Cíleně proti proudu

Pocházíte z Toleda v Ohiu, navštívil jste někdy Toledo ve Španělsku?

Ano, před několika lety jsem dirigoval skvělou operní produkci v Teatro Real v Madridu a během těch několika týdnů jsme jednoho dne s manželkou sedli na vlak a odjeli do Toleda, které nemá absolutně nic společného s tím americkým, ale je to překrásné město a bylo skvělé se tam podívat. V té souvislosti mě napadá taková zajímavost, že v americkém Toledu vycházejí noviny s názvem Toledská čepel. Toledo ve Španělsku bylo proslulé výrobou velice kvalitních mečů a oceli, proto někoho napadl tento název. Přestože mnoho zaměstnanců těchto novin nejspíš nikdy ve Španělsku nebylo, přijde mi to docela chytré.

Já jsem zase nikdy nebyla v Ohiu.

Ohio je úžasný a velmi zajímavý stát, ve kterém se nachází z hlediska obchodu a průmyslu mnoho velmi důležitých měst: Cleveland, Cincinnati, Columbus, Toledo, Dayton, Auckland. Toledo je například známé sklářským průmyslem. Můj otec pracoval čtyřicet let v továrně na výrobu bezpečnostních skel pro automobilky v Detroitu, a i já jsem s touto problematikou velice dobře obeznámen.

Jako se sklo taví při vysokých teplotách, stejně ožehavý je pro mnohé termín minimalismus. Máte toto označení rád?

Chápu, jak slovo minimalismus vzniklo. Pro skladatele představoval jisté prohlášení v okamžiku, kdy se hudba stala, řekl bych, „maximalistická“. Tím myslím dodekafonii a serialismus, které v té době došly svého vrcholu. Najednou přišel moment, kdy se skladatelé začali opět vracet k tonalitě, k hudebním vzorům, které byly z hlediska pochopení a obslužnosti velmi jednoduché. A já velmi dobře rozumím, proč se tak stalo. Termín minimalismus bych přirovnal k označení impresionismus, což je rovněž velmi užitečný název, který však v zásadě neplatí pro velké množství hudby. Mně osobně slovo minimalismus nevadí, na rozdíl od Johna Adamse nebo Steva Reicha, kteří z něho byli velice brzy unaveni. Vnímám je i jako určitý signál pro ty, kteří se s tímto stylem chtějí nějak identifikovat.

Proč má své kořeny právě v Americe?

Minimalismus není jen otázkou Spojených států, uvedu příklad Michaela Nymana ve Velké Británii. V hudebním světě je ale silně svázán s americkým skladatelem Philipem Glassem, který jako mladý odjel studovat do Paříže, kde se seznámil s Ravim Šankarem (legendární hráč na indický sitár, pozn. red.). Přivydělával si tím, že mu pomáhal s nahrávkami a aranžoval jeho skladby. A právě tehdy ho začala přitahovat a ovlivňovat indická hudba. Spojené státy mají také určitou tradici „nekonvenčních lidí“, kteří jdou cíleně proti proudu. Pamatuji se na svá léta v New Yorku, kde jsem měl možnost spolupracovat s Pierrem Boulezem, Lucianem Beriem a Brunem Madernou. Horečně jsme zkoušeli jejich náročné, extrémně rytmické a v mnoha ohledech složité skladby, až jednoho dne kdosi otevřel dveře a oznámil: „Nějaký skladatel v Kalifornii napsal skladbu in C.“ Neumíte si představit ten šok! Jak si toto vůbec mohl někdo v 60. letech 20. století dovolit!

O jaké dílo šlo?

Terry Riley: In C. Velice důležitá skladba, řekl bych až přelomová pro celé tonální hnutí. Myslím, že byla uvedena i v Praze, a není to moc dávno. V roce 1964, kdy skladba vznikla, jsem byl ještě studentem. Tenkrát způsobila úplné pozdvižení. V roce 2014 organizoval Kronos Quartet úžasný koncert v Carnegie Hall k padesátému výročí jejího vzniku a požádal mne, abych v tomto projektu zaujal pozici jakéhosi „hudebního koordinátora“, tedy člověka, který určuje, kdo, kdy a co bude hrát. Tehdy se na jednom pódiu sešli naprosto neuvěřitelní umělci – Kronos Quartet, Steve Reich a další, a já jsem byl na scéně a všechny tyto úžasné lidi jsem řídil!

