Pocta Luboši Fišerovi

„Na koncertě by se mělo něco stát. Nevím co. Ale já pokaždé očekávám zázrak. Přiznávám – nejsem v tomto ohledu příliš skromná!“ říká o sobě rezidenční umělkyně Pražského jara 2025, moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja. Deník The Guardian tuto fenomenální a všestrannou muzikantku trefně popsal jako „stočenou pružinu, která se může na pódiu vymrštit do jakéhokoliv směru“. PatKop, jak samu sebe Kopatchinskaja přezdívá, šokuje mnohé nejen tím, že hraje naboso, ale i svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi, jako například Everyday Non-sense, Dies Irae (tímto projektem reagovala na klimatickou krizi a vysídlení), Bye-Bye Beethoven, Kafka-Fragments či neodadaistickou operní inscenací Vergeigt. Nahrávka jejího autorského projektu Death and the Maiden (Smrt a dívka) získala v roce 2016 prestižní cenu Grammy. Zcela výjimečný talent této umělkyně dokládají rovněž četné umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie a spolupráce s nejlepšími orchestry světa včetně Newyorské filharmonie, Londýnského symfonického orchestru či Concertgebouw Amsterdam. Jako rezidenční umělkyně hostovala též u Berlínských filharmoniků, s nimiž vystoupila po boku šéfdirigentů sira Simona Rattla i Kirilla Petrenka. Nejen houslistka, zpěvačka a herečka, ale rovněž vystudovaná skladatelka se stala také neúnavnou – a dodejme, že velmi úspěšnou – propagátorkou soudobé hudby, neboť jak sama říká: „Člověk čte přece dnešní (nikoliv včerejší) noviny.“ Spolupracuje s žijícími autory jako György Kurtág, Michel van der Aa, Márton Illés, Thomas Larcher nebo Esa-Pekka Salonen a působí také na pozici umělecké partnerky Experimentálního studia SWR, jednoho z nejvýznamnějších mezinárodních výzkumných center v oblasti elektronické hudby.

Své první housle dostala v šesti letech v rodném Moldavsku. Když jí bylo dvanáct, emigrovala rodina do Vídně, kde byla v sedmnácti přijata na Vídeňskou hudební akademii. V jednadvaceti získala stipendium na Hochschule der Künste ve švýcarském Bernu, který se stal nakonec jejím druhým domovem. Nastartovat závratnou mezinárodní kariéru jí umožnil zisk prestižní Credit Suisse Young Artist Award v roce 2002. „Patricia nevěří, že hudba musí být bezvýhradně krásná. Tohle přesvědčení z ní možná činí poněkud kontroverzní osobnost. Zkrátka od hudby čeká že bude obsahovat všechny aspekty našeho opravdového života – od fantazie až po brutalitu,“ napsala o ní na portálu slippedisc.com americká houslistka Anthea Kreston. „Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ dodává sama Kopatchinskaja. Její tři kontrastní programy na Pražském jaru, v nichž dostává zajímavý prostor hudba vynikajícího českého skladatele Luboše Fišera, zcela jistě nasytí každého, kdo touží po běžnosti vymykajícímu se zážitku.

„Koncert věnovaný Luboši Fišerovi je z mých vystoupení na Pražském jaru mému srdci nejbližší, neboť tento skladatel je málo známý a zaslouží si mnohem větší uznání,“ říká o svém třetím pražskojarním rezidenčním hostování Patricia Kopatchinskaja. S finským klavíristou Joonasem Ahonenem v Rudolfinu uvede tři díla českého skladatele, který se zapsal do povědomí veřejnosti především jako autor nezapomenutelné hudby k dnes už klasickým českým filmům. V druhé polovině večera zazní poslední, desátá sonáta pro housle a klavír Ludwiga van Beethovena (1770–1827), kterou bonnský rodák složil pro velkého francouzského houslistu Pierra Rodeho.

Černí baroni, Smrt krásných srnců, Tajemství hradu v Karpatech, Zlatí úhoři, Adéla ještě nevečeřela, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou nebo všem známý hudební motiv kouzelného prstenu ze seriálu Arabela. To je jen skromný výčet z filmové a televizní tvorby českého skladatele Luboše Fišera (1935–1999), za kterou získal řadu významných ocenění včetně Prix d’Italia a dvou Českých lvů. Jeho tvorba vyznačující se silnou expresivitou a jedinečným rukopisem zaujímá jedno z nejvýraznějších míst v historii české klasické hudby druhé poloviny 20. století. Stačí připomenout Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy, které získaly cenu v soutěži Pražské jaro 1965 a Cenu UNESCO 1966, televizní zpracování opery Věčný Faust, jež si odneslo první cenu na TV festivalu v Salcburku 1986, či právě skladby pro housle, kterých za svůj život zkomponoval celkem jedenáct a které se řadí mezi klenoty českého houslového repertoáru 20. století.

Sonátu pro sólové housle na paměť obětí terezínského ghetta zkomponoval Luboš Fišer v roce 1981. Dílo promlouvá neuvěřitelnou emocionální silou, přestože ani skladatel, ani členové jeho rodiny nebyli v Terezíně nikdy internováni. O dvacet let dříve vznikla Sonáta pro housle a klavír „Ruce“. Název k této strhující skladbě s až apokalyptickým závěrem převzal Luboš Fišer z básně Otokara Březiny. „V oslňující bělosti světla ležela země jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli,“ začíná text symbolistního autora. „Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších, v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy,“ zpívá Březinova báseň dál. Zhruba do stejného tvůrčího období se pak datuje i poslední Fišerovo dílo v programu, kterým je třetí z osmi klavírních sonát, jež rovněž zaujímají ústřední místo ve Fišerově tvůrčím odkazu.

Joonas Ahonen je festivalovému publiku známý především jako klavírista Klangfora Wien, jehož byl dvanáct let členem a se kterým v holešovickém DOXu provedl Koncert pro klavír a orchestr Gÿorgye Ligetiho. Je doma stejně tak v hudbě 20. a 21. století jako v hudbě romantismu a klasicismu, kterou hraje mimo jiné také na kladívkový klavír. Od roku 2023 je profesorem klavíru na Hochschule für Musik und Tanz v Kolíně nad Rýnem, kde vystřídal Pierra-Laurrenta Aimarda. V roce 2024 byl jmenován uměleckým ředitelem finského souboru Avanti! specializovaného na soudobou hudbu. S Patricií Kopatchinskou ho pojí dlouhodobě skvělá spolupráce. Společně se představili například v Teatro alla Scala, vídeňském Konzerthausu, Toppan Hall v Tokiu nebo na prestižním Gstaad Menuhin festivalu ve Švýcarsku. Jejich společnou nahrávku s názvem Le monde selon George Antheil (Svět podle George Antheila) označil britský Gramophone „za zázrak“.