Sebrat odvahu a něco statečného vykonat

Je tomu několik let, co Pražské jaro spustilo projekt tzv. Debutů, ve kterých představuje výrazné osobnosti mladé světové dirigentské scény. Máme tak možnost objevovat umělce, o jejichž existenci často nemáme ani ponětí, a přitom se jedná o talenty nedozírné ceny. Jedním z nich je i rodák z Kroměříže František Macek, absolvent Královské hudební akademie v Stockholmu.

_____________________________________________

Vaše rodina měla grunt, že?

Tatínek pochází ze zemědělské rodiny. Ze tří sourozenců byl jediný muž, takže se předpokládalo, že zůstane v zemědělství. Jenže zkušenost mého dědečka byla taková, že o statek díky kolektivizaci přišel a měnová reforma jej připravila o finanční úspory, takže mému otci přál jinou životní dráhu. Babička milovala hudbu a tatínka podporovala ve hře na akordeon, klarinet, housle a varhany. Tehdy u nich žil na vejmenku bývalý kočí z Vídně, který shodou okolností skončil v hrabišínském JZD, a jak tak společně přemýšleli, co by táta mohl dělat, kočí tenkrát řekl: „No, jestli je muzikant, musí na konzervatoř!“ Tatínek pak odešel studovat do Brna. Konzervatoř v Ostravě byla sice blíže, ale z hrabišínského JZD odešel dopis, že se jako poslední mužský potomek musí věnovat zemědělství.

Spojení s půdou však bývá velmi pevné. Odráží se tato vaše rodinná historie ve vašem pohledu na hudbu, na život?

Mám o patnáct a šestnáct let starší sourozence, ti to asi vnímali daleko intenzivněji. Mé dětství už bylo dost odlišné.

Původní záměr stát se varhaníkem vyplynul z rodinné tradice?

Celé dětství jsem prožil obklopen liturgickou hudbou. Díval jsem se, jak táta hraje na varhany – šlape pedály, vytahuje rejstříky –, jak doprovází moji maminku hrající na housle, jak vede sbory. Jako chrámový hudebník založil v Kroměříži při Arcibiskupském gymnáziu sbor Ave, do něhož mne a mou mladší sestru velmi záhy angažoval. Koncertovali jsme po Evropě a vnímal jsem také praktickou stránku věci, jak připravoval notový materiál, skládal, aranžoval. Tím vším jsem byl odmalička obklopen.

Zapojoval jste se?

Vždycky když táta komponoval, ptal se, co se mi víc líbí, a nemyslím si, že by si nebyl jistý. Domnívám se, že mě touto rafinovanou cestou zkoumal a podporoval můj zájem o hudbu.

Bylo to rodinné prostředí, co vás vedlo k rozhodnutí začít po konzervatoři studovat Týnskou školu?

Nebyl jsem si úplně jistý, kam přesně chci směřovat svou hudební dráhu. Hrál jsem na klavír, na varhany, rád jsem zpíval ve sboru i sólově. Náhodou jsem se dozvěděl, že se na Týnské škole při Karlově univerzitě otevírá obor sbormistrovství chrámové hudby, něco, v čem jsem vlastně vyrůstal. To, že to bude další důležitý krok na mé cestě k dirigování, jsem si tehdy neuvědomoval. Najednou jsem ale mohl pracovat s muzikanty, o kterých jsem předtím četl jen v Harmonii nebo v Hudebních rozhledech.

Dokázal byste říci, co stálo na úplném počátku vašeho zájmu o dirigování?

Vzpomínám si, jak jsem si na začátku svých konzervatorních let povídal s tátou, který vystudoval dirigování na JAMU. Jak přede mnou otevřel index a ukazoval mi všechny ty předměty a mě to tehdy nesmírně zaujalo. Studium partitur, a tady hra partitur, dirigování operního repertoáru… Samozřejmě jsem obdivoval svět orchestru, hlavně velká vokálně-instrumentální díla, která jsem slýchával na koncertech. A tak jak mi táta ukazoval ten svůj index, říkal jsem si: „To by bylo něco pro mě!“ Tehdy jsem to vyslovil spíše jako přání, ale jak se říká, přání je otcem myšlenky.

