SOČR & Volkov & Bartoš
Koncert se uskuteční bez obecenstva v sále.
Přímý přenos koncertu, stejně jako dvou desítek dalších, můžete bezplatně zhlédnout na našem webu.
Plánované setkání s umělci před koncertem se neuskuteční.
Program
- Alexander Zemlinsky: Sinfonietta op. 23
- Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur op. 10
- Igor Stravinskij: Hra v karty, balet o třech rozdáních
Interpreti
- Symfonický orchestr Českého rozhlasu
- Ilan Volkov - dirigent
- Jan Bartoš - klavír
Cena
Místo konání
Sledovat
Poutavé svědectví o turbulentní době
Tento koncert nabídne originální dramaturgii, poutavé svědectví o první polovině 20. století, době turbulentních společenských proměn a neméně radikálního vývoje v hudbě. Zazní Zemlinského Sinfonietta, jejíž světová premiéra se uskutečnila roku 1935 v Praze, Stravinského hudba k baletu Hra v karty, který měl roku 1937 premiéru v Metropolitní opeře, a slavný Klavírní koncert č. 1 z pera dvacetiletého Sergeje Prokofjeva, který je s datem premiéry 1912 nejstarším dílem tohoto koncertu. Do čela Symfonického orchestru Českého rozhlasu se postaví dirigent Ilan Volkov, sólistou bude klavírista Jan Bartoš.
„Celý projekt vznikal v úzké spolupráci s Ilanem Volkovem, mimořádnou dirigentskou osobností s nesmírně širokým záběrem,“ uvádí dramaturg festivalu Josef Třeštík. Bývalý šéfdirigent a dodnes hlavní hostující dirigent Skotského symfonického orchestru BBC, s nímž vystoupil na Pražském jaru v letech 2003 a 2007, sám říká, že Praha je pro něj „tajemným a legendárním místem“, které poprvé navštívil s rodiči v roce 1989. „Byl to nezapomenutelný výlet. Později jsem měl tu čest v místních úžasných sálech a pro fantastické publikum dirigovat několikrát.“ Tentokrát sice obecenstvo nebude přítomno v sále, ale koncert ze Smetanovy síně pražského Obecního domu bude přímým přenosem vysílán na webových stránkách Pražského jara
Slovo k programu
ALEXANDER ZEMLINSKY (1871–1942), v letech 1911–1927 šéf opery Nového německého divadla v Praze, zanechal v tomto městě významnou stopu také jako pedagog Německé akademie hudby, dirigent symfonických koncertů i uznávaný skladatel. Roku 1927 přešel do Krollovy opery v Berlíně, tehdy nejprogresivnější operní scény v německojazyčném prostoru, avšak rozpínající se nacionální socialismus dosáhl roku 1931 jejího zrušení. Dva roky nato se stal Hitler říšským kancléřem, Zemlinsky ztratil v Německu možnost uplatnění a vrátil se do rodné Vídně. Sinfonietta op. 23 vznikla mezi březnem a červencem 1934 a její světová premiéra se konala v Praze. Uskutečnil ji Zemlinského přítel a v letech 1916–1923 kapelník Nového německého divadla Heinrich Jalowetz (1881–1946), jenž musel po Hitlerově nástupu opustit místo divadelního kapelníka v Kolíně nad Rýnem a nalezl azyl v tehdy ještě svobodném Československu. Sinfoniettase stala součástí programu dobročinného koncertu 11. 3. 1935 ve Velkém sále paláce Lucerna, za účasti orchestru Nového německého divadla.
Skladba je jakousi Zemlinského osobní šifrou, využil v ní motivy ze svého Smyčcového kvartetu č. 2, z cyklu písní na Maurice Maeterlincka a zejména citát z opery Křídový kruh (Der Kreidekreis), jejíž premiéra se konala v říjnu 1933 v Curychu. Říšská hudební komora tehdy ještě „benevolentně“ povolila uvedení opery čtyřem německým městům, další plánovaná představení už se nemohla uskutečnit. Výmluvný je úsek textu, k němuž se citát, použitý v Sinfoniettě, vztahuje: „Zavřete klec! Hlídejte dobře dům! Jinak ptáček uletí!“. První věta Sinfonietty s „plasticky výraznými tématy a neobyčejně barevnou instrumentací“ je „valčíková fantazie silných kontrastů kresby a temp, druhá je balada s lyrickým ohlasem Mahlerových smutečních hudeb, závěrečné rondo radostně hybná část s převážně pochodovými prvky“, jak psala pražská kritika (Leo Schleissner, Bohemia 12. 3. 1935).
