Závěrečný koncert

Slovo k programu

Symfonie GUSTAVA MAHLERA (1860–1911) stojí na pomezí tzv. programní a absolutní hudby, dvou proudů, charakterizujících v 19. století tvorbu pro orchestr. Velkým kompozičním vzorem zůstal Ludwig van Beethoven jako mistr hudební struktury a pod vlivem literatury, filozofie a dalších oblastí poznávání pronikaly do hudby nové námětové sféry. Symfonii č. 3 komponoval Mahler mezi roky 1892–1896. Její části nesly původně programní názvy, celá symfonie se měla jmenovat „Radostná věda“ podle stejnojmenného spisu Friedricha Nietzscheho. První věta „Pan se probouzí. Léto přichází do země“ byla oslavou oživené přírody, druhá se jmenovala „Co mi vyprávějí květiny na louce“, třetí „Co mi vyprávějí zvířata v lese“, čtvrtá věta nesla původně název „Co mi vypráví člověk“, následující „Co mi vyprávějí andělé“ a závěrečné adagio neslo název „Co mi vypráví láska“. Mahler později od názvů vět ustoupil, avšak nezapomnělo se na ně a programní podtext symfonii zůstal.

Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“ je programní skladba. V Beethovenově době už nebyla taková díla výjimkou, skladeb s názvy, vztahujícími se k přírodním jevům či událostem, nalezneme řadu. Beethovenova inovace spočívala v tom, jakým způsobem skloubil mimohudební „obsah“ s cyklickou symfonickou formou. Skladatel přidělil dílu také podtitul „Erinnerung an das Landleben“ (Vzpomínka na život na venkově). Připojením poznámky „mehr Ausdruck der Empfindung als Malerei“ (spíše výraz citu než ilustrace) však zároveň vyslovil přání, aby se jeho hudbě nepodsouval „příběh“. Přesto nelze pominout konkrétní příklady tónomalby – líčení bouře ve čtvrté větě či jasně identifikovatelné ptačí hlasy, které dovolují do hudby vkládat vlastní představy. Pastorální symfonií vytvořil Beethoven sled žánrových obrázků. Pěti větami místo obvyklých čtyř se formou přiblížil struktuře antického dramatu o pěti dějstvích; symfonie se později stala modelem Hectoru Berliozovi pro jeho Fantastickou symfonii, a samozřejmě – včetně mimohudební složky – Gustavu Mahlerovi.

Beethovenova doba vnímala symfonii jako drama a Beethovenova symfonická tvorba takové vnímání stvrzovala strukturou, zpracováním tematického materiálu a vnitřní soudržností. Carl Friedrich August Mosengeil (1773–1839) z Meiningenu, který vešel do dějin hlavně jako jeden z tvůrců těsnopisu, působil také jako literát a po vydání Pastorální symfonie tiskem roku 1809 napsal nadšený článek, v němž označuje Beethovena důsledně jako básníka a jednotlivé věty jako dějství hry. Píše, že Beethovenovy hudební obrazy se od obvyklých liší jako „idealizovaná malba krajináře od obyčejného ilustrátora“. V první větě je „Beethoven, nad jehož obtížnými skladbami jindy váhají i zkušení hudebníci, snadný a pochopitelný, prostý a dětský“. V druhé větě básník Beethoven odpočívá u potoka – takto je později skladatel zpodobněn na známé litografii. Ke třetí větě píše Mosengeil, že dosud nikdo nezobrazil nevyumělkovanou přírodu lépe. Čtvrtá věta tvoří k ostatním větám kontrast svou harmonickou nestabilitou, v celé skladbě tak má charakter jakéhosi sonátového provedení, jehož podstatou je modulační práce. V ní přirovnal Mosengeil hudebního dramatika Beethovena k Shakespearovi. A konečně poté, co se bouře přehnala, přichází oblíbený obraz pastýřské idyly, který v posluchači zanechává „nezapomenutelný dojem vyvolávající téměř touhu po domově“. Mosengeilův slovní doprovod k symfonii nebyl jediný z těch, které pod vlivem Beethovenovy hudby vznikaly, nijak výrazně se však od jeho popisu nelišily a dodnes se s ním lze ztotožnit.

Vlasta Reittererová

Petr Nekoranec

Tenorista patří na mezinárodní koncertní a operní scéně k nejvýraznějším pěvcům mladé generace. V letech 2014–2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí, včetně titulních postav v operách Hrabě Ory Rossiniho a Albert Herring Benjamina Brittena. Za ztvárnění role Alberta Herringa mu byla udělena Bavorská umělecká cena. Je také držitelem ocenění Classic Prague Awards 2017 v kategorii „Talent roku“. Po dva roky (2016–2018) byl jako první Čech frekventantem významného projektu Lindemann Young Artist Development Program newyorské Metropolitní opery. V letech 2018–2020 působil jako sólista ve Státní opeře Stuttgart, kde se představil mimo jiné jako hrabě Almaviva (Lazebník sevillský), Don Ramiro (Popelka) a Ernesto (Don Pasquale).

I do Nekorancovy naplánované bohaté sezony 2020/2021 zasáhla pandemie a řada jeho uměleckých závazků byla odložena na příznivější dobu. Patří k nim například turné s Cecilií Bartoli, hostování na Beethovenově festivalu ve Varšavě, koncerty na Slovensku. V nejbližší době vystoupí na zahajovacím koncertu festivalu Smetanova Litomyšl a na červnovém open air koncertu České filharmonie. V příští sezoně 2021/2022 se vrací do Markraběcího operního domu na Bayreuthském barokním operním festivalu, kde opět ztvární roli Aspranda v Porporově opeře Carlo il Calvo. Čekají jej debuty v pražském Národním divadle (Almaviva v Lazebníku sevillském a Ferrando v Così fan tutte), v Národním divadle Brno bude zpívat Tamina (Kouzelná flétna) a v Théâtre du Capitole v Toulouse opět hraběte Almavivu. Na jaře 2022 bude hostovat na stuttgartské operní scéně v roli Jurodivého v Musorgského Borisi Godunovi.