Zpět na program

Závěrečný koncert

Program

  • Sergej Prokofjev: Symfonie č. 7 cis moll op. 131
  • Igor Stravinskij: Oedipus Rex (opera-oratorium podle Sofokla)

Interpreti

  • Česká filharmonie
  • Mark Wigglesworth - dirigent
  • Martin Myšička - vypravěč
  • Štefan Margita - tenor
  • Christine Rice - mezzosoprán
  • Joshua Bloom - bas
  • Ladislav Elgr - tenor
  • Český filharmonický sbor Brno
  • Petr Fiala - sbormistr
  • Kühnův smíšený sbor
  • Jaroslav Brych - sbormistr

Ve spolupráci

Cena

1600 - 3500

Datum konání

03 / 06 / 2021
Čtvrtek 20.00

Musíme znovu získat důvěru

 „Nadčasová vyprávění z minulosti nám poskytují útěchu v době úzkosti,“ říká britský dirigent Mark Wigglesworth. „Příběhy s trvalou platností nás posilují v přítomnosti a přinášejí inspiraci do budoucna. Příběh krále Oidipa je sice 2500 let starý, ale jeho námět – provinění a odpovědnost – zůstává pro lidský život určující dodnes,“ dodává k dílu Oedipus Rex Igora Stravinského, které spolu se Symfonií č. 7 Sergeje Prokofjeva uzavře 76. ročník festivalu. „Vystoupit na Pražském jaru v roce, kdy se musí zhojit tolik ran, je něco mimořádného. Musíme znovu získat důvěru, důvěru, kterou může inspirovat umění. Festival Pražské jaro měl vždy víru v budoucnost. V současné době ji s ním musíme sdílet víc než kdy jindy,“ dodává Wigglesworth.

Na závěrečném koncertu dojde k setkání dvou velkých osobností hudby 20. století, které zanechaly nesmazatelnou stopu v hudebních dějinách. Na rok 2021 připadají jejich výročí: Sergej Prokofjev (18911953) se narodil před 130 lety, Igor Stravinskij (18821971) před 50 lety navždy odešel. Oba skladatelé se osobně znali už od mládí, respektovali se, přátelsky špičkovali, ale jen velmi zřídka svá díla komentovali. „Skutečnost, že jsme se v hudebních otázkách docela neshodovali, našim vzájemným vztahům vůbec nevadila a myslím, že mne měl rád jako kteréhokoli přítele muzikanta,“ vzpomíná Stravinskij. „O hudbě jsme spolu mluvili jen zřídkakdy. Myslím, že jedině šachy byly Prokofjevovou skutečnou vášní; byl pravým mistrem této hry a také hrál se všemi slavnými šachisty.“ Pro Ďagileva byl Prokofjev opakem intelektuála, pro Stravinského osobností: „To bylo vidět na každém jeho gestu a na tom, jak své věci dokázal výborně udělat. Nikdy nebyl laciný – přístupnost a lacinost není totéž.“ Zazlíval mu jen „primitivní antiklerikalismus“, naopak Prokofjev Stravinskému návrat k pravoslavné církvi a „křižáckou latinu“ v Žalmové symfonii, „kterou znehodnotil svou skvělou hudbu“.

Nehájil se, ani neomlouval

V porevolučních letech Prokofjev žil dlouho v cizině, převážně ve Spojených státech a ve Francii jako Stravinskij. Velmi obdivoval Svěcení jara, pod jeho vlivem napsal balet, z jehož hudby vznikla Skytská suita. Ďagilev ho nepřijal, avšak u Prokofjeva objednal a uvedl balet Šut, který sklidil v Paříži velký úspěch a Stravinskij o něm prohlásil, že to je „jediná moderní hudba, kterou může s potěšením poslouchat“.

Návrat do vlasti, který hluboce poznamenal Prokofjevův lidský i umělecký osud, připravoval dlouho, avšak definitivně jej uskutečnil až v roce 1936, shodou okolností v době prvních stalinských represí, které později tvrdě zasáhly i do jeho života v době Ždanovovy kritiky, protože se nehájil ani neomlouval. „Ve věcech politických byl naivní, příklad jeho přítele Mjaskovského ho nepoučil,“ s lítostí vzpomíná Igor Stravinskij v rozhovoru s Robertem Craftem: „Vrátil se do Ruska, a když konečně poznal, v jaké situaci se tam nachází, bylo už pozdě. Několik týdnů před jeho smrtí dostal můj přítel v Paříži od něho dopis, ve kterém se na mne vyptával, to mne velmi dojalo…“

“Musíš zařídit, aby ten závěr zmizel. Slib mi to.”

