Zpět na program

Česká filharmonie
& David Robertson

Držitele vstupenek zveme na setkání s umělci. Diskuse s Davidem Robertsonem, Ivo Kahánkem a Michalem Ratajem začíná v 18.30 h.

Program

Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Michal Rataj: Movis, koncert pro klavír a velký orchestr
Charles Ives: Symfonie č. 4

Interpreti

Česká filharmonie
David Robertson - dirigent
Ivo Kahánek - klavír
Pražský filharmonický sbor

800 - 1200 Kč

20 . 5 . 2022

Pátek 20.00

Obecní dům – Smetanova síň

Předpokládaný konec 21.30

Rozkvět Pražského jara

Michal Rataj: Movis – Pražské jaro 2022

Ivo Kahánek o skladbě Movis – Pražské jaro 2022

Monumentální, smělá a současně dojemná

Mimořádný večer slibuje koncert České filharmonie s americkým dirigentem Davidem Robertsonem, Pražským filharmonickým sborem a Ivo Kahánkem. Jeden z nejvýznamnějších českých klavíristů současnosti se festivalovému publiku představí hned dvakrát, když provede klavírní koncert Movis současného českého autora Michala Rataje, aby následně přednesl sólový part v Symfonii č. 4 Charlese Ivese. „Ives je spolu s Gershwinem klíčovým americkým skladatelem 1. poloviny 20. století a jeho monumentální, smělá a současně dojemná Symfonie č. 4 pro orchestr, sbor a sólový klavír patří mezi jeho největší díla,“ říká dramaturg Pražského jara Josef Třeštík. „Ivo je špičkovým sólistou světa tradičních partitur, který se pustil do hledání ve sféře hudby podstatně novější,“ uvádí Michal Rataj. „Jako skladatele mne každé takové hledání celý život přitahuje,“ dodává. Sám Kahánek se netají tím, že se na své dvojí vystoupení na koncertu Pražského jara nesmírně těší: „Jednak právě na tomto festivalu, přesněji řečeno na festivalové soutěži, začala v roce 2004 má koncertní kariéra. Jednak je Pražské jaro jedním z elitních světových festivalů a vystoupit na něm je ctí pro jakéhokoli hudebníka, tím spíše, že to bude s dalším národním klenotem – Českou filharmonií a dirigentem Davidem Robertsonem. Klavírní koncert Michala Rataje bude pro mne jednou z prvních příležitostí zahrát si skutečně soudobou hudbu, navíc hudbu mého vrstevníka a kamaráda, která posluchače možná překvapí nejen svou originalitou, ale i čistou krásou. A mne dokonce přiměje v jedné části improvizovat!“

Filozofie přenesená do hudby

Průmyslová revoluce v průběhu 19. století přinesla Spojeným státům nebývalý ekonomický rozvoj, který obyvatelům Nového světa umožnil nejen náročnější životní styl, ale také kultivaci uměleckého vkusu. Ve větších městech se rozvíjel pravidelný koncertní život podporovaný výraznými místními osobnostmi a mecenášstvím zbohatlých bankéřů a průmyslníků, kteří si mohli pozvat k pohostinskému působení evropské špičky (nejznámější byl Antonín Dvořák). Z tohoto kvasu se pomalu rodila svébytná americká hudba, která nalézala inspirační zdroje v hudebních projevech domorodých obyvatel a černošského etnika, zároveň však zůstávala silně vázána na modely evropské romantické hudby. Z nich ji vyvedl až Charles Ives (1874–1954), který svými – na svou dobu experimentálními – výboji ovlivnil následující generace skladatelů, nikoli jen amerických.

Ives byl typickým outsiderem. Už od čtrnácti let sice působil jako profesionální chrámový varhaník, ovšem po univerzitních studiích se rozhodl pro dráhu pojišťovacího agenta a komponování se věnoval jen ve volném čase. Úspěšnou obchodnickou činností si zajistil slušné živobytí, které mu dovolovalo dotovat vydávání a provozování vlastních děl, avšak zvýšeného zájmu se jako skladatel dočkal teprve na sklonku života.

Ve svých skladbách nečinil rozdíl mezi hudbou pro vyšší a nižší společenské vrstvy (což byla tehdy důležitá distinkce). Jako syn vojenského kapelníka vyrůstal v ovzduší populární hudby a neváhal ji zahrnout do svých zvukových experimentů (nechal hrát několik dechových kapel současně, ačkoliv každá hrála jiné písně). Stejně tak hojně využíval písně lidové a duchovní. Ve způsobu, jímž spojoval různorodý hudební materiál, předznamenal mnohem pozdější nástup evropské postmoderny, reprezentované díly Bernda Aloise Zimmermanna, Luciana Beria nebo Alfreda Schnittkeho.

