Poznala ho, když jí bylo devět let. Jemu bylo sedmnáct. Provdala se za něj v jednadvaceti.
Přežila ho o čtyřicet let, přesto zůstala celou dobu s ním.
Byla to osudová, bytostně romantická láska.
Clara Wiecková byla od dětství talentovanou klavíristkou. Když ji mladý Robert Schumann poprvé uslyšel hrát, byl okouzlen. To už jako zběhlý student práv studoval hudbu u jejího otce. Sblížili se, ale její otec vztahu nepřál. Neuspěl. Láska byla silnější a její zpečetění umožnil až soud, na který se Robert obrátil. Ale to už byla Clara plnoletá a slavná. Dost možná nejslavnější evropská klavíristka své doby. A také první interpretka Robertových skladeb. Vždy ta první. Jeho múza, inspirace i opora. I on v ní probouzel ta nejsilnější umělecká pohnutí. Byli víc než pár; byli tým. V osobním i uměleckém životě.
Ten Robertův skončil předčasně, po vysilujícím boji s duševní nemocí. Když odešel, Clara Schumannová žila dál věrná jeho dílu. Jako by tím naplnila slova zapsaná do deníku krátce po svatbě: „… tvoje žena Clara, která je ti oddaná celou svou duší.“
Hudební pouť plná niterných prožitků i temného humoru odhaluje nečekané souvislosti mezi zdánlivě různorodými autory.
Večer rezidenčního umělce Antoine Tamestita a jeho nejbližšího uměleckého partnera, klavíristy Cédrica Tiberghiene.