Daniil Trifonov a jeho jiný vesmír

Den, ve kterém je klavírista Daniil Trifonov ochoten se se mnou setkat, není opravdu nic moc. Nacházím se v Berlíně na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz), které samo o sobě nevyvolává v člověku žádný optimismus. Je mrazivý a šedivý únorový den. Jeden z takových, jaké člověk cítil skoro na vlastní kůži v kině při kultovním filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Chladný luxus převládá i v hotelu, kde klavírista bydlí během svého hostování v Berlínské filharmonii. Když vejde do dveří a podá mi ruku, je jedna věc jasná. Ač jsme ve stejném časoprostoru, tak každý z nás kráčí jiným světem. On mne do svého vesmíru pustit nehodlá. Zazvoním, ale dveře zůstanou zavřeny. Zkusím okna, ale kryjí je těžké neprůhledné závěsy. Nezbývá než vylézt na střechu a pokoutně nakukovat dovnitř střešním okénkem. Něco vidím a slyším, ale to podstatné zůstává skryto. Pak se rozezní hudba a na malou chvíli se tajemné dveře pootevřou. Skrze hudbu mohu Trifonovův svět ochutnat, ale zůstat nesmím. Tajemné dveře se za okamžik zavřou a je konec. Takové bylo setkání s Daniilem Trifonovem.

Když vás pozoruji při hraní a když vás poslouchám, tak nabývám přesvědčení, že hudba pro vás zdaleka není jen prioritou číslo jedna. Cítím, že to pro vás je tak silný závazek, který lze srovnat například s povoláním k duchovnímu životu, jak jej cítí mnozí řeholní bratři a sestry. Dalo by se to tak vyjádřit? Jako povolání a úplné oddání se hudbě jakožto nejvyšší estetické kvalitě naší existence?

Možná bych nazval svou cestu spíš neustálým objevováním. Hudba mi pořád přináší tolik zajímavých podnětů, že nepřestávám zkoumat různé odstíny interpretace. Snažím se podívat na každé dílo z mnoha stran a užívám si to. Vždy, když pracuji na nějaké nové věci, tak se pokouším rozšířit na maximum potenciální vize a způsoby, jak danému dílu porozumět.
V některých případech to dovedu i do určitých extrémních poloh, abych později nalezl tu správnou rovnováhu.

Dá se při studování každého nového díla hovořit o určitém procesu zrání?

Nejprve porozumění, a pak zrání. Může se zdát, že existuje jen jediná správná cesta, jak určité dílo uchopit. Ale pak přijde koncertní pódium,
což je nesmírně nepředvídatelná a prchavá záležitost, která může vším totálně zamíchat. Přijdete s něčím, co jste si předem velmi pečlivě připravila jistým způsobem a máte v úmyslu to na pódiu zopakovat v absolutní shodě s vaší představou. Jenže najednou je všechno jinak, protože živý koncert přinese úplně novou situaci. Proto je dobré se soustředit i na zcela opačné
možnosti výkladu interpretace od té, která je vám vlastní. Přinese vám to na pódiu mnohem více svobody.

Stačí tedy nějaký spontánní impuls, který může všechno změnit a přinést úplně novou polohu interpretace?

Přesně tak. Proto není dobré příliš trvat na jednom konkrétním plánu. Takové lpění způsobí spoustu nervozity a může situaci velmi ztížit. Prostě je třeba pokorně přijmout skutečnost, že atmosféra na koncertě je v neustálé dynamice a já na její spontánní podněty budu také spontánně reagovat. Když předem integrujete rozmanitost interpretačních možností, tak se tím nesmírně osvobodíte pro tu chvíli, kdy jste s dílem na pódiu.

 

Když potkávám a poslouchám různé muzikanty, tak si jen tak pro sebe dělám takové cvičení. Snažím se pro každého z nich
najít nějaký trefný výraz či sousloví, které vystihuje osobnost toho daného člověka. Nejen z hudebního pohledu, ale jako celek. Pro Yuju Wang to byla „lehkost bytí“, pro Pierra-Laurenta Aimarda „úplná objektivita“. Když jsem poslouchala vašeho Chopina a Rachmaninova, přemýšlela jsem o vás a dívala se na různá vaše videa, snažila jsem se aspoň trochu pochopit ten váš úplně jiný vesmír a vystihnout to dvěma slovy. Došla jsem k tomu, že jste pro mě „absolutní oddanost“. Jedná se o oddanost hudbě jako nejvyšší a nejrelevantnější kvalitě ve vaší osobní hierarchii. A pojem „absolutní“ je zde myšlen v metafyzickém slova smyslu. Co vy na to?

Já bych si možná vystačil s jedním slovem – hledání. Ta nejdůležitější věc v mém směřování je právě hledání dání a objevování. Každý koncertní sál je jiný. Každý klavír je jiný. Emoce jsou pokaždé jiné. Nálada každého dne je jiná. Proto mám před koncertem určitý způsob přípravy, do kterého patří i ztišení a meditace. Několik posledních hodin před koncertem se
už plně koncentruji a dostávám se do jiné úrovně mysli, než je běžná realita. Pokaždé přitom objevuji a nacházím něco nového. Takže mě vystihují tato dvě slova. Hledat
a objevovat.

Po skončení rozhovoru mi Daniil Trifonov podává ruku a jeho pohled míří kamsi skrze mne. Vnímám to tak, že poskytování interview je pro něj nutné zlo, které je třeba přežít ve jménu hodnoty nejvyšší – hudby. Cítím skepsi a smutek. O hodinu později míjím tohoto zvláštního klavíristu v hotelovém lobby. Projde několik centimetrů ode mne, ale vůbec mě nevnímá. Jeho pohled je opět upřený někam do nehmotných struktur světa, kam my, obyčejní, nemáme přístup.

Autor: Magdalena Nováčková

Celý rozhovor najdete v dubnovém vydání časopisu Harmonie.

Daniil Trifonov vystoupí na Pražském jaru 15. května 2018 – více informací zde.