„Snažím se žít přítomností a poznávat nové věci.“ Čtěte rozhovor s hvězdou Firkušného festivalu Lukasem Sternathem na novinky.cz

Autor: Richard Hruban

Vídeňský rodák Lukas Sternath, držitel titulu ECHO Rising Star 2024–2025 je vycházející hvězda světové klavírní scény. V pouhých pětadvaceti letech má na svém kontě debuty na Salcburském festivalu, BBC Proms, v Labské filharmonii, londýnské Wigmore Hall nebo s Vídeňskými filharmoniky. V roce 2022 posbíral osm cen v soutěži ARD Mnichov, včetně absolutního vítězství a Ceny publika. Žák Igora Levita je aktuálně umělcem BBC New Generation Artists a historicky prvním kurátorem vlastní komorní řady ve vídeňském Musikvereinu. Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v pražském Rudolfinu uvede 5. listopadu díla Franze Schuberta a Franze Liszta.

Na letošním Pražském jaru jste spolu s Rotterdam Philharmonic Orchestra a dirigentem Lahavem Shanim v Schumannově Klavírním koncertu a moll zaujal svým klidem, energií, virtuozitou i nadhledem. Jaká byla vaše cesta k této interpretaci díla?

To dílo miluji, protože je plné lásky a vášně, jedno obrovské „ano“ životu ve všech jeho podobách. Líbí se mi, protože jde v podstatě o komorní hudbu, takže sólista a orchestr jsou si velmi blízko. A mám také rád Schumannovu přímočarost, jeho tah na branku, ovšem vždy s extrémní lidskostí a intimitou. Bylo pro mě opravdu obrovskou radostí a potěšením si tento koncert v Praze zahrát.

Cítíte v něm přítomnost Clary Schumann?

Tak osobně jsem ji neznal (usmívá se),ale věřím, že láska ke Claře byla pro Schumanna velice důležitá, dokonce ji do skladby zakomponoval jako hudební motiv. Vaši blízcí – vaše vlastní Clary – se promítají do všech věcí, které děláte.

V dětství jste se věnoval jazzové improvizaci, pak zpíval několik let ve Wiener Sängerknaben a až poté přišel na řadu klavír. Kdy jste poprvé pocítil, že by mohl být vaším životním partnerem?

Nešlo o vědomé rozhodnutí. Spíš mám pocit, že si mě klavír našel sám. Znáte tu větu: „Je to přesně tak, jak to má být.“ Došlo k tomu, když mi bylo asi dvanáct. Od té chvíle spolu máme vztah, a to nikoliv jednostranný. Mám pocit, že klavír mi dává zpětnou vazbu, což je mimochodem dosti úžasný proces. A také miluji dotýkat se kláves, ten pocit na špičkách prstů mám jednoduše rád.

Hudba je koláží životních dojmů. Zapojujete vnímání života do dramaturgie svých programů?

Tomu se nedá vyhnout. To, co prožívám, se bezprostředně zrcadlí ve způsobu, jakým hraji, a samozřejmě i ve skladbách, které zařazuji do programů. Proto zůstává celý proces stále tak napínavý.

Hraje v tom roli i místo, kde svůj program představíte?

Vlastně ani ne. Především jde o lidi, o publikum, byť koncertní sál vás přirozeně ovlivní, protože každý má odlišnou atmosféru i akustiku. Jinak se cítíte v místě, kam se vejde dva tisíce lidí než v malém prostoru s kapacitou sto sedadel. Ale nejsou to důvody, proč tam či onam volit jiný program.

Jak vás ovlivňuje to, že pocházíte z Vídně?

Stále je pro mě velmi emotivní, když během procházky zvednu oči a vidím domy, ve kterých komponovali Beethoven, Schubert nebo Brahms. Ohromně mě to dojímá a je to stále neuvěřitelně živé. Říkám si: „Teď tady stojím já a mohu dál nést vaši hudbu.“ Jako by se tím neutralizovala určitá časová rovina. Vídeň má z historického i kulturního hlediska hlubokou tradici a já mám obrovské štěstí, že jsem její součástí.

Stalo se vám, že se vaše pocity při hře dostaly do rozporu s akustikou sálu, s nucenou volbou klavíru nebo reakcemi publika?

