Fakt, že Jakub Jan Ryba je znám především díky České mši vánoční, je sice pochopitelný, ale objektivně nespravedlivý. Dokazuje to i dramaticky zjitřené Stabat Mater, jedno z nejrozsáhlejších Rybových děl napsané pro plzeňský kůr za pouhých šest týdnů v době, kdy skladatel dle vlastních slov „zápasil se svým obyčejným neduhem“. Přesné projevy Rybovy nemoci neznáme, byly ale patrně psychického rázu, a tak lze předpokládat, že se při práci na Stabat Mater dotknul až samé hranice svých kompozičních možností. „Slyšíme u něho kombinaci vášnivého, citového stylu, vysoce rozvinutého raně romantického orchestrálního zvukového světa a pevného, jasného hudebního jazyka vycházejícího z německých a rakouských klasicistních vzorů,” přibližuje charakter skladby Aapo Häkkinen. Rovněž život Jakuba Jana Ryby se skončil předčasně v pouhých padesáti letech. Přesto nám zanechal vedle slavného „Hej, mistře“ dalších zhruba tisíc pět set skladeb a lze jej právem řadit mezi největší české skladatelské osobnosti končícího klasicismu a nastupujícího romantismu.

Program, který v Rudolfinu předloží Helsinki Baroque Orchestra, bude ryze objevitelský, odhalující další kousek nepříliš probádané, leč významné české hudební historie. Bude nanejvýš zajímavé slyšet tuto hudbu ve „skandinávském“ pojetí, navíc s pěticí vynikajících pěvců, kteří pravidelně vystupují na prestižních adresách v Salcburku, Mnichově, Berlíně, Glyndebourne, Lipsku, Londýně, Paříži či New Yorku. Po všech stránkách zajímavá či přímo vzrušující záležitost!

Čtěte rozhovor s Aapo Häkkinenem na KlasikaPlus.cz

Partnerem projektu je Haydneum – Hungarian Centre for Early Music. Centrum Haydneum je podporováno kanceláří předsedy vlády Maďarska a Bethlen Gábor Alapkezelő Zrt.

Skladba na objednávku Bavorského rozhlasu a Londýnského symfonického orchestru byla napsána pro mezzosopranistku Magdalenu Koženou, kterou není nutné dlouze představovat. Na Pražském jaru debutovala v roce 1996 a následovalo dalších šest vystoupení. Když na festivalu vystoupila naposledy společně s klavíristkou Mitsuko Uchidou, portál operaplus.cz označil tento vyprodaný koncert „za perlu Pražského jara“. „Její technika je ohromující,“ napsal o jejím výkonu ve Where are You? portál classicalexplorer.com. „Magdalena doufala, že bude v díle více ‚zpívat‘, já jsem ale trval na polohlasném zpěvu, nízkém rejstříku, výslovnosti každého fonému a přísném rytmu jako v beatboxu,“ prozradil něco z pozadí vzniku díla Ondřej Adámek. K tomu se přidávají texty v několika jazycích: aramejštině, češtině, španělštině, angličtině a sanskrtu. Umělkyně, která ve své kariéře spolupracovala s hvězdami jako Claudio Abbado, Daniel Barenboim, John Eliot Gardiner či Pierre Boulez, tak čelí v této skladbě mnoha novým uměleckým výzvám.

Symfonie č. 86 Josepha Haydna (1732–1809) je součástí cyklu šesti tzv. „Pařížských“ symfonií objednaných pařížskou společností Concerts de la Loge Olympique, jejíchž koncertů se s oblibou účastnila i Marie Antoinetta a Ludvík XVI. Dle dobových svědectví bylo dílo premiérováno s obrovským úspěchem v roce 1787 a později provedeno také v oblíbeném cyklu Concert Spirituel. Stejně tak i Johannes Brahms (1833–1897) sklidil se svou poslední, v pořadí čtvrtou symfonií při premiéře v roce 1885 v německém Meiningenu zasloužený ohlas. Po úspěchu Druhé a Třetí symfonie nechtěl své příznivce zklamat, a tak tentokrát komponoval v pochybnostech, zda jeho další, možná poslední symfonické dílo dostojí jeho pověsti. V srpnu roku 1885 zaslal své přítelkyni Elizabeth von Herzogenberg první větu s přípisem: „Řekla byste mi, co si o ní myslíte? V těchto končinách [míněno v horském městečku Mürzzuschlag] třešně nikdy nedozrají natolik, aby se mohly jíst, takže nemějte strach mi říct, pokud vám nechutnají. V žádném případě netoužím napsat špatnou Čtvrtou.“ Když se ho pak po prázdninách jeden z jeho přátel ve Vídni zeptal, zda přes léto něco složil, odpověděl mistr rozšafně: „Nic velkolepého! Zase jsem dal dohromady jen pár polek a valčíků.“ Skladba se skutečně z části nese v tanečních rytmech, jejím vrcholem se však stala mistrovská Passacaglia poslední věty, v jejímž závěru zazní v tympánech Brahmsův „motiv osudu“.

