Zpět na program

Gautier Capuçon
& Jérôme Ducros

Program

Claude Debussy: Sonáta pro violoncello a klavír
Johannes Brahms: Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 e moll op. 38
César Franck: Sonáta pro violoncello a klavír A dur (violoncellová verze houslové sonáty)

Interpreti

Gautier Capuçon - violoncello
Jérôme Ducros - klavír

500 - 1200 Kč

17 . 5 . 2022

Úterý 20.00

Rudolfinum – Dvořákova síň

Předpokládaný konec 21.35

Rozkvět Pražského jara

Gautier Capuçon – rezidenční umělec Pražského jara 2022

25leté přátelství s Jérômem Ducrosem

Prostřední z trojice koncertů rezidenčního umělce 77. ročníku Pražského jara, violoncellisty Gautiera Capuçona, přinese jeho recitál s klavíristou Jérômem Ducrosem. „Je to můj nestarší hudební partner, hraji s ním od svých patnácti let,“ říká o čtvrtstoletí trvající spolupráci Capuçon. Ve Dvořákově síni Rudolfina spolu uvedou nejkrásnější díla společného repertoáru – Debussyho evokativní Sonátu pro violoncello a klavír, Sonátu e moll od Johannesa Brahmse a sonátu Césara Francka. „Brahmsovu Sonátu e moll hraji od svých dvanácti let, připomíná mi proto mládí,“ svěřuje se violoncellista. „Je v ní všechen Brahmsův romantismus, ale s elegantně rafinovaným menuetem ve druhé větě je současně velmi klasicistní,“ dodává. V roce 2022 uplyne rovných 200 let od narození Césara Francka. „Jeho hudba se objeví na řadě programů,“ říká dramaturg festivalu Josef Třeštík. „O vzniku Franckovy sonáty se vykládá celý velký příběh,“ vysvětluje Capuçon. „Francka navštívil houslista Eugène Ysaÿe a uviděl prý rozepsané dvě věty sonáty pro violoncello. Byl tak nadšený, že Franck pak složil zbylé dvě věty pro housle. Dnes je proto dílo vedené jako houslová sonáta, nicméně by to mělo být půl na půl,“ směje se violoncellista. „Myslím, že si my cellisté toto dílo zasloužíme.“

Otec moderní hudby

Od vzniku slavného Smyčcového kvartetu Clauda Debussyho uplynulo téměř čtvrt století, než se jeho autor vrátil k psaní komorní hudby. Vlastně se v té době vracel ke komponování vůbec – po vypuknutí první světové války, navíc tváří v tvář onemocnění rakovinou, se totiž v roli tvůrce téměř na rok odmlčel. V roce 1915 se ale pustil do práce s plnou vervou. Mimo jiné měl v plánu napsat cyklus šesti sonát pro různá nástrojová seskupení, v nichž chtěl vzdát hold francouzským mistrům 18. století a současně v nejisté době vyzdvihnout svébytnost francouzské kultury. Do své smrti však stihl napsat pouze tři. První z nich, Sonáta pro violoncello a klavír d moll, dokazuje v čase kratším než jedenáct minut, že je Debussy právem nazýván „otcem moderní hudby.“ Umně zde propojil reminiscence na barokní hudbu s pro něj typickou pentatonikou a hrou barev, připojil modální harmonii, rytmická překvapení a zaexperimentoval si se zvukovými možnostmi zvláště violoncella (glissando, flautando, pizzicato). Nikoliv nadarmo považujeme tuto sonátu za jednu z nejvýznamnějších kompozic violoncellové literatury 20. století.

