Musica Florea & Collegium Floreum Musica Florea & Collegium Floreum Musica Florea & Collegium Floreum
Grenadilla
Kornetka_P
zpět na program

Musica Florea & Collegium Floreum

Datum konání

Sobota, 1. 6. 2019 od 18.00
Předpokládaný konec koncertu 19.30

Cena

150 - 600 Vstupenky vyprodány

Budou-li vstupenky opět v prodeji, informujeme Vás.

Program

  • Wolfgang Amadeus Mozart: Mše C dur KV 317 "Korunovační"
  • Robert Schumann: Requiem op. 148

Interpreti

  • Musica Florea
  • Collegium Floreum
  • Marek Štryncl - dirigent
  • Michaela Šrůmová - soprán
  • Sylvia Čmugrová - mezzosoprán
  • Václav Čížek - tenor
  • Marián Krejčík - bas
Rohlilie
Grenadilla_detail_3

Soubor Musica Florea vznikl roku 1992 jako jeden z prvních výrazných počinů na poli stylově poučené interpretace v České republice. Založil ho violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od počátku své existence vystupuje na významných světových festivalech a spolupracuje s význačnými sólisty i ansámbly (např. Magdalena Kožená, Philippe Jaroussky, Paul Badura-Skoda, Centre de Musique Baroque de Versailles, Le Poème Harmonique ad.), obdržel řadu prestižních ocenění včetně nejvyššího ohodnocení francouzského časopisu Diapason.

Autentická interpretace staré hudby se za poslední desetiletí stala přirozenou součástí koncertního života. Pojem poučenosti a dobové autenticity je většinou spojován s obdobím renesance, baroka či klasicismu. Dirigent Marek Štryncl ovšem usiluje o slohovou pravdivost i v hudbě romantismu, což dokazuje rozsáhlý nahrávací projekt symfonií Antonína Dvořáka, který inicioval. V souladu s touto ideou je postaven i tento pražskojarní koncert. „Již v Mozartově době se začínají pomalu a jistě etablovat hudebně výrazové prostředky, které se staly pro následující romantickou epochu zásadní. Jsem přesvědčen, že romantičtí skladatelé a interpreti měli k dispozici bohatší výběr těchto prostředků, které se týkaly např. ozdobného užívání vibrata, rozmanitější artikulace, výrazového portáta (glissanda) a tremola, a hlavně afektových tempových změn a agogiky,“ vysvětluje Štryncl souvislosti mezi dvěma díly uváděnými na tomto koncertu, jejichž vznik od sebe dělí přibližně sedmdesát let.

Také použití dobových nástrojů těmto dílům poskytují zcela jinou kvalitu. „Kupříkladu Wagner a mnoho dalších odmítlo Boehmův akusticky dokonalý a rovnoměrný systém ladění dřevěných dechových nástrojů jako nevyhovující. Ve výsledku to znamená, že některé souzvuky byly intonačně čistší, než je tomu u dnešního rovnoměrného ladění, a některé naopak nepostrádaly jisté intonační pnutí, které zejména dramatickým místům pomohlo k větší účinnosti. To vše se z velké části začalo omezovat či dokonce rušit. Začalo platit, že co není v notách, nemá právo na existenci. Je to jako pít kafe bez kafe, hrát romantickou hudbu bez romantické interpretace. Muzikálnost interpretace děl 19. století tak byla v následujícím století značně omezena. Proto je nezbytné oživit pravé romantické ideály,“ vysvětluje Štryncl.

Předtucha přicházejícího šílenství

Mozartova Korunovační mše se díky svému charakteristicky slavnostnímu rázu stala jedním z jeho nejčastěji uváděných děl, zvláště při slavnostních příležitostech, včetně panovnických korunovací, při bohoslužbách, ale též v koncertním provozu. Ke zvýšení účinu orchestrálního zvuku použil autor dvou trubek, tří pozounů a tympánů a je zvláštní, že vynechal violy. Stylově se dílo blíží vrcholnému klasicismu pozdních symfonií i chrámových skladeb Josepha Haydna. Slavnostní ráz je umocněn přehledným členěním, jasnou diferenciací vokálních partií sólových a sborových a podtržen transparentním symfonismem orchestrální složky.

Poslední roky Schumannova života poznamenal intenzivní zájem o duchovní tvorbu. Na tomto koncertu uváděné Requiem je jeho vůbec posledním opusem. Ti, kteří by v díle hledali předtuchu přicházejícího šílenství a smrti, by jistě uspěli. Ovšem tato předtucha nevyznívá skrze strach a burácení, ale spíše snovou atmosféru. Tu ostatně ovlivňuje i Schumannem zvolená tónina Des dur, která byla v době vzniku běžná u klavírních děl, nikoliv orchestrálních. I v souvislosti s výše nastíněnou otázkou nástrojového ladění tak tento koncert přinese nesmírně oživující pohled na Schumannův poslední mistrovský kus. Zajímavostí je, že v programu Pražského jara zazní vůbec poprvé.