Tři výjimečná díla v podání jednoho z nejlepších orchestrů světa pod taktovkou jednoho z nejlepších světových dirigentů sira Simona Rattla. Nenechte si ujít začátek Pražského jara. Díky Adámkově premiéře uslyšíte i pravou, nefalšovanou cimbálovku v podání BRSO!

Jeho pražskojarní debut bude mít výraznou americkou příchuť. Otevřou jej Čtyři taneční epizody Aarona Coplanda (1900–1990) z baletu Rodeo, který si při své premiéře v Metropolitní opeře 16. října 1942 vysloužil dvaadvacet opon! Nesmírně barvitou, energickou a zároveň lyrickou hudbu, jež evokuje náladu klasických amerických westernů (v jednu chvíli zazní dokonce honky tonky piano), napsal Copland na libreto Agnes de Mille. Ta zpracovala příběh americké cowgirl, která soupeří na Burntově ranči s dívkami z města o pozornost místních kovbojů. Skladba pracuje s řadou amerických lidových písní – If He’d Be a Buckaroo by His Trade, Old Paint nebo s baladou Sis Joe – a končí závěrečnou venkovskou tancovačkou Hoe-Down ve stylu amerického square dance. Dílo, které téměř nevzniklo, neboť Agnes de Mille poslala na první schůzce Coplanda „k čertu“, objednal a premiéroval Ballet Russe de Monte-Carlo, soubor založený v roce 1932, který převzal název slavného Ballet Russe impresária Sergeje Ďagileva a po vypuknutí Druhé světové války přesídlil do Spojených států amerických.

O pět let později napsal další klasik americké hudby Samuel Barber (1910–1981) lyrickou skladbu nazvanou Knoxville: Summer of 1915 (Knoxville: Léto roku 1915). Barber, který v pouhých sedmi letech poslal své matce tento výmluvný vzkaz: „Není mi souzeno stát se sportovcem, ale skladatelem, a stanu se jím, to vím jistě. Nechtěj po mně, abych chodil na fotbal,“ ji zkomponoval na žádost sopranistky Eleanor Steber. Vybral pro ni úryvek z románu A Death in the Family (Úmrtí v rodině) Jamese Ageeho, mimo jiné autora scénáře k filmu The African Queen (Africká Královna) s Katharine Hepburn a Humphrey Bogartem. Malý chlapec leží v trávě u svého domu v Knoxville ve státě Tennessee a naslouchá okolním zvukům. Slyší „železné sténání“ tramvaje, nad níž „praská a kleje ponurá jiskra jako malý zlovolný duch, který se vydal na cestu“. Dívá se na oblohu, přemýšlí o strastech života, modlí se, aby Bůh požehnal jeho rodině, a s touto modlitbou se ukládá ke spánku. Ageeho vzpomínka je autobiografická a nepřímo odkazuje ke smrti otce, který v roce 1916 tragicky zemřel při automobilové nehodě, když bylo Ageemu sedm let. Na skladbě je znát, že sám Barber byl velmi zdatný pěvec a rozuměl lidskému hlasu. Lyrické dílo s překrásně klenutou vokální linkou premiérovala za doprovodu Bostonského symfonického orchestru a dirigenta Sergeje Koussevitzkého Eleanor Steber.

