Čtyři lesní rohy a orchestr

V hudební literatuře existuje mnoho skladeb pro komorní soubor a orchestr, nicméně ty s obsazením pro čtyři lesní rohy bychom spočítali na prstech jedné ruky. Jedním z autorů, kteří se pustili do této neprobádané oblasti, byl německý skladatel Robert Schumann (1810–1856). Jeho Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr uvedlo Pražské jaro naposledy v roce 1992. Mezi sólisty tehdy figurovali legendární bratři Zdeněk a Bedřich Tylšarové. Na festivalu se v roce 2025 sólových partů zhostí dva laureáti soutěže Pražské jaro: Jan Vobořil, dnes sólohornista České filharmonie, a čínský hornista Zhicheng Jin, vítěz z roku 2024. Čtveřici hornistů doplní sólohornistka Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK Zuzana Rzounková a vítěz soutěže ARD v Mnichově Szabolcs Zempléni. Na úvod koncertu zazní populární předehra z opery Čarostřelec Carla Marii von Webera (1786–1826). Druhá polovina bude patřit Čtvrté symfonii Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893), mistrovskému dílu, jež naplno rozehrává všechny zvukové a výrazové možnosti symfonického orchestru. Pražské jaro je svěří do rukou Symfonickému orchestru hl. města Prahy FOK, který povede vynikající český dirigent a hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze Robert Jindra, host nejprestižnějších operních domů včetně Bavorské státní opery v Mnichově či Státní opery v Berlíně.

Nebyl to jen Ludwig van Beethoven, Richard Strauss nebo Fryderyk Chopin, kteří léčili své pochroumané zdraví v pohostinné náruči českého lázeňství, ale rovněž Carl Maria von Weber, který na jaře roku 1814 během svého působení na pozici ředitele opery Královského stavovského divadla v Praze, dnešního Stavovského divadla, těžce onemocněl a o prázdninách se zotavoval v severních Čechách v Lázních Libverda. Právě zdejší příroda jej údajně inspirovala k napsání jeho nejznámější opery Čarostřelec, ze které na Pražském jaru zazní proslulá předehra. Ta v obrysech ilustruje děj celé opery a navzdory občasnému užití „dábelského septakordu“, který symbolizuje postavu černého myslivce Samiela, vyústí ve šťastný konec a láska zvítězí nad temnými silami.

Robert Schumann popsal svůj Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr jako „něco docela kuriózního“. A opravdu: na svou dobu byla koncertantní skladba pro obsazení čtyř lesních rohů a orchestr čirým experimentem, či dokonce bláznovstvím. Mezi hornisty stále platí za mimořádně obtížnou kompozici a kvůli vysokým nárokům na všechny čtyři sólové hráče je uváděna jen při výjimečných příležitostech. Schumann skladbu načrtl za pouhé tři dny v únoru roku 1849 a z dochované korespondence vyplývá, že ji považoval za jednu ze svých nejlepších děl. Veřejné premiéry se dočkala o rok později, 25. února 1850 v lipském Gewandhausu pod taktovkou Julia Rietze. Dvacetiminutová skladba, jež začíná impozantní fanfárou čtyř lesních rohů, potěší jak vytříbeností stylu a formy, ve které se nezapře Schumannův obdiv ke klasicistním mistrům 18. století, tak svým temperamentem, jenž naplno otevírá brány romantismu.

„Žádné z mých předchozích orchestrálních děl mě nikdy nestálo tolik práce, a přece ho mám nejraději ze všech svých vlastních skladeb,“ psal Petr Iljič Čajkovskij své přítelkyni Naděždě von Meck v prosinci roku 1877. Práce jej pohlcovala, a vyčerpávala zároveň. „Možná se mýlím, ale myslím, že tato symfonie je něco neobvyklého a že je to nejlepší věc, kterou jsem dosud napsal… Teď se mohu plně pohroužit do další práce s vědomím, že přináším něco, co nebude podle mého názoru zapomenuto…“ Skladatel psal dílo ve složitém období, kdy se kvůli své homosexualitě vyrovnával s neúprosným společenským tlakem, a tak se naoko, a dodejme, že velmi nešťastně, oženil. Jeho duševní rozpoložení nejlépe vystihuje jiný dopis Naděždě von Meck, ve kterém se vyjadřuje k jednomu z témat symfonie: „To je Osud. Osudová síla, která brání impulsu ke štěstí dosáhnout svého cíle. […] Je to nepřemožitelná síla, kterou nelze nikdy překonat – pouze ji se zoufalstvím snášet. Není lepší uniknout z reality a pohroužit se do snů?“ Již úvodní žesťové fanfáry dávají tušit, že Čtvrtá symfonie je dílem netušených hlubin lidské duše, které k nám promlouvají v nádherném tématu druhé věty přes půvabné pizzicato Scherza, evokující ruské trojspřeží prohánějící se po zasněžených pláních, až k monumentálnímu závěru. Večer 21. května se tak v Obecním domě ponese na vlně romantismu a zvláště v druhé polovině přinese pořádnou dávku velkých emocí.