Zpět na program

Gautier Capuçon

Program

Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 1 G dur BWV 1007
Henri Dutilleux: Tři strofy na jméno Sacher
Zoltán Kodály: Sonáta pro sólové violoncello h moll op. 8

Interpreti

Gautier Capuçon - violoncello

600 - 1200 Kč

16 . 5 . 2022

Pondělí 20.00

kostel sv. Anny – Pražská křižovatka

Předpokládaný konec 21.05

Premium+

Gautier Capuçon – rezidenční umělec Pražského jara 2022

Tři polohy Gautiera Capuçona

Na prvním koncertě své rezidence se světoznámý violoncellista Gautier Capuçon představí v sólovém programu. Jeho nástroj z dílny benátského mistra Mattea Goffrillera rozezní jedinečný prostor kostela sv. Anny v Pražské křižovatce. V intimním prostředí a chrámové akustice ukáže šíři svého repertoáru, když uvede hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Tři strofy na Sacherovo jméno, jež Capuçonův krajan Henri Dutilleux napsal pro legendárního Mstislava Rostropoviče, i sólovou sonátu maďarského skladatele Zoltána Kodályho: „Jde o jedno z fyzicky nejnáročnějších a současně nejefektnějších děl cellové literatury, na jehož provedení v Capuçonově podání se velice těším,“ říká ředitel Pražského jara Roman Bělor.

Hledání nových cest

Nebýt šťastné náhody, Šest suit pro sólové violoncello BWV 1007-1012 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) by dnes svět možná neznal. Skladby, bez nichž si neumíme violoncellový repertoár představit, vyšly tiskem až v první polovině 19. století a v roce 1890 je objevil v jednom z madridských antikvariátů mladý violoncellista Pablo Casals (1876–1973). Dlouho je pečlivě studoval, představil veřejnosti na pódiu a posléze v letech 1936–1939 natočil, čímž se stal prvním interpretem novodobé historie, který je uvedl kompletně. Bach psal suity patrně ve 20. letech 18. století v Köthenu, kde měl coby knížecí kapelník k dispozici výtečné hráče a také podporu svého hudbymilovného zaměstnavatele. Ač mohl suity provádět on sám, někdo ze členů orchestru (kupříkladu slavný hráč na violu da gamba, violoncello i housle Christian Ferdinand Abel) nebo samotný kníže, dodnes nedokážeme s jistotou říct, při jaké příležitosti vznikly. Jelikož Bach v té době zkoumal všechny výrazové a technické možnosti nástrojů, mimo jiné v Dobře temperovaném klavíru a sonátách pro sólové housle, také suity, jež zřejmě vůbec nezamýšlel jako celek, pro něj představovaly zejména prostor pro hledání nových cest. Violoncellisté se suitám často věnují již od dětství, patří k jejich povinné výbavě. Gautier Capuçon je příhodně nazývá „biblí cellistů“.

Trvalé a zároveň proměnlivé

Suita č. 1 G dur pro sólové violoncello BWV 1007 patří k těm nejproslulejším, a pakliže se violoncello přirovnává k lidskému hlasu, zde jako by k nám promlouvala sama podstata nejen barokní hudby. Ačkoli uslyšíme bohatý kontrapunkt a na hráče jsou kladeny ty nejvyšší nároky, nepostrádá suita zvláštní průzračnost. Hned úvodní Preludium má téměř magický nádech. Proslulý hráč na violu da gamba a barokní violoncello Wieland Kuijken jej v textu ke své nahrávce charakterizoval jako „kontinuum času, jenž by nemusel skončit“, americký violoncellista Yo-Yo Ma, držitel Grammy z roku 1985 za album s těmito suitami, jej popsal v roce 2021 následovně: „Myslím, že tato věta představuje nekonečnost toho, co máme v přírodě. Mysleme přitom na pohyb, vodu, sluneční paprsky třpytící se na podzimních listech stromů. Všichni si dokážeme představit něco, co je trvalé a zároveň proměnlivé.“ V dalších částech Bach podle tradice páruje rychlý a pomalý tanec, v centru stojí klidná Sarabanda, suitu zakončí pulzující Gigue.

