Zimní cesta Zimní cesta Zimní cesta
Prázdnota plašivá
Prázdnota plašivá
zpět na program

Zimní cesta

Datum konání

Pondělí, 25. 5. 2020 od 20.00
Předpokládaný konec koncertu 21.45

Cena

350 - 1 200

Program

  • Franz Schubert: Zimní cesta (Winterreise), cyklus písní D 911 op. 89

Interpreti

  • Adam Plachetka - basbaryton
  • Gary Matthewman - klavír

V roce 2020 tomu bude patnáct let, kdy Adam Plachetka debutoval v pražském Národním divadle. Od té doby toho stihl opravdu požehnaně. V srpnu 2007 se poprvé představil na Salcburském festivalu (a opakovaně se tam vrací). Od září 2010 je stálým členem ansámblu Vídeňské státní opery, kde úspěšně ztvárnil celou řadu rolí včetně Dona Giovanniho. Roku 2012 slavil debut v londýnské Královské opeře Covent Garden, dva roky nato poprvé zpíval v milánské La Scale. Svůj výjimečný talent uplatňuje nejenom v opeře, vavříny sklízí za interpretaci barokní hudby i písňového repertoáru.

Šíři Plachetkova talentu zachycují jeho pražskojarní vystoupení: poprvé to bylo roku 2009, a to hned dvakrát – s Collegiem 1704 v Händelově Rinaldovi a na závěrečném koncertu v Dvořákově Te Deum. Roku následujícího exceloval ve dvou opět odlišných polohách – v Kytici Bohuslava Martinů a písňovém večeru věnovaném poctě Eduardu Hakenovi, kde vedle písní Ravelových, Sibeliových a Mozartových zařadil i Brettl-Lieder Arnolda Schönberga.

Jeho vystoupení v rámci tohoto ročníku Pražského jara bude jubilejní desáté. Jedinečné bude svou dramaturgií – Adam Plachetka totiž na koncertním pódiu představí Zimní cestu Franze Schuberta, kterou na podzim roku 2019 studiově natočil. Na nahrávce i na tomto koncertu jej na klavír doprovodí klavírista Gary Matthewman, přední britský doprovazeč písňového repertoáru, jenž je pravidelným hostem londýnské Wigmore Hall, vídeňského Musikvereinu či newyorské Carnegie Hall. Své hudební vzdělání ovšem získal také ve Vídni, kde se seznámil s Adamem Plachetkou. „Jednoho večera roku 2010 jsem u svého malého piana uspořádal jakousi domácí Schubertiádu. Zrovna hustě sněžilo,“ vzpomíná Matthewman. „Měli jsme švestkový koláč a svařené víno a kamarádka, sopranistka Vídeňské státní opery, přivedla pět svých kolegů. Jeden z nich se jmenoval Adam Plachetka. A mezi prvními písněmi, které jsme spolu provedli, byly i ty ze Zimní cesty.“

Smysl pro dramatičnost

Písně byly v období biedermeieru ventilem citového života, který byl v Metternichově éře spoután a uchyloval se do soukromí. Pro Franze Schuberta, jenž byl obdařen mimořádným melodickým talentem, byly písně znamenitou formou k uměleckému vyjádření. Na svém kontě má přes šest set písní. Velice obdivoval Goetha, což dokazuje skutečnost, že zhudebnil více než pět desítek jeho básní. Druhým literátem, k jehož tvorbě se uchyloval, byl Wilhelm Müller – dobový básník, voják a knihovník v německé Desavě. Schubert na jeho verše vytvořil dva zásadní cykly – Spanilou mlynářku a Zimní cestu. Schubertovi imponovala obrazotvornost, jistá pitoresknost, ale i sdělnost Müllerových veršů.

Zimní cesta zhudebňuje texty, které vyšly ve sbírce nazvané Básně z pozůstalosti potulného hráče na lesní roh. Líčí příběh mladého muže, který – zrazen neopětovanou láskou – se vydává na pouť mrazivou krajinou. Zajímavostí je, že Müller sbírku věnoval skladateli Carlu Mariovi von Weberovi, jenž byl kmotrem jeho syna. Ovšem Weber sbírku z roku 1824 nikdy nezhudebnil, umírá roku 1826, a nemohl tedy ani slyšet Schubertovo zpracování. Schubert totiž Zimní cestu napsal roku 1827, tedy rok před svou smrtí. Obsahuje dvacet čtyři písní převážně ponurého obsahu, které rezonovaly pochmurnou náladou ponapoleonské Evropy. Rezonovaly také Schubertem samotným, který v té době onemocněl a trpěl melancholií. Schubert byl ale příliš dobrý autor na to, aby celý cyklus ponechal v jedné náladě. Jeho smysl pro dramatičnost a výstavbu zaručuje dokonalý zážitek z provedení hodinu a čtvrt trvajícího cyklu, jenž v závěru posluchače odmění silnou katarzí.

Původně je Zimní cesta psána pro tenor, ale vznikly verze pro nižší hlasy, které možná ještě lépe vystihují náladu cyklu. Byl to právě slavný německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau, který Zimní cestu v druhé polovině dvacátého století proslavil na světových pódiích, ale i sedmi (!) kompletních nahrávkách. Zmiňme, že jeho klavírními partnery byli kupříkladu Daniel Barenboim, Alfred Brendel nebo Murray Perahia. Dieskau Zimní cestě pokaždé vtiskl jedinečnou náladu, a podtrhl tak mimořádnou kvalitu díla, v němž interpreti v různých životních etapách mohou přinášet odlišné výklady.

Na Pražském jaru zazněl cyklus v kompletní podobě zatím pouze jednou – v roce 1986 jej přednesl tehdy padesátiletý tenorista Peter Schreier za klavírního doprovodu Svjatoslava Richtera.

Vždyť i Schubert byl mladý

V myslích mnohých se možná zrodí otázka, proč Adam Plachetka a Gary Matthewman – oba třicátníci, na vrcholu životních sil – tolik touží interpretovat dílo, jež je plné chmurných tónů. „Nesouhlasím s lidmi, kteří říkají, že pro interpretaci Zimní cesty musí umělec čekat přinejmenším do padesátky,“ kontruje Matthewman. „Vždyť i Schubert byl mladý, když cyklus psal, přestože se jeho život chýlil ke konci. Z pera mladého básníka jsou také zhudebněné verše. A o mladém muži mluví i energie a vášeň v řadě jednotlivých písní,“ čteme v rozhovoru otištěném v bookletu nedávno vydaného CD.

Nahrávka upoutá lyrickým podáním a pečlivě rozvrženými dramatickými akcenty. Zaujmou klidná tempa v pomalých písních. „Nevím proč, ale v Zimní cestě prostě tíhnu k volným tempům. Velmi rychle poznám, jaká tempa mému hlasu svědčí, a snažím se jich držet,“ uvádí Plachetka. „To je prostě naše aktuální verze. Cítíme, že je správná dnes. Možná, že budeme-li Zimní cestu točit za deset let, podáme ji úplně jinak,“ doplňuje Matthewman.

A jak v nich Zimní cesta uzraje do květnového koncertního provedení? Nechme se překvapit.