Toronto Symphony Orchestra, Peter Oundjian & Maxim Vengerov

Pocta Karlu Ančerlovi

Oba koncerty letošních vzácných hostů z Kanady jsou poděkováním Torontského symfonického orchestru Karlu Ančerlovi (1908–1973). Byť v orchestru jako šéfdirigent působil pouze čtyři sezony, zanechal po sobě hlubokou stopu a výrazně přispěl ke skutečnosti, že dnes toto těleso patří k severoamerické špičce.

Toronto Symphony Orchestra je znám svou dlouholetou podporou soudobých skladatelů nejen z Kanady. Jejich díla pravidelně zařazuje do abonentních koncertů a se stejnou vizí orchestr založil festival nové tvorby New Creations Festival. V tomto duchu je koncipováno i jejich pražskojarní hostování, které otevírá Karnevalová předehra Oskara Moravce (1917–2007), rodáka ze Světlé nad Sázavou, který z obav ze vzrůstající moci nacistů v roce 1937 z Československa emigroval. Po krátkém pobytu ve Vídni a Paříži, kde se hudebně vzdělával, se v roce 1940 natrvalo usadil v kanadském Torontu. Karnevalová předehra (1945) patří mezi jeho raná díla, pro něž jsou typické slovanské rytmy, mistrovská orchestrace a práce s polyfonií – opravdu radostný hudební gejzír, který dostává svému názvu.

V Houslovém koncertu D dur op. 77 Johannese Brahmse (1833–1897) předvede své mistrovství fenomenální Maxim Vengerov, jehož návrat vyvolává ohromná očekávání, vždyť na česká pódia se vrací po dlouhých osmnácti letech! Blýskne se v jednom z nejnáročnějších děl houslové literatury, které skladatel psal přímo „na tělo“ svému blízkému příteli, fenomenálnímu houslistovi Josephu Joachimovi. Ten klade na interpreta ty nejvyšší požadavky, a ačkoliv byl po premiéře díla v roce 1879 mnohými kritiky a hráči označován za nehratelný či psaný „proti houslím“, stal se během let pevnou součástí repertoáru všech významných houslistů 20. století.

Večer uzavře Symfonie č. 7 d moll op. 70 Antonína Dvořáka (1841–1904). Psána v letech 1884–1885, zaujímá ve skladatelově tvorbě zvláštní postavení: „Chci napsat symfonii, která bude taková, aby hýbala světem, no a dá Pán Bůh, že tak bude!“, znělo Dvořákovo předsevzetí k této symfonii. Měla být dílem, které překoná vše, co dosud napsal. Říká se, že Dvořák záměrně trochu upustil od inspirací slovanským folklórem a snažil se vytvořit dílo bližší beethovenovskému nebo brahmsovskému ražení, které by mělo větší šanci uspět na mezinárodní scéně. Mohl k tomu přispět i Brahmsův výrok na adresu skladatelovy předchozí symfonie: „Představuji si vaši symfonii ještě zcela jinak než tuto D dur.“ A skutečně – sedmé Dvořákově symfonii se dostalo nejenom zahraniční světové premiéry – ta se udála roku 1885 v Londýně, ale i mezinárodního ohlasu, který byl pro Dvořákovu uměleckou dráhu zcela zásadní.

„Ať už je to pro jeho neomylnou techniku či ohromující virtuozitu, Maxim Vengerov je právem nazýván jedním z nejlepších houslistů na světě.“ (The Scotsman)

Hvězdný ruský houslista Maxim Vengerov svou první desku natočil v pouhých deseti letech. Vítěz Mezinárodní houslové soutěže Henryka Wieniawského či houslové soutěže Carla Flesche se věnuje širokému spektru repertoáru sahajícímu od barokní hudby po jazz a rock. Když se roku 2015 po devítileté přestávce vrátil k Newyorské filharmonii, ovace publika si v ničem nezadaly s koncerty rockových hvězd. „Publikum jej přivítalo jako hrdinu navrátivšího se z bitvy. Mezi větami koncertu se nebylo možné ubránit potleskům a volání bravo, závěrečný aplaus nebral konce,“ popisovaly i na tamější poměry neobvyklou událost New York Times. Od roku 2007 se po vzoru svých mentorů Mstislava Rostropoviče a Daniela Barenboima věnuje také dirigování. Je držitelem prestižních cen Grammy Award, Gramophone Award, ECHO Klassik či Classical Brit Award. V roce 1997 se jako první osobnost ze světa klasické hudby stal vyslancem dobré vůle UNICEF. Důležité místo ve Vengerově životě zaujímá pedagogická činnost a podpora mladých talentů. Učí na Menuhinově akademii ve Švýcarsku, v tomto roce se stal rovněž profesorem londýnské Royal College of Music. Hraje na jedinečné housle ex-Kreutzer Stradivari z roku 1727.

Toronto Symphony Orchestra od svého založení v roce 1922 patří k  nejvýznamnějším kanadským kulturním institucím. Vedle řady koncertních vystoupení s předními světovými hudebníky (Lang Lang, James Ehnes, Yo-Yo Ma) se orchestr pyšní spoluprací s významnými skladatelskými osobnostmi (Aaron Copland, John Adams, Phillip Glass). Již od sezóny 1924/1925 patří k průkopníkům vzdělávání mladých posluchačů. Zvláštní pouto s českou kulturou navázal Karel Ančerl, který působil v čele orchestru od roku 1969 až do své smrti roku 1973. K jeho odkazu se přihlásil i jejich současný šéfdirigent Peter Oundjian, když roku 2013 s Orchestre Philharmonique de Radio France zahajoval Pražské jaro. Na tiskové konferenci prohlásil, že si z torontského archivu vypůjčil partituru Mé vlasti s Ančerlovými poznámkami, které mu byly mimořádně nápomocné k uchopení erbovního díla českého romantismu. Kdo ví, třeba tak učiní i v případě Dvořákovy Sedmé.

Kanadský rodák Peter Oundjian během své kariéry zavítal do koncertních síní celého světa – od Berlína, Amsterdamu a Tel Avivu po New York, Chicago a Sydney. Vystoupil také na řadě prestižních festivalů jako BBC Proms, Pražské jaro, Edinburgh Festival a Philadelphia Orchestra’s Mozart Festival, kde jako umělecký ředitel působil v letech 2003–2005. Byl hlavním hostujícím dirigentem Detroit Symphony Orchestra (2006–2010) a uměleckým ředitelem Caramoor International Music Festival v New Yorku (1997–2007). V čele Toronto Symphony Orchestra stojí od roku 2004.

Cestujte na Pražské jaro vlakem Českých drah a získejte 50 % slevu na jízdném! Více informací o projektu VLAK+ Pražské jaro