Téhož roku, 8. 6., uvedli Sinfoniettu Vídeňští symfonikové za skladatelova řízení a koncert přenášel rozhlas. Alban Berg pod dojmem poslechu napsal Zemlinskému obdivná slova: „Zase tak absolutně barevné, plasticky čisté dílo. Pravý Zemlinského tón […], který tak miluji.“
Nakladatelství Universal Edition ještě stihlo vydat dílo tiskem, dalším uvedením v Evropě však nadlouho zabránily norimberské zákony. V Evropě už nebylo nikde bezpečno, na podzim roku 1938 ji Zemlinsky opustil a s ním mnozí další (mezi nimi i rodák z Brna, dirigent Heinrich Jalowetz). Sinfoniettu uvedl roku 1940 Dimitri Mitropoulos s Newyorskými filharmoniky a byl to opět rozhlas, který přivedl dílo k širokému publiku. Zprostředkoval i kontakt osobností, jež kdysi v Evropě žily blízko sebe. Arnold Schönberg poslal Zemlinskému telegram z Los Angeles: „Právě jsem slyšel Vaši úžasnou Sinfoniettu. Doufám, že to bude začátek Vašeho amerického úspěchu.“ Mýlil se. Spojené státy sice poskytly Zemlinskému azyl, uplatnění a úspěch však už v Americe nenalezl. Zemřel v New Yorku v březnu 1942.
Roku 1911 vyšly SERGEJI PROKOFJEVOVI (1891–1953), studentu petrohradské konzervatoře, první klavírní skladby v proslulém moskevském hudebním nakladatelství P. Jurgensen. Jejich zveřejnění dodalo mladému skladateli impuls k další tvorbě. V letech 1911–12 vznikl první z pětice jeho koncertů pro klavír, Klavírní koncert č. 1 Des dur op. 10, který skladatel později ve svých vzpomínkách označil jako „první víceméně zralé dílo, pokud jde o nové zvukové myšlenky a formální strukturu“. Nové jsou podle Prokofjevových slov „zvukový vztah klavíru a orchestru, ve formální složce opakování úvodu sonátového allegra po expozici, stručné andante před provedením a samotné provedení, které zastupuje scherzo, a návrat úvodního tématu také v začátku reprízy jako kadence. Formě se může vytýkat, že je vlastně sledem jednotlivých epizod, ty však spolu poměrně těsně souvisí.“
Struktura koncertu, kterou takto Prokofjev ve stručnosti popsal, se také dá vykládat jako uplatnění principu třívěté barokní formy s kontrastními tempy (rychle – pomalu – rychle), výrazné úvodní téma s oktávami klavíru, které Prokofjev zmiňuje, se ve skladbě vrací jako refrén. Jednovětá stavba se odvolává na syntetizující formu, uplatněnou poprvé Franzem Lisztem v jeho Klavírní sonátě h moll, v níž je sonátový cyklus kondenzován do jednolitého proudu hudby. Tvrdé akordické souzvuky, pregnantní rytmika a motorický pohyb, využití perkusivních vlastností klavíru, to vše jsou prvky, které zůstanou pro Prokofevův osobní styl charakteristické. Premiéra se uskutečnila 15. 7. 1912 v Moskvě, sólový part hrál sám skladatel.
Balet Jeu de cartes (Hra v karty) IGORA STRAVINSKÉHO (1882–1971) vznikl roku 1937 pro choreografa Georga Balanchina (1904–1983), s nímž se skladatel znal z 20. let Paříže, ze slavného období Ruského baletu (Ballets Russes) Sergeje Ďagileva. Balanchine žil od roku 1934 v New Yorku a se svou skupinou American Ballet se snažil v Metropolitní opeře (dlouho bez úspěchu) prosadit samostatné baletní večery. Jedním z děl, jimiž se pokusil vedení Metropolitní opery přesvědčit, byl třídílný balet Hra v karty. Na libretu spolupracovali oba umělci – Balanchine a Stravinskij – společně.
Premiéra se uskutečnila 27. 4. 1937 v Metropolitní opeře a Stravinskij ji osobně dirigoval. Tanečníci představovali karty pokeru, Joker v kostýmu šaška ve hře všemožně intrikuje. Joker je ale poražen a ve třetím „rozdání“ vyhrává skupina srdcových karet. Vtip inscenace podtrhla i skutečnost, že představitelem Jokera byl tanečník William Dollar (1907–1986), jehož jméno se symbolickou prohrou v kartách dobře korespondovalo. Také skladatel Stravinskij si v díle hraje. Sám prý byl nadšeným hráčem pokeru a jeho hudba přímo sugeruje gesta, herní napětí stupňuje věrohodně až ke konečnému triumfu srdce.