Ve vašem životopise píšete, že vás v životě ovlivnily tři dirigentské osobnosti: Alexander Liebreich, Tomáš Netopil a Manfred Honeck.

Tomáše Netopila sleduji od svých teenagerovských let. Byl ke mně vždy velice vstřícný, podporoval mé kroky a zajímal se o můj vývoj. Měl jsem možnost asistovat mu i na několika významných projektech, z nichž asi nejvýznačnější bylo uvedení Její pastorkyně v Amsterdamu před třemi lety. Alexandera Liebreicha jsem potkal už v době, kdy jsem nastoupil jako asistent šéfdirigenta u Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích. Má spoustu skvělých vlastností, mimo jiné velice dobře rozumí mladým umělcům. Ví přesně, čím žijeme, jaké jsou naše strasti a zároveň naše velké naděje. Dokázal být velmi otevřený, věnoval mi spoustu času a během zkoušek dal i mnoho rad. Nejvíce na něm obdivuji jeho všestrannost. Jeden týden vystoupí s Akademie für Alte Musik Berlin a v dalším týdnu skvěle uvede světovou premiéru skladby současného autora. No a Manfred Honeck, to je asi můj největší vzor, co se týče přístupu k dirigování a jak dokáže pracovat s lidmi. V tomto ohledu mi přijde fascinující.

Spolupracovali jste spolu na nějakém projektu?

Studoval jsem u něj v Gstaadu v rámci snad jediné dirigentské akademie, kterou kdy vedl. Jaap van Zweden, šéfdirigent Newyorské filharmonie, ten rok nemohl, a tak Gstaad oslovil Manfreda Honecka. Hned jak jsem uviděl jeho jméno, bylo mi jasné, že se musím přihlásit! Na tuto letní akademii se hlásí vždy kolem čtyř až pěti set dirigentů, z nichž vyberou dvanáct. Čas ve Gstaadu jsem si s ním velice užil a od té doby jsme stále v kontaktu, což je něco naprosto nadstandardního a jsem za to velice rád.

Když jsem se o vás bavila se svými kamarády hudebníky, řekli mi jednu zajímavou věc, že se vždy někde objevíte, kde by vás vůbec nečekali. Jste zkrátka v pohybu. Strategie?

Zastávám názor, že podstatou dirigentské profese je inspirovat. Abych mohl inspirovat, musím inspiraci někde čerpat. A abych ji mohl čerpat, musím cestovat. Co mě zajímá a oslovuje, za tím jsem vždy vědomě šel, i když to třeba znamenalo vydat se do zahraničí nebo po nějaké méně snadné cestě. Studium dirigování je pro mne dost empirickou záležitostí, kde kromě talentu potřebujete získávat také zkušenosti. A ty nezískáte tím, že dirigujete jeden orchestr nebo studujete u jednoho učitele. Proto jsem rád, že jsem měl možnost na katedře dirigování HAMU pracovat snad se všemi profesory, kteří tam v té době působili. Každý vám řekne trochu něco jiného, občas jsou to názory protichůdné, ale pokud si je dokážete dobře přebrat, hodně vás to posune.

Vy jste se dostal na HAMU po čtyřech měsících studia dirigování?
Přesně tak a cítil jsem se velice špatně, protože na talentových zkouškách byli adepti, kteří tento obor studovali čtyři, pět let…

Ale nevznikají z přístupu, o kterém mluvíte, zmatky? Dovedu si představit, že po pěti letech studia si dokážete situaci vyhodnotit, ale po pár měsících?

To víte, že začátek byl tak trochu ode zdi ke zdi! Vzpomínám si, jak jsem svého profesora překvapil, když jsem po měsíční stáži v Petrohradu přijel s úplně předělanou technikou! Samozřejmě že ze mě neměl vůbec žádnou radost. Zpětně ale vnímám, že všechny tyto zkušenosti pro mě byly nesmírně důležité.

Takže si oddechli, když jste odjel studovat na Královskou hudební akademii ve Stockholmu?

