Zpět na program

Bohu patří země

Přelom 20. a 30. let minulého století  byl v Evropě ve znamení hudebního kvasu.

Program

  • Alexander Zemlinsky: Sinfonietta op. 23
  • Hans Krása: Die Erde ist des Herrn...
  • Igor Stravinskij: Žalmová symfonie

Interpreti

  • Symfonický orchestr Českého rozhlasu
  • Ilan Volkov - dirigent
  • Lucie Hájková - soprán
  • Lucie Hilscherová - mezzosoprán
  • Richard Samek - tenor
  • František Zahradníček - bas
  • Český filharmonický sbor Brno
  • Petr Fiala - sbormistr

Cena

350 - 700

Datum konání

17 / 05 / 2021
Pondělí 20.00

Léta „posledního bezvětří“ i „temné předtuchy“

Přelom 20. a 30. let minulého století – léta „posledního bezvětří“ i „temné předtuchy“, jak napsal v pamětech Svět včerejška Stefan Zweig – byl v Evropě ve znamení hudebního kvasu, do něhož návštěvníky koncertu uvede objevná programová sonda. V té době ruský skladatel Igor Stravinskij, toho času usazený ve Francii, komponoval u příležitosti 50. výročí založení Bostonského symfonického orchestru na objednávku Sergeje Kusevického Žalmovou symfonii, později hojně provozovanou a pokládanou za jedno z klíčových děl 20. století. Židovský autor Hans Krása formující se v německém prostředí pražského kulturního života psal – taktéž na žalmy – kantátu Die Erde ist des Herrn… (Bohu patří země), v mnoha ohledech blízkou Žalmové symfonii, ale zdaleka ne tak známou. A rakouský tvůrce Alexander Zemlinsky, žák Mahlerův a učitel Krásův, který se po šestnácti letech strávených v čele orchestru Nového německého divadla v Praze vrátil do Vídně, pracoval na Sinfoniettě, která mu měla zajistit větší propagaci ze strany jeho vydavatele. „Celý projekt vznikal v úzké spolupráci s Ilanem Volkovem, mimořádnou dirigentskou osobností s nesmírně širokým záběrem, který se dlouhodobě věnuje i hudbě tzv. terezínských autorů,“ uvádí dramaturg festivalu Josef Třeštík. Bývalý šéfdirigent a dodnes hlavní hostující dirigent Skotského symfonického orchestru BBC, s nímž vystoupil na Pražském jaru v letech 2003 a 2007, sám říká, že Praha je pro něj „tajemným a legendárním místem“, které poprvé navštívil s rodiči v roce 1989. „Byl to nezapomenutelný výlet. Později jsem měl tu čest v místních úžasných sálech a pro fantastické publikum dirigovat několikrát.“ Tentokrát Volkov povede Symfonický orchestr Českého rozhlasu a ve dvou skladbách (Stravinského a Krásově) i Český filharmonický sbor Brno. V Krásově kantátě přizval ke spolupráci také čtveřici špičkových domácích sólistů.

Zemlinsky (1871–1942) se ke kompozici Sinfonietty op. 23 odhodlal z čistě pragmatických důvodů. Když si postěžoval svému vydavateli, že tento málo dbá o propagaci jeho tvorby, dostalo se mu odpovědi, že Zemlinského katalog je skoupý na čistě symfonické skladby kratšího rozsahu, které by bylo možno šířit snáz než jiná jeho díla. Netrvalo to dlouho a Zemlinsky zaslal do vydavatelství Sinfoniettu, pozdně romantickou skladbu stylově oscilující mezi Mahlerem a raným Schönbergem, kterou dokončil roku 1934. Třebaže byl tenkrát už několik let usazen ve Vídni, dílo poprvé zaznělo v jeho předchozím působišti, v Praze, a to 19. února 1935 pod taktovkou Heinricha Jalowetze. Sám autor skladbu poté dirigoval ve Vídni, Paříži, Barceloně, Lausanne, v sezóně 1940/1941 ji v americké premiéře uvedl Dimitri Mitropoulos s Newyorskou filharmonií. V programu Pražského jara zazní poprvé.