Ansámblu, který proslul uměním spojit dokonalou souhru a intonaci s přirozeností výrazu, bude patřit první polovina večera. Ryze středoevropský program otevře Pět vět op. 5 Antona Weberna (1883–1945), výjimečná skladba, jež více než sto let po svém vzniku stále působí svou smělostí, koncentrací výrazu a podmanivou expresivitou. Pět hudebních miniatur (čtvrtá část například trvá jen několik sekund) pro smyčcové kvarteto z roku 1909 je ukázkovým příkladem Webernovy schopnosti spojit jednotlivé hudební prvky do krystalicky čistého celku. Průkopník tzv. Klangfarbenmelodie dociluje nových zvukových světů mimo jiné tím, že klade na hráče spoustu technických požadavků, s cílem maximálně využít zvukových možností nástrojů. Výsledkem je skladba, jež kombinuje zvukovou askezi s ladností linií a barev a momenty mimořádné něhy s extrémní zvukovostí. Webernův specifický zvukový svět poté vystřídá hudba Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Zazní jeden z Mozartových nejkrásnějších smyčcových kvartetů nazvaný pro svůj neobvyklý harmonický úvod „Disonantní“. Dílo je součástí souboru šesti kvartetů, které Mozart zkomponoval mezi léty 1782–1785 a věnoval je Josephu Haydnovi.

Ve druhé polovině večera se k Belcea Quartet připojí Barbara Hannigan. Nejprve spolu uvedou cyklus Melancholie op. 13 německého skladatele Paula Hindemitha (1895–1963) na verše Christiana Morgensterna. „Partituru Hindemithovy Melancholie jsem u sebe nosila mnoho let a čekala na vhodný okamžik k jejímu uvedení. Chtěla jsem ji poznat od doby, kdy mi o ní řekl můj milovaný kolega Reinbert de Leeuw,“ vzpomíná Hannigan na dnes již zesnulého nizozemského dirigenta a klavíristu, který byl dlouhá léta jejím uměleckým partnerem. „Ačkoli se toto dílo hraje jen zřídka, vezme vás za srdce. Je to klenot,“ dodává Hannigan.

„Cítím vzduch z jiné planety,“ zpívají verše německého symbolistního básníka Stefana Georgeho, které ve svém Smyčcovém kvartetu č. 2 op. 10 se sopránovým sólem zhudebnil Arnold Schönberg (1874–1951). Jako by tak George vyřkl myšlenku, kterou se Schönberg vůbec poprvé pokusil vyjádřit ve své hudbě – touhu po novém, ničím nespoutaném výrazu. Skladatel komponoval dílo v době, kdy jeho životem otřásla milostná aféra manželky Mathildy s malířem Richardem Gerstlem, jež skončila Gerstlovou sebevraždou. Své estetické vize také stále častěji formoval ve svých obrazech, kterými se připojil k expresionistickému hnutí. Odklon od pozdně romantického hudebního myšlení vyjádřil ve skladbě symbolicky citací lidové písně O du lieber Augustin, alles ist hin (Ach, milý Augustine, vše je ztraceno). „Tohle dílo je jako chladivý, konejšivý mimozemský vánek, který nás jemně odvede od všeho, co jsme znali a milovali, včetně harmonie,“ okomentovala poeticky tuto skladbu Barbara Hannigan. Společně s Belcea Quartet jí zakončí program ze skladeb, jež ve své době předznamenaly nové možnosti hudebního výrazu. Díla čtyř vizionářů hudební historie.

„Jeho tenor je průzračný a průrazný a disponuje širokou škálou barev u tak lyrického hlasu zcela neobvyklou,“ napsal o americkém tenoristovi Paulovi Applebym časopis Opera News. Po absolutoriu na Juilliard School prošel prestižním Lindemann Young Artist Development Program Metropolitní opery, do které se dodnes jako jedna z hvězd této scény pravidelně vrací. Spolupracoval s Yannickem Nézet-Séguinem, sirem Antoniem Pappanem a Londýnským symfonickým orchestrem, Riccardem Mutim a Chicagským symfonickým orchestrem, Gustavem Dudamelem a Losangeleskou filharmonií, Santtu-Matiasem Rouvalim a Mnichovskou filharmonií nebo Cleveland Orchestra pod vedením Franze Welsera-Mösta. Skladatel John Adams pro něj napsal roli Césara ve své opeře Antony and Cleopatra, kterou premiérovala MET. Role Fausta ve Faustově prokletí je pro něj již důvěrně známá. V loňské sezoně si ji zazpíval s Gulbenkian Orchestra pod taktovkou finského dirigenta Hannu Lintu.

