Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům
Grenadilla_detail_2
Grenadilla_detail_3
zpět na program

Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům

Datum konání

Čtvrtek, 16. 5. 2019 od 19.00
Předpokládaný konec koncertu 21.20

Místo konání

Národní divadlo v Praze

Cena

190 - 990

Program

  • Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům op. 31

Interpreti

  • Orchestr Národního divadla
  • Christopher Ward - dirigent
  • Radim Vizváry - režie
Kornetka_detail_2
Kornetka_detail_1

Italský dramatik, satirik a mystifikátor, hrabě Carlo Gozzi (1720–1806), se bezděky stal příčinou zvláštní chvíle operní historie 20. století: zatímco jeho pohádkovou hru Turandot začal roku 1920 přetavovat Giacomo Puccini ve své poslední dílo, laděné přes všechny výstřelky stále v duchu starého dobrého romantismu, v tutéž dobu čekala na premiéru opera podle jiného Gozziho kusu – Láska ke třem pomerančům. Tu pojal Sergej Prokofjev naopak jako totální burlesku, která si ze všeho „procítěného“ a „vážně míněného“ jen tropí smích. V roce novodobé premiéry Pomerančů na scéně Národního divadla (2019) uplyne od jejich vzniku přesně sto let. Spíše než důvodem k oslavám může být tento moment podnětem k úvaze, jak je možné, že jedno z nejslavnějších a nejúspěšnějších Prokofjevových děl, opera, naplněná až po okraj „žertem, ironií, satirou i hlubším významem“, ryzím a věčným potěšením ze hry lidské obrazotvornosti a z hledání „smyslu“ v „nesmyslu“, stála s jedinou výjimkou po celé století stranou zájmu českých operních divadel. Prokofjev napsal Pomeranče krátce po své emigraci z bolševického Ruska do USA jako svého druhu velmi kosmopolitní dílo: podle italské předlohy v ruské úpravě na francouzský text pro americké publikum. Gozzi pojal svůj původní, převážně prozaický scénář Pomerančů jako praštěnou pohádku ve stylu commedie dell’arte s úmyslem zesměšnit své konkurenty Goldoniho a Chiariho. Dadaismus a hravost příběhu oslovila v roce 1914 jednoho z tvůrců ruské avantgardy Vsevoloda Mejercholda natolik, že po Gozziho burlesce pojmenoval svůj časopis a hned v prvním čísle uveřejnil její moderní adaptaci. Tu měl s sebou Prokofjev náhodou v Americe a protože pro místní publikum nepřicházela opera s ruským textem v úvahu, zvolil francouzštinu, kterou na rozdíl od angličtiny ovládal. Poněkud bláznivý vznik Prokofjevovy opery může také napovědět, jaký asi příběh hypochondrického prince milujícího pomeranče bude.

Nastudování ve francouzském originále. V představení jsou použity české a anglické titulky.