Cíleně proti proudu
„Všechno musí být co nejjednodušší, ale ne jednodušší,“ praví slavný citát Alberta Einsteina vypůjčený sice ze světa vědy, nicméně velice dobře aplikovatelný na podstatnou část následujícího rozhovoru. S americkým dirigentem a klavíristou Dennisem Russellem Daviesem se totiž chystáme otevřít téma americké hudby 2. poloviny 20. století, zejména tzv. minimal music. Pokud má někdo mandát o minimalismu mluvit, pak je to právě on. Na Pražském jaru uvede skladby předních osobností minimalistického hnutí Johna Adamse a Philipa Glasse, se kterými ho pojí nejen dlouholeté přátelství, ale rovněž nespočet světových či evropských premiér jejich děl.
Pod jeho taktovkou na Pražském jaru zahraje Filharmonie Brno 30. května.
Pocházíte z Toleda v Ohiu, navštívil jste někdy Toledo ve Španělsku?
Ano, před několika lety jsem dirigoval skvělou operní produkci v Teatro Real v Madridu a během těch několika týdnů jsme jednoho dne s manželkou sedli na vlak a odjeli do Toleda, které nemá absolutně nic společného s tím americkým, ale je to překrásné město a bylo skvělé se tam podívat. V té souvislosti mě napadá taková zajímavost, že v americkém Toledu vycházejí noviny s názvem Toledská čepel. Toledo ve Španělsku bylo proslulé výrobou velice kvalitních mečů a oceli, proto někoho napadl tento název. Přestože mnoho zaměstnanců těchto novin nejspíš nikdy ve Španělsku nebylo, přijde mi to docela chytré.
Já jsem zase nikdy nebyla v Ohiu.
Ohio je úžasný a velmi zajímavý stát, ve kterém se nachází z hlediska obchodu a průmyslu mnoho velmi důležitých měst: Cleveland, Cincinnati, Columbus, Toledo, Dayton, Auckland. Toledo je například známé sklářským průmyslem. Můj otec pracoval čtyřicet let v továrně na výrobu bezpečnostních skel pro automobilky v Detroitu, a i já jsem s touto problematikou velice dobře obeznámen.
Jako se sklo taví při vysokých teplotách, stejně ožehavý je pro mnohé termín minimalismus. Máte toto označení rád?
Chápu, jak slovo minimalismus vzniklo. Pro skladatele představoval jisté prohlášení v okamžiku, kdy se hudba stala, řekl bych, „maximalistická“. Tím myslím dodekafonii a serialismus, které v té době došly svého vrcholu. Najednou přišel moment, kdy se skladatelé začali opět vracet k tonalitě, k hudebním vzorům, které byly z hlediska pochopení a obslužnosti velmi jednoduché. A já velmi dobře rozumím, proč se tak stalo. Termín minimalismus bych přirovnal k označení impresionismus, což je rovněž velmi užitečný název, který však v zásadě neplatí pro velké množství hudby. Mně osobně slovo minimalismus nevadí, na rozdíl od Johna Adamse nebo Steva Reicha, kteří z něho byli velice brzy unaveni. Vnímám je i jako určitý signál pro ty, kteří se s tímto stylem chtějí nějak identifikovat.
Proč má své kořeny právě v Americe?
Minimalismus není jen otázkou Spojených států, uvedu příklad Michaela Nymana ve Velké Británii. V hudebním světě je ale silně svázán s americkým skladatelem Philipem Glassem, který jako mladý odjel studovat do Paříže, kde se seznámil s Ravim Šankarem (legendární hráč na indický sitár, pozn. red.). Přivydělával si tím, že mu pomáhal s nahrávkami a aranžoval jeho skladby. A právě tehdy ho začala přitahovat a ovlivňovat indická hudba. Spojené státy mají také určitou tradici „nekonvenčních lidí“, kteří jdou cíleně proti proudu. Pamatuji se na svá léta v New Yorku, kde jsem měl možnost spolupracovat s Pierrem Boulezem, Lucianem Beriem a Brunem Madernou. Horečně jsme zkoušeli jejich náročné, extrémně rytmické a v mnoha ohledech složité skladby, až jednoho dne kdosi otevřel dveře a oznámil: „Nějaký skladatel v Kalifornii napsal skladbu in C.“ Neumíte si představit ten šok! Jak si toto vůbec mohl někdo v 60. letech 20. století dovolit!
