Zpět na program

Gidon Kremer

Program

  • Sofia Gubajdulina: "Rejoice!" sonáta pro housle a violoncello
  • Johannes Brahms: Sonáta pro housle a klavír č. 1 G dur op. 78
  • Petr Iljič Čajkovskij: Klavírní trio a moll op. 50

Interpreti

  • Gidon Kremer - housle
  • Giedrė Dirvanauskaitė - violoncello
  • Alexandre Kantorow - klavír

Cena

500 - 1200

Datum konání

02 / 06 / 2021
Středa 20.00

Svědomí hudebního průmyslu

Gidon Kremer na hudebním Parnasu září už pět desetiletí. Do roku 1976 se datuje slavný výrok Herberta von Karajana, v němž Kremera označil za největšího žijícího houslistu. Ale už o šest let dříve fenomenálním způsobem vyhrál slavnou Čajkovského soutěž v Moskvě. Oslnil brilantní technikou a zapáleným hudebním projevem. Je umělcem, jenž vyčnívá z řady. Při koncipování programů odmítá následovat jakákoliv obecná očekávání či škatulkování, hledá vlastní cesty. Ponoří se do díla málo uváděného autora, kterého pak proslaví na světových pódiích. Ostatně pražskojarní publikum se o tom mohlo přesvědčit na kterémkoliv z jeho dvanácti festivalových koncertů (prvně roku 1974). Během recitálu na Pražském jaru 1979 kupříkladu uvedl Spiegel im Spiegel estonského skladatele Arvo Pärta, a to pouhý rok po světové premiéře, tedy dávno předtím, než skladbu do svého repertoáru převzaly zástupy dalších houslistů. Kremer vždy podněcoval vznik nového repertoáru, jak si všímá recenzent deníku Los Angeles Times. „Stal se svědomím hudebního průmyslu. Neváhá využít své slávy kprosazování nových děl. Západní svět seznámil sumělci východní Evropy, jako je Sofia Gubajdulina, Alfred Schnittke, Arvo Pärt. Kremer byl prvním hvězdným houslistou, jenž na koncertní pódia prosadil hudbu Philipa Glasse,“ vypočítává. O jeho spolupráci právě se jmenovanou rusko-tatarskou skladatelkou Sofií Gubajdulinou, která v roce 2021 oslaví 90. narozeniny, svědčí i program Kremerova letošního vystoupení.

Berlínský Konzerthaus každý rok vybere umělce, kterému dedikuje celý festival. Na podzim roku 2019 se této pocty dostalo Gidonu Kremerovi. Během deseti dnů odehrál sedmnáct koncertů, kde se po jeho boku objevila úctyhodná řada skvělých umělců – kupříkladu Christoph Eschenbach, David Zinman nebo Martha Argerich. Kremer tento svůj festival dramaturgicky vypointoval jako poctu skladateli Mieczysławu Weinbergovi, jehož propagaci se ostatně intenzivně věnuje celou řadu let.

Giedrė Dirvanauskaitė

Giedrė Dirvanauskaitė patří k zakládajícím členům Kremerova komorního orchestru Kremerata Baltica, v němž dodnes vede violoncellovou sekci. S Kremerem pravidelně vystupuje také v triu. Po jejich boku se objevuje celá řada pianistů zvučných jmen – s Daniilem Trifonovem v roce 2015 podnikli evropské a americké turné, roku 2018 nadchli posluchače newyorské Carnegie Hall. Několik turné absolvovali také s Yefimem Bronfmanem, Khatiou Buniatishvili či Seong-Jin Choem (vítězem Chopinovy soutěže z roku 2015, jenž je domácímu publiku známý z recitálu na Pražském jaru 2016 a který vystoupí v rámci letošního ročníku 24. 5. s Budapest Festival Orchestra).

Alexandre Kantorow

„Car klavíru dobyl Moskvu.“ Tímto titulkem magazínu The World of the Piano Competitions byl veřejnosti představen klavírista Alexandre Kantorow po své výhře v prestižní Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 2019. Kantorow se stal vůbec prvním Francouzem, který vyhrál soutěž, v jejíž historii zvítězili klavíristé jako Michail Pletněv, Grigorij Sokolov, Daniil Trifonov nebo Boris Berezovsky. Pravidelně koncertuje již od svých šestnácti let, a to se světovými orchestry jako jsou Orchestr Mariinského divadla s dirigentem Valerijem Gergijevem, Royal Philharmonic Orchestra nebo Orchestre de Paris. Jeho album klavírního díla Camilla Saint-Saënse bylo oceněno vydavatelstvím Diapason d´Or a francouzským magazínem Classica. Poté, co u vydavatelství BIS vydal nahrávku Lisztových klavírních koncertů, jej americký magazín Fanfare nazval „převtěleným Lisztem“. Prestižní magazín Gramophone označil Kantorowa za „virtuosa s poetickým šarmem a vrozeným stylistickým mistrovstvím“.