Hans Krása (1899–1944) žije v širším povědomí jako autor dětské opery Brundibár, která sehrála důležitou roli v kulturních aktivitách československých občanů židovského původu deportovaných do terezínského koncentračního tábora, dodávajíc jim naději ve vítězství dobra nad zlem. Sám Krása byl v Terezíně dva roky vězněn, nacisté jej poté zavraždili po převozu do Osvětimi. Před válkou byl Krása bohémem, který toho nesložil mnoho, ale jeho díla z té doby si pozornost nepochybně zasluhují. Jedním z nich je žalmová kantáta Die Erde ist des Herrn… z roku 1931, premiérovaná v Novém německém divadle 10. března 1932 za řízení Heinricha Swobody. Kritik Oskar Baum se o ní vyjádřil jako o „obrazově bohaté fantazii zvuků plastické životnosti, spojené (…) s niterností a vizionářskou tvůrčí silou lyrického ladění, jakou jsme od dob Mahlera neslyšeli.“ Kantáta si ovšem na druhé provedení musela počkat bezmála dalších sedmdesát let. Krásova tvorba se kvůli židovskému původu autora ocitla v nemilosti nacistického i komunistického režimu a znovuobjevována začala být teprve v 90. letech díky zvýšenému zájmu o tzv. terezínské autory. Novodobá premiéra kantáty se uskutečnila v srpnu 2001 v Terezíně pod taktovkou Israela Yinona. Je však už na čase, aby Krásovy skladby nezněly jen v návaznosti na terezínskou pietu, ale aby byly konfrontovány v jiných hudebních souvislostech. Jen tak může skutečně vyniknout svébytný styl jejich autora.

„Tato symfonie je napsána k oslavě Boha a je věnována Bostonskému symfonickému orchestru k padesátému výročí jeho trvání,“ stojí na titulní straně partitury Žalmové symfonie, kterou Igor Stravinskij (1882–1971) složil roku 1930. Nebyl jediným skladatelem, kterého jeho přítel a spolupracovník Sergej Kusevickij vyzval k vytvoření nové skladby při příležitosti půlstoletí existence v té době nejvěhlasnějšího amerického orchestru, který tehdy vedl; kromě Stravinského byli osloveni Paul Hindemith (Koncertní hudba pro smyčce a žestě), Sergej Prokofjev (Symfonie č. 4) či Arthur Honegger (Symfonie č. 1).

Návrh nakladatele, aby Stravinskij napsal „něco populárního“, si skladatel přeložil příznačně po svém: zavrhl možnost „přizpůsobit se chápání širokého publika“ a ve jménu „něčeho všeobecně ctěného a známého“ zhudebnil Žalm 150, který použil ve stěžejní třetí větě (v předchozích částech sáhl po vybraných verších z Žalmů 38 a 39). Prosadil si také využití sboru, jenž nebyl součástí původního zadání, a skladbu instrumentoval pro neobvykle obsazený orchestr, z něhož kvůli snaze o starobylý zvuk vyjmul „moderní“ klarinety a zejména housle a violy. Symfonii dominuje fugový kontrapunkt jako reminiscence chrámové hudby vrcholné renesance a baroka, slyšitelné jsou v ní i vlivy hudby pravoslavné. Obrazný popis tří vět Žalmové symfonie by mohl vypadat následovně: „modlitba o pomoc“, „píseň naděje“ a „chvalozpěv“, jak je charakterizoval ruský muzikolog Michail Druskin. Světová premiéra se paradoxně neuskutečnila v Bostonu, ale v Bruselu 13. prosince 1930 místní Filharmonickou společností pod taktovkou Ernesta Ansermeta; k bostonskému provedení v nastudování Kusevického došlo o šest dní později.

Ilan Volkov © Astrid Ackermann (2)

Ilan Volkov strávil několik let jako asistent u Bostonských symfoniků, od roku 2003 vedl Skotský symfonický orchestr BBC a od roku 2009 v něm působí jako hlavní hostující dirigent. V letech 2011–2014 byl hudebním ředitelem a šéfdirigentem Islandského symfonického orchestru. Premiéroval skladby mnoha mezinárodně proslulých autorů, mj. Jonathana Harveye, Hanse Abrahamsena, Unsuk Chin či Marka-Anthonyho Turnage.

