„Tento program zve posluchače na cestu napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu: od hluboce melancholických skladeb Johna Dowlanda k odvážným a důvtipným kompozicím Girolama Kapsbergera, uhlazené eleganci Roberta de Visée a Marina Maraise až k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, která přesahuje lidské chápání. Tento recitál odhalí neobvyklou paletu barev a emocí, které dokáže loutna nabídnout. Každá ze skladeb je oknem do duše své doby, každá dává vyniknout poetice tohoto nástroje a jeho věčné síle nás dojmout. Moc se těším, až se o tuto hudbu podělím s pražským publikem,“ přibližuje svůj debutový recitál na Pražském jaru francouzský loutnista Thomas Dunford. Sympatický umělec, jenž má za sebou debuty v londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall nebo Berlínské a Pařížské filharmonii, nás provede renesanční a barokní hudební Evropou, kdy zvuk křehkého nástroje, jenž tak snadno evokuje melancholii i radostná pohnutí mysli, poslouchali se zalíbením králové i prostí měšťané. V Praze si jej budete moci vychutnat v ideální akustice Anežského kláštera.

Pařížský rodák Thomas Dunford patří mezi nejvyhledávanější loutnisty současnosti. S tímto nevšedním nástrojem se setkal již v devíti letech, ve studiích pokračoval na Pařížské konzervatoři a na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde byl jeho učitelem proslulý loutnista Hopkinson Smith. Zúčastnil se také mistrovských kurzů u hráčů jako Rolf Lislevand, Julian Bream nebo Paul O’Dette. V roce 2003 debutoval rolí Loutnisty v Shakespearově hře Večer tříkrálový na scéně Comédie-Française. Od té doby vystupuje v nejprestižnějších sálech po celém světě a spolupracuje s nejlepšími soubory historických nástrojů jako Academy of Ancient Music či Pygmalion. V roce 2018 založil vlastní Jupiter Ensemble, se kterým s obrovskou otevřeností uvádí repertoár od Vivaldiho po písničky Beatles. Mezi jeho pravidelné komorní partnery patří například cembalista Jean Rondeau, jeden z objevů Pražského jara 2023. Své vysoce ceněné nahrávky vydává Thomas Dunford u společností Alpha Classics a Erato a spolupracoval rovněž na albu Bill and Friends na labelu harmonia mundi, kde si s dalšími „přáteli“ zahrál po boku legendárního dirigenta a cembalisty Williama Christieho. Na Pražském jaru vystoupil v roce 2014 jako člen proslulého francouzského souboru Les Arts Florissants.

Na koncertě, který bude jeho sólovým pražskojarním debutem, uvede průřez nejkrásnějším loutnovým repertoárem renesance a baroka. Večer otevře výběr z děl jednoho z nejproslulejších loutnistů alžbětinské a rané stuartovské éry Johna Dowlanda (1563–1626). Zazní mimo jiné proslulá pavana Lachrimae se slavným „plačtivým“ motivem, The King of Denmark’s Galliard (Galliarda dánského krále), jejíž tečkované rytmy a opakované tóny imitují vojenské bubny a pochodující vojáky,
či enigmatická Frog Galliard (Žabí galliarda), která se stala předlohou pro píseň Now o Now I needs must part o ošklivém vévodovi z Alençonu, jednom z nápadníků královny Alžběty. Dojde také na hudbu autorů spojených se slunnou Itálií: temperamentní Calatu alla Spagnola Joana Ambrosia Dalzy (?–1508) a bohatě zdobenou Toccatu Giovanniho Girolama Kapsbergera (1580–1651). Do Francie zavítáme za hudbou Roberta de Visée (1652–1725), loutnisty Ludvíka XIV. a XV., a Marina Maraise (1656–1728), nejen plodného skladatele, ale také otce devatenácti dětí, z jehož díla zazní skladba Les voix humaines (Lidské hlasy), nádherné dílo tiché vážnosti a hloubky, „chant de mémoire“ (píseň k zapamatování), jak ji krásně popsal jeden z předních hráčů na gambu Paul Rousseau. Program zakončí Dunfordova vlastní transkripce houslové Chaccone z Partity d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o které napsal Johannes Brahms: „Do jednoho notového řádku pro jeden jediný nástroj vtělil [Bach] celý svět nejhlubších myšlenek a nejsilnějších pocitů. Kdybych si jen představil, že bych mohl takovou skladbu vytvořit, nebo ji pouze vymyslet, jsem si zcela jist, že nadměrné vzrušení a ohromující zážitek by mě dovedly k šílenství.“ Jen pro zajímavost – stejnou skladbu v úpravě Ferruccia Busoniho můžete slyšet také v rámci recitálu Jana Schulmeistera 23. května v Anežském klášteře. S Thomasem Dunfordem vás nicméně nečekají rozmáchlá Busoniho gesta typická pro závěr 19. století, ale něžné pohlazení doby renesance a baroka.

