Zpět na program

Apollon, vůdce Múz

Koncert se uskuteční s obecenstvem v sále.

Vstupenky si můžete zakoupit již nyní. Podmínky účasti naleznete zde.

Zakoupili jste vstupenky již dříve?

Byl Vám odeslán email s novou vstupenkou a instrukcemi. V případě dotazů kontaktujte zákaznickou linku na čísle 461 049 232.

Koncert bude zároveň přímým přenosem vysílán na festivalovém webu.

Program

  • Igor Stravinskij: Apollon Musagète
  • Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klarinet a orchestr A dur KV 622
  • Francis Poulenc: Sinfonietta

Interpreti

  • PKF – Prague Philharmonia
  • Emmanuel Villaume - dirigent
  • Jörg Widmann - klarinet

Cena

350 - 900
31 5 2021
Pondělí 20.00

Sledovat

Koncert se koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.

Jeden z nejzázračnějších plodů lidského ducha

Klasicismus a neoklasicismus – tak by mohl znít podtitul koncertu kombinujícího Koncert pro klarinet a orchestr A dur Wolfganga Amadea Mozarta a dvou klasiků 20. století, Francise Poulenca a Igora Stravinského, od jehož úmrtí uplyne na jaře 50 let. „Jeho tvorbu si v různých kontextech budeme připomínat během celého festivalu,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor. Program svede dohromady rezidenčního umělce Pražského jara, německého klarinetistu a skladatele Jörga Widmanna, s předním domácím orchestrem PKF – Prague Philharmonia a jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. „Mozartova hudba silně ovlivnila další dvě díla na programu,“ říká Villaume. „Jeho klarinetový koncert se s prostotou a půvabem hluboce dotýká lidské duše. Je to jeho poslední koncert, jediný, který napsal pro svůj oblíbený nástroj. S vědomím risku, že se dopouštím nadsázky, mohu říci, že je to jeden z nejzázračnějších plodů lidského ducha,“ dodává. „Hrát v Praze hudbu jednoho ze ‚světců města‘ je pro mě něco zcela mimořádného,“ svěřuje se Jörg Widmann.

Emmanuel Villaume
Photo: Marco Borggreve
Igor Stravinsky

Návrat k melodii se mi zdál nezbytný

Balet o dvou obrazech Apollon musagète vznikl v roce 1928 na objednávku americké mecenášky Elizabeth Sprague Coolidge pro hudební festival pořádaný Kongresovou knihovnou ve Washingtonu. Igor Stravinskij (1882–1971) v něm rozvinul svou poetiku neočekávaným směrem, když obrátil pozornost k oživení dosud opomíjeného melodického principu v dokonale čisté neoklasicistní stylizaci. Instrumentální melodie se neřídí artikulací řeči ani rytmem dechu, jeho originální melodická invence v monotematických variacích dokládá mimořádný přetvářecí smysl, který je srovnatelný snad jen s Mozartem. Apollon je můj největší krok směrem k polyfonnímu slohu dlouhých linií,“ poznamenal o tom ve své Hudební poetice Stravinskij. „Návrat k melodii se mi zdál nezbytný. Vždyť je to veliká radost, ponořit se do nádherného a mnohobarevného souzvuku strun a nasytit jím i nejdrobnější částice polyfonické tkáně!“

Námět baletu z řecké mytologie je alegorický: Apollon, vůdce Múz, každé z nich vybírá jedno z umění. Stravinskij si vybral tři Múzy pro hudbu a choreografické umění nejvýznačnější. Kalliopé, přijímající od Apollona pisadlo a desky, zosobňuje rytmickou poezii, Polyhymnie s prstem na ústech mimiku. Terpsichoré, spojující v sobě básnické rytmy s výmluvností pohybu, zjevuje lidem tanec, proto zaujímá mezi Múzami čestné místo vedle Apollona. V prvním obrazu se líčí Apollonovo narození. Po řadě alegorických tanců, uspořádaných v tradičním slohu klasického baletu (pas d’action, pas de deux, variace a coda), Apollon vede Múzy s Terpsichorou v čele v závěrečné Apoteóze na Parnas, jejich věčné sídlo. Přestože je námětem baletu oslava tance, Stravinského dílo od své americké (27. 4.) i evropské (12. 6.) premiéry v roce 1928 zaujalo trvalé místo především na koncertním pódiu. „Apollon je Stravinského husarským kouskem,“ říká Villaume, „I když je zaobalen do odkazů na francouzskou barokní a klasickou baletní hudbu, vyvolává zvláštní a magický dojem relevantní, i když vzdálené modernosti.“ 

Prubířský kámen skutečných mistrů

Spolu s Klarinetovým kvintetem A dur K 581, který Jörg Widmann zahraje v rámci své rezidence na Pražském jaru 22. května, se Koncert pro klarinet a orchestr A dur KV 622 Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) brzy stal základním a neopomenutelným dílem klarinetového repertoáru, přestože je jedním z vůbec prvních koncertů pro tento nástroj, a dokonce je možné, že byl zamýšlen pro basetový roh, altový klarinet. Vznikl na přání Mozartova přítele, klarinetisty Antona Stadlera, který koncert premiéroval v Praze 16. října 1791. Známé klasicistní dílo s romantickým nádechem pro nástroj, který měl Mozart ze všech nejraději, svým intimním pojetím jemně akcentujícím předjímání prvků romantické hudby v Adagiu a půvabnou hravostí i dobře skrytou vnitřní dramatičností v krajních větách, nepřestalo být prubířským kamenem skutečných mistrů tohoto nástroje.