V pouhých jednadvaceti letech debutoval Alexander Vinogradov jako Oroveso v Belliniho Normě ve Velkém divadle v Moskvě. Od té doby se vypracoval do absolutní světové pěvecké špičky. V loňské sezoně se vrátil do milánského Teatro alla Scala a do Metropolitní opery v New Yorku, v této sezoně ztvární Vodníka v Rusalce ve Vídeňské státní opeře. Na koncertních pódiích se představil jako Ivan v Prokofjevově hudbě k filmu Ivan Hrozný s Orquesta y Coro Nacionales de España a Pablem Gonzálezem nebo v Šostakovičově Symfonii č. 14 se Symfonickým orchestrem São Paulo pod vedením Vasilije Petrenka. Spolupracoval rovněž s dirigenty jako Daniel Barenboim nebo Zubin Mehta.

Pro mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou bude role Markétky festivalovým debutem. „Je mi velkou ctí zazpívat si na tak slavném a významném festivalu s takovou tradicí,“ nechala se slyšet. Finalistka Mezinárodní pěvecké soutěže Hanse Gabora Belvedere ve Vídni a držitelka „Prix Spécial Voix féminine“ na Mezinárodní belcantové soutěži Vincenza Belliniho v Marseille je od roku 2018 sólistkou Semperovy opery v Drážďanech. Vedle toho hostovala ve vídeňské Volksoper, v Divadle na Vídeňce, v pražském Národním divadle a na operních scénách ve Florencii, Neapoli a Lipsku. Pod taktovkou Christiana Thielemanna debutovala v roce 2017 na Velikonočním festivalu v Salcburku a na Beijing Music Festival v Číně. Francouzský repertoár jejímu hlasu velice sedí, za roli Charlotte v Massenetově opeře Werther získala nominaci na Cenu Thálie.

Sólista Opery Národního divadla a Státní opery Pavel Švingr debutoval na první české operní scéně v roce 2009 a od té doby zde ztvárnil nesčetně rolí. Vedle zavedených titulů se objevil i v méně známých operách jako Antiformalistický jarmark Dmitrije Šostakoviče, Smrt v Benátkách Benjamina Brittena nebo Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka) Alexandra Zemlinského. Vystudoval Akademii múzických umění v Praze a Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Je vítězem mezinárodní pěvecké soutěže Kammeroper Schloss Rheinsberg v Berlíně.

Dirigent Tomáš Netopil vystoupil poprvé na Pražském jaru v roce 2004. Následovalo dalších deset koncertů, mezi nimiž vynikají závěrečný koncert se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK v roce 2016, zahajovací koncert s Českou filharmonií v roce 2018 a hostování s Essenskými filharmoniky v roce 2023. Po desetiletém působení v Essenu převzal Tomáš Netopil v září 2025 post šéfdirigenta FOK a pro Pražské jaro je velkou ctí, že hned v první společné sezoně na festivalu uvedou dílo takového významu, rozsahu a krásy, jakým je Faustovo prokletí. Neboť v této skladbě je skutečně vše, co Faustovi slibuje Mefisto – „štěstí, radost, vše, o čem sní vroucí touha“!

