Tjeknavorian & Müller-Schott & Vinnickaja

Poněkud excentrická baronka, dědička jmění po zemřelém manželovi, milovnice umění a hudby zvlášť, cestovala po Evropě s početnou ekvipáží, v níž nechyběli ani hudebníci. Na cestě po Švýcarsku, Francii a Itálii ji v létě 1880 doprovázel osmnáctiletý francouzský klavírista. Vyučoval barončiny děti, doprovázel svou mecenášku na klavír a přitom komponoval. Z korespondence můžeme usoudit, že Claude Debussy zaujal baronku jak virtuózní hrou, tak svým šarmem. Jeho Trio G dur vzniklo při této cestě, konkrétně v Toskánsku. „Debussy právě komponuje klavírní trio, moc pěkné, čerpá z Masseneta,“ píše von Meck v dopise Čajkovskému. Skladba byla dlouho považována za ztracenou. V polovině 80. let 20. století však došlo k senzaci, jaká se v muzikologii odehraje jen zřídkakdy. Byl objeven rukopis první a posléze také ostatních vět tria, a to v pozůstalosti Debussyho studenta. „Ke skladbě mám velmi blízký vztah,“ říká violoncellista Daniel Müller-Schott. „Když bylo dílo v roce 1986 poprvé vydáno, bylo mi deset let. V tu dobu jsem začínal hrát v klavírním triu a tohle byla jedna z prvních skladeb, kterou nám naši pedagogové vybrali,“ vzpomíná.  Juvenilie zákonitě čerpá nejen ze zmíněného Julese Masseneta, ale také si bere inspiraci z hudby Roberta Schumanna nebo Césara Francka. Příští hlavní rysy Debussyho tvorby – objevné harmonie a barvy – jsou zde ale v náznaku již přítomné.

Následující léto navštívil Debussy Naděždu von Meck v Rusku, kde poznal nejnovější díla tamních skladatelů, mimo jiné i Petra Iljiče Čajkovského. Pro toho znamenala tato mecenáška a přítelkyně životní kotvu; bez její štědré finanční podpory by se komponistův život odehrával určitě zcela jinak. Jeho jediné klavírní trio v tónině a moll nese podtitul „A la mémoire d’un grande artiste“ – „Na památku velkého umělce“ a vzniklo v roce 1881. Skladatel je věnoval svému příteli a dlouholetému mentorovi Nikolaji Rubinsteinovi, který toho roku ve věku pouhých 45 let zemřel. Jde o velkolepé, elegické dílo až symfonických parametrů. Jak vyplývá z Čajkovského korespondence s jeho mecenáškou, upřednostňoval orchestrální a operní tvorbu a kombinace smyčcových nástrojů s klavírem mu přinášela kompoziční obtíže. Zvuk klavíru považoval za nejlepší buď samostatně, jako doprovodný nástroj nebo v kombinaci s orchestrem. Navzdory tomu vytvořil mimořádně působivé téměř hodinové dílo, rozčleněné netradičně do dvou vět. Po interpretech vyžaduje nesmírné nasazení a vrcholnou nástrojovou techniku.

Klavírní trio č. 3 c moll Johannesa Brahmse je – podobně jako u Debussyho – plodem šťastných letních prázdninových měsíců.  V létě 1886 německý skladatel pobýval u Thunského jezera ve Švýcarsku. Během pouhých tří měsíců vznikly dvě houslové a jedna violoncellová sonáta, řada písní – a právě trio. Na poměry německého autora je to stručná skladba o pouhých pětadvaceti minutách. „Brahms trávil léto v přírodě, aby nacházel novou inspiraci,“ říká Daniel Müller Schott. „V té době už to byl padesátník, pomalu opouštěl myšlenky napsat po své Čtvrté další symfonii a soustředil se na komorní hudbu. Více ho zajímala niternější, intimnější poloha hudby. Trio je velmi různorodé. Je to romantická skladba v dramatické tónině c moll. Brahms v něm kombinuje spíše temný jakoby orchestrální materiál s krásnými intimními momenty. Poslední věta je zase taneční, na způsob maďarského čardáše. Trio c moll stojí v centru našeho programu,“ dodává německý violoncellista.