Co jste se od soudobých skladatelů naučil?

Když s nimi pracujete tak dlouho a máte k nim opravdu blízko, začnete rozumět, proč dělají věci určitým způsobem. A toto poznání vám velice pomáhá pochopit i skladatele minulých epoch. Zaznamenat zvuk je opravdu velmi těžké. Čím déle jste hudebníkem, tím více si uvědomujete, jak vás zápis omezuje. Navíc je nemožné zapsat úplně všechno. Jako skladatel musíte pochopit, že teprve hudebníci přetvářejí noty ve skutečnou hudbu. Hudba je živé umění. Skladatelé ji musí nějakým způsobem „dát na papír“ a pak ji nechat jít. Jako dítě, které se v momentě, kdy se za ním zavřou dveře domova, stává samostatnou bytostí.

Rozumím tedy správně, že spolupráce s žijícími autory změnila váš pohled na Beethovena, Mozarta, Brahmse?

Pomáhá mi je lépe pochopit.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že Glassova hudba prošla za léta vývojem, ale stále je to Philip Glass. Jak lze těmto slovům rozumět?

Úplně to stejné bych mohl říci o Haydnovi, který napsal přes sto symfonií, jež byly určené pro malý barokní orchestr a postupně i pro moderní orchestr doby Beethovena nebo Brahmse. Haydn zdokonalil formu, ale stále zůstal Haydnem. Určité prvky jeho myšlení vnímáte jak na začátku, tak na konci jeho tvorby. Osobní jazyk skladatele zůstává konzistentní. Napadá mne ještě příklad Igora Stravinského. Část jeho tvorby je typicky ruská, odráží ruskou lidovou tradici, část je seriální, kde aplikuje dvanáctitónový systém, ale ideově jde o stále stejného skladatele.

Opravdu? Upřímně, Stravinskij v Apollon Musagète nebo Oedipus Rex je pro mne úplně jiným skladatelem než ve Svěcení jara!

V tom s vámi nesouhlasím. K čemu bych to připodobnil? K vynikajícímu vínu, které jen přelijete do jiné láhve, nebo si ho dáte ke dvěma rozdílným pokrmům. Esence Stravinského je stále přítomna, pořad tam je jeho charakter. Pouze se změnil kontext. Dirigoval jsem spoustu Stravinského hudby, zvláště v tomto roce, kdy slavíme padesát let od jeho úmrtí, a můj názor vychází z mého opravdu hlubokého poznání jeho hudby.

Když už mluvíme o Stravinském, proč si myslíte, že se v 50. letech obrátil k seriální hudbě?

Protože si ji chtěl vyzkoušet, zajímala ho. Je to stejné, jako byste se zeptala Beethovena, proč napsal Velkou fugu.Protože mohl a využil zrovna tuto formu pro své osobní sdělení. Pravda, nedělal to velmi často, já ale vnímám takové výlety jako součást určitého kompozičního stylu. Stravinskij napsal tak ohromné množství skladeb! Potřeboval novou inspiraci. A tento směr mu připadal zajímavý.

Jaký byl vlastně vliv Stravinského, potažmo i Arnolda Schoenberga na americkou hudbu?

Někteří skladatelé byli oběma ovlivněni velmi silně. Řada z nich rovněž reagovala na hudební odkaz Charlese Ivese, jenž vycházel z díla J. S. Bacha, Brahmse a z americké lidové hudby. Když se Gustav Mahler seznámil s Ivesovou Třetí symfonií, našel v ní mnoho prvků společných s jeho chápáním hudby, a dokonce ji chtěl uvést v Evropě. To je jedna strana americké zkušenosti. Ale skladatelé jako Lou Harrison, Colin McPhee, Aaron Copland, John Cage, ti byli jasně zasaženi world music. Do toho se ještě přimíchala jazzová tradice a také migrační vlna, skladatelé jako Kurt Weill, který mimochodem ovlivnil americkou hudbu dost zásadním způsobem.

