„Tento program zve posluchače na cestu napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu: od hluboce melancholických skladeb Johna Dowlanda k odvážným a důvtipným kompozicím Girolama Kapsbergera, uhlazené eleganci Roberta de Visée a Marina Maraise až k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, která přesahuje lidské chápání. Tento recitál odhalí neobvyklou paletu barev a emocí, které dokáže loutna nabídnout. Každá ze skladeb je oknem do duše své doby, každá dává vyniknout poetice tohoto nástroje a jeho věčné síle nás dojmout. Moc se těším, až se o tuto hudbu podělím s pražským publikem,“ přibližuje svůj debutový recitál na Pražském jaru francouzský loutnista Thomas Dunford. Sympatický umělec, jenž má za sebou debuty v londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall nebo Berlínské a Pařížské filharmonii, nás provede renesanční a barokní hudební Evropou, kdy zvuk křehkého nástroje, jenž tak snadno evokuje melancholii i radostná pohnutí mysli, poslouchali se zalíbením králové i prostí měšťané. V Praze si jej budete moci vychutnat v ideální akustice Anežského kláštera.

Pařížský rodák Thomas Dunford patří mezi nejvyhledávanější loutnisty současnosti. S tímto nevšedním nástrojem se setkal již v devíti letech, ve studiích pokračoval na Pařížské konzervatoři a na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde byl jeho učitelem proslulý loutnista Hopkinson Smith. Zúčastnil se také mistrovských kurzů u hráčů jako Rolf Lislevand, Julian Bream nebo Paul O’Dette. V roce 2003 debutoval rolí Loutnisty v Shakespearově hře Večer tříkrálový na scéně Comédie-Française. Od té doby vystupuje v nejprestižnějších sálech po celém světě a spolupracuje s nejlepšími soubory historických nástrojů jako Academy of Ancient Music či Pygmalion. V roce 2018 založil vlastní Jupiter Ensemble, se kterým s obrovskou otevřeností uvádí repertoár od Vivaldiho po písničky Beatles. Mezi jeho pravidelné komorní partnery patří například cembalista Jean Rondeau, jeden z objevů Pražského jara 2023. Své vysoce ceněné nahrávky vydává Thomas Dunford u společností Alpha Classics a Erato a spolupracoval rovněž na albu Bill and Friends na labelu harmonia mundi, kde si s dalšími „přáteli“ zahrál po boku legendárního dirigenta a cembalisty Williama Christieho. Na Pražském jaru vystoupil v roce 2014 jako člen proslulého francouzského souboru Les Arts Florissants.

Na koncertě, který bude jeho sólovým pražskojarním debutem, uvede průřez nejkrásnějším loutnovým repertoárem renesance a baroka. Večer otevře výběr z děl jednoho z nejproslulejších loutnistů alžbětinské a rané stuartovské éry Johna Dowlanda (1563–1626). Zazní mimo jiné proslulá pavana Lachrimae se slavným „plačtivým“ motivem, The King of Denmark’s Galliard (Galliarda dánského krále), jejíž tečkované rytmy a opakované tóny imitují vojenské bubny a pochodující vojáky,
či enigmatická Frog Galliard (Žabí galliarda), která se stala předlohou pro píseň Now o Now I needs must part o ošklivém vévodovi z Alençonu, jednom z nápadníků královny Alžběty. Dojde také na hudbu autorů spojených se slunnou Itálií: temperamentní Calatu alla Spagnola Joana Ambrosia Dalzy (?–1508) a bohatě zdobenou Toccatu Giovanniho Girolama Kapsbergera (1580–1651). Do Francie zavítáme za hudbou Roberta de Visée (1652–1725), loutnisty Ludvíka XIV. a XV., a Marina Maraise (1656–1728), nejen plodného skladatele, ale také otce devatenácti dětí, z jehož díla zazní skladba Les voix humaines (Lidské hlasy), nádherné dílo tiché vážnosti a hloubky, „chant de mémoire“ (píseň k zapamatování), jak ji krásně popsal jeden z předních hráčů na gambu Paul Rousseau. Program zakončí Dunfordova vlastní transkripce houslové Chaccone z Partity d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o které napsal Johannes Brahms: „Do jednoho notového řádku pro jeden jediný nástroj vtělil [Bach] celý svět nejhlubších myšlenek a nejsilnějších pocitů. Kdybych si jen představil, že bych mohl takovou skladbu vytvořit, nebo ji pouze vymyslet, jsem si zcela jist, že nadměrné vzrušení a ohromující zážitek by mě dovedly k šílenství.“ Jen pro zajímavost – stejnou skladbu v úpravě Ferruccia Busoniho můžete slyšet také v rámci recitálu Jana Schulmeistera 23. května v Anežském klášteře. S Thomasem Dunfordem vás nicméně nečekají rozmáchlá Busoniho gesta typická pro závěr 19. století, ale něžné pohlazení doby renesance a baroka.