To má hodně co dělat s vlastním očekáváním. Na pódium přicházíte s jasnou představou, pak ale vstoupí do hry faktory, které nedokážete ovlivnit, ale musíte na ně reagovat. A to je přesně ta chvíle, kdy to začne být napínavé, protože věci se do sebe začnou zaplétat a vzniká něco úplně nového. Chce to odvahu neustrnout v jedné představě a poslouchat, co se ve vašem okolí děje. Zkrátka nebýt ignorant. Vzájemně si naslouchat je ostatně jedna z hezkých dovedností, které nás učí právě hudba.

V roce 2022 jste vyhrál soutěž ARD, což jistě přineslo i velký tlak na vaši osobu. Jak těžké bylo se s tím vyrovnat? Nebo se s tím stále ještě vyrovnáváte? Co vám nejvíce pomáhá?

Už jen samotná soutěž je velký tlak, protože program cvičíte strašlivě dlouho a pak ze sebe chcete vydat to nejlepší. Já jsem se s tím vyrovnával tak, že jsem se pokusil dívat se na soutěž, jako by to byl koncert. Hodně mi v tom pomohlo mé působení ve sboru Wiener Sängerknaben, v němž jsem si jako kluk formoval přístup ke koncertování. Všechno je otázkou praxe a zkušeností. Na druhou stranu, každý z nás se někdy cítí fajn a odpočatý a někdy má pocit, že se vůbec nic nedaří. A musí se s tím nějak vyrovnat. Hodně mi pomáhá sebereflexe a vědomí, že už jsem ve svém životě ledacos překonal. A také věřím, že myšlenka „i tohle jednou pomine“, je dobrým životním rádcem.

A co tlak zvenčí?

I od něj se lze oprostit, odložit ho, protože je často vytvářen uměle. Ale je to přirozeně mentálně velmi pracné. Každopádně jsem to většinou já sám, kdo má od sebe ta nejvyšší očekávání.

Seznamujete se při studiu skladeb s jejich rukopisy? A pokud ano, jak vám pomáhají pochopit autora?

Pokud existují, čtu si v nich velmi rád, protože rukopis o skladateli opravdu mnoho vypovídá. Například u Bacha je to takové vlnobití hodně podobné jeho hudbě. Beethoven naopak komponoval surově, hrubě, občas škrtal, nebo psal všude možně jedno přes druhé. Je vidět, že se s tím opravdu potýkal, rval se o výsledek a chtěl se určitým způsobem osvobodit. Z jeho rukopisů pochopíte jistou dvojsmyslnost jeho děl, zápas mezi strukturou a rozpolceností. Mozart psal naopak neuvěřitelně čistě, jako kdyby jen dělal odlitky svých myšlenek.

Našel jste mezi rukopisy nějaký, který vás výjimečně inspiroval?

Když jsem byl v Beethovenově domě v Bonnu, dotýkal jsem se několika originálů jeho rukopisů, což bylo něco mimořádného. Už jen držet v ruce papír, na který psal! Většinou studujete pouze kopie. Byl to opravdu neuvěřitelný pocit. Najednou vám dojde, že to byl také jenom člověk, vytvořil však něco, co má i pro nás dnes obrovský význam. Nedá se to vůbec popsat. Tehdy jsem úplně ztratil řeč.

Hrajete na koncertech zpaměti nebo i z not?

V zásadě hraji zpaměti, protože tak mám pocit, že mezi mnou a publikem není zeď. Když zmizí noty z pultu, cítím se publiku o trochu blíž. Také rád hraji se zavřenýma očima. Noty jsou tedy spíš překážkou. Většinou je používám v komorní hudbě.

Jaké zájmy máte mimo hru na klavír?

Aktuálně mě strašně baví kulečník.

Inspirují vás jiné druhy umění?

Určitě. K mým koníčkům patří sledování filmů všech žánrů. Před nedávnem jsem zrovna viděl film, který mě velmi zasáhl. Jmenuje se Sterben (Umírání). Neuvěřitelný film. Velkou roli v něm hraje hudba, i proto se mě pravděpodobně tolik dotkl. Také hodně a rád čtu, momentálně spíš literaturu faktu, ale mění se to čas od času. Nejraději jsem ovšem s přáteli a vůbec nezáleží na tom, co děláme. Hlavní věc je, že jsme spolu.