Neotřelá lehkost

Král komorní hudby 19. století Johannes Brahms začal komponovat Violoncellovou sonátu č. 1 e moll op. 38 v létě roku 1862, pár měsíců před svých příchodem do Vídně. Zúročil v ní jak své hluboké studium hudby Johanna Sebastiana Bacha, tak odkaz Ludwiga van Beethovena, aniž by tehdy tušil, že ho k těmto velikánům jednou historie přiřadí a stvoří z nich „svatou“ trojici skladatelských „B“. Třívětou kompozici napsal autor tak, aby v ní byly nástrojové party zcela vyrovnané – jejich hlasy se vzájemně proplétají jako dokonalá polyfonie. Rovnocennost klavíru ostatně potvrzuje i původní titul Sonáta pro klavír a violoncello. Barokní prvky procházejí celou skladbou, největší prostor pak dostanou ve fugovém finále, jež se zakládá na Kontrapunktu č. 13 Bachova Umění fugy. K jisté hutnosti Brahms přidává svou nezaměnitelnou lyričnost, neotřelou lehkost, harmonickou sytost a podobně jako Beethoven podkládá kontrapunkt prvky sonátové formy.

Svatební dar

Málokterému milovníkovi smyčcové literatury unikne půvabná Sonáta pro violoncello a klavír A dur Césara Francka (1822–1890), již skladatel složil původně pro housle a věnoval v roce 1886 jako svatební dar belgickému houslistovi a skladateli Eugènu Ysaÿovi. Díky jeho svědectví víme, že Franck původně uvažoval o sonátě pro violoncello. Snad i proto svolil, aby ji přední francouzský violoncellista Jules Delsart (1844–1900), který se do díla zamiloval, upravil pro svůj nástroj. Vznikala celá řada dalších úprav, včetně verzí pro flétnu, hoboj, klarinet, saxofon i pro housle s doprovodem orchestru, nicméně verze pro violoncello je jediná, kterou Franck autorizoval. Čtyřvětá skladba je vystavěná v cyklické formě, ve všech jejích částech se tedy znovuobjevují použitá hudební témata, a to v mírně pozměněné podobě. Tento Franckův „vynález“ vychází zejména ze skladeb Franze Liszta. Pozorný posluchač jistě zaznamená improvizační charakter třetí věty nebo pozoruhodně provedené kanonické imitace v závěru. Říká se, že emocionální zabarvení dodaly dílu skladatelovy neopětované city k jeho o více než dvacet let mladší studentce Augustě Holmès.

Empatie a všestrannost

Když v roce 2020 uvedl Jérôme Ducros s kontratenoristou Philippem Jarousským ve slavné londýnské Wigmore Hall recitál Schubertových písní, kritika o něm tehdy napsala: „Nejenže byl citlivým partnerem pro vokální part, ale také svébytným neocenitelným hlasem, jenž dotvářel hloubku a význam těchto skladeb.“ Empatie a všestrannost jsou přednostmi francouzského klavíristy a skladatele, který vystupuje jako sólista, je vyhledávaným komorním hráčem, skladatelem a v neposlední řadě je též autorem teoretických textů. Kromě zmiňovaného Philippa Jarousského spolupracuje mj. s violoncellistou Jérômem Pernooem a s oběma bratry Capuçonovými. Jeho přátelství s Gautierem Capuçonem, rezidenčním umělcem letošního ročníku Pražského jara, trvá už pětadvacet let.

Jérôme Ducros pochází z provensálského Avignonu, hudbě se věnuje od šesti let. Po absolvování konzervatoře v Orléans ve třídě Françoise Thinata pokračoval na pařížské Conservatoire National Supérieur u renomovaných kantorů Gérarda Frémyho a Cyrila Huvého, prošel též mistrovskými kurzy pod vedením Leona Fleishera, Davitta Moroneyho a Christiana Zachariase.

Vítězství v Mezinárodní soutěži Umberto Micheli, kterou v milánské La Scale pořádá Maurizio Pollini, mu otevřelo dveře k orchestrům, jako jsou např. Orchestre National de Lyon, Ensemble Orchestral de Paris a Rotterdam Philharmonic Orchestra, doposud spolupracoval s dirigenty Jamesem Juddem, Marcem Minkowským nebo Christopherem Hogwoodem.

