Bolest, ideologie, otevřenost a konec sebetrýzně

Georg Friedrich Haas rezidenčním skladatelem Prague Offspring

„Wow – tvůj profil je skvělý,“ napsal Georg Friedrich Haas neznámé dámě do messengeru seznamovací služby OkCupid. Zaujala ho její vlastní charakteristika jako “dobře vyvinuté černé kočky, zdroje neobvyklé duchovní potravy i rozechvělé květiny submisivity”. Mollena Williams zprávu dostala v roce 2013, kdy skladatel začal vyučovat kompozici na Columbia University v New Yorku, kam přešel ze stejné pozice ve švýcarské Basileji. Stěhoval se nejen kvůli změně místa, ale také do anonymity velkého města, kde našel životní partnerku a s ní také impuls, aby vyšel na veřejnost s do té doby potlačovanou a skrývanou pravdou o svém sexuálním životě. A také o svých předcích zapletených s nacistickým režimem. Velmi intimní informace by snad mohly v případě jakéhokoliv jiného skladatele vyznít nepatřičně. Hledání senzací a umělé vytváření souvislostí mezi osobním životem a uměleckou tvorbou patří spíš k podezřelým metodám takzvané popularizace hudby a zvyšování její atraktivity pro publikum. Snad nikdo na současné hudební scéně však netematizuje svůj osobní život s takovou vehemencí jako právě Haas. Z jeho sexuální preference i rodinné historie se stala veřejná záležitost a do přímé souvislosti s uměleckou tvorbou ji staví sám skladatel. Zápas s přijetím netradičních sexuálních praktik přirovnává Haas k boji s homosexualitou, kterou potlačovali Franz Schubert či Petr Iljič Čajkovskij. Zaměřit se jen na významná data Haasovy kariéry a hudební charakteristiku díla, by nebylo nic jiného než velké pokrytectví a zároveň omezenost. Podobně jako přehrávání not beze stopy zájmu o věci, které se za nimi skrývají.

Rodinné zázemí, hudební rodokmen

Haas se narodil před šedesáti devíti lety ve Štýrském Hradci v Rakousku, ale vyrůstal ve vesnici Tschagguns, která leží ve spolkové zemi Vorarlbersko. Nejzápadnější výběžek Rakouska přitahuje především lyžaře a ctitele alpské turistiky, ale Haas si v místě svého dětství vytvořil naprostý odpor k horám. Tvrdí, že v nich nejsou vidět pořádné východy ani západy Slunce a pro všechny cesty jsou k dispozici jen dva směry: do kopce a z kopce. To, co jiní vnímají jako krásu horské krajiny, Haase ubíjelo svou jednorozměrností: bylo by tedy zřejmě nemístné spojovat věčné putování nahoru a dolů s glissandy – ať už skutečnými nebo iluzivními –, která jsou pro Haasovu hudbu charakteristická. Jakkoliv skladatel připouští, že příroda je pro jeho tvorbu důležitá, na obsah jeho kompozic prý nemá žádný vliv. S Haasovým dětstvím se ale pojí také jedno ze dvou zásadních témat, které po svém odchodu do New Yorku otevřel: nacistická minulost jeho předků a domácí tyranie. „Myslel jsem, že je normální dostat třikrát denně výprask a nesmět u stolu promluvit bez vyzvání,“ svěřil se skladatel v říjnu 2016 v rozhovoru pro německý týdeník Die Zeit. Ve škole se dozvídal o hrůzách nacismu a zároveň si uvědomoval, že se na nich podíleli i jeho prarodiče. Týkalo se to zejména jeho dědečka, významného architekta Fritze Haase. Ke své rodině přitom skladatel samozřejmě lnul a rozpor, který malé dítě nemůže pochopit, držel pod pokličkou až do velmi zralého věku. Když psal Haas první zprávu své budoucí manželce, zmínil se také, že mluví anglicky se silným německým přízvukem. Jakkoli zde pouze upozorňoval na svoje jazykové vybavení, metaforicky lze jeho vyjádření vztáhnout i na hudbu. V tom případě by se však mělo spíš otočit: „Mluvím německy a používám při tom spoustou anglických slov.“ Haasův hudební jazyk vytváří oblouk mezi evropskou a americkou avantgardou 20. století. Patří k němu mikrointervalové experimenty Ivana Vyšněgradského i Aloise Háby, hudební mysticismus Giacinta Scelsiho a mikropolyfonie Györgyho Ligetiho, francouzští spektralisté s počítačovými analýzami zvuku i svérázný svět podomácku vyrobených nástrojů skladatele a tuláka Harryho Partche. Své místo by zde našel i Alexandr Skrjabin včetně analogií mezi hudbou a světlem, které Haas často zaznamenává i do partitur.

