Jak může být soudobá hudba inovativní a současně i hravá, dobrodružná a smělá ukáže hned první skladba večera Akrostichon-Wortspiel pro soprán a instrumentální soubor, jejíž specifický zvuk určuje mimo jiné speciální ladění a využití nástrojů jako mandolína nebo foukací harmonika. Unsuk Chin ji napsala na počátku devadesátých let minulého století na texty knihy Alenka za zrcadlem svého oblíbeného autora Lewise Carrolla a Nekonečného příběhu Michaela Endeho. „Vybrané texty jsem zpracovala různými způsoby,“ říká. „Někdy jsou souhlásky a samohlásky náhodně spojeny, jindy jsou slova čtena pozpátku, takže zůstane pouze symbolický význam. Každá ze sedmi částí je vystavěna kolem určitého tónového centra, ale ve výrazu se od sebe vzájemně liší. Je to sedm různých situací a emočních stavů, od radostných až po groteskní, jak jsou popsány v pohádkách.“ Skladba Akrostichon-Wortspiel obletěla doslova celý svět, když ji vedle Ensemble Modern uvedla například Losangeleská filharmonie nebo Philharmonia Orchestra v Londýně.

Také Dvojkoncert pro klavír, bicí nástroje a ansámbl využívá zvláštních zvukových efektů, když některé struny v klavíru jsou upraveny tak, aby měly perkusivní účinek. Jako ve většině svých skladeb i zde se Chin snaží o vytvoření kombinace barev, které se vymykají evropskému vnímání hudby a nezapřou její spřízněnost s mimoevropskou kulturou Východu.

Bicí nástroje dominují i v nebývale soustředěné, virtuózní skladbě Rebonds řecko-francouzského skladatele a absolventa aténské polytechniky Iannise Xenakise (1922–2001). Zvládnutí dvojdílné kompozice, ve které každá část přináší zcela jinou emoci a typ soustředění, vyžaduje po bicistovi nejen perfektní techniku a koordinaci celého těla, ale i schopnost citlivě pracovat s intenzitou zvuku a s časem. Jde o tak intenzivní zážitek, že přestože celou skladbu interpretuje pouze jeden jediný hráč, zavřete-li oči, vybaví se vám celý soubor bicích nástrojů.

Ilan Volkov se do širšího hudebního povědomí zapsal v pouhých třiadvaceti letech, kdy se stal asistentem tehdejšího šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Seidžiho Ozawy. To odstartovalo jeho bohatou mezinárodní kariéru, pro niž se stalo zásadní působení u BBC Scottish Symphony Orchestra, kde zastával v letech 2003–2009 post šéfdirigenta, 2009–2024 působil na pozici hlavního hostujícího dirigenta a dnes s orchestrem spolupracuje jako kreativní partner. Kromě toho, že je ceněným interpretem klasického repertoáru, je také jednou z klíčových osobností mezinárodní scény současné hudby a jejím neúnavným propagátorem. V roce 2012 založil festival Tectonics, který se stal velmi záhy jednou z nejvýznamnějších a nejprogresivnějších platforem nové hudby na světě. Pod Volkovovým vedením se Tectonics rozrostl do celosvětové sítě festivalů s pobočkami v Glasgow, Reykjavíku, Tel Avivu, New Yorku, Oslu, Aténách, Krakově či Adelaide a stal se prostorem pro setkávání avantgardních skladatelů, improvizátorů a experimentátorů z celého světa. Volkov spolupracuje s těmi nejlepšími soubory specializovanými na soudobou hudbu, jako jsou Ensemble Modern, Klangforum Wien či Ensemble intercontemporain. Premiéroval celou řadu děl včetně těch od Unsuk Chin, Missy Mazzoli nebo Hanse Abrahamsena. Je pravidelným hostem Salcburského, Lucernského či Edinburského festivalu a BBC Proms, kde kombinuje tradiční a soudobý repertoár. Za své četné nahrávky získal řadu ocenění, mimo jiné hned několikrát Cenu Gramophone.

