Petrohradská filharmonie Petrohradská filharmonie Petrohradská filharmonie
zpět na program

Petrohradská filharmonie

Datum konání

Sobota, 30. 5. 2020 od 20.00
Předpokládaný konec koncertu 22.05

Cena

900 - 4 600

Program

  • Johannes Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15
  • Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 6 h moll op. 54

Interpreti

  • Jurij Těmirkanov - dirigent
  • András Schiff - klavír

Světoznámý orchestr Petrohradské filharmonie se na pražskojarní festival vrací po pěti letech a stejně jako při minulém hostování s sebou přiváží repertoár, který je mu ze všech nejbližší – hudbu Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). V Brahmsově klavírním koncertu se jako sólista představí rezidenční umělec tohoto ročníku sir András Schiff.

Petrohradská filharmonie a Dmitrij Šostakovič je spojením, které by se s trochou nadsázky mohlo opatřit ochrannou známkou. Jednoho z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny totiž s tímto tělesem a jeho tehdejším šéfdirigentem Jevgenijem Mravinským pojilo dlouholeté a velmi úzké přátelství, o čemž svědčí nejen fakt, že orchestr ve světové premiéře uvedl celkem pět Šostakovičových symfonií, ale také skutečnost, že svou „Osmou“ skladatel právě Mravinskému dedikoval. Toto výjimečné hudební spojenectví zanechalo v historii tělesa nesmazatelnou stopu a založilo slavnou tradici uvádění velkých děl hudby 20. století, v jejichž interpretaci patří orchestr mezi ty nejlepší ve světě.

V rámci letošního jubilejního 75. ročníku Pražského jara zazní Šostakovičova Symfonie č. 6, zkomponovaná v roce 1939. Ačkoliv ji skladatel původně avizoval jako velkou vokální symfonii k uctění památky Vladimira Iljiče Lenina, kompozice měla nakonec zcela jiný ráz, jenž u posluchačů vyvolal doslova pozdvižení. Po úvodním tísnivém Largu totiž následují dvě rychlé věty plné euforického veselí až grotesknosti a někdy jedovatých, směšně deformovaných motivů stavících do popředí naprosté banality, díky čemuž symfonie působí jako otevřený výsměch tehdejší estetice tzv. socialistického realismu. Ten požadoval líbivost a odstranění jakéhokoliv individualismu, nepřípustné bylo užití postupů prakticky všech moderních hudebních proudů a směrů, za což byl Šostakovič režimem soustavně veřejně kritizován.

Na úvod večera však nejprve zazní Klavírní koncert č. 1 d moll Johannese Brahmse (1833–1897), který je pokládán za jedno z nejrozsáhlejších a nejnáročnějších děl svého druhu. Je dílem mladistvě nespoutaným a expresivním. Brahms jej napsal ovlivněn smrtí svého přítele – Roberta Schumanna. A vrchovatě v ní naplnil očekávání, která v něj o něco starší kolega vkládal, když prohlašoval, že tím, kdo otevře hudbě nové cesty, bude právě Brahms. Jak už to tak bývá, při premiéře v Hannoveru v lednu 1859 dílo propadlo, stejně tak několik dní poté v Lipsku. „Poslední koncert byl opět z těch, v němž byla novorozená skladba hned zase pohřbena,“ čteme doslova v jedné z recenzí. Historie ukázala, jak se kritika mýlila – ostatně jako tomu bylo mnohokrát. Koncert je výzvou pro každého pianistu a skoro se až nechce věřit, že jej András Schiff v minulé sezóně několikrát dirigoval jako sólista od klavíru. Pod taktovkou proslulého Jurije Těmirkanova bude tento večer nepochybně jedním z těch, na které se nezapomíná.

