jak ve verzi pro housle a orchestr, tak s klavírním doprovodem. Zajímavostí je, že Mazurek premiéroval za klavírem společně s houslistou Ferdinandem Lachnerem skladatel Zdeněk Fibich.

„Caminantes, no hay caminos, hay que caminar…“ (Ó vy, kteří kráčíte, nejsou žádné cesty, je třeba kráčet…). Tato věta ze zdi kláštera v Toledu inspirovala prostorovou kompozici italského skladatele Luigiho Nona pro housle a osm zvukových stop La lontananza nostalgica utopica futura (1989). Fascinující, odvážné dílo uvede společně s Šesti capricci pro sólové housle (1976) Salvatoreho Sciarrina na motivy slavných 24 capriccií op. 1 Niccola Paganiniho vyhledávaná světová interpretka soudobé hudby Hana Kotková. Uměleckým partnerem jí bude expert na dílo Luigiho Nona Veniero Rizzardi. Na diváky, kteří tentokrát přijdou do dopravní haly Národního technického muzea, čeká nevšední sonický zážitek na pomezí koncertu a site-specific performance. Stačí si představit houslistku pohybující se v prostoru, jejíž „camino“ (cestu) určuje elektronická stopa.

Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina ve Varšavě je možná jedinou soutěží na světě, jejíž vítězové se prakticky přes noc stanou hvězdami klasické hudby. Triumf v polské metropoli stál na počátku kariér Maurizia Polliniho (1960), Marthy Argerich (1965), Garricka Ohlssona (1970), Krystiana Zimermana (1975), Julianny Avdějevy (2010) nebo Seong-Jin Choa (2015). Ti všichni vystoupili na Pražském jaru, mnozí z nich v českém debutu bezprostředně po svém vítězství. V roce 2026 se k nim připojí vítěz velkého finále z 20. října 2025, americký klavírista Eric Lu. Na jeho pražskojarní recitál se můžeme těšit 22. května v Rudolfinu.

Eric Lu zazářil na Chopinově soutěži již před deseti lety, kdy jako teprve sedmnáctiletý mladík všechny ohromil svou účastí ve finále. V roce 2018 zvítězil v Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu, což mu vyneslo nejen exkluzivní smlouvu s prestižním vydavatelstvím Warner Classics, ale i spolupráci s předními světovými orchestry a koncertními sály. Představil se s Bostonskými, Chicagskými a Londýnskými symfoniky, Losangeleskou filharmonií, Královskou filharmonií v Londýně, Filharmonií Oslo, má za sebou debuty na BBC Proms, v lipském Gewandhausu, Wigmore Hall, Labské filharmonii, Seoul Arts Center nebo ve Fondation Louis Vuitton Paris. „Podle šumu v kuloárech během přestávky nejsem jediný, kdo by chtěl tohoto klavíristu poslouchat dál, ať by hrál cokoliv,“ napsal po jeho debutu s Bostonskými symfoniky deník Boston Globe. Lu spolupracoval s Riccardem Mutim, Mirgou Gražinytė-Tylou, Thomasem Dausgaardem a na pódiu se potkal také s českým dirigentem Tomášem Netopilem. V roce 2021 získal prestižní Avery Fisher Career Grant udělovaný nejtalentovanějším mladým americkým umělcům a v letech 2019 až 2022 byl součástí programu BBC New Generation Artists. Vystudoval Curtisův hudební institut ve Filadelfii u Roberta McDonalda a Jonathana Bisse. Jeho mentory byli Mitsuko Uchida, Imogen Cooper a Dang Thai Son. Aktuálně žije střídavě v Berlíně a Bostonu.

„Tento program zve posluchače na cestu napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu: od hluboce melancholických skladeb Johna Dowlanda k odvážným a důvtipným kompozicím Girolama Kapsbergera, uhlazené eleganci Roberta de Visée a Marina Maraise až k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, která přesahuje lidské chápání. Tento recitál odhalí neobvyklou paletu barev a emocí, které dokáže loutna nabídnout. Každá ze skladeb je oknem do duše své doby, každá dává vyniknout poetice tohoto nástroje a jeho věčné síle nás dojmout. Moc se těším, až se o tuto hudbu podělím s pražským publikem,“ přibližuje svůj debutový recitál na Pražském jaru francouzský loutnista Thomas Dunford. Sympatický umělec, jenž má za sebou debuty v londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall nebo Berlínské a Pařížské filharmonii, nás provede renesanční a barokní hudební Evropou, kdy zvuk křehkého nástroje, jenž tak snadno evokuje melancholii i radostná pohnutí mysli, poslouchali se zalíbením králové i prostí měšťané. V Praze si jej budete moci vychutnat v ideální akustice Anežského kláštera.