Slovo k programu

„Hudba je zjevení, které se událo společně se stvořením světa. A v tomto momentě svět zní. To je hudba. Je to spojení konsonance a disonance, rozpínání a směřování k centru v jednom čase. Shoduje se to se stvořením všeobecně,“ řekla v rozhovoru pro časopis Harmonie Sofie Gubajdulina (*1931). V tvorbě v Německu žijící rusko-tatarské skladatelky se často spojují duchovní témata, symbolismus a jistá meditativnost, což musela v časech komunistické diktatury tajit (ještě v 80. letech musela zamlčet program ve své skladbě Sedm slov Vykupitelových na kříži). Rejoice! Sonáta pro housle a violoncello je dílo, které navzdory svému názvu („rejoice“ můžeme přeložit jako „radujte se“) na první poslech nepůsobí vesele. Skladatelka v něm vyjadřuje náboženské téma radosti v přeneseném významu: Je to metafora, která značí přechod do ‚jinéʻ reality prostřednictvím vzájemných juxtapozic běžných tónů s flažolety. Možnost smyčcových nástrojů odvozovat tóny různých výšek najednou a na stejném místě struny je v hudbě možné prožít jako přechod do další roviny existence. A to je radost.“ Dílo bylo napsáno v roce 1981 přímo pro manžele houslistu Olega Kagana a violoncellistku Natalii Gutman, kteří skladbu premiérovali v roce 1988. Díky této asi půlhodinové kompozici o pěti částech má posluchač možnost prožít opravdu silný duchovní zážitek, což potvrzuje i nejstarší americký magazín o klasické hudbě American Record Guide: „Vzrušující dílo soudobé hudby, které radikálním způsobem rozšiřuje konvenční zvukové možnosti. Koncertní provedení přinášející rozechvění.“ Dlouholetým interpretem Gubajduliných děl je také právě houslista Gidon Kremer, pro kterého napsala proslulý houslový koncert Offertorium (1980). Premiéroval také Gubajdulininu kompozici The Lyre of Orpheus z roku 2006, věnovanou památce její dcery. Tato skladba vyšla na albu The Canticle of the Sun (2012), na kterém kromě Kremera vystupuje také celý soubor Kremerata Baltica.

Německý skladatel Johannes Brahms (1833–1897) napsal Sonátu pro klavír a housle č. 1 G dur op. 78 v letech 1878–79, když pobýval v pohoří Karavanky na pomezí rakousko-slovinských hranic. V této sonátě zpracovává melodie svých dvou písní Regenlied a Nachklang z op. 59, a proto se této skladbě někdy říká Regenliedsonate. Třívětý sonátový cyklus odpovídá klasické formě (sonátová forma – třídílná forma – rondo). Jeho charakter popsal muzikolog Kai Christiansen takto: „… je to magické dílo plné něhy, vznešenosti, překypující síly a duchovního spočinutí… Je to romantická sonáta v pravém smyslu: v celém jejím průběhu jsou literární i hudební narážky na déšť, převládající klidný ráz díla dává podnět k palčivé reflexi a nostalgii.“ Premiéra skladby se uskutečnila v Bonnu v roce 1879.

Klavírní trio a moll op. 50 ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) nese podtitul Vzpomínka na velkého umělce. Věnování patří dirigentovi, skladateli a klavíristovi Nikolaji Rubinsteinovi, jehož smrt zastihla Čajkovského během pobytu v Itálii v roce 1881. Krom přátelství spojovala tyto dva umělce vzájemná spolupráce. Rubinstein v Moskvě premiéroval řadu Čajkovského děl, zasloužil se také o jejich propagaci v Paříži. Dílo, kterému se někdy říká Requiem za Rubinsteina, je jediným klavírním triem svého autora. Jak vyplývá z Čajkovského korespondence s jeho mecenáškou Naděždou von Meck, upřednostňoval orchestrální a operní tvorbu a kombinace smyčcových nástrojů s klavírem mu přinášela kompoziční obtíže. Zvuk klavíru považoval za nejlepší buď samostatně, jako doprovodný nástroj nebo v kombinaci s orchestrem. Navzdory tomu vytvořil mimořádně působivé téměř hodinové dílo, rozčleněné netradičně do dvou vět.