V roce 2026 oslaví klavírista Jan Schulmeister teprve dvacáté narozeniny, přesto má již na svém kontě ceny z více než třiceti soutěží, mimo jiné z Mezinárodní klavírní soutěže Césara Francka v Bruselu, Manhattan International Competition v New Yorku či z Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga. Jeho doposud největším úspěchem je zisk třetí ceny na Van Cliburn International Junior Piano Competition v americkém Dallasu, juniorské odnoži své slavné jmenovkyně. Pro svůj debut na Pražském jaru zvolil tento talentovaný umělec program, který je, jak sám říká, „cestou napříč různými epochami“. Mezi jinými zazní jeden z nejslavnějších „přídavků“ všech dob – Preludium cis moll Sergeje Rachmaninova (1873–1943) z cyklu Morceaux de fantaisie nebo působivá Sonáta I. X. 1905 Leoše Janáčka (1854–1928), jež vznikla v reakci na skutečnou událost – tragickou smrt dělníka Františka Pavlíka během nepokojů v Brně v roce 1905. Vrcholem programu bude brilantní transkripce Bachovy houslové Chaccone z Partity d moll, kterou její autor – italsko-německý klavírní virtuos Ferruccio Busoni (1866–1924) – oslňoval na svých koncertech na přelomu 19. a 20. století.

Jan Schulmeister je členem již šesté generace hudebníků. Zakladatelem hudební tradice rodiny byl jeho prapradědeček, trumpetista František Černý, žák Antonína Liehmanna a spolužák Antonína Dvořáka ve Zlonicích. „Jako kapelník odešel za výdělkem do Petrohradu, zanechal tu manželku se třemi dětmi a domů se už nikdy nevrátil. Ale všichni se chlubíme tím, že byl ve zlonické škole spolužákem Antonína Dvořáka!“ prozradil s úsměvem Jan v jednom z rozhovorů. Pokud byste rovněž hledali příbuzenský vztah se sekundistou Wihanova kvarteta, pak hledáte naprosto správně. Jmenovci jsou otec a syn.

První vítězství ze soutěže si talentovaný umělec přivezl z Milána, když mu bylo pouhých sedm let. Následovaly soutěžní úspěchy v České republice, Švýcarsku, Švédsku, Španělsku, Rakousku, Estonsku, Belgii a USA. Ty mu vynesly spolupráci s předními českými orchestry a dirigenty včetně Filharmonie Brno s Dennisem Russellem Daviesem, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s Tomášem Netopilem či Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Jiřím Rožněm. V lednu 2026 bude debutovat s Moravskou filharmonií Olomouc ve vídeňském Musikvereinu. Kromě toho již stihl nahrát čtyři sólová alba. „Program na Pražském jaru bude cestou napříč různými epochami,“ říká. „Každá ze skladeb ve mně vyvolává silné emoce – od duchovní hloubky a klidu Bachovy Toccaty přes vnitřní neklid a lyriku Rachmaninova až po bolest a naléhavost Janáčkovy Sonáty. Závěrečná Bachova Chaconne v transkripci Ferruccia Busoniho spojuje duchovní hloubku s romantickou monumentalitou. Skladby jsem volil s cílem vytvořit dramaturgicky kontrastní, ale vnitřně propojený celek, který by posluchačům nabídl jak hluboký hudební, tak emocionální zážitek,“ dodává. „Už nástup mladičkého klavíristy na scénu prozrazoval, že půjde o výjimečnou záležitost. Vyzařovala z něho síla, odhodlání a radost, které ho provázely po celou dobu vystoupení,“ popsala jeden z Janových koncertů kritička portálu KlasikaPlus. Po debutu Jana Čmejly v roce 2025 tak Pražské jaro nabídne recitál dalšího výjimečného talentu mladé české hudební scény, který byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.

Druhý projekt její umělecké rezidence na Pražském jaru přinese festivalový debut Belcea Quartet. Smyčcové kvarteto, jež se zformovalo v roce 1994 na Royal College of Music v Londýně, dnes patří mezi nejvýše ceněné komorní soubory světa. Pravidelně vystupuje v londýnské Wigmore Hall, pařížském Théâtre des Champs-Elysées, newyorské Carnegie Hall či vídeňském Konzerthausu. V letech 2017–2020 působilo jako rezidenční soubor Pierre Boulez Saal v Berlíně. Německý deník Hamburger Abendblatt o něm napsal: „Belcea Quartet hraje koncerty, které se zapisují do věčnosti.“

Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina ve Varšavě je možná jedinou soutěží na světě, jejíž vítězové se prakticky přes noc stanou hvězdami klasické hudby. Triumf v polské metropoli stál na počátku kariér Maurizia Polliniho (1960), Marthy Argerich (1965), Garricka Ohlssona (1970), Krystiana Zimermana (1975), Julianny Avdějevy (2010) nebo Seong-Jin Choa (2015). Ti všichni vystoupili na Pražském jaru, mnozí z nich v českém debutu bezprostředně po svém vítězství. V roce 2026 se k nim připojí vítěz velkého finále z 20. října 2025, americký klavírista Eric Lu. Na jeho pražskojarní recitál se můžeme těšit 22. května v Rudolfinu.