(Usměje se) To ne, navíc v Praze jsem i nadále pokračoval dálkově! Snažili se mě udržet v nějakých kolejích s vědomím, že chci prostě čerpat všude, kde to jen jde. Asi největší přínos měl v tomto ohledu vedoucí katedry Tomáš Koutník, který mě docela dobře odhadl a dokázal vést.

Ve Stockholmu jste strávil tři roky, velmi se vám tam dařilo, proč jste nezůstal?

To je dobrá otázka, jako dirigent jsem tam měl skvělé podmínky pro svůj další profesní rozvoj, skvělou práci, navíc ve Skandinávii se žije opravdu velice dobře. Mohl jsem číst, studovat partitury, ale prostě další zimu ve Skandinávii jsem si už nedokázal představit. Jednou jsem trávil zimní měsíce v NorrlandsOperan, nastudovával jsem tam tenkrát Janáčkovu Lišku Bystroušku, a kvůli aranžovacím zkouškám jsem přicházel i o ty jediné čtyři hodiny světla denně. Vůbec se nedivím, že místní v těchto měsících odlétají na dovolenou. Dlouhé zimní noci jsou také důvod, proč má ve Skandinávii tak silnou tradici sborový zpěv. Lidé tam potřebují něco společně sdílet. Během studií jsem řídil pěvecký sbor kousek od Stockholmu, ve kterém v nějaké generaci přede mnou působil například dirigent Paavo Berglund.

Měla jsem jednou možnost blíže se seznámit se skandinávskými autory a naprosto mne uchvátilo, kolik skvělé hudby v těchto zemích vzniká.

Jedním z mých nejoblíbenějších současných švédských skladatelů je Anders Hillborg a také můj profesor dirigování B. Tommy Andersson, který píše skvělou hudbu, jeho skladby se hrají třeba na BBC Proms. Ze starších autorů obdivuji zejména hudbu Hugo Alfvéna a Franze Berwalda. Hudební tradice Skandinávie je ale obrovská a stále se rozvíjí.

Když jsem se dívala na vaše YouTube nahrávky, zaujala mě dominance vaší levé ruky. Jste levák?
Ne, jsem pravák, a pokud jsem měl dostatečně samostatnou levou ruku, tak jsem rád, protože levá ruka je věčným předmětem dirigentských diskuzí.

A právě k té diskuzi se chci dostat. Jak to tedy vlastně funguje?

Pravá ruka udává tempo, vede časovou osu, to je naprosto zásadní, je ale stále důležité, aby v ní byla hudba. No a levá, ta má inspirovat. Skoro bych to zjednodušil, že pravá říká „kdy“ a levá „jak“. Ale v hudbě nic neplatí absolutně a v dirigování dvojnásob.

Co je pro mladého dirigenta nejtěžší, když se postaví před orchestr?

Sebejistota. I když víte, že máte skladbu dobře nastudovanou a můžete mít i dostatečnou zkušenost, tak pokud dirigujete standardní repertoár u orchestru, který na něj má vyhraněný názor, je to těžké. Hlavně když se jedná o vaše první nastudování a stojíte před renomovaným orchestrem. Proto je u mladého dirigenta tak důležitá volba repertoáru.

Rozhovory s dirigenty se téměř vždy stočí k otázce, jak s orchestrem navázat vztah?

To je to nejtěžší.

A vaše cesta?

Snažím se hudebníky získat na svou stranu tím, že vím, co chci a jak toho dosáhnout, a pozitivní cestou je inspiruji k tomu, aby mne následovali. Domnívám se, že pro orchestr je nejhorší rutina. Pokud máte nadšení pro věc, tak to ocení, a pokud vidí, že jej vedete smysluplným směrem, který může být i v něčem objevný, tak to většinou dopadne dobře.

Mluvíte o rutině, když se však dívám na dramaturgii vašeho programu na Pražském jaru, tak nevidím rutinního vůbec nic!