Dvanáctá symfonie Philipa Glasse je s vokálním sólem. Promlouvají k vám texty Davida Bowieho?

Pro mne je důležité, že s nimi rezonuje Philip. Osobně jsem se na jejich výběru nepodílel a ani jsem nezasahoval do způsobu, jakým je Philip Glass zhudebnil, byť jsme společně prací na této symfonii strávili hodně času. Po světové premiéře jsme ještě celý týden dělali revize a změny. Takže na verzi, kterou uslyšíte v Praze, jsem se nějakým způsobem kreativně podílel. Ale co se týče textů, nemám na ně vyhraněný názor. Zajímá mě, jak se s nimi hudebně pracuje, a jak jsem řekl, důležité je, že inspirovaly Philipa.

Jaký byl vlastně vztah Philipa Glasse a Davida Bowieho?

Velmi zajímavý a dlouholetý. Philip napsal tři symfonie, které jsou inspirovány Bowieho alby Low, Heroes a Lodger. První dvě čerpají z hudby Davida Bowieho a Briana Ena, poslední pracuje s Bowieho texty, které Philip zhudebnil svým vlastním způsobem. Myslím, že Dvanáctá symfonie „Lodger“ je jistou formou projevu respektu a uznání, které chtěl Philip vyjádřit, když David Bowie zemřel.

Sólového partu se zhostí hvězda afroamerické popové hudby Angélique Kidjo. Pokud vím, nebude to vaše první spolupráce, že?

Společně jsme uvedli rakouskou premiéru Three Yorùbá Songs, tři písně v jorubštině, které pro ni Philip Glass napsal, a já jsem si to opravdu velice užil. Chovám k Angélique Kidjo velký respekt, je úžasná umělkyně, která sice ve světě klasické hudby není zcela tradičním zjevem, nicméně je nesmírně hudebně vzdělaná, takže i v interakci s velkým orchestrem reaguje velice dobře.

O Dvanácté symfonii toho mnoho nevíme, zatím neexistuje nahrávka.

Ale bude, neboť koncert se živě streamuje!

Tak mne napadá, kolik Glassových symfonií jste vlastně premiéroval?

První, druhou, třetí, pátou, šestou, sedmou premiéroval Leonard Slatkin ve Washingtonu – já jsem dirigoval její evropskou premiéru, osmou, devátou, desátou, jedenáctou. Dvanáctou premiéroval John Adams s Losangeleskou filharmonií. Takže deset z dvanácti!

A z orchestrálních děl Johna Adamse?

John si diriguje spoustu svých skladeb sám, takže jsem sice dirigoval hodně jeho hudby, ale většinou v evropské premiéře. Adams se také přátelí s Michaelem Tilsonem Thomasem, který objednal mnoho jeho skladeb a poté je i sám dirigoval. Co se týče mě, většinou jsem jeho díla uvedl poprvé v dalších zemích, jako například Harmonielehrev České republice.

To je tak úžasná skladba!

Ano, úžasná. A já jsem byl skutečně šokován tím, že zde nikdy nebyla uvedena, a zároveň přešťasten, že ji mohu zahrát s Filharmonií Brno. Skutečně si myslím, že je to jedno z nejdůležitějších děl 20. a možná i 21. století. Nádherná, komplikovaná a na hraní velmi těžká kompozice, která vám to ale vrací plnými hrstmi. Pro mne velmi silná umělecká výpověď. John napsal spoustu skvělé hudby, ale konkrétně tuto skladbu mám opravdu velice rád.

Velice vám děkuji za zajímavý vhled do americké soudobé hudby. Byť výjimky určitě existují, troufám si tvrdit, že pro mnohé to byl výlet do neznáma.

Víte, česká hudba má sama o sobě velmi silnou tradici. Máte mnoho skvělých skladatelů. Takže nejste v pozici, že byste hledali „svou“ hudbu, vy už ji máte. Přesto stále existuje spousta skvělých skladeb, které stojí za to objevovat a uvádět. Zrovna Adamsova Harmonielehre a Glassova Dvanáctá symfonie jsou toho velmi dobrým příkladem.

Autor: Iva Nevoralová