Eric Lu zazářil na Chopinově soutěži již před deseti lety, kdy jako teprve sedmnáctiletý mladík všechny ohromil svou účastí ve finále. V roce 2018 zvítězil v Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu, což mu vyneslo nejen exkluzivní smlouvu s prestižním vydavatelstvím Warner Classics, ale i spolupráci s předními světovými orchestry a koncertními sály. Představil se s Bostonskými, Chicagskými a Londýnskými symfoniky, Losangeleskou filharmonií, Královskou filharmonií v Londýně, Filharmonií Oslo, má za sebou debuty na BBC Proms, v lipském Gewandhausu, Wigmore Hall, Labské filharmonii, Seoul Arts Center nebo ve Fondation Louis Vuitton Paris. „Podle šumu v kuloárech během přestávky nejsem jediný, kdo by chtěl tohoto klavíristu poslouchat dál, ať by hrál cokoliv,“ napsal po jeho debutu s Bostonskými symfoniky deník Boston Globe. Lu spolupracoval s Riccardem Mutim, Mirgou Gražinytė-Tylou, Thomasem Dausgaardem a na pódiu se potkal také s českým dirigentem Tomášem Netopilem. V roce 2021 získal prestižní Avery Fisher Career Grant udělovaný nejtalentovanějším mladým americkým umělcům a v letech 2019 až 2022 byl součástí programu BBC New Generation Artists. Vystudoval Curtisův hudební institut ve Filadelfii u Roberta McDonalda a Jonathana Bisse. Jeho mentory byli Mitsuko Uchida, Imogen Cooper a Dang Thai Son. Aktuálně žije střídavě v Berlíně a Bostonu.

„Tento program zve posluchače na cestu napříč Evropou prostřednictvím možná nejkrásnější a nejexpresivnější hudby, která kdy byla napsána pro loutnu: od hluboce melancholických skladeb Johna Dowlanda k odvážným a důvtipným kompozicím Girolama Kapsbergera, uhlazené eleganci Roberta de Visée a Marina Maraise až k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, která přesahuje lidské chápání. Tento recitál odhalí neobvyklou paletu barev a emocí, které dokáže loutna nabídnout. Každá ze skladeb je oknem do duše své doby, každá dává vyniknout poetice tohoto nástroje a jeho věčné síle nás dojmout. Moc se těším, až se o tuto hudbu podělím s pražským publikem,“ přibližuje svůj debutový recitál na Pražském jaru francouzský loutnista Thomas Dunford. Sympatický umělec, jenž má za sebou debuty v londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall nebo Berlínské a Pařížské filharmonii, nás provede renesanční a barokní hudební Evropou, kdy zvuk křehkého nástroje, jenž tak snadno evokuje melancholii i radostná pohnutí mysli, poslouchali se zalíbením králové i prostí měšťané. V Praze si jej budete moci vychutnat v ideální akustice Anežského kláštera.

Pařížský rodák Thomas Dunford patří mezi nejvyhledávanější loutnisty současnosti. S tímto nevšedním nástrojem se setkal již v devíti letech, ve studiích pokračoval na Pařížské konzervatoři a na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde byl jeho učitelem proslulý loutnista Hopkinson Smith. Zúčastnil se také mistrovských kurzů u hráčů jako Rolf Lislevand, Julian Bream nebo Paul O’Dette. V roce 2003 debutoval rolí Loutnisty v Shakespearově hře Večer tříkrálový na scéně Comédie-Française. Od té doby vystupuje v nejprestižnějších sálech po celém světě a spolupracuje s nejlepšími soubory historických nástrojů jako Academy of Ancient Music či Pygmalion. V roce 2018 založil vlastní Jupiter Ensemble, se kterým s obrovskou otevřeností uvádí repertoár od Vivaldiho po písničky Beatles. Mezi jeho pravidelné komorní partnery patří například cembalista Jean Rondeau, jeden z objevů Pražského jara 2023. Své vysoce ceněné nahrávky vydává Thomas Dunford u společností Alpha Classics a Erato a spolupracoval rovněž na albu Bill and Friends na labelu harmonia mundi, kde si s dalšími „přáteli“ zahrál po boku legendárního dirigenta a cembalisty Williama Christieho. Na Pražském jaru vystoupil v roce 2014 jako člen proslulého francouzského souboru Les Arts Florissants.