Dojemné vzpomínky

Francouzský skladatel Henri Dutilleux (1916–2013) svou tvorbou navazoval na nejlepší tradice francouzské hudby – Ravela, Debussyho, Roussela, ale také Bartóka nebo Stravinského, inspiroval se i výtvarným uměním a literaturou, zvláště van Goghem a Baudelairem. Kategoricky odmítal být spojován s jakoukoli kompoziční školou, po celý život zůstal solitérem s výrazným kompozičním projevem. Stal se představitelem opačného, tradičnějšího proudu, než který zastával avantgardní Pierre Boulez. Byl také pověstný svým perfekcionismem, kvůli němuž svolil k vydání jen malého počtu svých děl. „Poprvé jsem se s ním setkal u příležitosti jeho devadesátých narozenin, kdy jsem poprvé hrál jeho violoncellový koncert,“ vzpomíná Capuçon na spolupráci s francouzským autorem. „Sblížili jsme se a jeho hudbu jsem pak uváděl na celém světě. Dutilleux byl jedním z mála lidí, se kterými jsem vedl ručně psanou korespondenci. Je velmi dojemné na to vzpomínat,“ svěřuje se.

eS, A, C, H, E, Re jako Sacher

Dutilleux kromě komponování pracoval osmnáct let jako ředitel hudební produkce Radio France, vyučoval kompozici na pařížských školách Ecole Normale de Musique a Conservatoire Supérieur de Musique, dvakrát byl rezidenčním autorem v americkém Tanglewood Music Center. Jeho skladby se pravidelně hrají na BBC Proms, často je uváděl dirigent Oliver Knussen, svou pozornost jim věnuje kromě jiných také sir Simon Rattle, který u něj pro Berlínské filharmoniky objednal skladbu Correspondances a premiéroval ji v roce 2003 se sopranistkou Dawn Upshaw. Pro Boston Symphony napsal Dutilleux svou Druhou symfonii, violoncellový koncert Tout Un Monde Lointain si u něj objednal Mstislav Rostropovič a jedno z jeho nejoceňovanějších děl, které na letošním ročníku Pražského jara uvede hobojista Martin Daněk, Les Citations, vzniklo pro anglický Aldeburgh Festival. Houslistce Anne-Sophie Mutter věnoval koncert Sur le même accord, písňový cyklus Le temps l’horloge je určen světoznámé pěvkyni Renée Fleming, která jej premiérovala v roce 2007 se Saito Kinen Orchestra a dirigentem Seijim Ozawou. V roce 1976 byl Dutilleux jedním z dvanácti skladatelů (dalšími byli např. Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Hans Werner Henze či Witold Lutosławski), které vyzval violoncellista Mstislav Rostropovič, aby u příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera každý napsal skladbu pro sólové violoncello na písmena jména Sacher (eS, A, C, H, E, Re). Dutilleux svůj příspěvek v roce 1982 rozšířil a Rostropovič jej pod názvem Trois strophes sur le nom de Sacher v dubnu téhož roku premiéroval v Basileji. Ve stručné, přibližně desetiminutové skladbě, je šest písmen jména SACHER převedeno do hudby, přičemž na konci první sloky Dutilleux cituje Bartókovu Hudbu pro smyčce, bicí a celestu, která vznikla na Sacherovu objednávku v roce 1936. Skladby „eSACHERE“ zazněly zčásti v roce 1976 v Curychu, vcelku je poprvé provedl český violoncellista František Brikcius v Praze v roce 2011.

Originalita a novátorství

Zoltán Kodály (1882–1967) byl jednou z nejvýraznějších a nejvšestrannějších uměleckých osobností maďarské kultury 20. století. V dětství se jako samouk naučil hrát na několik hudebních nástrojů, kromě komponování získal doktorát v oboru filozofie a lingvistika, spolu s Bélou Bartókem se věnoval etnomuzikologii a jeho pedagogická metoda se v Maďarsku stala základem hudební výuky. Vedle folkloru se zajímal také o renesanční polyfonii a barokní kontrapunkt, během studií v Paříži objevil hudbu Clauda Debussyho a jeho mimoevropské inspirace.

