Jan Bartoš na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného 2019 – premiéra záznamu Jan Bartoš na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného 2019 – premiéra záznamu Jan Bartoš na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného 2019 – premiéra záznamu
zpět na program

Jan Bartoš na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného 2019 – premiéra záznamu

Jan Bartoš patří v současné době k nejzajímavějším představitelům českého klavírního umění. Svou hluboce promyšlenou, neokázalou interpretací přitahuje stále více pozornost odborné i laické veřejnosti. Zahraniční a domácí tisk nešetří superlativy na jeho nahrávky. V rámci alternativního programu Pražského jara přinášíme premiéru záznamu jeho vstoupení v rámci loňského ročníku Klavírního festival Rudolfa Firkušného.

Režie: Jakub Kořínek

Datum konání

Čtvrtek, 28. 5. 2020 od 20.00

Program

  • Miloslav Kabeláč: Osm preludií op. 30
  • Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 23 f moll op. 57 "Appassionata"
  • Arnold Schönberg: Šest malých klavírních kusů op. 19
  • Robert Schumann: Fantazie pro klavír C dur op. 17
  • Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur op. 60

Interpreti

  • Jan Bartoš - klavír

Jan Bartoš

Jan Bartoš pochází z hudební rodiny, na klavír hraje od pěti let. Svá klavírní studia absolvoval u Martina Ballýho, poté u Miroslava Langera a byl posledním žákem Ivana Moravce. V zahraničí pokračoval u Alfreda Brendela, Leona Fleishera, Jamese Tocca, Marcela Baudeta a Zenona Fishbeina,  v New Yorku se věnoval komorní hudbě u Roberta Manna (Juilliard String Quartet) a Lawrence Duttona (Emerson  String Quartet). Je držitelem Professional Studies Diploma  na Manhattan School of Music v New Yorku a doktorátu  pražské AMU. Ve své kariéře dosáhl tří soutěžních vítězství  v New Yorku, v roce 2006 získal v Norimberku 1. cenu v soutěži Rotary Musikförderpreis, dále je držitelem holandského  ocenění Rucorva Trust Award, v Německu mu byla udělena  Schimmel Prize. V roce 2009 debutoval v New Yorku v Beethovenově Klavírním koncertu č. 5 s Manhattan Philharmonia  pod taktovkou Kennetha Kieslera.

Jana Bartoše významně ovlivnily dvě legendární osobnosti: Alfred Brendel a Ivan Moravec. Od prvního z nich převzal názor, že každá skladba „má svůj vlastní výraz a psychologii, a proto také své vlastní a neopakovatelné řešení“, druhý ho inspiroval svou otevřeností a pokorou, v interpretaci pak „neuvěřitelnou imaginací“ (rozhovor pro časopis Harmonie 8/2017). Obdivem k českému pianistovi se netají ani sám Alfred Brendel: „Jan Bartoš je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů. Virtuozita se v něm snoubí s hlubokým přemýšlivým muzikantstvím.“

Kromě svých vystoupení v předních sálech Evropy, Asie a USA je Jan Bartoš v současných dvou sezonách rezidenčním umělcem Pražského komorního orchestru; v rámci této rezidence má sólové a komorní koncerty a s PKO provede všech pět Beethovenových klavírních koncertů v pražském Rudolfinu. Jan Bartoš je zakladatelem a uměleckým ředitelem mezinárodního institutu a festivalu Prague Music Performance a od roku 2019 také uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu Americké jaro.