O jaké dílo šlo?
Terry Riley: In C. Velice důležitá skladba, řekl bych až přelomová pro celé tonální hnutí. Myslím, že byla uvedena i v Praze, a není to moc dávno. V roce 1964, kdy skladba vznikla, jsem byl ještě studentem. Tenkrát způsobila úplné pozdvižení. V roce 2014 organizoval Kronos Quartet úžasný koncert v Carnegie Hall k padesátému výročí jejího vzniku a požádal mne, abych v tomto projektu zaujal pozici jakéhosi „hudebního koordinátora“, tedy člověka, který určuje, kdo, kdy a co bude hrát. Tehdy se na jednom pódiu sešli naprosto neuvěřitelní umělci – Kronos Quartet, Steve Reich a další, a já jsem byl na scéně a všechny tyto úžasné lidi jsem řídil!
Jaký je váš postoj k tonální hudbě?
Miluji jak tonální hudbu, tak Luciana Beria. Jsem velmi šťastný, že jako člověk žijící ve 20. a 21. století mám tuto úžasnou možnost užívat si obojí. Existuje mnoho skvělé hudby jak od skladatelů, kteří nemohou tonalitu vystát, tak od těch, kteří píší tonálně. Osobně si ale z pozice dirigenta vaši otázku nepokládám, tu si musí sám v sobě vyřešit především skladatel. Ten hledá klíč k vyjádření svých myšlenek, k nalezení svého jazyka. Vybavuje se mi hezká vzpomínka na Luciana Beria. Tehdy byl dramaturgem koncertů Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a pozval mě jako hostujícího dirigenta. Mluvili jsme o programu, zařadili jsme skladby Bruno Maderny, Goffreda Petrassiho, který byl Beriovým učitelem. Nechtěl mít na programu nějaká vyloženě rezonující, zvučná jména, ale vybrat skutečně zajímavé kousky od několika málo skladatelů. A najednou mi řekl: „Rád bych také zahrál nějakou skladbu od toho skladatele, kterému ani za mák nerozumím.“ A já jsem odvětil: „Myslíte Philipa Glasse?“ „Ano, ano! To je přesně on!“ zvolal. Myslím, že jde o výborný příklad. Sice nerozuměl Glassově hudbě, ale věděl, že se lidem líbí a že je důležité tuto hudbu nepřehlížet. Když jsem dirigoval světovou premiéru Philipovy Páté symfonie na Salcburském festivalu, ptali se na tiskové konferenci tehdejšího ředitele Gerarda Mortiera, který symfonii pro festival objednal, jaký je jeho názor na Philipa Glasse a na jeho hudbu. A on řekl: „Nebudu jeho hudbu soudit, ale řeknu, že si současný hudební svět nedovedu bez Philipa Glasse představit.“
Říkáte tedy, že skladatele nesoudíte. Někde pro vás ale musí ležet hranice kvalitní hudby?
V zásadě očekávám od autorů dovednosti a porozumění, jak hudbu psát a co si lze dovolit směrem k nástrojům. Nemám rád, když hudbě chybí zvukový záměr, když přesně nevím, co po mně skladatel žádá a co mám z orchestru vlastně dostat. Orchestr je nejúžasnější „dopravní prostředek“ západní hudby a já jsem opravdu velmi šťastný, že i současní skladatelé pro něj stále dokážou psát kvalitní díla. A zároveň je skvělé, že hudebníci zvládnou zahrát výborně jak Brahmse, tak Janáčka nebo soudobého Glasse. Musíme tuto výhodu umět využít!
Jak byste popsal generaci amerických skladatelů Adamse, Glasse, Reicha? Z jakého prostředí vzešli?
Každý z velmi odlišného. Philip Glass měl tradiční hudební „background“, studoval v Paříži u Nadii Boulanger, a pak přišlo důležité setkání s Ravim Šankarem, které úplně otočilo směr jeho hudebního myšlení. Mnoho amerických skladatelů velmi ovlivnila právě asijská hudba, hudba „Pacifiku“ a její lidové živly. Colin McPhee psal úžasné skladby pro velký orchestr inspirované gamelanem (orchestr tradiční indonéské hudby, pozn. red.). Dále můžeme jmenovat Loua Silvera Harrissona, Johna Cage… Ti všichni opustili čistě evropské pojetí hudby a popasovali se s inspiračními zdroji world music.
Jak velký vliv měla na tuto generaci filmová hudba?
