Světová premiéra na Pražském jaru

V pátek 18. května na Pražském jaru vystoupí Varšavská filharmonie se svým šéfdirigentem Jackem Kaspszykem, jednou z nejvýraznějších postav současné polské hudební scény.  Napjatě očekávaný koncert otevře světová premiéra skladby Ultramarine Michala Nejtka, který tento kus zkomponoval přímo na objednávku festivalu. Následný Houslový koncert č. 2 op. 61 Karola Szymanowského dá vyniknout umění houslového virtuosa Borise Brovtsyna.Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera se poté představí vycházející operní hvězda, sopranistka Slávka Zámečníková, která se stala absolutní vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka roku 2016, kde rovněž získala zvláštní cenu Pražského jara. Bude to její festivalový debut.

Michal Nejtek je skladatelem se zkušenostmi z mnoha žánrů. S vlastním souborem hraje experimentální jazz, aranžoval písně pro Plastic People of the Universe, jako klavírista vystupoval s Davidem Kollerem či Michalem Pavlíčkem. Jako skladatel klasické hudby si však buduje svébytný postmoderní styl. Ve svých dílech se často inspiruje poezií Raymonda Carvera, což je případ i orchestrálního díla Ultramarine (Songs In The Distance), které vzniklo na objednávku festivalu Pražské jaro. Ve světové premiéře zazní na tomto koncertu a na podzim roku 2018 by mělo být uvedeno také na proslulém festivalu Varšavský podzim.

Houslový koncert č. 2 op. 61 vznikl na žádost legendárního houslisty Pawła Kochańského, který již dlouho toužil mít nějakou novou skladbu Karola Szymanowského (1882–1937) ve svém repertoáru. Ve srovnání s prvním houslovým koncertem se Szymanowský v tomto díle nejvíce odklonil od tradičních modelů německé hudby. Stejně jako ve svých ostatních skladbách se ani zde neuchýlil ke složitým chromatismům a zůstal věrný tradičnímu harmonickému systému. Ovšem způsob, s jakým s harmonií zachází – od složitých modulací po bohatou práci s melodiemi a virtuózními figurami – činí tento koncert zcela jedinečným. Při premiéře v říjnu roku 1933 se sólového partu ujal sám Kochańsky, a to navzdory velkým bolestem, které mu způsobovala v té době již pokročilá rakovina jater. Jednalo se o jeho poslední vystoupení vůbec. Skladatele Kochańského smrt velmi zasáhla. Před zasláním koncertu do tisku na partituru připsal dedikaci: „Památce Velkého Hudebníka, mému drahému a nezapomenutelnému příteli, Pawłu Kochańskému.

Gustav Mahler (1860–1911) byl během svého života považován především za geniálního operního dirigenta, jehož jméno bylo nejčastěji spojováno s Vídeňskou dvorní operou a Metropolitní operou v New Yorku. Jeho legendární výrok „Můj čas teprve přijde“ se začal naplňovat až v průběhu 60. a 70. let minulého století, kdy jeho symfonickou a písňovou tvorbu pro svět znovuobjevil Leonard Bernstein. V popularizaci jistě nemalou roli sehrál Luchino Visconti, respektive jeho slavný film Smrt v Benátkách, který využívá hudbu Adagietta z Mahlerovy Páté symfonie. Skladatel, který si po celý život nesl následky z dosti pochmurného dětství, vytvořil během svého života mohutný epos devíti symfonií (a desáté nedokončené), které – ač každá jiná – dodnes udivují svou provázaností, jež nemá ve světě vážné hudby obdoby.

Symfonii č. 4 G dur zdobí sopránové sólo v závěrečné větě. Její první uvedení v roce 1901 způsobilo u mnichovských posluchačů rozpaky. A to i přes to, že se v kontextu ostatních Mahlerových symfonií jedná o přístupnější dílo. I zde skladatel použil texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh.

Varšavská filharmonie je tělesem s dlouholetou tradicí, v jehož historii můžeme nalézt spojení s osobnostmi jako Vladimir Horowitz, Arthur Honegger, Maurice Ravel či Richard Strauss. V současné době orchestr pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních hudebních festivalech takřka po celém světě (Vídeň, Londýn, New York, Tokio), spolupracuje s tradiční Chopinovou mezinárodní klavírní soutěží či proslulým festivalem soudobé hudby, Varšavským podzimem. Pravidelně nahrává nejenom pro polský rozhlas, ale také společnost Naxos, u které vydala na šest desítek nahrávek převážně s hudbou polských klasiků 20. století – Szymanowského, Pendereckého, Lutosławského, Goreckého či Kilara.

Po senzačním úspěchu na soutěži Herberta von Karajana v roce 1977 se Jacek Kaspszyk velmi brzy vypracoval mezi světovou dirigentskou špičku. Kromě rodného Polska, kde působil na řadě významných uměleckých postů (hudební ředitel Orchestru národního rozhlasu, umělecký ředitel NFM Filharmonie Wrocław ad.), spolupracoval s předními orchestry celého světa (New York Philharmonic, Bayerischer Rundfunk, Orchestra of the Age of Enlightenment, Shanghai Philharmonic). Je držitelem řady cen včetně medaile Elgarovy společnosti za příkladnou interpretaci skladatelovy tvorby. Šéfdirigentem Varšavské filharmonie je od roku 2013.

Ruský houslista Boris Brovtsyn je uznávaným sólovým a komorním hráčem. Jeho široký repertoár čítá asi padesát pět houslových koncertů a stovky komorních skladeb, z nichž některé osobně premiéroval. Jako sólista hrál pod taktovkou Neeme Järviho či Antonyho Wita, v oblasti hudby komorní jeho spoluhráči byli Janine Jansen, Gidon Kremer nebo Mischa Maisky. Za svou nahrávku komorní hudby Schuberta a Schönberga získal spolu s Janine Jansen prestižní ECHO Klassik Award.

 „…skutečně obrovský talent…“ (operaslovakia.sk)

Slovenská sopranistka Slávka Zámečníková je v současnosti členkou Operního studia Berlínského Staatsoper Unter den Linden pod vedením Daniela Barenboima. Je vítězkou řady mezinárodních soutěží (Mezinárodní soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Mezinárodní soutěž Otto Edelmanna ve Vídni ad.) a na operních pódiích se dosud představila jako Musetta (La Bohéme), Pamina (Kouzelná flétna) či Woglinde (Zlato Rýna). Absolvovala Konzervatoř v Bratislavě, od roku 2014 studuje na Hochschule für Musik „Hanns Eisler“ v Berlíně.