BBC Symphony Orchestra BBC Symphony Orchestra BBC Symphony Orchestra
zpět na program

BBC Symphony Orchestra

Datum konání

Neděle, 17. 5. 2020 od 20.00
Předpokládaný konec koncertu 22.10

Program

  • Thea Musgrave: Turbulent Landscapes
  • Igor Stravinskij: Koncert pro housle a orchestr D dur
  • Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur op. 92

Interpreti

  • Sakari Oramo - dirigent
  • Vilde Frang - housle

„BBC Symphony Orchestra v roce 2020 oslaví devadesát let od svého založení. Jak lépe toto výročí připomenout, než vystoupením na jednom z našich nejoblíbenějších festivalů – Pražském jaru?“ říká ředitel orchestru Paul Hughes. „A co více, bude to naše jubilejní dvacáté hostování!“

„Jedním z mnoha důvodů, proč si tolik ceníme dlouholetého partnerství s Pražským jarem, je jeho otevřená mysl, díky níž se českému publiku můžeme představit s repertoárem, který naplno souzní s naším posláním,“ zamýšlí se Hughes.

Pražská hostování orchestru se vždy pyšní puncem jedinečné dramaturgie – přinášejí osobitý pohled na hudbu českých klasiků (Janáček, Martinů, Suk, Kabeláč), ale svou pozornost těleso věnuje i soudobé tvorbě (významným počinem bylo uvedení skladby „C“ Jiřího Kadeřábka na Pražském jaru 2011, kterou u tohoto českého skladatele z iniciativy jejich tehdejšího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka orchestr objednal).

„V tomto roce zahrajeme jednu z nejkrásnějších Beethovenových symfonií, Stravinského neoklasicistní klenot – houslový koncert, ale také českou premiéru Bouřlivých krajin znamenité skotsko-americké skladatelky They Musgrave (*1928). Její hudba je působivá, výrazově bohatá a dramatická,“ říká Hughes.

V tomto díle se inspirovala obrazy anglického romantického malíře J. W. Turnera, uznávaného krajináře, předchůdce impresionistů. „Zatímco on používal akvarel či olej, Musgrave maluje plátna zvukem. Oba dosahují strhujícího účinku,“ popisuje Hughes v zjevné narážce na autorčinu mistrovskou orchestraci, která hýří nespočtem barev. V současnosti je Musgrave úctyhodných 91 let a patří k celosvětově uznávaným autorům. Za své kompozice získala celou řadu ocenění, včetně The Queen´s Medal for Music z rukou britské královny.

Zázračný talent z Norska

Sólového partu v Stravinského houslovém koncertu se zhostí Vilde Frang, zázračný talent z norského Osla, jenž je pražskojarnímu publiku dobře znám. Když se poprvé představila na festivalu v roce 2015, bylo jí osmadvacet let. Její výkon v Korngoldově houslovém koncertu se stal senzací. „Ve třetí větě předvedla gejzíry vrcholné techniky. Jejímu projevu vládne jakési permanentní nervní rubato, oblý, líbezný tón, ale dokáže i být hodna svého jména, tj. ‚vilde‘ – divoká. Nad tím bdí zdravý rozum a muzikantský cit. Dokáže nás přesvědčit, že všechna její rozhodnutí, byť třeba zprvu překvapivá, jsou nakonec správná. I na miniploše přídavku (stylizace norské lidovky) dokáže nastolit výrazně gestickou charakterizaci, jíž nechybí i zrnko humoru,“ zhodnotil recenzent Hudebních rozhledů. O dva roky později se na festival vrátila, tentokrát v komorní sestavě s violoncellistou Nicolasem Altstaedtem a klavíristou Alexandrem Lonquichem. „Výkon Vilde Frang byl na tomto postu (v Praze) nejlepší přinejmenším v tomto století,“ nešetřil chválou šéfredaktor časopisu Harmonie.

Život v každé notě

Pokud bychom měli ve stručnosti připomenout zásadní momenty její dosavadní umělecké dráhy, významným impulsem jejího uměleckého růstu bylo setkání s houslistkou Anne-Sophií Mutter v roce 1998. O rok později vystoupila jako sólistka pod taktovkou Marisse Jansonse s Oslo Philharmonic – bylo jí pouhých dvanáct let. V roce 2012 získala Cenu Credit Suisse pro mladé umělce a debutovala s Vídeňskou filharmonií a dirigentem Bernardem Haitinkem na Lucernském festivalu. Pozvání na významná koncertní pódia se hrnula z celého světa. Rok po debutu na Pražském jaru se poprvé představila s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou sira Simona Rattla.

Svými snímky, které nahrává exkluzivně pro Warner Classics, zaujala odbornou kritiku mnoha prestižních médií včetně Gramophone nebo Diapason, v BBC Music Magazine kupříkladu čteme: „Frang má talent vdechnout život každé notě, ať už se jedná o různé typy frázování, nasazení, tón a dynamiku – což je jenom pár zbraní v její působivé hudební zbrojnici.“

Před časem vzbudila pozornost albem, na které zařadila díla rozdílných forem – Houslový koncert č. 1 Bély Bartóka a smyčcový oktet Georga Enescu. Propojování a hledání zajímavých souvislostí je ostatně pro Frang příznačné. V jednom z rozhovorů uvádí, že inspiraci hledá v projevu rozličných osobností – kupříkladu zpěváků, ale třeba i politiků. V tom, co chce Frang prostřednictvím umění dosáhnout, má jasno: „Chtěla bych hledat průsečíky s ostatními druhy umění. Myslím si, že to chce velkou dávku odvahy jít za hranice možností. Chci být propojena s herci, zpěváky, básníky, fotografy. To je něco, po čem opravdu toužím.”