O Haasových hudebních východiscích hodně napovídají Drei Hommages (Tři pocty). Trojice skladeb z roku 1985 je určená pro jednoho klavíristu a dva klavíry naladěné s rozdílem jednoho čtvrttónu. Zatímco samotné obsazení zjevně vychází z Vyšněgradského, adresáty jednotlivých poct jsou György Ligeti, Josef Matthias Hauer a Steve Reich. V první poctě věnované Ligetimu vytváří Haas kompaktní zvuk rychle opakovaných akordů rozmlžených v mikrointervalech a malých rytmických posunech jednotlivých hlasů. Vzniká iluze plynulé proměny tónových výšek, která občas nakrátko vyústí do durového nebo mollového souzvuku. Hauer – dnes poněkud zapomenutý tvůrce dodekafonické hudby současně s Arnoldem Schönbergem a nezávisle na něm – inspiroval Haase ke kompozici sestávající z postupně se rozrůstajících a přeznívajících tónových řad. Poslední pocta určená Reichovi reflektuje jeho nejednoduše pohyblivou hudbu i její vnitřní souvislost se serialismem. Při sloučení všech tří poct dohromady, přičemž by se jejich prvky smísily, vzájemně umocnily a přetvořily do nové, unikátní kvality, by zřejmě bylo možné si vytvořit přibližnou představu o Haasově zralém stylu. Při zpětné analýze se souvislosti zdají být nepřeslechnutelné, v polovině 80. let by samozřejmě bylo nemožné něco takového reálně odhadnout. Všechny tři skladby navíc působí velmi racionálním dojmem a k Haasově pozdější emotivní působivosti mají ještě daleko.

Umělec a zvrhlík

Otevřenost, s níž skladatel přistoupil ke svému coming outu, vyvolala i řadu negativních reakcí. „Když je se svými výstřednostmi spokojený, ať si jich užije. Lepší by ale bylo poslouchat jeho hudbu bez takových asociací,“ poznamenal na Haasovu adresu deník Die Welt. Nechyběly ani invektivy, že si Haas jenom zvyšuje popularitu a zájem o svou osobu. Střízlivější hlasy ovšem rozumně připomínají, že se nejedná o problém Haasův, ale lidí okolo něj. V dokumentárním filmu The Artist & the Pervert (Umělec a zvrhlík) věnovaném Haasovu životu s Mollenou, skladatel mimo jiné říká: „Zjištění, že jsem dominantní, pro mě znamenalo problém. Jsem levicově orientovaný feminista a věci, po nichž jsem toužil, jdou z hlediska tradičního společenského života proti těmto postojům. Nebylo to pro mě jednoduché. Trvalo mi čtyřicet let, abych přijal vlastní sexualitu.“ V Molleně Haas našel manželku podle svých představ: neutíká komponovat do osamělé chaty jako v dobách své profesury v Basileji, ale pracuje doma. Zároveň s manželstvím však přišel také impuls k coming outu. „Ona mluví o sexuálních otázkách velmi otevřeně a jako její partner jsem se stal objektem veřejného zájmu automaticky,“ podotkl k Haas v rozhovoru pro server Van. Spekulace o tom, zda si Haas zveřejňováním svých intimit jen cíleně zvyšuje popularitu, zřejmě nikdy neutichnou. Faktem ovšem je, že kolem roku 2016, kdy se svým coming outem vyrukoval, už patřil zcela nesporně k nejpopulárnějším a nejvyhledávanějším autorům současné hudby. Měl za sebou řadu úspěšných děl včetně šesti oper a především: již od roku 2000 byla na světě jeho klíčová kompozice in vain, kterou v holešovickém DOXu vyvrcholí letošní ročník Prague Offspring.