Joerg Widmann
Photo: Marco Borggreve
Francis Poulenc

Francouzský šarm

Když se v Londýně roce 1948 pod taktovkou Rogera Désormièra (1898–1963) v čele BBC Symphony Orchestra poprvé a s velkým ohlasem rozezněla Poulencova Sinfonietta, její půvabná, francouzsky šarmantní hudba naplněná tanečními rytmy ještě více posílila jeho mezinárodní reputaci a přinesla autorovi velký úspěch i na koncertním turné po Spojených státech. Sinfonietta je jediné symfonické dílo, které Francis Poulenc (1899–1963), člen slavné pařížské Šestky (Les Six), vytvořil. Ovšem až po dlouhém naléhání přátel, aby je potěšil. Má čtyři věty: Allegro con fuoco, Molto vivace, Andante cantabile a Très vite et très gai (velmi živě a hodně vesele). V hudbě převažuje radostná nálada, francouzský šarm a Poulencova košatá melodika, kterou už kdysi u začínajícího skladatele obdivoval Maurice Ravel. Ani Poulenc zdaleka není jednostranný žertéř. Podobně jako Mozart, k němuž má v mnoha ohledech blízko, dokáže dokonale skrývat vnitřní drama, které jen tu a tam démonicky probleskne na povrch jako v agresívních momentech úvodního Allegra jeho Sinfonietty a v závěru Scherza, nebo provází teskné linie Adagia. „I když Poulencova Sinfonietta vznikla jako pocta Mozartovi a Haydnovi, pomrkává po neoklasickém stylu Stravinského,“ říká dirigent večera Emmanuel Villaume. „Příčí se škatulkám. Ze všeho, co Poulenc napsal, se nejvíce přiblížila symfonii. Je plná  (občas dokonce i neuctivého) humoru. Má v sobě ty nejkrásnější barvy a melodie, jaké tento zázračný skladatel, milovaný pro svůj jedinečný a přívětivý hlas, napsal. Je to klenot čiré, radostné, geniální a mladistvé štědrosti,“ dodává.

Ve Francii bylo toto jediné Poulencovo symfonické dílo přijato odbornou veřejností jako tvůrčí nezdar, údajně kvůli banální melodice, eklektické harmonii a autorově frapantní neschopnosti zvládnout symfonickou formu. Pro skladatele vždycky bylo nejdůležitější přijetí jeho hudby přáteli a obecenstvem, pro které komponoval, a to bylo stejně vřelé i doma ve Francii, proto kritikům obratem vzkázal: „Nerozebírejte mou hudbu, milujte ji!“

Emmanuel Villaume
Photo: Marco Borggreve

Emmanuel Villaume

Emmanuel Villaume je od sezóny 2015/2016 šéfdirigentem a hudebním ředitelem orchestru PKF – Prague Philharmonia a na podzim roku 2020 zahájí svou v pořadí již osmou sezónu jako hudební ředitel Opery v Dallasu. Společně s německou sopranistkou Dianou Damrau získal v roce 2017 v kategorii Operní album prestižní cenu ECHO Klassik za nahrávku Meyerbeerových árií a v prosinci téhož roku nastudoval v newyorské MET Pucciniho Toscu, která byla v rámci populární série MET: Live in HD přenášena do více než 2000 kin v 73 zemích světa. 

Joerg Widmann
Photo: Marco Borggreve

Rezidenční umělec Jörg Widmann

„Je pro mě velikou ctí a potěšením, že mohu být rezidenčním umělcem Pražského jara,“ říká německý klarinetista a skladatel Jörg Widmann. „Práce mě zavedla do téměř každého hudebního centra na světě, nikdy však do Prahy, vytouženého města všech, kteří milují literaturu a hudbu.“ Widmannova rezidence přinese celkem tři koncerty, které představí jeho oblíbené autory, klíčové pro vlastní tvorbu, i ukázky z jeho vlastní hudby.

PKF Prague Philharmonia © Petra Hajská

PKF – Prague Philharmonia

PKF – Prague Philharmonia byla pod názvem Pražská komorní filharmonie založena v roce 1994 z iniciativy dirigenta Jiřího Bělohlávka. Dnes se řadí mezi nejrespektovanější nejen české, ale i světové orchestry. Hlavní těžiště repertoáru orchestru tvoří hudba vídeňského klasicismu, doplňovaná o díla romantismu a zejména 20. století. Z českých autorů se orchestr dlouhodobě věnuje zejména hudbě Bohuslava Martinů. Pevné místo má v repertoáru tělesa také hudba soudobých autorů, u nichž si orchestr pravidelně objednává nová díla.