„Orchestr má tak úžasně pronikavý zvuk, tak vzrušující,“ popsal přednosti Helsinki Baroque Orchestra jeden z kritiků BBC Music Magazine. Další zástupce jedinečné finské hudební školy se pohybuje na hudební scéně již více než čtvrtstoletí a za tu dobu se vypracoval mezi nejlepší světové soubory zaměřené na historicky poučenou interpretaci staré hudby. Od roku 2003 stojí v jeho čele Aapo Häkkinen, laureát proslulé cembalové soutěže v Bruggách, jenž získal špičkové vzdělání v Helsinkách, Amsterodamu a v Paříži a jehož mentorem byl mimo jiné i legendární varhaník, cembalista a dirigent Gustav Leonhardt. Spolu s pěticí vynikajících pěvců a budapešťským Purcell Choir přijíždí orchestr poprvé na Pražské jaro, aby provedl dvě mistrovská duchovní díla spojená s českými zeměmi přelomu 18. a 19. století. V novodobé premiéře zazní oratorium La Purificazione di Maria Virgine (1807) Antonia Casimira Cartellieriho, druhého kapelníka orchestru knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic, a Stabat Mater (1805) Jakuba Jana Ryby, známého autora České mše vánoční.

„Stvoření je dílo, které fascinujícím způsobem spojuje staré s novým a je vyvrcholením Haydnova hudebně dramatického jazyka. Najdeme zde mnoho krásných, dramatických momentů, které přímo vyzývají k vizuálnímu ztvárnění. Těžko bychom také na konci 18. století hledali avantgardnější hudbu, než je úvodní vyobrazení chaosu na počátku světa. Na druhou stranu je Stvoření do značné míry tradičně náboženským dílem, které má silnou oporu ve starozákonní předloze. Ostatně sám Haydn přiznává, že při komponování ‚byl zbožnější než kdykoli předtím‘,“ říká o jednom z nejpozoruhodnějších děl konce 18. století, které zazní 28. května ve Dvořákově síni Rudolfina, dirigent Václav Luks. Pozdní mistrovské dílo Josepha Haydna, inspirované oratorii Georga Friedricha Händela, uvede na Pražském jaru s orchestrem dobových nástrojů Orchestra of the Age of Enlightenment, Choir of the Age of Enlightenment a trojicí špičkových sólistů.

Libreto Roberta Lindleyho podle biblické Knihy Genesis, žalmů a Ztraceného ráje Johna Miltona, které do němčiny umně přeložil Gottfried van Swieten, dalo skladateli možnost vytvořit dílo duchovní hloubky, operního dramatismu a nevídaných zvukomalebných efektů. Stvoření začíná symfonickým „zobrazením chaosu“, téměř děsivým ztvárněním „nicoty“, které je pak smeteno mohutným ztvárněním slova „světlo“ zpívaného sborem. Děj je rozdělen do tří částí; první část zobrazuje první čtyři dny stvoření světa, vznik rostlin a nebe. Ve druhé části přichází na řadu zvířata. Třetí část zpracovává téma života prvních lidí, Adama a Evy, a oratorium vrcholí dvěma velkými závěrečnými chvalozpěvy a díkůvzdáním. Premiéra se konala v uzavřené společnosti 29. dubna 1798 ve Schwarzenberském paláci na Mehlmarktu (dnes Neuer Markt) ve Vídni. A byl to fenomenální úspěch, o němž dokonce existuje záznam z pera švédského diplomata Frederika Samuela Silverstolpeho, Haydnova přítele, jenž své dojmy popsal takto: „Byl jsem tehdy mezi diváky, poté co jsem se několik dní předtím zúčastnil první zkoušky. Při této příležitosti Haydna překvapil dárek. Kníže Schwarzenberg, v jehož velkém sále se dílo zkoušelo a později i provedlo, byl jeho četnými krásami tak okouzlen, že skladateli vyplatil o sto dukátů více než dohodnutých pět set. Nikdo, ani baron van Swieten, neviděl stránku partitury, na které bylo zaznamenáno zrození světla. Byla to jediná pasáž díla, kterou Haydn držel v tajnosti. Myslím, že i teď vidím jeho tvář, když tuto pasáž zahrál orchestr. Haydn měl výraz člověka, který se chce kousnout do rtu, aby skryl své rozpaky nebo tajemství. A v okamžiku, kdy se poprvé rozzářilo světlo, se zdálo, jako by ze skladatelových planoucích očí vystřelovaly paprsky. Okouzlení elektrizovaného vídeňského publika bylo tak silné, že orchestr nemohl několik minut pokračovat.“