Ačkoli se komponování věnoval od počátku současně s hrou na klavír, v roli skladatele se Ducros představil veřejnosti až v roce 2006, kdy ve spolupráci s Gautierem Capuçonem vydal u nakladatelství Billaudot své Trio pro dvě violoncella a klavír. Profilové skladatelské CD En Aparté mu vyšlo v roce 2013 u firmy Decca, tři roky poté premiéroval s Orchestre de Pau, dirigentem Fayçalem Karouiem a violoncellistou Jérômem Pernooem svůj Dvojkoncert pro klavír a violoncello. Z Ducrosovy pestré diskografie stojí za pozornost schubertovské CD, na nějž zařadil svou úpravu Fantasie f moll D 940 a za které získal v roce 2001 ocenění Diapason d’Or. Před dvěma lety „ušil“ na míru transkripce slavných děl Gautieru Capuçonovi pro snímek Emotions (Erato 2020).

Jako komorní hráč natočil mimo jiné album Capriccio s houslistou Renaudem Capuçonem (Virgin Classics 2008), Opium s Philippem Jarousským a spolu s Quatuor Ebène také Jarousského CD Green – Mélodies françaises (Virgin Classics 2009, Erato 2015). K jeho posledním nahrávkám patří Rachmaninovovy a Mjaskovského sonáty s violoncellistou Brunem Philippem, jež umělci realizovali před třemi lety u labelu Harmonia Mundi.

Umělecký profil rezidenčního umělce festivalu Gautiera Capuçona

Rezidenčním umělcem 77. ročníku Pražského jara je francouzský violoncellista Gautier Capuçon. Festivalové publikum bude mít možnost poznat jednoho z nejlepších světových instrumentalistů ve třech různých polohách. Ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupí s klavíristou Jérômem Ducrosem (16. 5.), s nímž úspěšně spolupracuje již pětadvacet let, v Pražské křižovatce představí skladby pro sólové violoncello, které jsou součástí jeho nejnovějšího alba Souvenirs (17. 5.), a nakonec s šéfdirigentkou City of Birmingham Orchestra Mirgou Gražinytė-Tyla uvede slavný Violoncellový koncert Edwarda Elgara (18. 5.). „Jsem nesmírně potěšen a poctěn, že jsem byl na letošní ročník festivalu pozván,“ říká ke své rezidenci sám umělec, který vystoupí na festivalu vůbec poprvé. „Bude skvělé a současně intenzivní zažít v rámci jednoho ročníku tři různé programy. Praha je město mého srdce, mám na ni spoustu krásných vzpomínek. Nemohu se dočkat, až budu zase zpět,“ vyznává se.

Gautier Capuçon je považován za ambasadora violoncella 21. století, avšak on sám nazývá titulem „L’Ambassadeur“ nástroj z roku 1701 z dílny benátského mistra Mattea Goffrillera, na který hraje přes dvacet let: „Je to fenomenální nástroj. Cítím, že nemá limity,“ říká. „Každý den mě inspiruje k tomu, abych na něm hledal nový zvuk, nové barvy. To nikdy neskončí. Je to můj skvělý společník,“ řekl pro Strings Magazine v roce 2018.

Spolu s Capuçonovým nakažlivým muzikantstvím a virtuozitou jde o skvělé spojení, což ostatně dokazuje časté hostování u nejlepších světových orchestrů. Gautier Capuçon vystupuje s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Chicago nebo San Francisco Symphony a Českou filharmonií, s jejímž šéfdirigentem Semjonem Byčkovem spolupracuje už patnáct let. S dirigentem Jakubem Hrůšou a Orchestre de Paris vystoupil na podzim roku 2020 v pařížském Grande salle Pierre Boulez, kde společně provedli právě Elgarův Violoncellový koncert.

Také komorní hudbu hraje tento umělec pravidelně se světovými hvězdami, z nichž za všechny můžeme jmenovat klavíristky Marthu Argerich nebo Yuju Wang. Pravidelně také vystupuje se svým neméně slavným bratrem, houslistou Renaudem Capuçonem.

Dobře ho znají posluchači BBC Proms či festivalu ve švýcarském Luganu. K jeho mimořádným vystoupením patří účast na oslavách 30. výročí pádu Berlínské zdi, při nichž uvedl části Blochovy skladby From Jewish Life, s bratrem nemohli chybět na koncertu u Eiffelovy věže u příležitosti oslav Dne Bastilly, kde je sledovalo 35 000 posluchačů. V roce 2019 uvedl cellista na stejném místě úpravu Dvořákovy árie Měsíčku na nebi hlubokém, koncert tehdy sledovalo v televizi přes 3 miliony diváků.