Bartošovo zatím poslední album s díly Leoše Janáčka (vyšlo v květnu letošního roku) vzbudilo mimořádný ohlas. „Tento disk by neměl chybět v žádné vážně myšlené sbírce Janáčkových děl, neboť na poli této hudby jednoduše exceluje ve všech ohledech. Každý, kdo se zajímá o klavírní hudbu 20. století,  českou hudbu nebo jen dobrou hudbu, by si ho neměl nechat ujít,“ píše web Europadisc, na kterém bylo album „Deskou týdne“. Rozsáhlou recenzi s oceněním „Editor’s Choice“ věnuje janáčkovské nahrávce prestižní britský magazín Gramophone ve svém zářijovém čísle: „Jan Bartoš vás vtáhne do Janáčkova podmanivého zvukového světa hudbou, která je otevřená a přece jaksi osobní a jejíž každý řádek a detail je proveden již od samého začátku s představivostí a hlubokou přemýšlivostí.“ V této, ale i jiných recenzích je Bartošův Janáček shodně považován za srovnatelnou alternativu k Rudolfovi Firkušnému, jehož interpretace Janáčka je vnímána jako referenční.

O skladbách

Miloslav Kabeláč (1908–1979) náleží k nejvýznamnějším českým skladatelům 20. století. Jeho dílo představuje originální tvůrčí syntézu výrazových prostředků staré a nové hudby, přičemž se do něho promítá i hudba mimoevropských kultur. Jako jeden z prvních u nás se Kabeláč zabýval také hudbou elektroakustickou.

Osm preludií op. 30 je Kabeláčovým reprezentativním klavírním dílem. Skladatel je komponoval v průběhu let 1954–56, jejich premiéru uvedl 22. února 1957 jeden z tehdejších našich nejlepších klavíristů Jan Panenka. Sám Kabeláč o nich řekl: „Tato skladba, těch Osm preludií, je myšlena skutečně tak, že  se tu chci vypořádat s klavírem jakožto virtuózním nástrojem. Klade to nesmírné nároky na techniku, muzikálnost i fyzickou výdrž pianisty.“ Posluchač ovšem ocení na těchto skladbách nejen virtuozitu, ale také – a možná především to, jak Kabeláč dokázal poměrně jednoduchými kompozičními postupy docílit fascinující zvukové barevnosti a výrazové intenzity. Jednotlivá preludia charakterizuje autor italskými názvy. Při překladu  do češtiny by prvnímu číslu zůstal název ostinátní, za ním by pak následovala preludia: 2. přemýšlivé, 3. zasněné, 4. chorální, 5. nokturnové, 6. letící, 7. vzdušné a 8. vášnivé – nebo bouřlivé.

Klavírní sonáta f moll op. 57, zvaná Appassionata, patří nejen k nejvýznamnějším skladbám Ludwiga van Beethovena  (1770–1827), ale představuje jedno z vrcholných děl  evropské hudby vůbec. Svým dramatickým vyzněním  daleko převyšuje vše, co vzniklo v klavírní literatuře před Beethovenem, a zároveň ukazuje cestu skladatelům následujících generací.

Dílo má téměř orchestrální sazbu, Beethoven tu využívá  zvukových možností tehdejšího klavíru až k nejzazší hranici. Hlavní téma první věty je postavené na rozloženém akordu  f moll, který se ve složité rytmické struktuře vzepne přes dvě oktávy z temnot do výše, pln tajemného osudového napětí a zároveň téměř „bojové“ intenzity. Jistě ne náhodou se po dvojím uvedení hlavního tématu ozve v hloubce osamocený  motivek, který připomíná hlavní motiv „bušení osudu“ z Osudové symfonie. Překrásné vedlejší téma první věty vzniklo volnou proměnou tématu hlavního a je jedním z nejzajímavějších příkladů, jak dokonale Beethoven promýšlel tematickou výstavbu svých skladeb. Nadzemsky klidné téma druhé věty prochází postupně čtyřmi variacemi, plynoucími ve stále rychlejším toku a stoupajícími stále výš. Zabušení třinácti zrychlujících se akordů je pak předzvěstí finální věty, která  se žene bez oddechu stále vpřed až k závěrečné smršti, ukončené dvěma úsečnými akordy. Sonátu Appassionatu dokončil Beethoven v roce 1805 a dedikoval ji jednomu ze svých nejlepších přátel, uherskému hraběti Franzi von Brunsvik.