Třívětou Sonátu pro sólové violoncello zkomponoval Kodály v roce 1915 během 1. světové války, když nebyl uznán schopným vojenské služby a pracoval jako dobrovolník v Budapešti. Bez nadsázky můžeme sonátu označit za jeden z pilířů sólového repertoáru pro tento nástroj. Od vzniku sólových violoncellových suit J. S. Bacha byl Kodály první, kdo napsal dílo, jež se jim vyrovná originalitou a novátorstvím. Jako znalec polyfonie se Bachem inspiroval, aniž by ho imitoval. Využil kupříkladu v baroku běžnou techniku přeladění strun (skordatura), aby dosáhl většího harmonického a zvukového bohatství. Dospěl tím k pozoruhodným barvám, kdy každá struna jako by představovala jiný nástroj a společně tvořily malý ansámbl. Celá sonáta je prodchnutá prvky maďarské lidové a romské hudby, ať už v rytmu, melodiích (zejména v pomalé střední větě) či harmonii (modalita, pentatonika), zároveň klade na sólistu ty nejvyšší technické nároky – třeba v brilantních pizzicatech, rozsáhlých arpeggiích nebo rychle se opakujících tónech.

Skladbu věnoval autor Jenő Kerpelymu, jehož v roce 1902 označil Béla Bartók za nejlepšího violoncellistu Budapešťské akademie a který později založil významný soubor Waldbauer-Kerpely Quartet. Na premiéru si ale kvůli válce muselo dílo počkat do května roku 1918, mimo Maďarsko zaznělo poprvé v roce 1920 na koncertě Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby. Světové renomé přinesl sonátě maďarský cellista János Starker, který ji v roce 1947 natočil a byl za to oceněn Grand Prix du Disque.

Profil rezidenčního umělce festivalu Gautiera Capuçona

Rezidenčním umělcem 77. ročníku Pražského jara je francouzský violoncellista Gautier Capuçon. Festivalové publikum bude mít možnost poznat jednoho z nejlepších světových instrumentalistů ve třech různých polohách. Ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupí s klavíristou Jérômem Ducrosem (16. 5.), s nímž úspěšně spolupracuje již pětadvacet let, v Pražské křižovatce představí skladby pro sólové violoncello, které jsou součástí jeho nejnovějšího alba Souvenirs (17. 5.), a nakonec s šéfdirigentkou City of Birmingham Orchestra Mirgou Gražinytė-Tyla uvede slavný Violoncellový koncert Edwarda Elgara (18. 5.). „Jsem nesmírně potěšen a poctěn, že jsem byl na letošní ročník festivalu pozván,“ říká ke své rezidenci sám umělec, který vystoupí na festivalu vůbec poprvé. „Bude skvělé a současně intenzivní zažít v rámci jednoho ročníku tři různé programy. Praha je město mého srdce, mám na ni spoustu krásných vzpomínek. Nemohu se dočkat, až budu zase zpět,“ vyznává se.

Gautier Capuçon je považován za ambasadora violoncella 21. století, avšak on sám nazývá titulem „L’Ambassadeur“ nástroj z roku 1701 z dílny benátského mistra Mattea Goffrillera, na který hraje přes dvacet let: „Je to fenomenální nástroj. Cítím, že nemá limity,“ říká. „Každý den mě inspiruje k tomu, abych na něm hledal nový zvuk, nové barvy. To nikdy neskončí. Je to můj skvělý společník,“ řekl pro Strings Magazine v roce 2018.

Spolu s Capuçonovým nakažlivým muzikantstvím a virtuozitou jde o skvělé spojení, což ostatně dokazuje časté hostování u nejlepších světových orchestrů. Gautier Capuçon vystupuje s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Chicago nebo San Francisco Symphony a Českou filharmonií, s jejímž šéfdirigentem Semjonem Byčkovem spolupracuje už patnáct let. S dirigentem Jakubem Hrůšou a Orchestre de Paris vystoupil na podzim roku 2020 v pařížském Grande salle Pierre Boulez, kde společně provedli právě Elgarův Violoncellový koncert.

Také komorní hudbu hraje tento umělec pravidelně se světovými hvězdami, z nichž za všechny můžeme jmenovat klavíristky Marthu Argerich nebo Yuju Wang. Pravidelně také vystupuje se svým neméně slavným bratrem, houslistou Renaudem Capuçonem.

Dobře ho znají posluchači BBC Proms či festivalu ve švýcarském Luganu. K jeho mimořádným vystoupením patří účast na oslavách 30. výročí pádu Berlínské zdi, při nichž uvedl části Blochovy skladby From Jewish Life, s bratrem nemohli chybět na koncertu u Eiffelovy věže u příležitosti oslav Dne Bastilly, kde je sledovalo 35 000 posluchačů. V roce 2019 uvedl cellista na stejném místě úpravu Dvořákovy árie Měsíčku na nebi hlubokém, koncert tehdy sledovalo v televizi přes 3 miliony diváků.