Ensemble Modern již desítky let určuje trendy na poli soudobé hudby. Britský list The Guardian jej dokonce popsal jako „hudebníky z Frankfurtu, kteří pro svou všestrannost a virtuozitu nemají mezi evropskými specializovanými soubory současné hudby mnoho konkurentů“. Byl založen v roce 1980 ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho jádro dnes tvoří osmnáct sólistů z Belgie, Bulharska, Německa, Řecka, Indie, Japonska, Švýcarska a USA. Každý rok nastudují členové souboru na sedmdesát nových děl, z nichž přibližně dvacet uvedou ve světové premiéře. Díky své charakteristické otevřenosti zařazuje Ensemble Modern do svých programů také projekty hudebního divadla, taneční představení a multimediální projekty. Pod značkou Ensemble Modern Orchestra uvádí v rozšířeném obsazení rovněž díla symfonická. Během téměř půlstoletí své existence si vytvořil blízký vztah s vůdčími skladateli a skladatelkami naší doby včetně Unsuk Chin, Olgy Neuwirth, Heinera Goebbelse, Helmuta Lachenmanna, Karlheinze Stockhausena, Wolfganga Rihma nebo Steva Reicha. Nahrávky děl těchto skladatelů, které Ensemble Modern vydává mimo jiné i na vlastním labelu, jsou považovány za referenční. Kromě koncertů ve vlastní abonentní řadě ve frankfurtské Alte Oper je soubor pravidelným hostem prestižních festivalů a koncertních sezón, včetně Festivalu d’Aix-en-Provence, Berliner Festspiele, Holland Festival, Wigmore Hall a South Bank Centre v Londýně či newyorské Carnegie Hall. V roce 2003 založil Mezinárodní akademii Ensemble Modern, která zastřešuje nejrůznější edukativní projekty. Jejím cílem je sdílet a zprostředkovávat v různých formátech nejnovější umělecké směry. Akademie tak realizuje například magisterský program věnovaný interpretaci soudobé hudby na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Frankfurtu, mezinárodní skladatelské a dirigentské semináře a vzdělávací projekty pro děti a teenagery.

„Termín Gougalōn pochází z tzv. althochdeutsche Sprache (nejstarší písemně dochovaná vývojová fáze německého jazyka, kterou se mluvilo mezi léty 750 až 1050 našeho letopočtu) a má následující významy: klamat, dělat směšné pohyby, ošálit někoho pomocí předstíraných kouzel nebo věštit budoucnost,“ přibližuje název skladby Unsuk Chin (*1961). Inspirace napsat ji se zrodila během její první cesty do Číny v letech 2008 a 2009, kdy mimo jiné navštívila Hongkong a Kanton. „Atmosféra starých, chudých čtvrtí s úzkými, klikatými uličkami, pouličními prodejci jídla a tržišti, to vše nedaleko obrovských obrazovek, ultramoderních budov a třpytivých nákupních center, mi připomněla dávno zapomenuté zážitky z dětství. Připomnělo mi to Soul šedesátých let, období po Korejské válce před radikální modernizací. Prostředí, které v dnešní (Jižní) Koreji už neexistuje. Vzpomněla jsem si na skupinu komediantů, kterou jsem jako dítě několikrát viděla na předměstí Soulu. Tito amatérští hudebníci a herci cestovali od vesnice k vesnici, aby lidem vnucovali vlastnoručně vyrobené léky, v lepším případě neúčinné, s cílem přilákat vesničany, kterým pak hráli divadelní představení se zpěvem, tancem a různými kousky. Bylo to divadlo velmi amatérské a kýčovité, ale v divácích vzbuzovalo silné emoce a vzhledem k tomu, že to byla prakticky jediná zábava v jejich každodenním životě poznamenaném chudobou a represemi, není se ani čemu divit. Zábavní elektronika a hračky (nemluvě o umění) byly samozřejmě neznámé. Proto se celá vesnice účastnila této ‚velké události‘, z níž těžili i věštci, šarlatáni a potulní obchodníci. Byli mezi nimi i prodejci paruk, u kterých si mohly mladé dívky vydělat nějaké peníze pro své rodiny tím, že obětovaly své copánky. Gougalōn ale neodkazuje přímo k diletantské či pochybné hudbě tohoto pouličního divadla. Jde o ‚imaginární lidovou hudbu‘, která je stylizovaná, vnitřně rozbitá, ale jen zdánlivě primitivní,“ dodává Chin.

Také skladba Chamber Nôise Ondřeje Adámka (*1979) se nechala inspirovat asijským divadlem, konkrétně japonským hudebním divadlem Nó a loutkovým divadlem Bunraku. Skladba pro violoncello a kontrabas vyžaduje od hudebníků nejen nesmírné soustředění, všemožné techniky hry, pomocí kterých vyluzují nejrůznější, vysoce překvapivé zvuky, ale také zvládnutí scénických gest, která Adámek připodobňuje k pohybům zápasníků Sumo. Hráči rovněž zpívají a recitují budhistické sútry v čínštině a sanskrtu či texty v japonštině a ve francouzštině. Ondřej Adámek, jehož hudbu uvede na Pražském jaru 2026 také Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu s Magdalenou Koženou a sirem Simonem Rattlem, patří mezi nejuznávanější žijící skladatele současnosti. Jeho hudbu objednávají a uvádějí nejlepší světové orchestry včetně Berlínských filharmoniků, Londýnského symfonického orchestru, Ensemble intercontemporain nebo Ensemble Modern. V letech 2014 a 2015 byl stipendistou Académie de France a mohl tak tvořit v proslulé Villa Medici v Římě jako jeho slavní předchůdci Claude Debussy, Lili Boulanger, Eugène Bozza, Henri Dutilleux, Tristan Murail nebo Bruno Mantovani. Kritici o něm mluví jako o „nekompromisním modernistovi a zároveň intenzivně komunikativním umělci“, jehož hudba „uchvátí ucho posluchače a již ho nepustí“.

