Jaké bylo Pražské jaro 2018?

Pražské jaro 2018 oslavou stého výročí republiky

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro v roce 2018 přinesl na šedesát koncertů širokého spektra hudebních forem klasické hudby a jazzu – hostování slavných symfonických orchestrů ze zahraničí, špičková vystoupení umělců s hudbou komorní, významně byla zastoupena současná tvorba, stejně tak poučená interpretace hudby minulých epoch.

Nadšené reakce publika a odborné kritiky vyvolala hostování zahraničních umělců v čele s Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, Budapest Festival Orchestra či Tonhalle-Orchester Zürich.

Rezidenční umělec festivalu Julian Rachlin se v rámci čtyř festivalových koncertů představil v celé šíři svých talentů – jako houslista, violista, znamenitý komorní hráč i dirigent.

Senzací se stal koncert English Baroque Soloists a Monteverdi Choir za řízení sira Johna Eliota Gardinera či návrat jedné z nejvýraznějších postav světa autentické interpretace staré hudby Jordiho Savalla. „Bachovské kreace dirigenta Johna Eliota Gardinera a jeho souborů jsou už několik desítek let konstantou stejně jako projekty typu Jerusalem, za nimiž stojí Jordi Savall,“ oceňuje kritička Věra Drápelová a dodává: „Maďarský dirigent Iván Fischer při každém hostování se svým Budapest Festival Orchestra dokazuje, co to je mnohaletá práce s hudebníky. Jejich provedení Mahlerovy Symfonie č. 2 bylo orchestrálním festivalovým vrcholem, jemuž se vyrovnal pouze výkon Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam s dirigentem Danielem Gattim. Česká filharmonie zažila svou hvězdnou chvíli hned na úvod, když si doslova „padla do noty“ s dirigentem Tomášem Netopilem, jehož Má vlast se zapíše jako esence lehké, vzletné romantiky. Příjemné byly vzpomínky na Leonarda Bernsteina – setkání s londýnskými muzikálovými zpěváky bylo zážitkem a potvrdilo, že špičky tohoto žánru jsou dost důstojné i pro Pražské jaro.“

Hlavním tématem festivalu byla oslava stého výročí české státnosti. „Naším cílem bylo přinést ucelený pohled na celé období moderního státu a sebevědomě vykročit do budoucnosti, jejímiž hybateli jsou a budou dnešní autoři a mladí interpreti – i proto jsme dali velký prostor současným českým skladatelům,“ uvedl ředitel festivalu Roman Bělor.

To ocenila Věra Drápelová na stránkách MF DNES: „V jeho jménu se u nás koná a ještě určitě bude konat leccos, třeba i hasičská vodní show v Praze na Vltavě, nakonec proč ne, ale od špičkových kulturních institucí se přirozeně čeká nějaká myšlenka. Pražské jaro ji letos zhmotnilo do podoby skladeb, které napsali čeští i slovenští soudobí autoři, často přímo na objednávku festivalu. Dalo se jistě jít pohodlnější cestou, ale festivalu slouží ke cti, že tak neučinil. Ať už budou osudy nových děl jakékoli, jejich autoři, mezi nimiž figurovali Marko Ivanović, Michal Nejtek, Luboš Mrkvička a další, rozhodně nabídli podněty k diskusi, což není málo.“

Je důležité připomenout, že z iniciativy pořadatelů světové premiéry festivalem objednaných skladeb uvedly zahraniční ansámbly – Varšavská filharmonie v dokonalém nastudování přednesla novinku Michala Nejtka, proslulý soubor Klangforum Wien s dílem Luboše Mrkvičky ohromil lehkostí a samozřejmostí interpretace nesmírně náročných partů.

Tuto skutečnost podtrhli mnozí recenzenti, kupříkladu Martin Zvěřina na stránkách Lidových novin píše: „Festival Pražské jaro si pro letošní ročník objednal u dvou skladatelů původní kompozice a jejich premiéry svěřil renomovaným souborům, čímž oživil dramaturgii a zároveň jim poskytl šanci. Pokud si totiž orchestry ponechají skladby v repertoáru, tak bude mít možnost seznámit se s nimi posluchačstvo v jiných zemích. Z tohoto pohledu je taková světová premiéra na Pražském jaru pro skladatele opravdu šancí. Doufejme, že objednávky původních děl se stanou nedílnou součástí festivalu podobně jako Má vlast.“

Československý akcent se zrcadlil rovněž v programech zahajovacího a závěrečného koncertu. Mou vlast skvěle zahrála Česká filharmonie pod taktovkou Tomáše Netopila, závěrečný koncert patřil Slovenské filharmonii s novým šéfdirigentem Jamesem Juddem. Na programu byl zajímavý dialog dvou klasiků české a slovenské hudby 20. století – Eugena Suchoně a Leoše Janáčka. Žalm zeme podkarpatskej má pro formování slovenské kulturní identity v mnohém podobný význam jako Má vlast pro českou svébytnost. Vznik Janáčkovy Sinfonietty pak spadá přímo do počáteční dekády první republiky.

