Vídeňští symfonikové Vídeňští symfonikové Vídeňští symfonikové
zpět na program

Vídeňští symfonikové

Datum konání

Neděle, 31. 5. 2020 od 20.00
Předpokládaný konec koncertu 22.00

Cena

850 - 2 900
Poslední vstupenky Vstupenky pro Rozkvět

Program

  • Ludwig van Beethoven: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61
  • Franz Schubert: Symfonie č. 4 c moll D 417 "Tragická"

Interpreti

  • Philippe Herreweghe - dirigent
  • Isabelle Faust - housle

Program tohoto ročníku Pražského jara přináší bohatě koncipovanou dramaturgickou linku k oslavám 250. výročí narození Ludwiga van Beethovenova. Byť byl rodákem z německého Bonnu, hudebním centrem tehdejšího světa byla Vídeň. Své umělecké aspirace k ní upínal pochopitelně i Beethoven. A uspěl – stal se tvůrcem moderní symfonie a po boku Mozarta a Haydna dovršitelem první vídeňské školy. Festivalovému publiku jsme chtěli předvést hudbu vídeňského klasicismu v autentickém podání – Vídeňští symfonikové spolu s legendou poučené interpretace staré hudby dirigentem Philippem Herreweghem a houslistkou Isabelle Faust byli jasnou volbou.

V pestré mozaice vídeňského hudebního života sehrávají Vídeňští symfonikové zásadní roli – od svého založení v roce 1900 si kladli za cíl navazovat na bohaté tradice města a přistupovat k nim v inovativním duchu. Orchestr tak ve světové premiéře přinesl celou řadu děl, která se dnes počítají do zlatého repertoáru – Brucknerovu Devátou symfonii, Ravelův klavírní Koncert pro levou ruku či Schönbergovy monumentální Gurre-Lieder. Dnes orchestr odehraje na 150 koncertů ročně, převážnou část na domácí scéně, v dobře známém vídeňském Musikvereinu či Konzerthausu.

V čele orchestru stanula celá řada dnes již legendárních dirigentů – Bruno Walter, Richard Strauss, George Szell. V období po druhé světové válce se do dějin orchestru výrazně zapsal Herbert von Karajan. S orchestrem dále pravidelně spolupracovali Leonard Bernstein, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Claudio Abbado či Sergiu Celibidache. Výrazný otisk zanechala šéfdirigentská éra Wolfganga Sawallische, jenž vedl orchestr mezi léty 1960–1970.

Od roku 2014 stojí v jejich čele Philippe Jordan, s nímž orchestr dokončuje natáčení kompletu Beethovenových symfonií. „Podařilo se jim něco pozoruhodného: v symbióze se pojí typický měkký vídeňský zvuk s průzračností a přímostí typickou pro poučenou historickou interpretaci,“ čteme v kritice hudebního časopisu Concerti.

Belgický dirigent Philippe Herreweghe proslul zejména jako průkopník autentického interpretačního stylu staré hudby a je považován za jednoho z předních znalců Bachova díla. Stál u zrodu celé řady proslulých ansámblů – před více než padesáti lety založil spolu se svými spolužáky z konzervatoře přední soubor staré hudby Collegium Vocale Gent, se kterým okamžitě zazářil na evropské scéně. V roce 1977 inicioval vznik pařížského souboru La Chapelle Royale, jenž se specializuje na hudbu vzniklou na dvoře Ludvíka XIV. Poté dal vzniknout souboru Ensemble Vocal Européen pro interpretaci renesanční polyfonie, pro romantický repertoár vytvořil Orchestre des Champs-Élysées. Jako hostující dirigent spolupracoval s mnoha slavnými orchestry včetně Vídeňských a Berlínských filharmoniků. Pro nakladatelství Harmonia Mundi nahrál více jak 60 CD (např. Bachovy Matoušovy pašije, kompletní cyklus Beethovenových a Schumannových symfonií anebo Berlínské requiem Kurta Weilla).

Německá houslistka Isabelle Faust, jež se řadí mezi absolutní světovou špičku, zavítala na Pražské jaro již minulý rok, kdy předvedla famózní interpretaci Bachových houslových sonát a partit. „Její hra obsahuje jak vášeň, dynamiku a napětí, tak odzbrojující vřelost a lahodnost, díky které můžeme odkrýt nové odstíny hudební lyričnosti,“ charakterizoval její hru deník New York Times. Isabelle Faust provádí široký repertoár od Johanna Sebastiana Bacha po současné skladatele, jejichž kompozice často interpretuje ve světové premiéře (z českých autorů uveďme Ondřeje Adámka). Pravidelně spolupracuje s dirigenty sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Philippem Herreweghem či Danielem Hardingem. Faust se též podílí na komorních recitálech s klavírem či cembalem. Komplet Mozartových houslových koncertů nahrála s italským souborem Il Giardino Armonico. Beethovenův houslový koncert před osmi lety natočila pod taktovkou Claudia Abbada, nahrávka získala celou řadu ocenění. „Tón Isabelle Faust je lahodný, s ohledem na charakter hudby jej obdařuje lehkostí. Její interpretace je osvěžující, neboť přináší hojnost nových pohledů na jeden z nejoblíbenějších houslových koncertů,“ čteme v recenzi časopisu BBC Music Magazine.

Houslový koncert D dur Ludwiga van Beethovena (1770–-1827) byl napsán již v roce 1806, ale světové proslulosti došel až téměř o 40 let později, poté, co byl proveden Londýnskou filharmonií vedenou Felixem Mendelssohnem Bartholdym a dvanáctiletým houslovým virtuosem Josephem Joachimem. Jedná se o skladatelův jediný houslový koncert. Je v poměrně ostrém kontrastu k jeho klavírním koncertům, které přinášejí hutnou fakturu. Beethoven houslový koncert totiž psal pro koncertního mistra Divadla na Vídeňce, jistého Franze Clementa, u kterého skladatel obdivoval nevídanou jemnost a čistotu hry. Zároveň možná vědomě polemizoval s očekáváními dobového publika od sólového koncertu. Nechtěl, aby byl pouhou eskapádou virtuózních dovedností, ale dal vyniknout skutečné hloubce talentu. První část Allegro je delší než obě zbývající části dohromady. Autor zde postupně uvádí hlavní témata díla, a tak představuje celou krásu a pestrost klasické formy koncertu. Ve střední části Larghetto sólista přichází se zdobnou zpěvnou linkou, kterou střídá hlavní melodie finálního Ronda, hraná na nejhlubší houslové struně. Po krátké klidné epizodě se konečně vrací hlavní téma, jež je zakončeno dvěma energickými akordy v samém závěru skladby.

Franz Schubert (1797–1828) měl tu čest nést pochodeň u Beethovenovy rakve při jeho pompézním vídeňském pohřbu; velkého mistra však přežil jen o jediný rok. Čtvrtou symfonii c moll Schubert napsal ve svých devatenácti letech a později ji označil přívlastkem „Tragická“. Název odpovídá charakteru první věty, která se v úvodu vyznačuje duchem temnoty a rezignace. Energické hlavní téma v prvním a posledním dílu kontrastuje s lyrickými středními větami napsanými v odlišných tóninách, přičemž třetí Menuet s tanečními prvky trvá pouhé tři minuty. Celé dílo nezapře inspiraci Beethovenem, Mozartem či Haydnem, kteří byli Schubertovými velkými kompozičními vzory. Dílo bylo poprvé veřejně provedeno v Lipsku až 21 let po autorově smrti.