Pařížský rodák Thomas Dunford patří mezi nejvyhledávanější loutnisty současnosti. S tímto nevšedním nástrojem se setkal již v devíti letech, ve studiích pokračoval na Pařížské konzervatoři a na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde byl jeho učitelem proslulý loutnista Hopkinson Smith. Zúčastnil se také mistrovských kurzů u hráčů jako Rolf Lislevand, Julian Bream nebo Paul O’Dette. V roce 2003 debutoval rolí Loutnisty v Shakespearově hře Večer tříkrálový na scéně Comédie-Française. Od té doby vystupuje v nejprestižnějších sálech po celém světě a spolupracuje s nejlepšími soubory historických nástrojů jako Academy of Ancient Music či Pygmalion. V roce 2018 založil vlastní Jupiter Ensemble, se kterým s obrovskou otevřeností uvádí repertoár od Vivaldiho po písničky Beatles. Mezi jeho pravidelné komorní partnery patří například cembalista Jean Rondeau, jeden z objevů Pražského jara 2023. Své vysoce ceněné nahrávky vydává Thomas Dunford u společností Alpha Classics a Erato a spolupracoval rovněž na albu Bill and Friends na labelu harmonia mundi, kde si s dalšími „přáteli“ zahrál po boku legendárního dirigenta a cembalisty Williama Christieho. Na Pražském jaru vystoupil v roce 2014 jako člen proslulého francouzského souboru Les Arts Florissants.

Na koncertě, který bude jeho sólovým pražskojarním debutem, uvede průřez nejkrásnějším loutnovým repertoárem renesance a baroka. Večer otevře výběr z děl jednoho z nejproslulejších loutnistů alžbětinské a rané stuartovské éry Johna Dowlanda (1563–1626). Zazní mimo jiné proslulá pavana Lachrimae se slavným „plačtivým“ motivem, The King of Denmark’s Galliard (Galliarda dánského krále), jejíž tečkované rytmy a opakované tóny imitují vojenské bubny a pochodující vojáky,
či enigmatická Frog Galliard (Žabí galliarda), která se stala předlohou pro píseň Now o Now I needs must part o ošklivém vévodovi z Alençonu, jednom z nápadníků královny Alžběty. Dojde také na hudbu autorů spojených se slunnou Itálií: temperamentní Calatu alla Spagnola Joana Ambrosia Dalzy (?–1508) a bohatě zdobenou Toccatu Giovanniho Girolama Kapsbergera (1580–1651). Do Francie zavítáme za hudbou Roberta de Visée (1652–1725), loutnisty Ludvíka XIV. a XV., a Marina Maraise (1656–1728), nejen plodného skladatele, ale také otce devatenácti dětí, z jehož díla zazní skladba Les voix humaines (Lidské hlasy), nádherné dílo tiché vážnosti a hloubky, „chant de mémoire“ (píseň k zapamatování), jak ji krásně popsal jeden z předních hráčů na gambu Paul Rousseau. Program zakončí Dunfordova vlastní transkripce houslové Chaccone z Partity d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o které napsal Johannes Brahms: „Do jednoho notového řádku pro jeden jediný nástroj vtělil [Bach] celý svět nejhlubších myšlenek a nejsilnějších pocitů. Kdybych si jen představil, že bych mohl takovou skladbu vytvořit, nebo ji pouze vymyslet, jsem si zcela jist, že nadměrné vzrušení a ohromující zážitek by mě dovedly k šílenství.“ Jen pro zajímavost – stejnou skladbu v úpravě Ferruccia Busoniho můžete slyšet také v rámci recitálu Jana Schulmeistera 23. května v Anežském klášteře. S Thomasem Dunfordem vás nicméně nečekají rozmáchlá Busoniho gesta typická pro závěr 19. století, ale něžné pohlazení doby renesance a baroka.

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.

Skvělý profilový rozhovor s Barbarou Hannigan včetně řady hudebních ukázek si můžete poslechnout v pořadu Akademie Českého rozhlasu Vltava.