„Miluji tě…,“ zopakuje Elle čtyřikrát do telefonu milostnou mantru určenou milenci, který ji navždy opouští. Tak končí jednoaktová opera La Voix humaine (Lidský hlas) Francise Poulenca (1899–1963) na text stejnojmenné hry Jeana Cocteaua. Cocteau ji napsal v roce 1928, krátce předtím, než byl přijat na odvykací léčbu kvůli své závislosti na opiu, na své zhudebnění však čekala dlouhých třicet let do roku 1958. Poulenc z vlastní zkušenosti věděl, co je to strach, deprese a nervové vyčerpání, které může vyvolat ztráta milované osoby. Vždyť jen krátce před kompozicí Lidského hlasu sám podobnou situaci zažil. „Píšu operu,“ svěřil se příteli, „víš, o čem je: žena (já) volá naposledy svému milenci, který se druhý den žení.“ Roli neviditelného a neslyšitelného expřítele vložil do partu orchestru, který zprostředkovává, co se děje na druhém konci telefonní linky. „Tento jednostranný rozhovor je plný rozporů, lží, fantazií a touhy. To, co mě na Elle zajímá nejvíce, je síla, kontrola, slabost a neustále se měnící rovnováha všech těchto jejích citových stránek. A ptám se sama sebe, zda vůbec nějaký bývalý milenec existuje? Co je skutečné a kdo je skutečný v těchto hlubokých a opravdových emocích lásky, ztráty a osamělosti?“ dodává k tomuto fascinujícímu dílu Barbara Hannigan. Ta nejenže ztvární jedinou postavu opery, ale současně bude také dirigovat. „Její fyzické nasazení je absolutní. Hraje, prožívá a žije hudbu stejně jako svou roli,“ napsal o jejím jedinečném ztvárnění Elle francouzský časopis Télérama. „Její tělo a tvář jsou pozoruhodně přizpůsobivé a expresivní. Piruety, vtípky a emoce na sebe plynule navazují. Vrcholné momenty díla jsou ohromující.“ Cocteauův monolog inspiroval řadu uměleckých děl, včetně slavného filmu Pedra Almodóvara Ženy na pokraji nervového zhroucení. Stejně tak Poulencova opera dobyla brzy po své premiéře v Paříži milánskou La Scalu a další světová jeviště a dnes patří k vzácným klenotům operní literatury 20. století.

Podívejte se na video rozhovor s Barbarou Hannigan na novinky.cz.

Rodačka z islandského Reykjavíku Arnheiður Eiríksdóttir patří od roku 2020 k oporám souboru Opery Národního divadla a Státní opery. Ztvárnila zde již bezpočet rolí, mezi jinými také Charlotte v Massenetově Wertherovi. „Její hlas zněl překrásnými barvami, plnými dynamickými oblouky a táhlou kantilénou, její crescenda byla ukázková, ale zároveň se bezpečně popasovala s finesami francouzské opery,“ napsal o jejím výkonu na KlasikaPlus Jan Sebastian Tomsa. V roce 2024 získala prestižní ocenění International Opera Award v kategorii „Rising Star“ a je také držitelkou Ceny Thálie za roli Oktaviána v inscenaci Státní opery Růžový kavalír. Na kontě má spolupráci s domácími i zahraničními orchestry a významnými operními domy včetně Bavorské státní opery a Národní opery v Bergenu.

Také František Zahradníček patří mezi opory operního souboru Národního divadla. Od roku 2000, kdy debutoval jako Masetto v Mozartově Donu Giovannim, zde vystoupil v mnoha mozartovských rolích (Leporello, Papageno, Don Alfonso) i klíčových inscenacích posledních let, včetně Lady Macbeth z Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče nebo Dvořákovy Rusalky. Několikrát účinkoval na Wexfordském operním festivalu v Irsku, zpíval v operních domech v Itálii, Portugalsku či Finsku. Jeho hlas slyšely miliony diváků, když v roce 2004 a 2015 přednesl českou hymnu na zahajovacím ceremoniálu Mistrovství světa v hokeji.

Kariéra hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry v posledních letech strmě stoupá, ať již mluvíme o pravidelných návratech do Bavorské státní opery nebo debutech ve Státní opeře v Berlíně, Semperově opeře v Drážďanech, Norské opeře v Oslu nebo Frankfurtské opeře. Hudebním ředitelem Opery Národního divadla se stal v roce 2022 a za tu dobu zde nastudoval nejen řadu klasických titulů, ale prosadil i zajímavé novinky, například Fibichovu Šárku nebo Legendu z Erinu Otakara Ostrčila. I v této sezoně před ním stojí zajímavé výzvy, mezi jinými debuty ve Vídeňské státní opeře, v Divadle na Vídeňce a na festivalu v Bregenz.