Z Ivesova orchestrálního odkazu se na koncertních pódiích můžeme nejčastěji setkat se skladbami Three Places in New England (Tři místa v Nové Anglii), Central Park in the Dark (Central Park ve tmě) a The Unanswered Question (Nezodpovězená otázka). Skladba z roku 1908 (revidovaná pak v 30. letech) bývá někdy popisovaná jako programní hudba, ale trefnější by bylo hovořit o ní jako o filozofii přenesené do hudby. V úvodu ke skladbě Ives píše, že se zabývá „věčnou otázkou existence“. Ani ne šestiminutové dílo je čitelně strukturováno do tří na sobě nezávislých vrstev – první tvoří sólová trubka, druhou čtyři flétny a další smyčce, které přinášejí jakési poklidné pozadí. Trubka jako by svým sólem kladla otázku, čtyři flétny, reprezentující lidstvo, hledají odpověď. Napřed měkce, později však – jakoby frustrovány nemožností ji najít – agresivněji a nervózněji

Pozoruhodné jsou i Ivesovy čtyři symfonie. První dvě stojí ještě na pevných základech evropského romantismu. Ve třetí Ives zachytil, jak napovídá její název The Camp Meeting, svůj dětský zážitek z davové pobožnosti pod širým nebem. Na Symfonii č. 4 pracoval více než deset let a koncipoval ji pro koncertantní klavír a obsáhlý orchestr s účastí sboru. Vnitřně bohaté dílo, využívající značné množství odkazů hudebních (náboženské písně lidové i autorské) a mimohudebních (inspirace povídkou Nebeská železnice Nathaniela Hawthornea ve druhé větě), pokládá základní otázky lidského bytí, na něž se snaží hledat odpovědi.

Tři ze čtyř vět Čtvrté symfonie byly provedeny ještě za Ivesova života; premiérové provedení kompletního díla se však uskutečnilo až jedenáct let po jeho smrti: 26. dubna 1965 v newyorské Carnegie Hall v podání Amerického symfonického orchestru a Scholy Cantorum pod taktovkou Leopolda Stokowského, jemuž v komplikovaných polymetrických pasážích asistovali dirigenti José Serebrier a David Katz.

Mapování akustických umění

Michal Rataj (1975) píše převážně elektroakustickou a instrumentální hudbu. V roce 2002 se podílel na vzniku rozhlasového pořadu Radioateliér Českého rozhlasu Vltava a založil internetový portál rAdioCUSTICA zaměřený na mapování současné domácí scény akustických umění. Je autorem hudby a zvukového designu k velkému množství rozhlasových her a v poslední době i k řadě hraných a dokumentárních filmů či seriálů (mj. Jan Palach, Bohéma). Ve svých skladbách hledá vzájemné průniky současných zvukových technologií a tradičních kompozičních řešení. Přestože často pracuje s technologickými proměnami zvuku v reálném čase, rád se uchyluje k tvorbě čistě akustických forem, do nichž nechává technologie zasahovat jen skrytě. Tak je tomu i v případě klavírního koncertu Movis, který byl inspirován ambientní elektronikou a který vzešel z Ratajovy snahy promítnout vlastní zkušenost ze studiové práce do živého organismu symfonického orchestru. Proti tomu vystupuje sólový klavírní part jako svobodný, nezávislý hlas, který jakoby „zvoní do orchestru“ – vytváří akustické impulzy rezonující napříč nástrojovými skupinami jako při úderu do zvonu. Svoboda klavírního partu vrcholí rozmáchlou improvizovanou kadencí.

Hledání napětí

„Podobné napětí mezi precizní skladebnou strukturou a skvělou improvizací mě fascinovalo, když jsem slyšel provedení skladby The People United Will Never Be Defeated! Frederika Rzewského klavíristou Daanem Vandewallem,“ říká skladatel. Právě Vandewalleovi byl koncert Movis věnován a v jeho podání byl také premiérován (na Ostravských dnech 2019 za spolupráce Ostrava New Orchestra a dirigenta Bruna Ferrandise). Sólistou provedení skladby na Pražském jaru bude ovšem typově odlišný klavírista Ivo Kahánek, k němuž Rataj poznamenává: „Jestliže tvorba této skladby byla svého druhu hledáním hranice mezi jakousi ‚totalitou partituryʻ a světem volné improvizace, pak naše spolupráce na realizaci klavírního partu je vlastně hledáním napětí mezi dokonalou technikou tradiční klavírní interpretace a značnou volností improvizačního hraní, jehož mírou je jen vlastní kreativita.“

