V rámci Víkendu komorní hudby vystoupí v Anežském klášteře nejprve se skvělým souborem Schumann Quartett (22. 5.), následně pak v recitálu s ruským klavíristou Denisem Kožuchinem (23. 5.). Jeho rezidence pak vyvrcholí provedením Mozartova Klarinetového koncertu A dur s PKF – Prague Philharmonia a jejím šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem (31. 5.). V rámci své rezidence rovněž povede mistrovský kurz (30. 5.).
Ke skládání se mnichovský rodák dostal přes hru na klarinet. Vyrůstal v hudební rodině a jeho nejranější vzpomínky se týkaly domácího muzicírování rodičů nebo návštěvy opery, ve které slyšel Weberova Čarostřelce. Weber je dodnes jeho nanejvýš oblíbený autor, jak dokládá i pražskojarní koncert s Denisem Kožuchinem a také album, věnované hudbě tohoto raného romantika, vydané v roce 2020 u dynamického labelu Alpha Classics.
Na klarinet začal Widmann hrát v sedmi letech, a jakmile dokázal z nástroje vyloudit alespoň pár tónů, začal improvizovat. Dle svých slov se jeho touha ke skládání zrodila ze smutku nad těmito zapomenutými improvizacemi. Paměť už nestačila a Widmann si pořídil notový sešit.
Vedle studií klarinetu v Mnichově a později v New Yorku na prestižní Juilliard School konzultoval kompozici s takovými velikány jako Hans Werner Henze, Wolfgang Rihm nebo Heiner Goebbels. Vždy obdivoval Helmuta Lachenmanna a poznal se i s Pierrem Boulezem. Na rozdíl od svých vrstevníků, u kterých bychom našli na zdi Davida Bowieho nebo Michaela Jacksona, mladý Jörg měl na zdi právě Pierra Bouleze. A zatímco zkraje devadesátých let německá mladá generace ve velkém tvořila a participovala na scéně rodícího se techna, dvacetiletý Widmann pilně komponoval a inspirován tímto rytmem pulsujícím žánrem napsal skladbu 180 bpm, tedy 180 beats per minute (úderů za minutu). Na technu prý ale nikdy sám nebyl. Daleko důležitější pro něj byla neobyčejně bohatá a pestrá hudební historie žánru, kterému zasvětil svůj život a který ve své tvorbě stále zohledňuje. Utkává spletitou síť charakteristických gest, naznačených, nepřesných citací, uctivých poklon minulosti a potutelných odkazů od Bacha až po své vlastní současníky. „Jörg Widmann je opravdovým dítětem naší doby. Všechno je přístupné a on se nebojí těmto všudypřítomným vlivům naslouchat. Jeho díla mohou zprvu působit hodně chaoticky, mísí se v ní plno komplexní i velmi melodické hudby, někdy jsou skoro až kýčovitá. Ale za vším tím je záměr.“
To jsou slova, která na Widmannovu adresu pronesl rakouský dirigent Franz Welser-Möst, když v roce 2009 dirigoval Widmannův Trauermarsch v Carnegie Hall. Snažil se jimi vyjádřit důvody, které mají za následek Widmannův skladatelský věhlas. Hudba sedmačtyřicetiletého umělce se posledních několik let pravidelně objevuje na programech koncertů tradičních symfonických orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonikové, Vídeňští filharmonikové, BBC Symphony Orchestra a mnoho dalších. Na programu ho měla i Česká filharmonie. Často, ne-li častěji, nalézáme jeho jméno i na programech specializovaných ansámblů zaměřených na soudobou hudbu, z těch nejprestižnějších jmenujme Ensemble Intercontemporain nebo Klangforum Wien. Na kontě má více než 100 vydaných skladeb, z toho 20 orchestrálních děl, na desítku instrumentálních koncertů nebo celovečerní operu s názvem Babylon.
Hledáme-li jednoduchou odpověď na to, co činí Widmanna tak vnímavým a otevřeným pro zahrnování sto a více let starého repertoáru do svých kompozic – například ve skladbě Con brio velice slyšitelně reflektuje étos Beethovenovy Sedmé a Osmé symfonie – je třeba nezapomenout na jeho hvězdnou kariéru klarinetisty. Na komorních koncertech jste ho mohli slyšet hrát s Andrásem Schiffem, Danielem Barenboimem nebo Mitsuko Uchidou. Jako sólista spolupracoval s orchestry jako je Gewandhausorchester Leipzig, Orchestre National de France, Tonhalle-Orchester Zürich nebo Vídeňští filharmonikové. Kromě toho mu také mnozí skladatelé napsali skladby přímo na tělo, ať už jeho mentor a učitel Wolfgang Rihm, Mark Andre, nebo český skladatel a člen umělecké rady Pražského jara Miroslav Srnka.
„Jak se dá kreativně uchopit a zvládnout tlak, který s sebou přináší tak dlouhá tradice vážné hudby?“ zeptala se redaktorka britského deníku Guardian. „Snažím se být pokorný,“ zněla odpověď lehce rozpačitě se usmívajícího Widmanna, „jako interpret jsem v kontaktu s mistrovskými díly každý den a miluji je! A tak píšu skladby o své lásce k nim“.
Jak lze vytušit z pražskojarních koncertů, esencí Widmannovy osobnosti je především odkaz klasiků a romantiků. Zaujetí a vášeň, s jakou mluví o hudbě Webera, Mendelssohna, Schumanna nebo Mahlera, je nakažlivá. Jeho niterné znalosti klasického repertoáru jsou inspirativní. Slova o pokoře, která věnoval Guardianu, nejsou přehnaná: Mnohokrát dostal nabídku napsat klarinetový kvintet, ale dlouho odmítal – Mozartův a Brahmsův kvintet pokládá za geniální díla a měl pocit, že musí nejprve dozrát, než se pustí do skladby se stejným obsazením. Láska k německým romantikům vyplývá ostatně i z názvů jeho děl – Symfonická trilogie s částmi Lied, Chor a Messe pro orchestr, Trauermarsch pro klavír a orchestr, který napsal pro klavíristu Yefima Bronfmana, nebo Teufel Amor, téměř třicetiminutový orchestrální kolos, ke kterému ho inspiroval fragment Schillerovy básně stejného názvu. Ten fragment zní: „Sladký amor, vždy v melodickém letu“. Widmann si verš vyložil tak, že v lásce, stejně jako v hudbě, se snažíme zachytit ono nepopsatelné cosi, co nás přesahuje, dovádí v úžas i v zoufalství. Tajemství života i umění.