Také celkový průběh letošního ročníku hodnotí recenzenti velmi kladně. „Hudební kritici oceňují zahajovací koncert v podání České filharmonie pod vedením Tomáše Netopila, dále se pochvalně zmiňují o vystoupeních amsterdamského Královského orchestru Concertgebouw nebo Budapešťského festivalového orchestru. Celkově považují letošní ročník za vydařený,“ píše se v závěrečné zprávě vydané ČTK.

„Považuji za dobrý nápad svěřit Mou vlast Tomáši Netopilovi, který z ní udělal krásnou svěží a mladistvou kompozici. Byla to romantika v tom nejlepším smyslu slova,“ říká hudební kritička MF DNES Věra Drápelová. „Některé koncerty by se daly označit jako sázka na jistotu, což byl případ orchestrů staré hudby Monteverdi Choir a English Baroque Soloists vedených jejich zakladatelem sirem Johnem Eliotem Gardinerem a projekt Jerusalem Jordiho Savalla. Zrovna toto jsou však konstanty, které jsou vždy tak inspirativní, že každé setkání s nimi je zážitkem,“ dodává Drápelová.

Šéfredaktorka Hudebních rozhledů Hana Jarolímková uvádí, že Pražské jaro nezapomnělo na Víkend komorní hudby a oblíbená nokturna a matiné. Mezi své největší festivalové zážitky řadí Královský orchestr Concertgebouw Amsterdam, Tonhalle-Orchester Zürich, výkony Leifa Oveho Andsnese v Brittenově Klavírním koncertu op. 13 či Budapešťského festivalového orchestru. Jarolímková chválí i vystoupení Varšavské filharmonie. „V rámci letošního ročníku jsme se dočkali nejedné dramaturgické lahůdky,“ uzavírá Hana Jarolímková.

Podle hudebního publicisty Tomáše Hejzlara Pražské jaro nesází pouze na vnější efektnost. „Průběžnou promyšlenou dramaturgií, obsahovou i interpretační, naopak vytváří tematické oblouky, což by mělo být pro souvislé akce prioritní,“ říká Hejzlar.

„Ani leckdy zaslechnuté poznámky na jistou konzervativnost festivalu letos neobstojí: vystoupení Klangforum Wien, Prague Modern, Epoque Quartet, uvedení Brittenova Klavírního koncertu v podání Leifa Oveho Andsnese, Szymanowského, Kabeláče, Slavického, Nováka, Adámka, Smolky, ale také iniciování novinek (Michal Nejtek) a premiéry (Marko Ivanović), to vše nasvědčuje tomu, že se festival neuzavírá do konzervativní ulity,“ hodnotí Alena Sojková z Týdeníku Rozhlas.

Michaela Vostřelová, zástupkyně šéfredaktora časopisu Harmonie, na letošním ročníku Pražského jara oceňuje především množství nové české hudby, které na něm zaznělo. „Velké zahraniční festivaly zcela samozřejmě podporují současnou tvorbu objednáváním a prováděním nových kompozic. Věřím, že Pražské jaro své návštěvníky přesvědčilo o tom, že objevovat novou hudbu může být stejně vzrušující jako porovnávat různá pojetí stokrát slyšené Dvořákovy symfonie,“ konstatuje Vostřelová.

Recenzent Lidových novin Jindřich Bálek se ve svém závěrečném hodnocení zamýšlí: „Nepatřím k těm, kteří festivalu vytýkají konzervativní dramaturgii – být konzervativní dnes často vyžaduje kus odvahy. Formát tradičního koncertu, kde lidé sedí a soustředěně poslouchají, není v dnešní multimediální době tak přežitý, jak se občas říká. Současný posluchač je roztěkanější a zmatenější, a jsme nakonec rádi za každý autentický a umělecky věrohodný pevný bod, jímž Pražské jaro zůstává.“