Vedle koncertování je Capuçon aktivní také v oblasti vzdělávání, od roku 2014 vede Classe d’Excellence de Violoncelle Nadace Louise Vuittona v Paříži. Každoročně vybírá šest talentovaných mladých cellistů, jimž se pak věnuje při lekcích interpretace, společném muzicírování a diskusních seminářích.

Ani odborná kritika o kvalitách tohoto umělce nepochybuje: „…hraje na cello se sebekontrolou a zralostí mnohem staršího hudebníka. Lehkost hry a důsledná čistota smyku jsou samy o sobě obdivuhodné, ale v kombinaci se zvláštní jemností tónu ve vyšších rejstřících jsou dechberoucí,“ napsal časopis Gramophone. Britský web Arts Desk o jeho vystoupení uvedl: „To, že Capuçon patří k největším cellistům, se hned na začátku ukázalo na jeho úžasném zvuku. Capuçon je i výjimečným komorním hudebníkem, takže vůbec nebylo překvapivé, jak je skvěle sehraný se svými kolegy v orchestru.“

Gautier Capuçon pochází ze savojského města Chambéry v Alpách, z rodiny milovníků hudby a lyžování. Volba violoncella byla v jeho případě výsledkem šťastné náhody, sestra Aude hrála na klavír, bratr Renaud na housle, on, sotva pětiletý, dostal violoncello. „Vždycky jsem věděl, že je to můj hlavní nástroj. Od chvíle, co jsem začal hrát, se stal téměř součástí mého těla,“ vzpomínal na své začátky v rozhovoru pro Novinky v roce 2015. Dodejme, že s bratrem Renaudem společně realizovali na desítku nahrávek a ke snímku Inventions (2006) přizval také svou sestru Aude, která si klavír ponechala jako koníček.

Po absolvování studia violoncella v rodném Chambéry pokračoval Capuçon na pařížské Conservatoire Supérieur ve třídě významného představitele francouzské violoncellové školy Philippa Mullera, na nějž navázal ve Vídni u neméně renomovaného Heinricha Schiffa. Oba jeho učitelé prošli školou legendárního francouzského cellisty Andrého Navarry. Následovaly soutěžní úspěchy – prvenství na Mezinárodní hudební akademii Maurice Ravela (1998) a vítězství v Mezinárodní cellové soutěži Andrého Navarry (1999), titul Talent roku 2001 na výročních cenách francouzské klasické hudby Victoires de la musique classique, o tři roky později pak cena Burletti-Buitoni Trust.

Capuçon natáčí exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), čtyři snímky mu přinesly prestižní cenu ECHO Klassik. V jeho diskografii najdeme mimo jiné Dvořákův Violoncellový koncert se Symfonickým orchestrem Hessenského rozhlasu (hr-Sinfonieorchester) a Paavem Järvim, Čajkovského Rokokové variace a Prokofjevovu Sinfonii Concertante s Orchestrem Mariinského divadla a Valerijem Gergijevem. Se svým bratrem Renaudem, Gustav Mahler Jugendorchester a dirigentem Myung-Whun Chungem nahrál Brahmsův Dvojkoncert, s Mahler Chamber Orchestra a Danielem Hardingem Haydnovy cellové koncerty. Podílel se i na albu Martha Argerich & Friends, Live From Lugano 2015. Debussyho a Franckovy cellové sonáty, jež zazní i na pražskojarním koncertě, realizoval na CD s klavíristkou Yujou Wang.

Rád se pouští i do netradičních projektů, v roce 2018 se kvůli videoklipu pro album Intuition vypravil do výšky 3356 metrů na vrchol hory Petit Combin ve švýcarských Alpách, aby tam v patnácti stupních pod nulou zahrál Saint-Säensovu slavnou Labuť ze suity Karneval zvířat.

Svým posledním albem Souvenirs, jež vyšlo na podzim 2021, umělec bilancuje repertoárem, který ho provázel na začátku kariéry. Zároveň slaví 20 let partnerství s nahrávací firmou a album si nadělil ke 40. narozeninám.