Ano, je důležité zmínit, že mnoho skladatelů z této generace se prosadilo i v této oblasti. Hudební historie amerického filmu začíná s Erichem Wolfgangem Korngoldem…
…brněnským rodákem…
(Usměje se.) … který udělal v Hollywoodu fantastickou kariéru. A byl schopný obsáhnout oba světy – klasický i filmový. Tato generace autorů dosáhla vrcholu po druhé světové válce, mimo jiné i díky tomu, že tenkrát bylo v Americe mnoho lidí, kteří utekli z Evropy před nacistickou okupací a našli zde práci ve filmovém průmyslu. Ale i mnoho amerických rodáků a opravdu skvělých „klasických“ skladatelů jako Aaron Copland nebo Virgil Thompson psalo dlouhá léta pro film, aniž by se jejich hudba stala podbízivější, nebo pozbyla na své hodnotě a vážnosti. Ale jisté byli v tomto směru vystaveni určité osobní analýze a určitým výzvám.
Na Pražském jaru propojujete rané, ne-li vůbec první významné orchestrální dílo Johna Adamse s poslední symfonií Philipa Glasse. Proč?
Na to mám velmi jednoduchou odpověď. Když jsem zahajoval své působení na postu šéfdirigenta Filharmonie Brno, byl jsem upřímně šokován tím, že se Johnovo Harmonielehre nikdy v České republice nehrálo. Takže před dvěma lety jsme toto nádherné dílo v Brně premiérovali a já jsem si řekl, že pokud budeme někdy hrát na Pražském jaru, tak si i Praha zaslouží ho slyšet. Za druhé John a Philip jsou moji dlouholetí kolegové a přátelé a John Adams navíc dirigoval světovou premiéru Glassovy Dvanácté symfonie, kterou uvedeme na Pražském jaru v české premiéře. Takže všechno do sebe výborně zapadá – tedy z mimohudebního hlediska. Hudebně jsou totiž tyto dvě skladby absolutně rozdílné. Není zde jediný podobný element, který byste mohli najít v obou dílech. Nemají opravdu vůbec nic společného až na fakt, že jejich autoři jsou kolegové a moji přátelé.
Jak jste se vlastně s Johnem Adamsem a Philipem Glassem seznámil?
S Johnem se známe spoustu let, žije v Kalifornii, kde jsem v 80. a 90. letech organizoval velmi prestižní festival soudobé hudby Cabrillo. Téměř dvacet let jsem byl jeho hudebním ředitelem a Johnovu hudbu jsem velice často uváděl. Když jsem odcházel, John po mně na dva roky tuto funkci převzal. Takže spolupracujeme mnoho let a známe se velice dobře. Co se týče Philipa Glasse, jsme si velmi blízcí nejen my dva, ale i celé naše rodiny. Velice často se vídáme, což je důležité i pro spolupráci v umělecké oblasti. Musím říci, že tato hluboká přátelství s mnoha soudobými skladateli ze mě dělají velmi šťastného člověka. Přestože jsem nikdy neopustil hudbu Beethovena, Mozarta, Mahlera, Brucknera, svůj dialog se žijícími skladateli si opravdu užívám.
Proč?
Protože s nimi mohu mluvit o hudbě. A stejné otázky, které pokládám Johnu Adamsovi, bych rád položil i Beethovenovi.
Třeba?
Proč určité hudební pasáže napsal určitým způsobem, proč při opakování určité části chce něco jinak, a já nerozumím jak, proč zvolil zrovna šestiosminový takt… Skladatel mi to buďto vysvětlí, nebo zjistíme, že ani on sám si problém neuvědomuje. Jsem si poměrně jistý, že v diskuzi s Beethovenem by to bylo stejné.
Co jste se od soudobých skladatelů naučil?
Když s nimi pracujete tak dlouho a máte k nim opravdu blízko, začnete rozumět, proč dělají věci určitým způsobem. A toto poznání vám velice pomáhá pochopit i skladatele minulých epoch. Zaznamenat zvuk je opravdu velmi těžké. Čím déle jste hudebníkem, tím více si uvědomujete, jak vás zápis omezuje. Navíc je nemožné zapsat úplně všechno. Jako skladatel musíte pochopit, že teprve hudebníci přetvářejí noty ve skutečnou hudbu. Hudba je živé umění. Skladatelé ji musí nějakým způsobem „dát na papír“ a pak ji nechat jít. Jako dítě, které se v momentě, kdy se za ním zavřou dveře domova, stává samostatnou bytostí.
