Čas a věčnost

„Na koncertě by se mělo něco stát. Nevím co. Ale já pokaždé očekávám zázrak. Přiznávám – nejsem v tomto ohledu příliš skromná!“ říká o sobě rezidenční umělkyně Pražského jara 2025, moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja. Deník The Guardian tuto fenomenální a všestrannou muzikantku trefně popsal jako „stočenou pružinu, která se může na pódiu vymrštit do jakéhokoliv směru“. PatKop, jak samu sebe Kopatchinskaja přezdívá, šokuje mnohé nejen tím, že hraje naboso, ale i svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi, jako například Everyday Non-sense, Dies Irae (tímto projektem reagovala na klimatickou krizi a vysídlení), Bye-Bye Beethoven, Kafka-Fragments či neodadaistickou operní inscenací Vergeigt. Nahrávka jejího autorského projektu Death and the Maiden (Smrt a dívka) získala v roce 2016 prestižní cenu Grammy. Zcela výjimečný talent této umělkyně dokládají rovněž četné umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie a spolupráce s nejlepšími orchestry světa včetně Newyorské filharmonie, Londýnského symfonického orchestru či Concertgebouw Amsterdam. Jako rezidenční umělkyně hostovala též u Berlínských filharmoniků, s nimiž vystoupila po boku šéfdirigentů sira Simona Rattla i Kirilla Petrenka. Nejen houslistka, zpěvačka a herečka, ale rovněž vystudovaná skladatelka se stala také neúnavnou – a dodejme, že velmi úspěšnou – propagátorkou soudobé hudby, neboť jak sama říká: „Člověk čte přece dnešní (nikoliv včerejší) noviny.“ Spolupracuje s žijícími autory jako György Kurtág, Michel van der Aa, Márton Illés, Thomas Larcher nebo Esa-Pekka Salonen a působí také na pozici umělecké partnerky Experimentálního studia SWR, jednoho z nejvýznamnějších mezinárodních výzkumných center v oblasti elektronické hudby.

Své první housle dostala v šesti letech v rodném Moldavsku. Když jí bylo dvanáct, emigrovala rodina do Vídně, kde byla v sedmnácti přijata na Vídeňskou hudební akademii. V jednadvaceti získala stipendium na Hochschule der Künste ve švýcarském Bernu, který se stal nakonec jejím druhým domovem. Nastartovat závratnou mezinárodní kariéru jí umožnil zisk prestižní Credit Suisse Young Artist Award v roce 2002. „Patricia nevěří, že hudba musí být bezvýhradně krásná. Tohle přesvědčení z ní možná činí poněkud kontroverzní osobnost. Zkrátka od hudby čeká že bude obsahovat všechny aspekty našeho opravdového života – od fantazie až po brutalitu,“ napsala o ní na portálu slippedisc.com americká houslistka Anthea Kreston. „Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ dodává sama Kopatchinskaja. Její tři kontrastní programy na Pražském jaru, v nichž dostává zajímavý prostor hudba vynikajícího českého skladatele Luboše Fišera, zcela jistě nasytí každého, kdo touží po běžnosti vymykajícímu se zážitku.

První ze tří projektů na Pražském jaru 2025 nese název Time & Eternity (Čas a věčnost). Vznikl ve spolupráci s orchestrem Camerata Bern, jehož je Kopatchinskaja od roku 2018 uměleckou partnerkou. Program, který posluchače provádí hudbou šesti staletí, se dle slov Kopatchinské zrodil „z krve a slz zmučených duší“ a „z přidušeného výkřiku, hlasů mumlajících uprostřed vyděšeného ticha, zvuků války v improvizované kadenci. Je o nás, o naší minulosti a budoucnosti.“ Hudební představení, jež propojuje instrumentální hudbu, lidový zpěv, středověkou mši, Bachovy chorály, projekci a světelný design, vzniklo v roce 2018 a v roce 2019 je vydal hudební label Alpha Classics. „Hra Kopatchinské je odvážná v používání extrémní dynamiky, někdy až pavoučího šepotu,“ napsal tehdy časopis Gramophone.

Stěžejními díly programu jsou Concerto funèbre Karla Amadea Hartmanna (1905–1963), zkomponovaný v roce 1939 v reakci na sílící nacistický teror v Evropě, a Polyptyque Franka Martina (1890–1974), inspirovaný šesti obrazy italského malíře a zakladatele sienské malířské školy Duccio di Buoninsegna s výjevy Kristova utrpení. Koncert pro sólové housle s neobvyklou kombinací dvou malých smyčcových orchestrů napsal Martin v roce 1973 pro houslistu Yehudi Menuhina. Již tak nezvyklou kompozici Kopatchinskaja dále sugestivně narušuje transkripcemi Bachových chorálů pro smyčcový orchestr, kterými utěšuje bolest přítomnou v Martinově hudbě. Kritik portálu musicwebinternational.com o těchto dvou skladbách v provedení Kopatchinské napsal: „Ještě jsem neslyšel tyto nádherné partitury dvacátého století v lepším provedení.“

Večer otevře Kol nidre, skladba amerického skladatele a multiinstrumentalisty Johna Zorna (* 1953) inspirovaná stejnojmennou židovskou modlitbou spojenou se svátkem Jom kipur. Polská zpěvačka lidové hudby zazpívá židovskou píseň Eliyahu Hanavi (Prorok Eliáš), kterou mimo jiné cituje ve svém koncertu Karl Amadeus Hartmann. Jednou z dalších citací v Hartmannově Concerto funèbre je i melodie českého husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci – gesto, kterým skladatel vyjádřil svou podporu zrazeným Čechoslovákům po podepsání mnichovské dohody. Důležitým kamínkem v této dramaturgicky působivě vystavěné hudební mozaice je pak skladba Crux Luboše Fišera (1935–1999). Tato kompozice pro housle, tympány a zvony vznikla v roce 1970 a lze ji chápat jako protest proti postupující normalizaci v tehdejší ČSSR. Luboše Fišera fascinovala symbolika čísel, což se odráží i v tomto díle. Téměř neustále se zde objevují prvočísla 7 a 11 (celá skladba je variací tématu složeného z jedenácti tónů) a násobky čísla tři, které propojují číselnou symboliku s duchovní mystikou. Projekt Time & Eternity se dočkal též nahrávky, již prestižní hudební časopis The Strad zhodnotil jako „vášnivé, provokativní a ve výsledku zcela fascinující ‚konceptuální‘ album“. Publikum Pražského jara si však může tento jedinečný projekt vyslechnout naživo v autentickém podání Patricie Kopatchinské a orchestru Camerata Bern 16. května ve Dvořákově síni Rudolfina.