Proto jsem rád, že budu spolupracovat se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, protože jeho hráči jsou velmi pohotoví a flexibilní. Polská hudba pro mne byla jasnou volbou, což se váže k mému prvnímu dirigentskému postu u tak věhlasného orchestru, jakým je NOSPR. Jasná byla i skandinávská hudba, neboť jsem strávil tři roky ve Stockholmu. Zrovna minulý týden jsem si telefonoval se svým profesorem, který poznamenal: „Když jsi sem přijel, o skandinávské hudbě jsi nevěděl téměř nic. A odešel jsi s obrovskou náloží skandinávského repertoáru.“ Také proto padla volba na Sibeliovu En sagu, velice působivou skladbu, o jejíž kvalitě jsem naprosto přesvědčen. Skoro se ani nechce věřit, že se u nás Sibelius hraje tak málo, přitom v anglosaském světě je patrně nejhranějším autorem. Schumann a sólista večera, violoncellista Johannes Moser, vzešli ze strany Pražského jara. No a Dvořák, to je srdeční záležitost, i díky spojitosti s Kroměříží, kde uvedl tři svá velká vokálně-instrumentální díla: Stabat mater,Requiem a Svatá Ludmila. Prostě Dvořák je Dvořák.

Dvořákovu hudbu tedy milujete díky Kroměříži?

S Dvořákovým vlivem na hudební život Kroměříže jsem se konfrontoval až později, ale jeho hudba mi byla vždy velmi blízká. Je mi spřízněný svou životní filozofií. Byl silně věřící člověk. Snad právě proto i v těch největších bolestech, které zažíval a vepsal například do Stabat mater, neztrácí jeho hudba naději. Dvořák nenapsal beznadějnou hudbu. Když se ale ještě vrátím k hlavním myšlenkám programu, tak Sibeliovu En sagu a Dvořákovu Píseň bohatýrskou pojí ještě další linka, a to určitý prvek odhodlání. Píseň bohatýrská je svým způsobem autobiografickým popisem Dvořákova životního boje. En saga je zase skandinávská verze naší pohádky, ve které vždy figuruje hlavní postava, která musí sebrat odvahu a něco statečného vykonat.

Tak to je váš životní příběh?

(Usměje se) Myslím, že moje generace měla a má obrovskou příležitost žít svůj život svobodně a nabízí se jí spousta příležitostí. Je věcí odvahy a odhodlání se těchto možností nezaleknout, ale naopak jich dokázat naplno využít.

Kterou verzi En sagy budete hrát?
Poslední z roku 1902, kterou Sibelius připravil pro svůj debut s Berlínskou filharmonií. Ta se také hraje nejčastěji. Skladba původně vychází z oktetu. Je to hudba, z níž vás úplně mrazí. Poprvé jsem se s ní setkal, když jsem vedl zkoušku orchestru Královské hudební akademie. Tehdy mne její přímočarost naprosto uhranula. Pokud chce někdo proniknout do severské duše, tak toto je první skladba, kterou bych mu doporučil.

A jaká je to duše?

(Zamyslí se) Nevím, jestli jsem ta správná osoba, protože můj dojem je velice subjektivní. Skandinávii z mého pohledu dominuje příroda a taková skoro až opuštěnost. Obrovská země, kde k sobě mají lidé blízko a daleko zároveň. Těžko se to popisuje.

Otočme trochu list, jak vlastně vnímáte hudební strukturu?

Pro mě je hudba příběh. Vždy ji mám spojenou s tím, jak vznikala. Možná je to i tím, že jsem vyrůstal v rodině chrámového hudebníka a sbormistra. Sborové skladby mají většinou text a toto spojení s textem, s určitým významem, je pro mne velice silné. I v případě hudby absolutní, která k posluchačům promlouvá ryze hudebními prostředky, si atmosféru skladby spojuji s určitým vnitřním příběhem.

Co když skladba ale opravdu žádný příběh nemá? Vymyslíte si ho?

Pak stejně přemýšlím nad tím, jak se asi skladatel zrovna cítil a čím byl inspirován.

Dvořákova Píseň bohatýrská se hrála na Pražském jaru poprvé a naposledy v roce 1946!