Vedle koncertování je Capuçon aktivní také v oblasti vzdělávání, od roku 2014 vede Classe d’Excellence de Violoncelle Nadace Louise Vuittona v Paříži. Každoročně vybírá šest talentovaných mladých cellistů, jimž se pak věnuje při lekcích interpretace, společném muzicírování a diskusních seminářích.

Ani odborná kritika o kvalitách tohoto umělce nepochybuje: „…hraje na cello se sebekontrolou a zralostí mnohem staršího hudebníka. Lehkost hry a důsledná čistota smyku jsou samy o sobě obdivuhodné, ale v kombinaci se zvláštní jemností tónu ve vyšších rejstřících jsou dechberoucí,“ napsal časopis Gramophone. Britský web Arts Desk o jeho vystoupení uvedl: „To, že Capuçon patří k největším cellistům, se hned na začátku ukázalo na jeho úžasném zvuku. Capuçon je i výjimečným komorním hudebníkem, takže vůbec nebylo překvapivé, jak je skvěle sehraný se svými kolegy v orchestru.“

Gautier Capuçon pochází ze savojského města Chambéry v Alpách, z rodiny milovníků hudby a lyžování. Volba violoncella byla v jeho případě výsledkem šťastné náhody, sestra Aude hrála na klavír, bratr Renaud na housle, on, sotva pětiletý, dostal violoncello. „Vždycky jsem věděl, že je to můj hlavní nástroj. Od chvíle, co jsem začal hrát, se stal téměř součástí mého těla,“ vzpomínal na své začátky v rozhovoru pro Novinky v roce 2015. Dodejme, že s bratrem Renaudem společně realizovali na desítku nahrávek a ke snímku Inventions (2006) přizval také svou sestru Aude, která si klavír ponechala jako koníček.

Po absolvování studia violoncella v rodném Chambéry pokračoval Capuçon na pařížské Conservatoire Supérieur ve třídě významného představitele francouzské violoncellové školy Philippa Mullera, na nějž navázal ve Vídni u neméně renomovaného Heinricha Schiffa. Oba jeho učitelé prošli školou legendárního francouzského cellisty Andrého Navarry. Následovaly soutěžní úspěchy – prvenství na Mezinárodní hudební akademii Maurice Ravela (1998) a vítězství v Mezinárodní cellové soutěži Andrého Navarry (1999), titul Talent roku 2001 na výročních cenách francouzské klasické hudby Victoires de la musique classique, o tři roky později pak cena Burletti-Buitoni Trust.

Capuçon natáčí exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), čtyři snímky mu přinesly prestižní cenu ECHO Klassik. V jeho diskografii najdeme mimo jiné Dvořákův Violoncellový koncert se Symfonickým orchestrem Hessenského rozhlasu (hr-Sinfonieorchester) a Paavem Järvim, Čajkovského Rokokové variace a Prokofjevovu Sinfonii Concertante s Orchestrem Mariinského divadla a Valerijem Gergijevem. Se svým bratrem Renaudem, Gustav Mahler Jugendorchester a dirigentem Myung-Whun Chungem nahrál Brahmsův Dvojkoncert, s Mahler Chamber Orchestra a Danielem Hardingem Haydnovy cellové koncerty. Podílel se i na albu Martha Argerich & Friends, Live From Lugano 2015. Debussyho a Franckovy cellové sonáty, jež zazní i na pražskojarním koncertě, realizoval na CD s klavíristkou Yujou Wang.

Rád se pouští i do netradičních projektů, v roce 2018 se kvůli videoklipu pro album Intuition vypravil do výšky 3356 metrů na vrchol hory Petit Combin ve švýcarských Alpách, aby tam v patnácti stupních pod nulou zahrál Saint-Säensovu slavnou Labuť ze suity Karneval zvířat.

Svým posledním albem Souvenirs, jež vyšlo na podzim 2021, umělec bilancuje repertoárem, který ho provázel na začátku kariéry. Zároveň slaví 20 let partnerství s nahrávací firmou a album si nadělil ke 40. narozeninám