Čtěte rozhovor s Robertem Jindrou o Máří Magdaléně na operaslovakia.sk

Dirigent, cembalista a vizionář historicky poučené interpretace Václav Luks patří k nejvýraznějším osobnostem evropské hudební scény. Se svým souborem Collegium 1704 a vokálním ansámblem Collegium Vocale 1704 vystupuje na předních evropských pódiích v Berlíně, Vídni, Salcburku, Amsterodamu či v Londýně. On sám pak jako dirigent pravidelně hostuje u špičkových souborů staré hudby i moderních symfonických orchestrů včetně Akademie für Alte Musik Berlin, České filharmonie, Vídeňských symfoniků nebo Orchestre national de France, s nímž vystoupil mimo jiné na benefičním koncertě pro obnovu katedrály Notre-Dame. Na Pražské jaro se vrací s Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr doby osvícenství), jenž se počítá mezi nejvěhlasnější soubory dobových nástrojů. Jeho historie se začala psát v polovině osmdesátých let minulého století, kdy jej založila skupina hudebníků nespokojených s běžnou orchestrální praxí. Postupně vybudovali jedinečný, demokraticky vedený orchestr se širokým repertoárem, který nemá šéfdirigenta a pro své projekty vždy hledá nejlepší možné umělecké partnery. Soubor tak řídily osobnosti jako sir Simon Rattle, Vladimir Jurowski, Iván Fischer nebo William Christie. V letošní sezoně uvede mimo jiné Mozartovu Figarovu svatbu na BBC Proms a na operním festivalu v Glyndebourne, Beethovenovy a Mozartovy symfonie s Ádámem Fischerem a Robinem Ticciatim v londýnském Southbank Centre nebo Berliozovu Fantastickou symfonii se sirem Simonem Rattlem. Spolu s přidruženým sborem Choir of the Age of Enlightenment v Praze naposledy vystoupil pod vedením Masaakiho Suzukiho v Bachově Vánočním oratoriu na Adventním koncertě Pražského jara. S Václavem Luksem se jeho hráči nepotkají poprvé. V roce 2023 provedli na festivalu v Glyndebourne s mimořádným úspěchem Händelovu operu Semele.

Společně s nimi se v Praze představí i trojice špičkových sólistů. Australsko-britská sopranistka Samantha Clarke je absolventkou prestižní Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Coby sólistka vystoupila v dílech Georga Friedricha Händela a Johanna Sebastiana Bacha s proslulým Monteverdi Choir and Orchestra, v mozartovských rolích se představila v operních domech v Austrálii a Japonsku. Anglický tenorista Nick Pritchard proslul jako přední bachovský pěvec, vysoce ceněný především pro své ztvárnění Evangelisty v Janových a Matoušových pašijích. Obě díla také natočil se sirem Johnem Eliotem Gardinerem pro prestižní label Deutsche Grammophon. Vystupoval se soubory dobových nástrojů jako Ensemble Pygmalion, Gabrieli Consort nebo Les Talens Lyriques a má za sebou rovněž debut na BBC Proms v Mozartově Rekviem. Chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac rovněž platí za předního interpreta hudby baroka, jen v této sezoně se představí v dílech Johanna Sebastiana Bacha s Královským orchestrem Concertgebouw Amsterdam pod taktovkou Klause Mäkeläho a se slavnou Akademie für Alte Musik Berlin za řízení Petera Dijkstry. Rozsah jeho koncertního repertoáru ovšem sahá od barokních mistrů přes Haydna, Mozarta a Beethovena až k písním Gustava Mahlera. Má za sebou debuty s Berlínskými a Losangeleskými filharmoniky, s lipským Gewandhausorchester, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu nebo na Salcburském festivalu. Sedm let byl členem Curyšské opery. Od roku 2016 pravidelně spolupracuje s Philippem Herreweghem, Collegium Vocale Gent a Orchestre des Champs-Elysées.

Poslechněte si zajímavý podcast s Václavem Luksem k projektu Stvoření na Classic Praha.

Proč si přijít poslechnout Stvoření? Dočtete se v poutavém rozhovoru s tenoristou Nickem Pritchardem na KlasikaPlus.cz.