Na koncertě, který bude jeho sólovým pražskojarním debutem, uvede průřez nejkrásnějším loutnovým repertoárem renesance a baroka. Večer otevře výběr z děl jednoho z nejproslulejších loutnistů alžbětinské a rané stuartovské éry Johna Dowlanda (1563–1626). Zazní mimo jiné proslulá pavana Lachrimae se slavným „plačtivým“ motivem, The King of Denmark’s Galliard (Galliarda dánského krále), jejíž tečkované rytmy a opakované tóny imitují vojenské bubny a pochodující vojáky,
či enigmatická Frog Galliard (Žabí galliarda), která se stala předlohou pro píseň Now o Now I needs must part o ošklivém vévodovi z Alençonu, jednom z nápadníků královny Alžběty. Dojde také na hudbu autorů spojených se slunnou Itálií: temperamentní Calatu alla Spagnola Joana Ambrosia Dalzy (?–1508) a bohatě zdobenou Toccatu Giovanniho Girolama Kapsbergera (1580–1651). Do Francie zavítáme za hudbou Roberta de Visée (1652–1725), loutnisty Ludvíka XIV. a XV., a Marina Maraise (1656–1728), nejen plodného skladatele, ale také otce devatenácti dětí, z jehož díla zazní skladba Les voix humaines (Lidské hlasy), nádherné dílo tiché vážnosti a hloubky, „chant de mémoire“ (píseň k zapamatování), jak ji krásně popsal jeden z předních hráčů na gambu Paul Rousseau. Program zakončí Dunfordova vlastní transkripce houslové Chaccone z Partity d moll BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), o které napsal Johannes Brahms: „Do jednoho notového řádku pro jeden jediný nástroj vtělil [Bach] celý svět nejhlubších myšlenek a nejsilnějších pocitů. Kdybych si jen představil, že bych mohl takovou skladbu vytvořit, nebo ji pouze vymyslet, jsem si zcela jist, že nadměrné vzrušení a ohromující zážitek by mě dovedly k šílenství.“ Jen pro zajímavost – stejnou skladbu v úpravě Ferruccia Busoniho můžete slyšet také v rámci recitálu Jana Schulmeistera 23. května v Anežském klášteře. S Thomasem Dunfordem vás nicméně nečekají rozmáchlá Busoniho gesta typická pro závěr 19. století, ale něžné pohlazení doby renesance a baroka.

„Soubor, který by člověk mohl spontánně počítat mezi nejlepší, jaké kdy slyšel.“ „Dokonalé zvládnutí stylu a hmatatelná zkušenost s repertoárem.“ „Bennewitzovo kvarteto je naprosto úžasné. Dokonalá rovnováha vřelosti a srozumitelnosti.“ Takto se o jednom z nejlepších českých smyčcových kvartet zmiňují prestižní světová média: německý Süddeutsche Zeitung, francouzský Diapason a britský Gramophone. Bennewitzovo kvarteto bezesporu patří mezi to nejlepší, co bohatá a úspěšná česká kvartetní škola aktuálně nabízí světu. V roce 2026 se vrátí na festival s programem postaveným exkluzivně pro Pražské jaro. V atraktivním prostředí Anežského kláštera uvede poslední smyčcové kvartety britského skladatele Benjamina Brittena a Antonína Dvořáka.

Smyčcový kvartet č. 3 je nejen posledním kvartetem, ale zároveň i posledním velkým dílem Benjamina Brittena (1913–1976). Pětivětá struktura i zdánlivě odlehčený charakter hudby odkazuje ke klasicistním divertimentům. Dílo však kromě hravosti, kterou Britten navzdory nemoci neztrácel ani v pokročilém věku, vyniká zvukovými experimenty, osobními referencemi a hlubokou nostalgií. První čtyři věty napsal britský skladatel v zahradním domku v Chapel House v Horhamu v hrabství Suffolk. Poslední pátou s podtitulem „La Serenissima“ v proslulém Hotelu Danieli v milovaných Benátkách. Zakomponoval do ní citát ze své opery Smrt v Benátkách podle stejnojmenné novely Thomase Manna. S největší pravděpodobností však nejde o další zkoumání údělu Gustava von Aschenbacha, ale o dojemné rozloučení s tenoristou Peterem Pearsem, Brittenovým životním partnerem a tvůrčí múzou po více než čtyřicet let. Pears popsal kvartet v jednom z dopisů jako „hluboce krásný, dojemnější než cokoli jiného, zářivý, moudrý, nový, mysteriózní – ohromující“. Premiéry se již skladatel nedožil. Dílo bylo zahráno poprvé proslulým Amadeus Quartetem dva týdny po Brittenově smrti v prosinci roku 1976.