Podle mého názoru je to skladba velice nedoceněná. Dvořák tehdy došel do nějaké další životní etapy, myslím si, že najednou chtěl tvořit jinak. My jsme si ho ale zaškatulkovali do určitého obrazu, který nám zabraňuje vnímat tuto hudbu čistě samu o sobě. Společně s En sagou to bude skvělý kontrast, protože proti sobě stavíme Sibeliovu prvotinu a poslední symfonickou skladbu Antonína Dvořáka.

Píseň bohatýrskou premiéroval Gustav Mahler. Jaký vztah máte k Mahlerovi?

Jeho hudba v sobě obsahuje naprosto vše. On sám říkal, že v symfonii musí být obsažen celý svět, a mimochodem kolem toho vedl disputaci se Sibeliem, který s ním naprosto nesouhlasil.

Proč?

Myslím, že v tomto směru neměl tak velké ambice, přišlo mu to už příliš. Jeho kompoziční styl je také v naprostém protikladu Mahlerově hudbě.

Vnímáte Mahlera jako Čecha, Rakušana nebo Němce?

Vnímám ho jako Středoevropana. Máme mnoho společných rysů.

Proč žijete ve Vídni?

Pragmatická volba. Po studiích jsem bydlel chvíli v Paříži, ale v momentě, kdy jsem získal svůj první dirigentský post v Katovicích, kam bylo z Francie velmi špatné letecké spojení, rozhodli jsme se s manželkou pro přesun do střední Evropy. A Vídeň se nabízela. Je odtud blízko do Katovic, Prahy i k rodině do Kroměříže.

V Katovicích ještě stále působíte?

Jako asistující dirigent už ne, tento post byl časově ohraničený. Ale jsem rád, že díky zkušenosti u NOSPRu se mi otevřely dveře i k ostatním polským orchestrům.

Žijete již sedm let mimo domov, přesto se do Čech profesně vracíte. Jaké dává Česká republika mladým dirigentům příležitosti? Zatím mi připadá, že většina z vás hledá a nachází své štěstí spíše v cizině.

Záleží na tom, jaký typ příležitosti máte na mysli. Česká filharmonie, která má u nás obdobné postavení jako NOSPR v Polsku, v současnosti pozici asistenta šéfdirigenta nenabízí a domnívám se, že pro ni ani nikdy neorganizovala obdobnou mezinárodní dirigentskou soutěž jako v Katovicích. NOSPR navíc zrušil i pozici hlavního hostujícího dirigenta, aby měl jejich asistující dirigent více prostoru. Jinak si ale myslím, že mladí čeští dirigenti dostávají u nás příležitostí celkem dost. Je to částečně dáno i tím, že nemusí v Čechách čelit takové mezinárodní konkurenci.

V jednom rozhovoru jste řekl, že bát se dělat chyby může bránit kreativitě. Platí to stále, nebo jste již došel do bodu, kdy máte jako dirigent pocit, že si chyby dovolit nesmíte?

(Zamyslí se) Na začátku dirigentské dráhy je důležité přibližovat se k nějakému pevnému bodu. Pokud však následujete cestu jednoho profesora a jdete pouze jedním směrem, nutně se dostanete do fáze, kdy musíte začít více experimentovat, pokud se chcete dál rozvíjet. Protože cílem je najít tu pravou cestu pro vás, nikoliv stát se kopií někoho jiného. Tehdy je myslím přirozené chybovat. Ale když bych měl odpovědět na druhou část otázky, doufám, že nikdy neztratím odvahu zkoušet věci i jinak.

To znamená nebát se stále trochu riskovat. Napadla mne otázka, co říkáte na letošní zahájení Pražského jara?

Riskovat se musí vždy, i kdyby se mělo ukázat, že je to slepá cesta. Což si nemyslím, že je zrovna tento případ. Nejhorší, co se může stát, že se věci zaběhnou do nějakých zajetých, rutinních kolejí. V případě hudby to vnímám jako tu vůbec nejhorší variantu.

Mluvil jste o ideální cestě. Vy už jste tu svou našel?

Našel jsem body, které mě drží v nějaké ose. Ale vy chcete, abych je prozradil? To asi ne, doufám, že jsou a budou vidět na mých výkonech.

_____________________________________________

Autor: Iva Nevoralová