Závěrečný koncer...
03/06/21 20:00 Obecní dům – Smetanova síň
Zpět na program

Závěrečný koncert

Plánované setkání s umělci před koncertem se neuskuteční.

Program

  • Gustav Mahler: Co mi vyprávějí květiny na louce, 2. věta Symfonie č. 3 v instrumentaci Benjamina Brittena
  • Benjamin Britten: Les Illuminations op. 18 pro vyšší hlas a smyčcový orchestr
  • Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur op. 68 "Pastorální"

Interpreti

  • Česká filharmonie
  • Mark Wigglesworth - dirigent
  • Petr Nekoranec - tenor

Partner koncertu

Cena

1600 - 3500

Datum konání

03 / 06 / 2021
Čtvrtek 20.00

Musíme znovu získat důvěru

„Vystoupit na Pražském jaru v roce, kdy se musí zhojit tolik ran, je něco mimořádného. Musíme znovu získat důvěru, důvěru, kterou může inspirovat umění. Festival Pražské jaro měl vždy víru v budoucnost. V současné době ji s ním musíme sdílet víc než kdy jindy,“ říká dirigent Mark Wigglesworth.

Slovo k programu

Symfonie GUSTAVA MAHLERA (1860–1911) stojí na pomezí tzv. programní a absolutní hudby, dvou proudů, charakterizujících v 19. století tvorbu pro orchestr. Velkým kompozičním vzorem zůstal Ludwig van Beethoven jako mistr hudební struktury a pod vlivem literatury, filozofie a dalších oblastí poznávání pronikaly do hudby nové námětové sféry. Symfonii č. 3 komponoval Mahler mezi roky 1892–1896. Její části nesly původně programní názvy, celá symfonie se měla jmenovat „Radostná věda“ podle stejnojmenného spisu Friedricha Nietzscheho. První věta „Pan se probouzí. Léto přichází do země“ byla oslavou oživené přírody, druhá se jmenovala „Co mi vyprávějí květiny na louce“, třetí „Co mi vyprávějí zvířata v lese“, čtvrtá věta nesla původně název „Co mi vypráví člověk“, následující „Co mi vyprávějí andělé“ a závěrečné adagio neslo název „Co mi vypráví láska“. Mahler později od názvů vět ustoupil, avšak nezapomnělo se na ně a programní podtext symfonii zůstal.

BENJAMIN BRITTEN (1913–1976 ) se s Mahlerovou hudbou setkal poprvé jako student londýnské Royal College of Music roku 1930, když na koncertě v Queen´s Hall vyslechl jeho Čtvrtou symfonii: „Po tomto koncertě jsem se všemožně snažil poslouchat Mahlerovu hudbu, v Anglii i na kontinentu, v rádiu a z gramofonu, a ve svém nadšení jsem zahájil velkou křížovou výpravu mezi přáteli ve jménu svého nového boha, – ale musím přiznat, že jen s průměrným úspěchem,“ napsal Britten ve svém článku On Behalf of Gustav Mahler pro časopis Tempo roku 1942. „Uvědomuju si, jak jsem byl rád, když jsem slyšel, že pánové Boosey a Hawkes uvažují o vydání několika vět z Mahlerových symfonií ve zvláštních edicích pro poněkud redukovaný orchestr, a jak jsem dychtil na tom spolupracovat.“ Druhou větu z Mahlerovy Třetí symfonie upravil Benjamin Britten pro malý orchestr roku 1941 na popud vydavatele Erwina Steina (1885–1958), tedy v době, kdy se na kontinentu nacionální socialisté snažili vymazat Mahlerovo jméno z dějiny hudby. Stein, redaktor vídeňského nakladatelství Universal Edition, uprchl před nacisty do Velké Británie a stal se zaměstnancem firmy Boosey & Hawkes, kde pokračoval ve vydávání děl nacisty zakázaných skladatelů. Brittenova úprava Mahlerovy symfonické věty vyšla v tomto nakladatelství tiskem roku 1950 pod názvem What the Wild Flowers Tell Me (Co mi vyprávějí květiny na louce). Zůstává věrná Mahlerovu originálu, menší obsazení však dílu dodává větší, romantizující intimitu.

Také Brittenův cyklus písní s orchestrem Les Illuminations na texty francouzského básníka Arthura Rimbauda je dílem válečných let. Arthur Rimbaud (1854–1891) začal psát sbírku básní v próze roku 1871 a pokračoval následujícího roku, kdy spolu s přítelem, dalším z takzvaných „prokletých básníků“ Paulem Verlainem, podnikl cesty po Anglii a Belgii; název Iluminace přidělil básník sbírce na Verlainův návrh, publikována byla poprvé roku 1886. Rimbaud svůj postoj ke světu označil jako „filozofii barbarství“ a zastával názor, že jen „uvolněním všech smyslů lze dospět k neznámému“. Také Mahlerově hudbě bylo zpočátku připisováno „barbarství“, a s Rimbaudem jej spojuje i urputné hledání životního smyslu. Další rovinou souvislostí je skutečnost, že zhudebnění básníkových textů Benjaminem Brittenem vzniklo pro švýcarskou sopranistku Sophii Wyss (1897–1983), v jejímž podání skladatel poznal Mahlerovy písně.