In vain

„Všichni, kdo patří ke scéně současné hudby, považují in vain za jedno z mála již uznaných mistrovských děl pro 21. století,“ prohlásil dirigent Simon Rattle a dodal: „Jakmile z něj lidé slyší minutu, touží po pokračování.“ In vain účinkuje jako droga způsobující zvýšenou citlivost smyslů. Přes hodinu trvající kompozice složené pro Klangforum Wien má nejen brucknerovskou délku, ale také vznešenost a transcendentální rozměr. Nervózní pohyb mikropolyfonních složek přechází do kolísavých dronů, rovnoměrně temperované čtvrttóny a šestinotóny se střetávají s harfou naladěnou podle řady vyšších harmonických tónů. Haas složil in vain jako reakci na vzestup krajní pravice v Rakousku – ve volbách roku 1999 získala Strana svobodných vedená Jörgem Haiderem druhé místo. Haas k tomu podotkl, že repríza úvodu, která zní na konci in vain, nepředstavuje v tomto případě klasický prostředek, jak nechat původní téma rozkvést do krásy. Ve skutečnosti se jedná o bolestný návrat starého zla. Haidera i Haase pojí pošpiněná rodinná minulost v podobě předků, kteří se zapletli s nacismem mnohem víc, než bylo nutné k zachování existence. Osobní reflexe byla ovšem v případě politika a skladatele naprosto odlišná. Dnes již zesnulý Haider, jehož rodiče byli přesvědčení nacisté, měl blízko k neonacistům i popíračům holokaustu. Jeho účast v rakouské vládě vyvolala i mezinárodní diplomatické sankce. Haas v rozhovoru pro Die Zeit uvedl, že jeho dědeček udával gestapu židovské rodiny, které přišly prosit o jídlo. Podle skladatele určitě věděl, co dělá. Snad mu těch lidí bylo i líto, ale zákon pro něj byl přednější. Později si Haas uvědomil, že se při komponování chová stejně jako jeho dědeček: potlačuje sám sebe ve jménu zákona. Koncem 80. let minulého století začal dávat mnohem víc prostoru emocím a markantně proměnil svůj hudební jazyk.

Tradice, disonance a ztracený čas

Do stručné analýzy Haasova současného stylu se pustil dirigent Bas Wiegers, kterého publikum minulých ročníků Pražského jara poznalo v čele Klangfora Wien. „S Haasovou hudbou se mi často stane, že ztratím pojem o čase,“ vysvětloval Wiegers ve svém podcastu The Treasure Hunts, právě když zkoušel Haasovu novou operu Sycorax na motivy Shakespearovy Bouře: premiéra díla se konala v září 2022 ve švýcarském Bernu. Dirigent se poté ponořil hlouběji do skladatelova způsobu práce: „Haas pracuje s různými systémy ladění. Zjednodušeně řečeno využívá tři možnosti: první z nich je tradiční západní ladění. Druhou představují neexistující systémy, něco jako mikrointervalová mlha či clustery, které nemají s temperovaným laděním žádnou souvislost. Třetí možnost tvoří akordy a melodie vytvořené z alikvotních tónů. Haas s jejich pomocí vytváří novou rovnováhu: léčivou harmonii a ideální rezonanci.“ V opeře Sycorax souvisí tradiční harmonie a disonance výhradně s Prosperovou vládou a jejím rozvratem. Rezonance alikvotních souzvuků reprezentují magický svět ostrova a smíření: s postupujícím časem jsou tyto souvislosti stále zřetelnější. V Haasově hudbě je nutné číst i tímto způsobem: jeho skladby obvykle představují zaujaté vyjádření významů a postojů. Pro Haase platí v nejvyšší možné míře, že nejsou důležité jen noty, ale také kontext, v němž byly napsány. Je posedlý vytvářením nových světů, zajímají ho zejména temné stránky emocí – ty nakonec dominují i skladbě Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl… (Wer, wenn ich schriee, hörte mich…), kterou Pražské jaro uvede o den dřív, 26. května. Kompozice, jejíž název cituje sbírku Elegie z Duina od německého básníka Reinera Marii Rilkeho, je určená pro ansámbl a sólistu na bicí. Ten může hrát kromě konvenčních nástrojů také na řadu kovových předmětů podle vlastního uvážení. Na festival tím pronikne nejen vynalézavý duch Harryho Partche, ale také aktuální a diskutované téma recyklace či udržitelnosti.

Georg Friedrich Haas se narodil 16. srpna 1953 v Grazu. Na tamní univerzitě studoval kompozici u Gösty Neuwirtha a Ivana Eröda, později ve Vídni u Friedricha Cerhy, s nímž se také blízce přátelil. Roku 1996 měla v Bregenzu premiéru jeho komorní opera Nacht (Noc), za niž obdržel Cenu Ernsta Krenka. V roce 2000 zaznamenal vedle in vain mimořádný úspěch také Houslový koncert. V současné době je Haas autorem devíti oper, jedenácti smyčcových kvartetů a řady dalších orchestrálních i komorních skladeb. Své manželce věnoval 3 Stücke für Mollena pro sbor a komorní orchestr, ona sama je protagonistkou kompozice Hyena pro sólový hlas a komorní orchestr. V současné době Haas žije a pracuje v New Yorku.

Boris Klepal