Ilan Volkov se do širšího hudebního povědomí zapsal v pouhých třiadvaceti letech, kdy se stal asistentem tehdejšího šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Seidžiho Ozawy. To odstartovalo jeho bohatou mezinárodní kariéru, pro niž se stalo zásadní působení u BBC Scottish Symphony Orchestra, kde zastával v letech 2003–2009 post šéfdirigenta, 2009–2024 působil na pozici hlavního hostujícího dirigenta a dnes s orchestrem spolupracuje jako kreativní partner. Kromě toho, že je ceněným interpretem klasického repertoáru, je také jednou z klíčových osobností mezinárodní scény současné hudby a jejím neúnavným propagátorem. V roce 2012 založil festival Tectonics, který se stal velmi záhy jednou z nejvýznamnějších a nejprogresivnějších platforem nové hudby na světě. Pod Volkovovým vedením se Tectonics rozrostl do celosvětové sítě festivalů s pobočkami v Glasgow, Reykjavíku, Tel Avivu, New Yorku, Oslu, Aténách, Krakově či Adelaide a stal se prostorem pro setkávání avantgardních skladatelů, improvizátorů a experimentátorů z celého světa. Volkov spolupracuje s těmi nejlepšími soubory specializovanými na soudobou hudbu, jako jsou Ensemble Modern, Klangforum Wien či Ensemble intercontemporain. Premiéroval celou řadu děl včetně těch od Unsuk Chin, Missy Mazzoli nebo Hanse Abrahamsena. Je pravidelným hostem Salcburského, Lucernského či Edinburského festivalu a BBC Proms, kde odvážně kombinuje tradiční a soudobý repertoár. Za své četné nahrávky získal řadu ocenění, mimo jiné hned několikrát Cenu Gramophone.

Ensemble Modern již desítky let určuje trendy na poli soudobé hudby. Britský list The Guardian jej dokonce popsal jako „hudebníky z Frankfurtu, kteří pro svou všestrannost a virtuozitu nemají mezi evropskými specializovanými soubory současné hudby mnoho konkurentů“. Byl založen v roce 1980 ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho jádro dnes tvoří osmnáct sólistů z Belgie, Bulharska, Německa, Řecka, Indie, Japonska, Švýcarska a USA. Každý rok nastudují členové souboru na sedmdesát nových děl, z nichž přibližně dvacet uvedou ve světové premiéře. Díky své charakteristické otevřenosti zařazuje Ensemble Modern do svých programů také projekty hudebního divadla, taneční představení a multimediální projekty. Pod značkou Ensemble Modern Orchestra uvádí v rozšířeném obsazení rovněž díla symfonická. Během téměř půlstoletí své existence si vytvořil blízký vztah s vůdčími skladateli a skladatelkami naší doby včetně Unsuk Chin, Olgy Neuwirth, Heinera Goebbelse, Helmuta Lachenmanna, Karlheinze Stockhausena, Wolfganga Rihma nebo Steva Reicha. Nahrávky děl těchto skladatelů, které Ensemble Modern vydává mimo jiné i na vlastním labelu, jsou považovány za referenční. Kromě koncertů ve vlastní abonentní řadě ve frankfurtské Alte Oper je soubor pravidelným hostem prestižních festivalů a koncertních sezón, včetně Festivalu d’Aix-en-Provence, Berliner Festspiele, Holland Festival, Wigmore Hall a South Bank Centre v Londýně či newyorské Carnegie Hall. V roce 2003 založil Mezinárodní akademii Ensemble Modern, která zastřešuje nejrůznější edukativní projekty. Jejím cílem je sdílet a zprostředkovávat v různých formátech nejnovější umělecké směry. Akademie tak realizuje například magisterský program věnovaný interpretaci soudobé hudby na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Frankfurtu, mezinárodní skladatelské a dirigentské semináře a vzdělávací projekty pro děti a teenagery.