Rozumím tedy správně, že spolupráce s žijícími autory změnila váš pohled na Beethovena, Mozarta, Brahmse?
Pomáhá mi je lépe pochopit.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že Glassova hudba prošla za léta vývojem, ale stále je to Philip Glass. Jak lze těmto slovům rozumět?
Úplně to stejné bych mohl říci o Haydnovi, který napsal přes sto symfonií, jež byly určené pro malý barokní orchestr a postupně i pro moderní orchestr doby Beethovena nebo Brahmse. Haydn zdokonalil formu, ale stále zůstal Haydnem. Určité prvky jeho myšlení vnímáte jak na začátku, tak na konci jeho tvorby. Osobní jazyk skladatele zůstává konzistentní. Napadá mne ještě příklad Igora Stravinského. Část jeho tvorby je typicky ruská, odráží ruskou lidovou tradici, část je seriální, kde aplikuje dvanáctitónový systém, ale ideově jde o stále stejného skladatele.
Opravdu? Upřímně, Stravinskij v Apollon Musagète nebo Oedipus Rex je pro mne úplně jiným skladatelem než ve Svěcení jara!
V tom s vámi nesouhlasím. K čemu bych to připodobnil? K vynikajícímu vínu, které jen přelijete do jiné láhve, nebo si ho dáte ke dvěma rozdílným pokrmům. Esence Stravinského je stále přítomna, pořad tam je jeho charakter. Pouze se změnil kontext. Dirigoval jsem spoustu Stravinského hudby, zvláště v tomto roce, kdy slavíme padesát let od jeho úmrtí, a můj názor vychází z mého opravdu hlubokého poznání jeho hudby.
Když už mluvíme o Stravinském, proč si myslíte, že se v 50. letech obrátil k seriální hudbě?
Protože si ji chtěl vyzkoušet, zajímala ho. Je to stejné, jako byste se zeptala Beethovena, proč napsal Velkou fugu.Protože mohl a využil zrovna tuto formu pro své osobní sdělení. Pravda, nedělal to velmi často, já ale vnímám takové výlety jako součást určitého kompozičního stylu. Stravinskij napsal tak ohromné množství skladeb! Potřeboval novou inspiraci. A tento směr mu připadal zajímavý.
Jaký byl vlastně vliv Stravinského, potažmo i Arnolda Schoenberga na americkou hudbu?
Někteří skladatelé byli oběma ovlivněni velmi silně. Řada z nich rovněž reagovala na hudební odkaz Charlese Ivese, jenž vycházel z díla J. S. Bacha, Brahmse a z americké lidové hudby. Když se Gustav Mahler seznámil s Ivesovou Třetí symfonií, našel v ní mnoho prvků společných s jeho chápáním hudby, a dokonce ji chtěl uvést v Evropě. To je jedna strana americké zkušenosti. Ale skladatelé jako Lou Harrison, Colin McPhee, Aaron Copland, John Cage, ti byli jasně zasaženi world music. Do toho se ještě přimíchala jazzová tradice a také migrační vlna, skladatelé jako Kurt Weill, který mimochodem ovlivnil americkou hudbu dost zásadním způsobem.
Dvanáctá symfonie Philipa Glasse je s vokálním sólem. Promlouvají k vám texty Davida Bowieho?
Pro mne je důležité, že s nimi rezonuje Philip. Osobně jsem se na jejich výběru nepodílel a ani jsem nezasahoval do způsobu, jakým je Philip Glass zhudebnil, byť jsme společně prací na této symfonii strávili hodně času. Po světové premiéře jsme ještě celý týden dělali revize a změny. Takže na verzi, kterou uslyšíte v Praze, jsem se nějakým způsobem kreativně podílel. Ale co se týče textů, nemám na ně vyhraněný názor. Zajímá mě, jak se s nimi hudebně pracuje, a jak jsem řekl, důležité je, že inspirovaly Philipa.
Jaký byl vlastně vztah Philipa Glasse a Davida Bowieho?
Velmi zajímavý a dlouholetý. Philip napsal tři symfonie, které jsou inspirovány Bowieho alby Low, Heroes a Lodger. První dvě čerpají z hudby Davida Bowieho a Briana Ena, poslední pracuje s Bowieho texty, které Philip zhudebnil svým vlastním způsobem. Myslím, že Dvanáctá symfonie „Lodger“ je jistou formou projevu respektu a uznání, které chtěl Philip vyjádřit, když David Bowie zemřel.
