KLAUS MÄKELÄ – EXPERIMENTY A STRHUJÍCÍ HUDEBNÍ OKAMŽIKY

Autor: Aksel Tollåli, Oslo

Poprvé jsem Klause Mäkelu viděl dirigovat nikoliv v Oslu, ale ve Stockholmu. Byl jsem zde v roce 2019, abych napsal o festivalu Baltské moře, kde Mäkelä dirigoval Symfonický orchestr švédského rozhlasu. Mäkelä, kterému tehdy bylo 23 let, byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem orchestru o dva roky předtím, přičemž se tak stal nejmladším dirigentem orchestru vůbec. V roce 2018 byl tehdy 22letý Mäkelä jmenován hlavním dirigentem Filharmonie v Oslu po ruském dirigentovi Vasiliji Petrenkovi. Před tímto překvapivým oznámením orchestr dirigoval pouze při jediném koncertu.

S velkým nadšením jsem se tehdy usadil v Berwaldhallenu, koncertním sále Švédského rozhlasu, abych si poslechl rozmanitý výběr z děl složených na počátku 20. století: Zemlinského opojně velikášskou Malou mořskou vílu, následovanou Blochovým naléhavě strohým Schelomem a Debussyho hravým Mořem. Byl jsem uchvácen zejména Mäkeläho prací se zvukem, způsobem, jakým elegantně utvářel orchestrální pompéznost Malé mořské víly a jakým se mu podařilo dosáhnout v lyrickém závěru lehkosti přednesu.

Vzájemné poznávání

Něco na těch finských dirigentech bude. Na zemi, jež má něco málo přes pět milionů obyvatel, je Finsko překvapivě dobře reprezentováno v čele orchestrů v Evropě a Americe. Čtyři ze sedmnácti hlavních dirigentů Filharmonie Oslo byli Finové, počínaje jeho prvním hudebním ředitelem Georgem Schnéevoigtem (1919–1921), který tuto pozici sdílel s Norem Johanem Halvorsenem a Polákem Ignazem Neumarkem. V pozdějších letech tuto funkci zastávali také Okko Kamu (1975–1979) a Jukka-Pekka Saraste (2006–2013). Saraste pak byl při svém odchodu jmenován čestným dirigentem orchestru. Existuje mnoho důvodů pro finskou dominanci ve světě klasické hudby, jedním z hlavních je nárůst profesionálních orchestrů v zemi. Podle Finské asociace symfonických orchestrů je zde kromě 14 profesionálních symfonických orchestrů ještě 16 menších profesionálních souborů. Nápomocný je i systém výuky hudby. V neposlední řadě je nutné zmínit i dirigenta a učitele Jormu Panulu, který vyučoval několik generací finských dirigentů včetně Esy-Pekky Salonena, Dalie Stasevské, Mikka Francka, Osma Vänskeho a Klause Mäkeläho.

Když se stal hlavním dirigentem v Oslu, měl teprve 24letý Mäkelä již velké zkušenosti jako hudebník – violoncellista i jako dirigent. Přesto jeho dirigentské začátky nebyly v Oslu lehké, protože orchestr převzal jen několik měsíců po začátku pandemie Covid-19. Oslo, stejně jako zbytek Norska, mělo strávit další rok a půl v lockdownech, s přísnými omezeními ohledně pořádání představení a velikosti publika. Jeho první koncert ve funkci hudebního ředitele v srpnu 2020 proběhl v Koncertním domě v Oslu před asi dvé sté členným publikem v koncertním sále pro 1400 osob.

Mäkelä i orchestr však měli i nadále spoustu práce. Kromě série video představení, která byla zpřístupněna veřejnosti, nahráli pro Decca Classics všechny Sibeliovy symfonie a symfonickou báseň Tapiola z jeho pozdního období. Poznat Mäkeläho, přinejmenším naživo v koncertním sále, trvalo publiku Osla poněkud déle. Většina jeho první sezóny, stejně tak jako velké části té druhé, musely být zrušeny z důvodu covidových omezení. V průběhu jeho třetí sezóny, kdy již došlo ke zrušení všech omezení, se ukázalo, že Mäkelä je oblíbený jak u samotného orchestru, tak u publika. Mohli bychom poukázat na řadu možných důvodů této popularity. Lze tvrdit, že absence veřejných představení během jeho prvních sezón v Oslu Mäkelämu umožnila vytvořit si s orchestrem vztah mimo doslech publika i kritiků. Rozhodně to vypadá, že je důkladně obeznámen se silnými i slabými stránkami orchestru, a na oplátku orchestr hraje pod jeho vedením neobyčejně dobře. Pravidelně se mu daří zvládnout nedokonalou akustiku koncertní síně v Oslu, čehož jiní dirigenti dosahují jen vzácně.

Poznávání (ne)známého

Jednou z prvních věcí, které mě na Mäkeläm zaujaly, byla jeho ochota experimentovat. Ani při přednesu známého repertoáru se nebojí riskovat, a to i za cenu toho, že ne vždy uspěje. Novým a neotřelým způsobem protahuje či mění fráze a přesunuje celé skupiny hudebních nástrojů, aby určitým způsobem změnil zvuk souboru. V ideálním případě pak toto hudební bádání prezentuje skladbu ve zcela novém světle, které mnoho odhaluje; a i když se mu to nepodaří, vždy zůstává provedení zajímavé. Charakteristický zvuk orchestru tvoří Mäkelä s dychtivou zvědavostí. To prokázal triumfálním nastudováním Mahlerovy Symfonie č. 1, která zahájila sezónu 2020/2021 a byla jediným veřejným koncertem Mäkeläho v Oslu v této sezóně. Její úvodní věty Mäkelä prodchnul téměř naivním optimismem a bezmeznou blažeností, než orchestr i publikum neočekávaně prudce uvrhl do zoufalství čtvrté věty. Následovala pozoruhodně vzrušující orchestrální bitva zakončená krátce trvajícím okamžikem triumfu vyjádřeným prostřednictvím lítých smyčců doprovázených stálým zvukem lesních rohů, který dal na chvíli zapomenout na nemilosrdné skutečnosti vnějšího světa.

