Pohlceni Stravinským

Septetem pro klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, violu a violoncello (1953) Stravinskij vstoupil do svého posledního tvůrčího období. Je jeho prvním dílem vytvořeným řadovou technikou odvozenou od dodekafonie, metody práce se sériemi všech dvanácti tónů chromatiky, jakou užívali skladatelé tzv. Druhé vídeňské školy v čele s Arnoldem Schönbergem. Současně tuto metodu slučuje a jakoby smiřuje s hudbou tonální, neboť „pravidla a omezení seriálního způsobu psaní se jen velmi málo odlišují od přísnosti starých kontrapunktických škol. Zároveň rozšiřují a obohacují harmonický rozhled. Slyšíme najednou více a jinak než dříve. Seriální technika mne nutí k větší kázni.“ Celou třívětou skladbu důsledně ovládá přísný řád, který kulminuje ukázkou dokonalého kontrapunktického umění v závěrečné Gigue, sestavené ze čtyř fug: Začíná tříhlasou fugou ve smyčcích, tu následně opakuje klavír a přistupují dechové nástroje druhou tříhlasou fugou s druhým tématem a vzniká dvojitá fuga. Potom nastoupí smyčce s fugou na první téma v inverzi, klavír zopakuje smyčcovou fugu a dechové nástroje přinášejí vlastní fugu s inverzí hlavního tématu první věty. Premiéra Septetu 23. 1. 1954 se konala v Dumbarton Oaks, stejně jako před šestnácti lety premiéra Stravinského Koncertu pro komorní orchestr in Es.

Oktet pro dechové nástroje z let 1922–23 otevírá Stravinského neoklasické období a náleží k jeho nejvýznamnějším skladbám, které tento směr hudby 20. století významně ovlivnily. Na jeho vznik Stravinskij po letech vzpomíná: Oktet začal snem. Viděl jsem sám sebe v malém pokoji, obklopen nevelkou skupinou hudebníků, kteří hráli nějakou velmi hezkou hudbu. Nepoznal jsem, jaká to byla hudba, a druhý den jsem si nemohl na ni vzpomenout, ale stále si ještě pamatuji, jak jsem byl v tom snu zvědavý, kolik hudebníků tam bylo. Pamatuji si, že jsem je počítal a došel k číslu osm a viděl, že hráli na fagoty, trombony, trubku, flétnu a klarinet. Probudil jsem se z toho malého koncertu v báječném rozpoložení a radostném očekávání a hned ráno začal psát Oktet, na který jsem den předtím ani nepomyslel. Oktet byl potom napsán v krátké době (…) První provedení jsem dirigoval sám, i když jsem měl strašnou trému, bylo to první provedení vlastní skladby. Jeviště pařížské opery se zdálo příliš velké pro pouhých osm hráčů, ale skupina byla oddělena zástěnami a zvuk byl dobře vyvážený. Oktet byl napsán pro Věru de Bosset a jí také věnován.“

Ragtime pro 11 nástrojů (flétna, klarinet, lesní roh, kornet, trombon, bicí, cimbál, dvoje housle, viola a kontrabas) je rozšířenou verzí Ragtime z Příběhu vojáka pro komorní orchestr nevšedního obsazení. Dirigent Ernest Ansermet v roce 1918 přivezl z Ameriky celý svazek ragtimové hudby v klavírních úpravách, kterými se Stravinskij inspiroval, a své skladby přirovnával k fotografickým momentkám tohoto žánru. Koncertní podobu Stravinského Ragtime ovládá pravidelný čtyřčtvrteční rytmus hojně narušovaný synkopami. Pravidelné metrum je vzácné ve Stravinského hudbě, avšak zde je při vší artistní stylizaci přísně stylový. V orchestru Stravinskij používá místo piana cimbál, který si oblíbil, a dokonce se na něj naučil hrát a Ragtime u něj komponoval. Ve skladbě má významnou, téměř sólistickou úlohu, podobně jako dříve v taneční burlesce Liška. Když byl Ragtime hotov, Stravinskij požádal Picassa, aby mu navrhl obálku. Pozoroval ho, jak nakreslil šest figur, každou z nich jen jedinou, nepřerušovanou čarou. Kresbu, která byla na obálce skladby publikována, Picasso vybral sám.