Cyklus Šesti malých klavírních kusů op. 19 se řadí k nejoriginálnějším dílům atonálního tvůrčího období Arnolda Schönberga (1874–1951). Prvních pět čísel zkomponoval 19. února 1911 „v jakémsi tvůrčím opojení během jednoho jediného dne“.  Šestou část napsal o čtyři měsíce později, 17. června 1911, jako upomínku na Gustava Mahlera, jenž zemřel 18. května 1911.

Adjektivum „malý“ je v názvu tohoto díla zcela na místě. Jedná se totiž opravdu o miniatury – nejdelší z nich má jen sedmnáct taktů, tři nejkratší si pak dokonce vystačí s pouhými devíti takty, přičemž hudební obsah všech šesti čísel je extrémně zhuštěný. Sám skladatel se o své tvorbě z tohoto období později vyjádřil: „Nejcharakterističtějšími znaky těchto kusů jsou nepřeslechnutelná expresivita a mimořádná stručnost.“ Za zmínku pak určitě stojí i zajímavý autorův pokyn pro interprety, otištěný na první notové straně cyklu: „Po každém kuse velkou pauzu; kusy nesmějí přecházet jeden do druhého.“

Když se na podzim roku 1830 přistěhoval dvacetiletý Robert Schumann (1810–1856) do domu svého učitele Friedricha Wiecka, bylo Wieckově dceři Claře pouhých jedenáct let. Mezi oběma mladými lidmi panoval od prvopočátku srdečný a přátelský vztah, který se v průběhu času pozvolna měnil v city mnohem hlubší, až nakonec přerostl v upřímnou lásku. Despotický Clařin otec se všemožně snažil tento vztah přervat a neváhal k tomu použít těch nejpodlejších prostředků – včetně urážek, lží a vyhrožování. Robert s ním bojoval  o Claru celých pět let a svolení k sňatku si nakonec musel vymoci soudní cestou.

Třívětou Fantazii C dur op. 17, původně údajně nazvanou Fantazie „Clara“, začal Schumann komponovat v roce 1836, v období, kdy byl od Clary násilně odloučen a propadal beznaději. Později Claře napsal: „Fantazii můžeš rozumět jen tenkrát,  když si vzpomeneš na ono nešťastné léto roku 1836, když jsem se Tě musel zříci; teď už nemám důvod komponovat v tak nešťastném a melancholickém tónu.“ O první větě, nad níž je nadepsán přednesový pokyn „fantasticky a vášnivě“ napsal Schumann Claře: „První věta je snad to nejvášnivější, co jsem kdy vytvořil – veliký žal pro Tebe.“ Druhá věta vypovídá o tom, že Schumann ani v těch nejtěžších chvílích svůj boj o Claru nevzdal – je koncipována jako triumfální pochod, završený v závěru rychlou vítěznou strettou. Poslední věta, rozplývajíc se v jemném, mlžném, téměř až impresionistickém oparu, připomíná svou zasněnou atmosférou nokturna Fryderyka Chopina.

Písněmi benátských gondoliérů zvanými barkaroly se nechala ve své tvorbě inspirovat řada hudebních skladatelů. Nejznámější vokální barkarolu uslyšíme v Offenbachově opeře Hoffmannovy povídky, nejslavnější klavírní barkarolu napsal Fryderyk Chopin (1810–1849). Vytvořil ji mezi lety 1845–46 a věnoval ji baronce Clotildě von Stockhausen, jež patřila spolu se svým uměnímilovným manželem – hannoverským vyslancem v Paříži a Chopinovým mecenášem – do okruhu skladatelových nejbližších přátel.

Chopinova Barkarola Fis dur op. 60 náleží dnes k nejoblíbenějším skladbám pianistického repertoáru – její půvabné, sladké melodie plynou lehce a bezstarostně nad příjemně houpavým doprovodem a přímo svádějí ke snění.

Věroslav Němec