Jurij Těmirkanov je absolventem Petrohradské konzervatoře, kde vystudoval hru na violu a dirigování. Po vítězství v národní dirigentské soutěži v roce 1966 vycestoval spolu s houslistou Davidem Oistrachem a Moskevskou filharmonií do Evropy a Spojených států. V roce 1967 se stal asistentem šéfdirigenta Petrohradské filharmonie Jevgenije Mravinského, na jehož místo nastoupil v roce 1988. „Těmirkanov a jeho orchestr umějí skrze hudbu vyprávět silné příběhy. Jsou bezprostřední, zářiví, plnokrevní, jejich hra je přitom niterná, avšak v případě potřeby až filmově výpravná,“ výstižně charakterizoval deník New York Times.

Od roku 1976 Těmirkanov působil jako hudební ředitel ve slavném Mariinském divadle, kde proslul zejména představeními Čajkovského oper Evžen Oněgin a Piková dáma, které mohli v jeho hudebním nastudování i režii vidět také návštěvníci Pražského jara při hostování třistadvacetičlenného souboru Petrohradské filharmonie na festivalu roku 1984. Mimo to spolupracoval s orchestry Berlínské, Vídeňské či Londýnské filharmonie, ve Spojených státech řídil orchestry v New Yorku, Chicagu, Bostonu, Clevelandu a řadu dalších. Od roku 2012 je rytířem Řádu italské hvězdy a roku 2014 obdržel Cenu Artura Benedetti Michelangeliho. V roce 2015 se stal čestným dirigentem proslulé Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma.

Petrohradská filharmonie je nejstarším ruským orchestrem (zal. 1882) a hudebními kritiky je dlouhodobě označována také za nejlepší ruský orchestr. Dnes již legendární těleso v minulosti premiérovalo celou řadu vrcholných kompozic nejslavnějších ruských skladatelů 20. století v čele s Dmitrijem Šostakovičem a Sergejem Prokofjevem. Od roku 1946 orchestr pravidelně hostuje v zahraničí, kromě Evropy koncertuje také ve Spojených státech, Japonsku nebo Číně. Na Pražském jaru vystoupili poprvé v roce 1955, jejich očekávané festivalové hostování bude v pořadí již čtyřiadvacáté. Mezi umělce, s nimiž v minulosti orchestr spolupracoval, patří Luciano Berio, Van Cliburn, David Oistrach, Svjatoslav Richter, Zubin Mehta, Nikolaj Lugansky nebo Gautier Capuçon. Po slavné éře Jevgenije Mravinského, který orchestr vedl v letech 1938–1988, v jeho čele stanul Jurij Těmirkanov.

Klavírista a dirigent sir András Schiff patří již několik desetiletí mezi nejvýraznější osobnosti světa vážné hudby. Velmi přesně jej charakterizoval britský deník The Independent, jenž po jeho brahmsovském recitálu ve slavné londýnské Wigmore Hall napsal: „Schiff už dosáhl výšin, ve kterých nemá zapotřebí cokoliv dokazovat; každý recitál je pro něj jednoduše příležitostí, jak i dobře známá díla je možné nasvítit trochu jinak, což v posluchačích vyvolá něžný úžas.“

Rodáka z Budapešti zpočátku proslavily úspěchy v Čajkovského mezinárodní soutěži (1974) a následně v klavírní soutěži v britském Leedsu (1975), po nichž následovala spolupráce s předními světovými orchestry jako Berlínská a Vídeňská filharmonie, Newyorská filharmonie, Royal Concertgebouw Orchestra a další. V rámci sólové hry se velmi brzy začal zaměřovat na tvorbu J. S. Bacha, Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Brahmse, Chopina, Schumanna a Bartóka. „Poutá zpěvným tónem, elegantně tvarovanými frázemi a detailním vypracováním kontrapunktického přediva,“ vypočítává deník Los Angeles Times důvody, proč je již řadu let řazen ke špičce v interpretaci těchto autorů.

V roce 1990 obdržel Grammy a cenu časopisu Gramophone. Vedle toho získal ocenění od Královské akademie v Londýně, Schumannova rodiště ve Zwickau, Hudební akademie v Budapešti či Univerzity v Leedsu. V roce 2014 jej britská královna Alžběta II. pasovala na rytíře.