Pražákovo kvarteto

Pražákovo kvarteto je odbornou kritikou považováno za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české komorní hudby na mezinárodní scéně. „Bezesporu patří mezi několik souborů, jež tvoří špičku české kvartetní interpretace,“ uvedla recenzentka Eva Vítová v časopisu Harmonie. Soubor vznikl na počátku 70. let minulého století na půdě Pražské konzervatoře, kde se sešla čtveřice mimořádně talentovaných mladých hudebníků a nadšenců komorní hudby. Zkušenosti kvarteto postupně získávalo zásluhou jednotlivých členů v té době respektovaných a úspěšných komorních souborů, konkrétně u Viktora Moučky (člena Vlachova kvarteta), Břetislava Novotného (primária Kvarteta města Prahy) a Antonína Kohouta (člena Smetanova kvarteta). Svůj první velký úspěch soubor slavil v roce 1978 díky vítězství v prestižní mezinárodní soutěži ve francouzském Evianu. Následujícího roku vyhrál soutěž Pražského jara, což mu otevřelo cestu na mezinárodní pódia. Kvarteto pravidelně hostuje v Evropě, Spojených státech, Japonsku a Austrálii.

Během své téměř padesát let dlouhé kariéry soubor natočil na padesát kompaktních disků (Praga Digitals), na nichž je zachyceno kompletní kvartetní dílo Ludwiga van Beethovena, Johannese Brahmse, Franze Schuberta, autorů tzv. Druhé vídeňské školy a všechna významná kvartetní díla českých skladatelů. V roce 2018 soubor po dvaceti letech znovu natočil a vydal nahrávku smyčcových kvartetů Bedřicha Smetany, již v souvislosti s výročím 100 let od vzniku Československa prezentoval na turné po Japonsku a Číně, na festivalu Mostly Mozart v newyorském Lincoln Center a také na evropských pódiích (Amsterdam, Londýn, Marseille, Ženeva ad.). V říjnu 2019 Pražákovo kvarteto zahajovalo novou sezónu Českého spolku pro komorní hudbu a následně koncertovalo v řadě evropských zemí. V sezóně 2020/2021 soubor čeká provedení Beethovenových kvartetů, a to jak v rámci pravidelných koncertů Českého spolku pro komorní hudbu, tak na dalším japonském turné. Následovat budou koncerty v Itálii, Francii a Švýcarsku a velké turné po Spojených státech.

Smyčcový kvartet č. 67 F dur op. 77 č. 2 Josepha Haydna (1732–1809) je oproti tomu ukázkou závěrečné a vrcholné tvorby skladatele označovaného za otce smyčcového kvartetu. Haydn psal smyčcové kvartety po celý svůj život, přibližně od roku 1750 až do roku 1803, a lze bez nadsázky říci, že tento žánr – podobně jako formu symfonie – dovedl ke stylové dokonalosti. Dvojice kvartetů op. 77 patří mezi skladatelova poslední dokončená díla tohoto druhu. Byla zkomponována roku 1799 a dedikována princi Lobkowiczovi, který si u skladatele původně objednal kvartetů šest. Důvodem, proč Haydn nakonec dokončil pouze dva z nich, byla pravděpodobně pomyslná soutěž mezi ním a mladým Ludwigem van Beethovenem, Haydnovým žákem, u nějž si Lobkowicz na podzim roku 1798 taktéž objednal šestici kvartetů. Pro Beethovena úplně první zakázka tohoto druhu, pro Haydna poslední. Revolučnímu op. 18 svého žáka již stárnoucí skladatel nemohl a nechtěl konkurovat. Až za několik let poté následoval op. 103, který zůstal nedokončený.

Dvojitý kánon pro smyčcové kvarteto „In memoriam Raoul Dufy“ Igora Stravinského (1882–1971) opět přenese posluchače do 20. století. Drobné dodekafonické dílo zkomponované v Benátkách v září roku 1959 bylo původně jakýmsi „suvenýrem“ vzniklým při žádosti o autogram. Ač původně psané pro flétnu a klarinet, dočkalo se později podoby kompozice pro smyčcové kvarteto, která byla poprvé uvedena v prosinci téhož roku v New Yorku. Celková délka skladby čítá něco málo přes jednu minutu. Dedikace malíři Raoulu Dufymu nemá nijak osobní charakter, umělci se spolu nikdy nesetkali.

Závěr koncertu bude patřit Antonínu Dvořákovi (1841–1904) a jeho Smyčcovému kvartetu č. 14 As dur op. 105, který lze taktéž označit za vrcholné umělecké dílo svého žánru. Ačkoliv skladatel kompozici započal v březnu roku 1895 těsně před svým návratem ze Spojených států, dokončena byla až v prosinci téhož roku v Praze. Dvořák práci přerušil kvůli náročné cestě zpět do vlasti a následné čtyři měsíce trvající kompoziční přestávce, již si po dva a půl roku trvajícím pobytu v Americe dopřál.

Úvodní větu otevírá pomalá introdukce, v níž se k violoncellu postupně přidávají ostatní hlasy opakující hlavní téma, s nímž skladatel velmi důmyslně pracuje, stejně jako s kontrastním, výrazně rytmickým a hravým tématem vedlejším. Druhá věta patří mezi Dvořákova nejpůsobivější scherza, zatímco ve větě třetí uchvacuje jeho typická zpěvnost a úžasně bohatý zvuk. Nespoutaná čtvrtá věta je i přes poněkud závažný úvod doslova ohňostrojem radosti plným odkazů na lidovou hudbu. „Dílo představuje Dvořáka v jeho vrcholné kvalitě,“ uvádí Michal Kaňka. A dodává: „Moc se těším na viděnou se všemi milovníky komorní hudby a zejména příznivci Pražákova kvarteta!“