Lucie Hájková (4)

Lucie Hájková, absolventka Akademie múzických umění v Praze a držitelka cen z několika pěveckých soutěží (mj. Dvořákovy v Karlových Varech či Ad honorem Mozart v Praze), je od roku 2020 sólistkou Národního divadla v Praze. 

Lucie-Hilscherova-©-Petr-Matousek-1

Lucie Hilscherová, laureátka pěveckých soutěží Cantilena Bayreuth, Musica Sacra v Římě a Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Štátném divadle v Košicích a Národním divadle v Mannheimu. 

Richard Samek © Markéta Navrátilová 2

Richard Samek studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Anny Barové a poté soukromě u Natalie Romanové. Je laureátem několika mezinárodních pěveckých soutěží (mj. Dvořákovy v Karlových Varech či M. S. Trnavského v Trnavě). Jako stálý host vystupuje v Národním divadle v Praze, pravidelně účinkuje v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Národním divadle Brno, Národním divadle moravskoslezském a ve Slovenském národném divadle v Bratislavě. 

František Zahradníček © Bohouš Pospíšil 5

František Zahradníček je absolventem Akademie múzických umění v Praze, kde studoval u Ivana Kusnjera. Roku 2000 debutoval v pražském Národním divadle, na jehož scéně ztvárnil řadu rolí v operách Mozartových (Figaro, Papageno, Don Alfonso, Leporello), Rossiniho (Basilio, Don Magnifico), Verdiho (Banco, Zachariáš), Dvořákových (Marbuel, Hrabě, Vodník) či Janáčkových (Gorjančikov, Revírník). 

ČFSB Velký Sbor 02 1345 Rgb

Český filharmonický sbor Brno (založen 1990) se zaměřuje na oratorní, kantátový a operní repertoár a představuje nejen v českém, ale i světovém kontextu absolutní špičku v oboru sborového umění. Vystupuje na všech prestižních evropských festivalech i významných koncertních pódiích, spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty. Sbor má rozsáhlou diskografii a získal řadu ocenění (mj. dvakrát Echo Klassik, Tokusen, Classic Prague Awards). Za úspěchy tělesa stojí jeho zakladatel, sbormistr a ředitel Petr Fiala (*1943), absolvent brněnské konzervatoře a JAMU, který se sbormistrovské a dirigentské činnosti věnuje více než padesát let a který je též autorem sto osmdesáti skladeb. V rámci letošního ročníku festivalu Pražské jaro vystoupí sbor ještě na samostatném koncertě 25. 5., kdy uvede hudbu Antona Brucknera, Henryka Góreckého, Leoše Janáčka a právě Petra Fialy, jeho mužská část pak ještě na závěrečném koncertě 3. 5. v opeře-oratoriu Oedipus Rex Igora Stravinského.

SOČR 2021 2

Symfonický orchestr Českého rozhlasu patří k nejvýznamnějším českým orchestrům současnosti. Od sezóny 2018/19 zastává post šéfdirigenta a uměleckého ředitele německý dirigent Alexander Liebreich. Za posledních několik let orchestr spolupracoval s předními českými i zahraničními dirigenty (Tomáš Netopil, Jakub Hrůša, Stephan Asbury, John Axelrod, Ion Marin, Michał Nesterowicz nebo Wayne Marshall) a sólisty (Krystian Zimerman, Alban Gerhardt, Steven Isserlis, Christian Lindberg, Renée Fleming či Jonas Kaufmann). SOČR pravidelně objednává a uvádí skladby předních českých skladatelů současnosti, jako jsou Pavel Zemek Novák, Jan Ryant Dřízal, Miroslav Srnka nebo Jiří Kadeřábek. Z bohaté nahrávací činnosti SOČRu v nedávných letech vzešly významné počiny jako janáčkovská trilogie s dirigentem Tomášem Netopilem, první kompletní nahrávka osmi symfonií Miloslava Kabeláče či záznam všech klavírních koncertů Bohuslava Martinů.