Skladatele a klavíristu Michala Nejtka (*1977) inspiruje „vše originální, pravdivé a silné“, ať se jedná o jazz, rock, alternativní či středověkou hudbu. Byť by se ale zdálo, že jeho vlastní, autorská tvorba bude žánrovou fúzí, opak je pravdou: „Je pro mě mnohem zajímavější kochat se rozdíly a vzdáleností mezi žánry než udělat ze skladby pelmel,“ říká. Přesto je na jeho hudbě obecně slyšitelná obrovská muzikantská flexibilita, zkušenost a rozhled, které mu společně s velkou invencí dovolují vytvářet zcela výjimečné kompozice. Bude nanejvýš zajímavé, ba přímo vzrušující počkat si na jeho novou skladbu pro Ensemble Modern, který skladatelům nabízí tak skvělý hráčský potenciál. Nejtkovy skladby zazněly na řadě prestižních mezinárodních festivalů soudobé hudby jako Donaueschinger Musiktage, Varšavský podzim nebo Klangspuren Schwaz. Pro Národní divadlo Brno zkomponoval operu Pravidla slušného chování v moderní společnosti, pro Filharmonii Brno vytvořil symfonii The Basement Sketches. Pravidelně píše pro soubor MoEns a Orchestr BERG, spolupracuje s Agon Orchestra, Michal Pavlíček & Trio, jazzrockovým triem NTS a kapelou The Plastic People of the Universe. Jako autor scénické hudby se podílel na inscenacích režisérů Arnošta Goldflama, Jiřího Ornesta, Jiřího Havelky, Jiřího Adámka či dua SKUTR. Pro Pražské jaro již složil skladbu Ultramarine, kterou v roce 2018 premiérovala Varšavská filharmonie, a Trobairitz na texty středověkých trubadúrek, kterou v rámci projektu Vize a sny premiéroval v roce 2022 Tiburtina Ensemble a následně vyšla i na CD. S Ensemble Modern ho mimo jiné pojí společná vášeň pro hudbu Franka Zappy.

Skrytý podtext nese i další skladba programu – Symfonie č. 45 zvaná „Na odchodnou“ Josepha Haydna (1732–1809). Haydn ji složil na letním sídle svého patrona, knížete Mikuláše I. Esterházyho, který se zde zdržel nečekaně dlouho a spolu s ním i hudebníci jeho orchestru. Nešťastní, že se nemohou vrátit ke svým rodinám, požádali svého kapelníka o pomoc a skladatel, než aby knížete požádal přímo, složil skladbu, během jejíž poslední věty začali postupně jednotliví hudebníci zhasínat své svíce a odcházet, až zbyl na pódiu pouze koncertní mistr se samotným Haydnem. Kníže údajně vzkazu porozuměl a celý jeho dvůr včetně hudebníků se krátce po provedení díla vrátil do Vídně. Dnes je tato symfonie skvělou a hlavně zábavnou příležitostí pro hráče orchestru ukázat se i v herecké akci.

Co měli společného zakladatel Druhé vídeňské školy a přední autor atonální hudby Arnold Schönberg (1874–1951) s Georgem Gershwinem (1898–1937), jedním z největších hitmakerů minulého století? Více, než by se zdálo. Poté, co se Schönberg uchýlil do Kalifornie, začali se oba skladatelé navštěvovat a vzájemná úcta přerostla v přátelství, které stvrdila jejich společná vášeň pro tenis a výtvarné umění. Gershwin dokonce namaloval Schönbergův portrét. Když krátce na to náhle zemřel na nádor na mozku, Schönberg vzdal svému příteli dojemný hold v rozhlasovém vysílání. „George Gershwin byl jedním z těch vzácných hudebníků, pro které nebyla hudba otázkou větších či menších schopností. Hudba pro něj byla vzduchem, který dýchal, potravou, která ho živila, nápojem, který ho osvěžoval. Hudba byla tím, co v něm vyvolávalo pocity, a hudba byla pocitem, který vyjadřoval. Přímočarost tohoto druhu je dána pouze velkým osobnostem.“ Barbara Hannigan se rozhodla spojit jejich tvorbu v druhé polovině večera. Nejprve zazní skladba pro smyčce Zjasněná noc, Schönbergovo lyrické dílo silně ovlivněné Wagnerovým Tristanem a Isoldou, inspirované stejnojmennou básní Richarda Dehmela ze sbírky Žena a svět. Erotický, symbolistický, dekadentní ráz Dehmelových veršů měl na Schönbergovu tvorbu po několik let zásadní vliv. „To ony mě poprvé přiměly k tomu, hledat v lyrice nový tón,“ svěřil se Dehmelovi v jednom z dopisů. Program vyvrcholí provedením spektakulární suity z muzikálu Girl Crazy, pro nějž Gershwin napsal své nejslavnější písně I Got Rhythm a Embraceable You, které Barbara Hannigan zazpívá na závěr své rezidence ve spolupráci s Českou filharmonií svým zcela jedinečným způsobem.