Zajímáte se také o filozofii, který z filozofů vás aktuálně nejvíce zajímá?

Hodně se to mění, ale v tuto chvíli bych řekl, že Albert Camus.

Jaký máte názor na pozici těla u klavíru a na výběr židle? Dokázal byste hrát třeba jako Glenn Gould?

Způsob, jakým člověk přistupuje ke klavíru, je hodně osobní. Určitě v tom hraje velkou roli zdraví. Pokud chcete hrát co nejdéle, musíte se jednoduše udržovat v kondici. Proto je tak důležité dbát na správné držení těla a také si dopřávat odpočinek a sportovat.

Jak vidíte svou budoucnost?

To nevím a v jistém smyslu to ani vědět nechci. Snažím se žít tady a teď, byť má práce přirozeně vyžaduje dlouhodobé plánování, mé programy jsou hotovy na další dva roky. Přesto se snažím žít přítomností, poznávat nové věci. Trochu jako zvědavé dítě. Taková ta dětská naivita a nadšení ze světa kolem. Co přinese budoucnost, to se uvidí. Jistě na tom budu mít svůj podíl, ale na konci dne se stejně vždycky stane něco jiného, než si plánujete. Mít tuhle otevřenost v životě je pro mě důležité.

Které skladby by měly do budoucna sehrát důležitou roli ve vašem repertoáru?

V tuto chvíli studuji pozdní Schubertovy sonáty a příští rok je také beethovenovský, takže provedu všechny Beethovenovy klavírní koncerty a budu hrát poměrně často jeho Variace na Diabelliho valčík. To jsou díla, která momentálně zaujímají důležité místo v mém životě.

Který interpret byl nebo je pro vás v životě největší inspirací?

Je tak těžké říct pouze jednoho! Ale zmíním Jacoba Colliera, protože on je jednoduše chodící hudba. Rád zkouší nové věci, hraje na mnoho nástrojů a jakýkoliv vezme do ruky, dokáže se na něj úžasně vyjádřit. A v neposlední řadě mi přijde neuvěřitelně dojemné, jak o hudbě mluví. Říká v podstatě to samé, co Ferruccio Busoni, že „hudba je chvějící se vzduch“. Podle Colliera v přírodě neexistují žádné přímé linie, a právě hudba je toho skvělým příkladem, protože vytváří vlny. A tohle kmitání, tyhle vibrace v nás vyvolávají něco, co nás propojuje s přírodou. Jacob Collier mě inspiruje na mnoha úrovních.

Pro svůj recitál na Firkušného festivalu jste zvolil Lisztovy transkripce Schubertových písní, Léta putování a Schubertovu Fantazii C dur „Poutník“. Která ze skladeb je vašemu srdci nejbližší?

Nemám zatím děti, ale kdybych je měl, bylo by to, jako byste se mě zeptal, které mám nejraději. Nemohu vybrat pouze jedno, to prostě nejde. Všechny!

Tak jinak: co chcete svým výběrem festivalovému publiku sdělit?

Chci se s ním podělit o svou lásku k hudbě Franze Schuberta a také mu říct, jak moc si jeho díla cenil Franz Liszt, jak velmi je miloval a chtěl, aby se hrálo. A pak tu máme téma přírody a putování, souvislost, která mě velmi fascinuje a hodně o ní přemýšlím. Přál jsem si zařadit Fantazii „Poutník“, kterou jsem se naučil už jako teenager, ale teď jsem se k ní vrátil, obrátil naruby každý kámen a získal jsem pocit, že jí mohu lidem něco sdělit. Pro Schuberta jde o dost netypickou skladbu, mimořádně virtuózní, svým způsobem už mi trochu připomíná Liszta. A také uvedu Lisztův neuvěřitelný cyklus Léta putování, druhý díl Itálie, a Lisztovy úpravy Schubertových písní, které jsou opravdu úžasné. Skrývají se za nimi texty, které hodně vypovídají o podstatě lidské existence. Proto se o ně chci podělit a možná se mi podaří, aby publikum oslovily stejně intenzivně jako oslovují mě.