„Tento program zve posluchače na cestu napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu: od hluboce melancholických skladeb Johna Dowlanda k odvážným a důvtipným kompozicím Girolama Kapsbergera, uhlazené eleganci Roberta de Visée a Marina Maraise až k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, která přesahuje lidské chápání. Tento recitál odhalí neobvyklou paletu barev a emocí, které dokáže loutna nabídnout. Každá ze skladeb je oknem do duše své doby, každá dává vyniknout poetice tohoto nástroje a jeho věčné síle nás dojmout. Moc se těším, až se o tuto hudbu podělím s pražským publikem,“ přibližuje svůj debutový recitál na Pražském jaru francouzský loutnista Thomas Dunford. Sympatický umělec, jenž má za sebou debuty v londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall nebo Berlínské a Pařížské filharmonii, nás provede renesanční a barokní hudební Evropou, kdy zvuk křehkého nástroje, jenž tak snadno evokuje melancholii i radostná pohnutí mysli, poslouchali se zalíbením králové i prostí měšťané. V Praze si jej budete moci vychutnat v ideální akustice Anežského kláštera.

Pařížský rodák Thomas Dunford patří mezi nejvyhledávanější loutnisty současnosti. S tímto nevšedním nástrojem se setkal již v devíti letech, ve studiích pokračoval na Pařížské konzervatoři a na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde byl jeho učitelem proslulý loutnista Hopkinson Smith. Zúčastnil se také mistrovských kurzů u hráčů jako Rolf Lislevand, Julian Bream nebo Paul O’Dette. V roce 2003 debutoval rolí Loutnisty v Shakespearově hře Večer tříkrálový na scéně Comédie-Française. Od té doby vystupuje v nejprestižnějších sálech po celém světě a spolupracuje s nejlepšími soubory historických nástrojů jako Academy of Ancient Music či Pygmalion. V roce 2018 založil vlastní Jupiter Ensemble, se kterým s obrovskou otevřeností uvádí repertoár od Vivaldiho po písničky Beatles. Mezi jeho pravidelné komorní partnery patří například cembalista Jean Rondeau, jeden z objevů Pražského jara 2023. Své vysoce ceněné nahrávky vydává Thomas Dunford u společností Alpha Classics a Erato a spolupracoval rovněž na albu Bill and Friends na labelu harmonia mundi, kde si s dalšími „přáteli“ zahrál po boku legendárního dirigenta a cembalisty Williama Christieho. Na Pražském jaru vystoupil v roce 2014 jako člen proslulého francouzského souboru Les Arts Florissants.

Na koncertě, který bude jeho sólovým pražskojarním debutem, uvede průřez nejkrásnějším loutnovým repertoárem renesance a baroka. Večer otevře výběr z děl jednoho z nejproslulejších loutnistů alžbětinské a rané stuartovské éry Johna Dowlanda (1563–1626). Zazní mimo jiné proslulá pavana Lachrimae se slavným „plačtivým“ motivem, The King of Denmark’s Galliard (Galliarda dánského krále), jejíž tečkované rytmy a opakované tóny imitují vojenské bubny a pochodující vojáky,
či enigmatická Frog Galliard (Žabí galliarda), která se stala předlohou pro píseň Now o Now I needs must part o ošklivém vévodovi z Alençonu, jednom z nápadníků královny Alžběty. Dojde také na hudbu autorů spojených se slunnou Itálií: temperamentní Calatu alla Spagnola Joana Ambrosia Dalzy (?–1508) a bohatě zdobenou Toccatu Giovanniho Girolama Kapsbergera (1580–1651). Do Francie zavítáme za hudbou Roberta de Visée (1652–1725), loutnisty Ludvíka XIV. a XV., a Marina Maraise (1656–1728), nejen plodného skladatele, ale také otce devatenácti dětí, z jehož díla zazní skladba Les voix humaines (Lidské hlasy), nádherné dílo tiché vážnosti a hloubky, „chant de mémoire“ (píseň k zapamatování), jak ji krásně popsal jeden z předních hráčů na gambu Paul Rousseau. Program zakončí Dunfordova vlastní transkripce houslové Chaccone z Partity d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o které napsal Johannes Brahms: „Do jednoho notového řádku pro jeden jediný nástroj vtělil [Bach] celý svět nejhlubších myšlenek a nejsilnějších pocitů. Kdybych si jen představil, že bych mohl takovou skladbu vytvořit, nebo ji pouze vymyslet, jsem si zcela jist, že nadměrné vzrušení a ohromující zážitek by mě dovedly k šílenství.“ Jen pro zajímavost – stejnou skladbu v úpravě Ferruccia Busoniho můžete slyšet také v rámci recitálu Jana Schulmeistera 23. května v Anežském klášteře. S Thomasem Dunfordem vás nicméně nečekají rozmáchlá Busoniho gesta typická pro závěr 19. století, ale něžné pohlazení doby renesance a baroka.