říká Laurence Dreyfus, umělecký vedoucí souboru a respektovaný muzikolog.
„Je to náš klíčový repertoár, a tak věříme, že si jej publikum rychle oblíbí, protože náleží k té nejlepší tradici komorní hudby.“ Jedná se o tzv. „consort music“, hudbu zkomponovanou pro soubory viol da gamba, smyčcové nástroje s pražci, které se drží mezi koleny. „Consorty viol v Anglii vzkvétaly na královských dvorech i velkých venkovských sídlech šlechtických rodin mezi lety 1550 a 1680,“ vysvětluje. „Program nazvaný Anglie v rozkvětu přinese chronologický sled osobností z řad nejlepších anglických skladatelů, kteří všichni spěli k radikální formě hudební výstřednosti.“ dodává Dreyfus.
Anglická hudba se v období raného baroka vyvíjela v úzké návaznosti na předchozí renesanční dobu, jež se vyznačovala přísným vícehlasým myšlením, ve kterém každý hlas zastával rovnocenné postavení. Baroko naproti tomu přineslo zásadně nové napětí mezi vrchním sopránem a spodním basem, ostatní hlasy čím dál více tvořily pouze jakousi harmonickou či zvukovou výplň. Na rozdíl od Itálie či Německa, které kolem roku 1600 procházelo rychlým stylovým přerodem, na britských ostrovech k žádným dramatickým změnám nedocházelo. Jakkoli byly v Anglii italské skladatelské novinky známy velice brzy, včetně zcela novátorské tvorby florentského madrigalisty Giulia Cacciniho, v hudebním myšlení se hluboko do 17. století udržovala tradice založená ve století předcházejícím skladateli Thomasem Tallisem, Johnem Tavenerem či Christopherem Tyem, jehož hudba koncert zahájí. Svého vrcholu anglická hudba pro violové consorty dosáhla v dílech Williama Byrda a Orlanda Gibbonse, kteří jsou u nás známí především jako autoři duchovní hudby a hudby pro klávesové nástroje. Tito angličtí virginalisté, jak se jim často říká, byli velkými mistry variačních technik i pestré zvukomalby založené na různých nástrojových efektech. Formou variací často zpracovávali populární lidové melodie či duchovní písně a demonstrovali na nich své skladatelské a improvizační umění.
„Dvěma osobnostmi, které z programu vyčnívají, jsou William Lawes a Henry Purcell,“ říká Laurence Dreyfus. „Lawes je postava beethovenovských aspirací. Ve službách nových forem hudebního výrazu si počínal značně riskantně.“ V Purcellově tvorbě pro violový consort se snoubí moderní italské postupy s anglickou archaičností a tato dokonalá symbióza dává jeho hudbě nezaměnitelnou pečeť. Jeho osobitá harmonie kombinuje progresivní prvky vrcholného baroka, jak je známe i u jiných velkých skladatelů té doby, s archaicky přísně vedenou polyfonií plnou nezvyklých disonancí. Purcellova tvorba se rozvíjela především v ryze anglických kontrapunktických formách „fancy“ (volná fantazie) a „In nomine“ (název této vícehlasé formy je odvozen od antifony Gloria Tibi Trinitas, na jejímž chorálním základě jsou vystavěny další hlasy). „Když Purcell skládal své fantazie, bylo mu pouhých dvacet let,“ podotýká Dreyfus. „Přichází na samém konci tradice consortní hudby. Shrnuje svá studia starších skladatelů a současně přichází s vlastními experimenty, aby vyvolal ducha, se kterým se znovu setkáme až u pozdních Beethovenových kvartetů,“ uzavírá.
Jak napsal časopis Gramophone, „soubor Phantasm vás svou hrou plnou nápaditých fantazií strhne do víru tance.“ Anglický violový soubor byl založen v roce 1994 hráčem na violu da gamba a muzikologem Laurencem Dreyfusem a od vydání svého prvního CD s hudbou Henryho Purcella je považován za nejlepší violový ansámbl současné klasické scény. Jejich první tři nahrávky anglické barokní violové školy získaly ocenění Gramophone Awards, další ceny včetně prestižní Diapason d´ Or a několika cen od BBC na sebe nenechaly dlouho čekat.