 

Britten na cyklu začal pracovat v dubnu 1939 během plavby do Spojených států, kde kompozici o pět měsíců později dokončil. Rimbaudův text ohlašuje v úvodní Fanfáře: „Jen já mám klíč k této přehlídce, k této divoké přehlídce.“ – věta se v cyklu několikrát vrací jako skladatelova šifra. Villes (Města) líčí městský ruch a jeho pestrost přirovnáním k antickým bakchanáliím a dalším mytologickým výjevům, s pomocí úseku nazvaného Phrase (Rčení) o pomyslných spojnicích přechází skladatel k části Antique, dalšímu starověkému obrázku, který je poctou pohanským božstvům Panovi a Dionýsovi a skladatel ji vyjadřuje širokou melodickou linií a rytmem něžného valčíku. Ironickým výsměchem lidské pýše je část Royauté (Královský majestát), krása přímořské krajiny v Marine je vylíčena téměř s dětským nadšením. Báseň Being Beauteous (Krásná bytost), kterou Rimbaud opatřil anglickým titulem, hovoří o kráse umírání a vznešenosti ran, jimiž je poznamenáno tělo umírajícího, a o jeho přechodu do nového života. Parade (Přehlídka) hýří barvami a podivnými maškarami. A na závěr Départ (Odjezd): „Viděli jsme dost“

 

Premiéra cyklu se uskutečnila 30. ledna 1940 v londýnské Aeolian Hall se sólistkou Sophií Wyss a Smyčcovým orchestrem Boyda Neela. Písně jsou alternativně určeny i pro tenor; jejich prvním interpretem v této hlasové poloze se stal Brittenův partner Peter Pears.

Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“ je programní skladba. V Beethovenově době už nebyla taková díla výjimkou, skladeb s názvy, vztahujícími se k přírodním jevům či událostem, nalezneme řadu. Beethovenova inovace spočívala v tom, jakým způsobem skloubil mimohudební „obsah“ s cyklickou symfonickou formou. Skladatel přidělil dílu také podtitul „Erinnerung an das Landleben“ (Vzpomínka na život na venkově). Připojením poznámky „mehr Ausdruck der Empfindung als Malerei“ (spíše výraz citu než ilustrace) však zároveň vyslovil přání, aby se jeho hudbě nepodsouval „příběh“. Přesto nelze pominout konkrétní příklady tónomalby – líčení bouře ve čtvrté větě či jasně identifikovatelné ptačí hlasy, které dovolují do hudby vkládat vlastní představy. Pastorální symfonií vytvořil Beethoven sled žánrových obrázků. Pěti větami místo obvyklých čtyř se formou přiblížil struktuře antického dramatu o pěti dějstvích; symfonie se později stala modelem Hectoru Berliozovi pro jeho Fantastickou symfonii, a samozřejmě – včetně mimohudební složky – Gustavu Mahlerovi.

 

Beethovenova doba vnímala symfonii jako drama a Beethovenova symfonická tvorba takové vnímání stvrzovala strukturou, zpracováním tematického materiálu a vnitřní soudržností. Carl Friedrich August Mosengeil (1773–1839) z Meiningenu, který vešel do dějin hlavně jako jeden z tvůrců těsnopisu, působil také jako literát a po vydání Pastorální symfonie tiskem roku 1809 napsal nadšený článek, v němž označuje Beethovena důsledně jako básníka a jednotlivé věty jako dějství hry. Píše, že Beethovenovy hudební obrazy se od obvyklých liší jako „idealizovaná malba krajináře od obyčejného ilustrátora“. V první větě je „Beethoven, nad jehož obtížnými skladbami jindy váhají i zkušení hudebníci, snadný a pochopitelný, prostý a dětský“. V druhé větě básník Beethoven odpočívá u potoka – takto je později skladatel zpodobněn na známé litografii. Ke třetí větě píše Mosengeil, že dosud nikdo nezobrazil nevyumělkovanou přírodu lépe. Čtvrtá věta tvoří k ostatním větám kontrast svou harmonickou nestabilitou, v celé skladbě tak má charakter jakéhosi sonátového provedení, jehož podstatou je modulační práce. V ní přirovnal Mosengeil hudebního dramatika Beethovena k Shakespearovi. A konečně poté, co se bouře přehnala, přichází oblíbený obraz pastýřské idyly, který v posluchači zanechává „nezapomenutelný dojem vyvolávající téměř touhu po domově“. Mosengeilův slovní doprovod k symfonii nebyl jediný z těch, které pod vlivem Beethovenovy hudby vznikaly, nijak výrazně se však od jeho popisu nelišily a dodnes se s ním lze ztotožnit.

Vlasta Reittererová