Sólového partu se zhostí hvězda afroamerické popové hudby Angélique Kidjo. Pokud vím, nebude to vaše první spolupráce, že?
Společně jsme uvedli rakouskou premiéru Three Yorùbá Songs, tři písně v jorubštině, které pro ni Philip Glass napsal, a já jsem si to opravdu velice užil. Chovám k Angélique Kidjo velký respekt, je úžasná umělkyně, která sice ve světě klasické hudby není zcela tradičním zjevem, nicméně je nesmírně hudebně vzdělaná, takže i v interakci s velkým orchestrem reaguje velice dobře.
O Dvanácté symfonii toho mnoho nevíme, zatím neexistuje nahrávka.
Ale bude, neboť koncert se živě streamuje!
Tak mne napadá, kolik Glassových symfonií jste vlastně premiéroval?
První, druhou, třetí, pátou, šestou, sedmou premiéroval Leonard Slatkin ve Washingtonu – já jsem dirigoval její evropskou premiéru, osmou, devátou, desátou, jedenáctou. Dvanáctou premiéroval John Adams s Losangeleskou filharmonií. Takže deset z dvanácti!
A z orchestrálních děl Johna Adamse?
John si diriguje spoustu svých skladeb sám, takže jsem sice dirigoval hodně jeho hudby, ale většinou v evropské premiéře. Adams se také přátelí s Michaelem Tilsonem Thomasem, který objednal mnoho jeho skladeb a poté je i sám dirigoval. Co se týče mě, většinou jsem jeho díla uvedl poprvé v dalších zemích, jako například Harmonielehrev České republice.
To je tak úžasná skladba!
Ano, úžasná. A já jsem byl skutečně šokován tím, že zde nikdy nebyla uvedena, a zároveň přešťasten, že ji mohu zahrát s Filharmonií Brno. Skutečně si myslím, že je to jedno z nejdůležitějších děl 20. a možná i 21. století. Nádherná, komplikovaná a na hraní velmi těžká kompozice, která vám to ale vrací plnými hrstmi. Pro mne velmi silná umělecká výpověď. John napsal spoustu skvělé hudby, ale konkrétně tuto skladbu mám opravdu velice rád.
Velice vám děkuji za zajímavý vhled do americké soudobé hudby. Byť výjimky určitě existují, troufám si tvrdit, že pro mnohé to byl výlet do neznáma.
Víte, česká hudba má sama o sobě velmi silnou tradici. Máte mnoho skvělých skladatelů. Takže nejste v pozici, že byste hledali „svou“ hudbu, vy už ji máte. Přesto stále existuje spousta skvělých skladeb, které stojí za to objevovat a uvádět. Zrovna Adamsova Harmonielehre a Glassova Dvanáctá symfonie jsou toho velmi dobrým příkladem.
Autor: Iva Nevoralová
Dennis Russell Davies
„Jako umělec jsem neuvěřitelně šťastný člověk. Mohu mnoha lidem pomoci cítit se lépe, přivádět na svět nová díla a vedu společensky velmi aktivní život,“ říká klavírista, dirigent a aktuálně šéfdirigent Filharmonie Brno a MDR-Sinfonieorchester v Lipsku Dennis Russell Davies. Rodák z amerického Ohia žije již přes třicet let v Evropě, kde jako šéfdirigent a hudební ředitel působil na celé řadě prestižních adres ve Stuttgartu, Bonnu, Linci a ve Vídni. Věnuje se jak hudbě symfonické, tak opeře, kde spolupracoval prakticky se všemi světovými operními domy, mezi jinými Metropolitní operou v New Yorku či Vídeňskou a Bavorskou státní operou. V roce 2013 otevřel nový operní dům v Linci světovou premiérou The Lost (Ztracený) Philipa Glasse a je také jedním z dirigentů, kteří dostali příležitost dirigovat na Wagnerově festivalu v Bayreuthu. Na poli symfonické hudby spolupracoval mimo jiné s Newyorskou a Berlínskou filharmonií a symfonickými orchestry v San Francisku, Bostonu a Chicagu. Na Pražské jaro přijede s Filharmonií Brno, jejímž šéfdirigentem je od roku 2018. Živý stream tohoto koncertu můžete sledovat na festival.cz.