Mäkeläm vybraný program je pozoruhodně rozmanitý, obsahuje neočekávané kombinace skladeb často z velmi odlišných časových období. Program z nynější sezóny staví Stravinského Momentum pro Gesualdo di Venosa a Straussovo Z Itálie proti houslovému koncertu Pietra Locatelliho a Gesualdovým motetům zazpívaným Norským sborem sólistů (Norwegian Soloist Choir). Mým osobním favoritem ze sezóny 2020/2021, která byla bohužel zrušena, byl program, kde byly spárovány barvité Métaboles Henriho Dutilleuxe a skličující Metacosmos Anny Thorvaldsdottirové s neméně zajímavou kombinací Ravelova La Valse a Na krásném modrém Dunaji Johanna Strausse mladšího. Hudba, kterou si Mäkelä do programu vybral, je směsicí obecně uznávaných děl a méně známých skladeb včetně několika opravdových rarit. Mäkelä se nesnaží o hudební revoluci, ale o postupné prohloubení klasického orchestrálního repertoáru.

Moderní hudba hraje v jeho programu, v němž se častěji objevují skladby z konce 20. a z 21. století, velkou roli. To odráží posun v přístupu orchestru i publika, který probíhal několik posledních desetiletí. Mäkelä opakovaně mluvil o důležitosti zařazování nové hudby do programu, aby došlo k oživení klasické hudební scény, která se může snadno stát staromódní a samolibou. Mäkeläho výběr repertoáru též tíhne ke zvýraznění silných stránek jeho orchestru. V posledních desetiletích se těžiště repertoáru Filharmonie Oslo posunulo k dílům první poloviny 20. století, což můžeme vysledovat až k působení Marisse Jansonse (1979–2002), pod jehož vedením si orchestr udělal jméno uváděním hudby Mahlera a Čajkovského. Ústřední význam Mahlera přetrval především pod taktovkou Sarasteho a Mäkeläho předchůdce Vasilije Petrenka, který prosazoval také hudbu Skrjabina a Šostakoviče. Přestože podobný vývoj lze sledovat v orchestrech po celém světě, Filharmonie Oslo tíhne k hraní okázalých orchestrálních partitur. Vypadá to, že pod taktovkou Mäkeläho se rozsah repertoáru rozšiřuje, ačkoliv význam Mahlera zůstává nadále nezpochybnitelný. I přesto se skladatelům jako Bartók a Sibelius dostává větší a systematické pozornosti, což dokazuje i rozhodnutí zařadit v první Mäkeläho sezóně na program kompletní Sibeliův symfonický cyklus i jeho následující nahrání na CD po tom, co byla celá sezóna zrušena.

Elegantní zdrženlivost a symfonická zemětřesení

Dalším, zřejmě nejvýznamnějším, důvodem pro Mäkeläho oblíbenost v Oslu je samotný způsob jeho dirigování. Rozmanitý program sám o sobě nestačí, pokud jeho přednes postrádá přesvědčivost a zajímavost. Mäkelä naštěstí s velkým přesvědčením diriguje, a i v případě, že nesouhlasím s jeho uměleckými rozhodnutími, jeho interpretace mne vždy vybídne k zamyšlení. Mäkeläho dirigování vykazuje přirozenou muzikálnost a vyznačuje se nenápadnou elegancí a pečlivě rozváženými pohyby často připomínajícími tanec. V Mäkeläho dirigování nacházím velkou otevřenost. U svých hudebníků vítá oddanost vystoupení, ale zároveň si udržuje potřebnou autoritu. Má cit pro tvorbu hudebních okamžiků. Vždy zcela ponořený v hudbě, kterou právě tvoří, formováním jednotlivých frází a sekcí dosahuje strhujících výsledků. Tento drsný přístup mu při vytváření hudby umožňuje úžasnou spontánnost, avšak někdy při něm ztrácí z očí celkovou podobu skladby. Tuto chybějící formální soudržnost však ve velké míře vynahrazují strhující pasáže. Způsob Mäkeläho dirigování je úsporný a vyúsťuje ve velmi precizní hru orchestru, ale zároveň mu dovoluje naplno uvolnit nespoutanost zvuku.

L’Orchestre de Paris en répétition générale dirigé par Klaus Makela le 09 juillet 2020. Philharmonie de Paris.

Úvodní část nedávno uvedené Mahlerovy Symfonie č. 5 představovala učiněné symfonické zemětřesení. Stále mi připadá pozoruhodné, jak dokáže dirigent jako Mäkelä přimět orchestr, aby hrál jako jedno tělo, a to, že mu ještě nebylo třicet let, činí tento fakt ještě neuvěřitelnějším. Zdá se, že Klaus Mäkelä se svými angažmá v Oslu a Paříži a nadcházejícím angažmá s orchestrem Concertgebouw v Amsterodamu je připraven podmanit si svět klasické hudby. I nyní se prezentuje jako vnímavý hudebník, který se nebojí riskovat i za cenu toho, že ne vždy uspěje. Mäkeläho umělecké a hudební ambice poukazují na dirigenta s neuvěřitelným potenciálem. Vzhledem k tomu, čeho již Mäkelä dosáhl, nemohu jinak než vyhlížet budoucnost s nadšením.