Absolutní vítěz

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek (nar. 1979) získal pověst jednoho z nejvýraznějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru. V zahraničí je pokládán za specialistu na interpretaci české hudby. V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. Po úspěšných debutech na bonnském Beethovenfestu a na Pražském jaru obdržel pozvání od Symfonického orchestru BBC k vystoupení na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall, kde v srpnu 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů. V listopadu 2014 se stal po Rudolfu Firkušném teprve druhým českým klavíristou, který vystoupil s Berlínskými filharmoniky (pod vedením sira Simona Rattlea). Pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a má za sebou úspěšná vystoupení s celou řadou prestižních zahraničních orchestrů včetně Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňských symfoniků. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Za CD s písněmi Bohuslava Martinů obdržel spolu s Martinou Jankovou a Tomášem Králem mj. prestižní ocenění Diapason d’Or. Velký mezinárodní ohlas zaznamenal s albem, na které ve spolupráci s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou natočil klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů (BBC Music Magazine Award, Choix de Classique HD, Disc of the Week v BBC Radio 3, Album der Woche v BR Klassik atd.). Nejnovějším přírůstkem v Kahánkově diskografii je Dvořákovo kompletní klavírní dílo vydané na čtyřech CD.

Odvážný dramaturg

David Robertson (nar. 1958) patří mezi vyhledávané umělce v oblasti opery i orchestrální klasické a soudobé hudby. Je uznáván jako neúnavný propagátor současných skladatelů, odvážný dramaturg a výjimečný interpret s citem pro uměleckou formu a hlubokou sdělnost. Od roku 1996, kdy debutoval v newyorské Metropolitní opeře s Janáčkovou Věcí Makropulos, zde uvedl řadu pozoruhodných představení, mj. premiéru opery Smrt Klinghoffera Johna Adamse (2014), znovuuvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa (2016), premiéru opery Two Boys Nico Muhlyho (2013) a mnoho repertoárových děl, jako jsou Mozartova Figarova svatba nebo Brittenův Billy Budd. V roce 2018 dirigoval premiéru slavné inscenace Phelima McDermotta, který situoval Mozartovu operu Così fan tutte do padesátých let 20. století na Coney Island. Robertsonovo dlouhodobé působení v Metropolitní opeře pokračuje i v sezoně 2021/2022 řízením inscenace Gershwinovy opery Porgy a Bess z roku 2019 v režii Jamese Robinsona a s Ericem Owensem a Angel Blue v titulních rolích (nahrávka premiérového uvedení získala roku 2021 cenu Grammy). „David Robertson řídil energické, ale přesto nuancované provedení Porgy – nejlepší, jaké jsem kdy slyšel,“ napsal o inscenaci Anthony Tommasini v New York Times. V roce 2018 Robertson završil své úspěšné třináctileté působení ve funkci hudebního ředitele Symfonického orchestru St. Louis. Za nahrávku skladby Johna Adamse City Noir, kterou s tímto orchestrem natočil pro vydavatelství Nonesuch roku 2014, obdržel cenu Grammy. V roce 2019 vyšly dvě poslední nahrávky, které s tímto tělesem pořídil: Swing Symphony Wyntona Marsalise (společně s Jazz at Lincoln Center Orchestra) na značce Blue Engine Records a Mozartovy klavírní koncerty č. 17 a č. 24 (s Orli Shaham) na labelu Canary Classics.

Chráněnec Pierra Bouleze

V roce 2019 dokončil David Robertson svou rozlučkovou sezonu jako šéfdirigent a umělecký ředitel Sydneyského symfonického orchestru, se kterým spolupracuje nadále i v průběhu generální opravy budovy Sydneyské opery. Na podzim 2019 se stal členem nově vzniklé dozorčí rady čínského kampusu na newyorské Juilliard School, což doplňuje jeho roli ředitele dirigentského oddělení této školy. Robertson dále stál v čele Orchestre National de Lyon, jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra a jako chráněnec Pierra Bouleze u Ensemble intercontemporain, jejž vedl na prvním severoamerickém turné. Pravidelně koncertuje v Evropě s amsterdamským Concertgebouw, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu nebo Staatskapelle Dresden. Pravidelně se vrací k České filharmonii. Jejich společné provedení monumentální Turangalîla-symphonie Oliviera Messiaena patřilo k vrcholným hudebním událostem pražské sezony roku 2016. O tom, o jak suverénní provedení jednoho z mistrovských děl 20. století šlo, svědčí i recenze Jana Průši pro web Opera Plus, který napsal, že Česká filharmonie hrála tak, „jako by Turangalîlu znala jako Dvořákovu Novosvětskou.“ Patří také k pravidelným hostům BBC Proms, na kterých v roce 2007 uvedl právě Ivesovu Symfonii č. 4. Je držitelem řady význačných ocenění, mj. titulu rytíře francouzského Řádu umění a literatury. Věnuje se podpoře mladých hudebníků, kromě Juilliard School vyučuje na festivalových kurzech v Aspenu, Tanglewoodu, Lucernu nebo na Pařížské konzervatoři. David Robertson se narodil v kalifornském Malibu. Hudební vzdělání získal na Královské hudební akademii v Londýně, kde studoval hru na lesní roh a skladbu, teprve poté se začal věnovat dirigování. Se svou ženou, klavíristkou Orli Shaham, žije v New Yorku.