Čtyřvětý Houslový koncert in Re napsal Igor Stravinskij (18821971) roku 1931, tedy v době svého působení v Paříži. V tomto období už komponoval v neoklasickém stylu a zmíněný koncert je toho příkladem. Už samotné názvy vět odkazují k starým barokním formám jako je Toccata, Aria nebo Capriccio. V tomto koncertu se dále projevuje jasná melodika, tematická práce a rozšířená tonalita. O premiéru se postaral orchestr Berlínského rozhlasového orchestru, který Stravinskij sám dirigoval. Vilde Frang má toto dílo dokonale zažité, jen během podzimu 2019 jej uvedla čtyřikrát. „Naléhavostí vibrata v pomalé větě připomíná sílu tónu legendárního Jaschy Heifetze, staccatová část dává tušit intenzitu jejího vnitřního ohně,“ čteme v recenzi serveru Bachtrack, kdy Stravinského koncert uvedla v Dublinu. Závěrem uveďme, že Vilde Frang hraje na skvostný nástroj – housle Jeana-Baptisty Vuillaumea z roku 1864.

Strhující kombinace klasicistního řádu a romantizujícího výrazu

Koncert bude završen Beethovenovou Symfonií č. 7 A dur op. 92. Pokud můžeme soudit podle zatím posledního hostování BBC Symphony Orchestra před třemi lety, čeká nás v podání toho předního britského tělesa a jejich finského šéfdirigenta opravdu jedinečný pohled, který jde v mnohém proti dnešním zažitým představám o autentické interpretaci staré hudby. „Málokdy lze Beethovena slyšet v tak strhující kombinaci klasicistního řádu a romantizujícího výrazu. Sakari Oramo nečekal na definitivní zklidnění sálu a do díla se vrhl ihned po příchodu na pódium. S mimořádnou energií, náruživě až překotně, s rozevlátými a naléhavými gesty, jimiž dychtivě a nesmlouvavě dával najevo, že jde o zápasivou skladbu, která nesnese váhavý, umírněný či polovičatý výklad,“ shrnoval kritik Petr Veber své zážitky z provedení Beethovenovy Páté symfonie.

Když byl finský dirigent Sakari Oramo v únoru 2012 jmenován třináctým šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, nechal se slyšet, že „Británie je jeho osudem“. Deset let totiž stál v čele City of Birmingham Symphony Orchestra, který převzal v roce 1998 po siru Simonu Rattlovi. Prokázal důvěrnou znalost a hluboký vztah k anglické hudební tradici i nefalšovaný zájem o veškerou novou britskou hudbu. Za tyto zásluhy byl roku 2009 vyznamenán Řádem Britského impéria. „Oramo se skutečně dostal této hudbě pod kůži a publikum ho vřele odměnilo. Myslím, že má nakročeno stát se národním pokladem,“ glosuje Ivan Hewett v britském deníku The Telegraph.

Oramo patří do úžas vzbuzující skupiny finských dirigentů – Osmo Vänskä, Jukka-Pekka Saraste, Esa-Pekka Salonen, Susanna Mälkki a mnoho dalších. Všichni jsou absolventy Sibeliovy akademie a všichni jsou odchovanci dirigentské třídy věhlasného pedagoga Jormy Panuly (*1930). Oramo ovšem nejprve vystudoval housle a jako profesionální houslista se také dlouho živil. Vynikajícím houslistou je ostatně dodnes, což dokázal při svém debutu na BBC Proms Chamber Music v roce 2014, kde spolu s Janine Jansen s velkým úspěchem uvedl Prokofjevovu Sonátu pro dvoje housle.

Hudba je víno povzbuzující lidi k tvořivým činům

V roce 2020 si celý hudební svět připomíná 250 let od narození Ludwiga van Beethovena (1770–1827). Dodnes nás nepřestává fascinovat, kolika revolučními kroky proměnil formu symfonie. Na tehdejší poměry skladatel výrazně rozšířil formu i obsah, ve známé  Symfonii č. 9  působivě začlenil vokální složku do čtvrté věty.

Značná část Symfonie č. 7 A dur vzniká roku 1812 během léčebného pobytu v lázních Teplice. Tou dobou byl už Beethoven částečně hluchý. Neboť jeho předchozí symfonie byly hojně opatřeny programními názvy (Eroica, Osudová, Pastorální), mnoho Beethovenových současníků pátralo po mimohudebním tématu i u této symfonie. Kupříkladu Nietzsche v ní hledal tajemství původu umění, Wagner ji nazýval „apoteózou tance“. O mnoho let později ji Romain Rolland vykreslil jako „orgie rytmu“. Jaký mimohudební předobraz se stal Beethovenovi inspirací? Diskutovat bychom mohli dlouho. Ovšem, pokud bychom chtěli na tuto symfonii nahlédnout prizmatem, že umění lze dělit na apollinské a dionýské, Beethovenova „Sedmá“ by jistě patřila do druhé skupiny. Velkolepé  finále vytváří iluzi „velkolepého bakchanále“, jak píše Beethovenova obdivovatelka Bettina von Arnim v dopisech Goethovi, který si přál skladatele osobně poznat a před setkáním o něm sháněl informace. Aby mu ho přiblížila, neváhá mu do úst vložit slova, kterým by se patrně podivil: „Hudba je víno povzbuzující lidi k tvořivým činům a já jsem Dionýsem, který jim ten znamenitý nápoj nalévá a jejich ducha jím opájí!“