Po newyorské premiéře připojil Stravinskij k dílu motto z bajky Jeana de La Fontaina: „Se zlem je třeba věčně bojovat. Mír je věc dobrá, a za příměří dík. Však nelze na to vždycky spoléhat. Co když je soupeř náš podvodník?“ Už 13. 10. 1937 se uskutečnila evropská premiéra v Opeře v Drážďanech za řízení Karla Böhma, choreografkou byla významná představitelka moderního tance Valeria Kratina (1892–1983).
Jako v případě ostatních Stravinského baletů je i hudba Hry v karty schopná žít vlastním životem a její vtip působí i bez příběhu. Stravinskij paroduje nebo přímo cituje jiné skladatele (C. M. Webera, Verdiho, Ravela, Straussova Netopýra, předehru k Rossiniho Lazebníku sevillskému), ale jako celek „je to naprosto jasný Stravinskij“, psala drážďanská kritika. „Do svých karet nám dovolí nahlédnout, jen když chce.“ Svádivé rytmy, prostá melodika i harmonie, charakteristická střídmá instrumentace a humor dokáží „upoutat i toho, kdo poker hrát neumí“.
Vlasta Reittererová
Ilan Volkov strávil několik let jako asistent u Bostonských symfoniků, od roku 2003 vedl Skotský symfonický orchestr BBC a od roku 2009 v něm působí jako hlavní hostující dirigent. V letech 2011–2014 byl hudebním ředitelem a šéfdirigentem Islandského symfonického orchestru. Premiéroval skladby mnoha mezinárodně proslulých autorů, mj. Jonathana Harveye, Hanse Abrahamsena, Unsuk Chin či Marka-Anthonyho Turnage.
Jan Bartoš je v mezinárodním tisku označován jako „jeden z nejlepších klavíristů v Evropě“ a „sofistikovaný a emotivní interpret“. Na nahrávkách, které Bartoš natáčí exkluzivně pro Supraphon, jsou zastoupeni Janáček, Mozart, Beethoven a Novák. Alba si zasloužila uznání periodik Gramophone, Diapason, BBC Music Magazine, The Sunday Times, American Record Guide či The Guardian.
Úspěšné je i Bartošovo nejnovější CD pro Supraphon s vůbec první studiovou nahrávkou Klavírního koncertu e moll Vítězslava Nováka, v níž Bartoše doprovodil Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) pod taktovkou Jakuba Hrůši. Londýnský deník The Guardian ocenil CD jako Klasické album týdne, zařadil je mezi Nejlepší alba měsíce září 2020 a vyzdvihl expresivní podání sólového partu slovy, že „Jan Bartoš k nahrávce přistupuje s patřičnou rázovitostí“. Časopis Stretto ocenil „brilantní provedení jak sólistou, tak dirigentem“, zatímco britský týdeník The Sunday Times zařadil CD mezi „idiomatickou tvorbu Hrůši a Bartoše, kterou se vyplatí znát“. Bartošovo janáčkovské album bylo oceněné Výběrem editora časopisu Gramophone, který poznamenal, že Bartoš vtahuje posluchače do „Janáčkova podmanivého zvukového světa, hudby, jež je zároveň exponovaná i osobní, s provázaností a drobnohledem, jež jsou podané od samého začátku s představivostí a hlubokou důmyslností“. Americká rozhlasová stanice NPR umístila nahrávku mezi Deset klasických alb pro další desetiletí. Bartošovo beethovenské dvojalbum se může pyšnit pětihvězdičkovou recenzí v časopise BBC Music Magazine, kde pisatel nešetří chválou: „Na této nahrávce je mimořádné vše … Arietta z op. 111 je nepopsatelně nádherná.“
Symfonický orchestr Českého rozhlasu patří k nejvýznamnějším českým orchestrům současnosti. Od sezóny 2018/19 zastává post šéfdirigenta a uměleckého ředitele německý dirigent Alexander Liebreich. Za posledních několik let orchestr spolupracoval s předními českými i zahraničními dirigenty (Tomáš Netopil, Jakub Hrůša, Stephan Asbury, John Axelrod, Ion Marin, Michał Nesterowicz nebo Wayne Marshall) a sólisty (Krystian Zimerman, Alban Gerhardt, Steven Isserlis, Christian Lindberg, Renée Fleming či Jonas Kaufmann). SOČR pravidelně objednává a uvádí skladby předních českých skladatelů současnosti, jako jsou Pavel Zemek Novák, Jan Ryant Dřízal, Miroslav Srnka nebo Jiří Kadeřábek. Z bohaté nahrávací činnosti SOČRu v nedávných letech vzešly významné počiny jako janáčkovská trilogie s dirigentem Tomášem Netopilem, první kompletní nahrávka osmi symfonií Miloslava Kabeláče či záznam všech klavírních koncertů Bohuslava Martinů.