Sedmá symfonie cis moll op. 131 je poslední symfonií Sergeje Prokofjeva a zároveň jeho posledním dokončeným velkým dílem. Pracoval až do posledních dnů svého života, rozpracoval nový klavírní koncert, operu a skladbu pro violoncello a klavír. Symfonie vznikla v roce 1952 na objednávku redakce pro děti a mládež moskevského rozhlasu, proto o ní někdy spíš žertem hovořil jako o „dětské symfonii“. Jejím charakteristickým rysem je výrazné prohloubení emocionálního výrazu, ekonomie hudebního materiálu a dokonalá forma. Sedmá symfonie není programní, přesto se spíš podobá melancholickému loučení se světem. Mstislav Rostropovič, který se na konci Prokofjevova života stal jeho důvěrným přítelem, musel dlouho skrývat tajemství jejího závěru. Po interní přehrávce ještě před provedením vzbudila nová Prokofjevova symfonie obdiv, ale u stranické kritiky velké rozpaky. Zdála se jí „příliš jednoduchá“, ale po prvním veřejném provedení, které sklidilo veliký úspěch, namítali, že je neukončená, protože postrádá závěrečnou optimistickou gradaci. Dílo bylo nominováno na Stalinovu cenu, která by skladateli po zákazu provozování jeho skladeb a práce pro film finančně pomohla z hmotné nouze, ovšem jen s tou podmínkou, že ji „dokončí“, jinak nebude dál hrána ani vysílána. Melancholické zakončení symfonie prostě vadilo, stejně jako dramatické zakončení Šesté, prohlášené za formalistickou. Těžce nemocný skladatel na naléhání přátel, ač velmi nerad, připsal kratičké pokračování, miniaturní desetitaktovou bravurně zakončenou reprízu, tak skvěle udělanou, že všichni byli nadšeni, jen Rostropovič věděl své a dobře si pamatoval Prokofjevovo přání: „Slavo, ty budeš žít ještě dlouho, pamatuj, že musíš zařídit, aby ten závěr zmizel. Slib mi to.“ Rostropovič slib dodržel a Prokofjevova Sedmá se nadále hraje v původním znění.

Geometrie tragédie

Jean Cocteau v roce 1925 vytvořil současnou adaptaci Sofoklovy Antigony (zhudebnil ji Arthur Honegger), kterou Igor Stravinskij obdivoval. Když přítele požádal o text velké vokální skladby, na jejíž vytvoření dlouho pomýšlel, básník mu navrhl osudovou tragédii Král Oedipus. Netušil, že právě toto Sofoklovo drama zaujalo Stravinského už v mládí, kdy je v otcově knihovně četl v ruském překladu. Ve Stravinského pojetí je Sofoklovo drama, prototyp dramatu očištění, transformováno do statické, jakoby zkamenělé formy a stává se pozadím, skrze nějž promlouvá za hranici slov, scénického dění i samotného příběhu jen čistá hudba, „inspirovaná Sofoklovou tragédií“. Rozdělení hudebně scénických složek je v Oedipovi základním principem, v jehož středu je divák-posluchač. K němu se obracejí sošně nehybné postavy s maskami na obličeji, skrze něj promlouvá obraz jedince, oběti nevypočitatelných okolností: „Křižovatky osudu nejsou osobní, ale geometrické,“ říká v rozhovoru s Robertem Craftem Stravinskij. „A právě geometrie tragédie, to neúprosné a nevyhnutelné přetínání linek, je to, na čem mi nejvíce záleželo.“ Oedipus Rex byl komponován jako dar k dvacetiletému výročí umělecké činnosti Ruského baletu v Paříži. Koncertní premiéru řídil autor v pařížském divadle Sarah Bernhardtové 30. května 1927, kde byla opera-oratorium vložena mezi dvě dějství baletu Pták Ohnivák. Scénickou premiéru v Krollově opeře v Berlíně, které se zúčastnila řada osobností, mezi nimi Hindemith, Schoenberg i Albert Einstein, nastudoval a 25. února 1928 řídil Otto Klemperer.

„Chytit pod krkem a už nepustit“

„Řekové vynalezli divadlo, abychom společně čelili nástrahám s vědomím toho, že řešení problémů musí být kolektivní,“ říká o díle dirigent večera Mark Wigglesworth. „Hudba, kterou pro Oedipa složil Stravinskij, také oslovuje to kolektivní v nás. Absencí sentimentality hovoří k univerzálnímu a pohledem zpět i kupředu ctí trvalé hodnoty řecké tragédie. Čistotou gesta i celkového tónu zní dílo starodávně a nově zároveň. Je zřejmé, že mezi ‚tehdy‘ a ‚nyní‘ je minimální rozdíl. S minulostí jsme spojeni stejně jako jeden s druhým navzájem,“ uzavírá. Britský rodák je známý svým působením jak na poli orchestrální, tak především operní hudby. Dlouhodobě spolupracuje s Anglickou národní operou (Lady Macbeth Mcenského újezdu, Così fan tutte, Falstaff, Káťa Kabanová, Parsifal, Síla osudu), v minulosti vystupoval také v newyorské MET, Bavorské státní opeře, drážďanské Semperoper, Australské opeře nebo Královské opeře v Covent Garden, kde uvedl Janáčkovu operu Z mrtvého domu, mj. také se Štefanem Margitou a Ladislavem Elgrem. V roce 2017 získal slavnou Oliver Award (Outstanding Achievement in Opera). Jako orchestrální dirigent spolupracoval s Berlínskými filharmoniky, London Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Chicago Symphony nebo Sydney Symphony. Jeho diskografie zahrnuje úspěšné nahrávky s BBC National Orchestra of Wales, Melbourne Symphony či album s Brahmsovými klavírními koncerty spolu s pianistou Stephenem Houghem. Mark Wigglesworth je také vysoce ceněný odbornou kritikou. „Hudební vedení Marka Wiggleswortha nás chytlo pod krkem a už nepustilo,“ napsal recenzent britského listu The Independent. Wigglesworth je také autorem knihy The Silent Musician: Why Conducting Matters (2018).

Mysicka Martin FOTO Alena Hrbková

Martin Myšička

Martin Myšička vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a Matematicko-fyzikální fakultu v oboru subnukleární fyzika. Ještě během studií hrál např. v Národním divadle nebo ve Studiu Ypsilon. V roce 1994 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku za roli knížete Myškina v dramatu Idiot (režie Ondřej Zajíc).

Štefan Margita © Jan Zátorský Supraphon 2

Štefan Margita

Rodák z Košic Štefan Margita je předním českým operním pěvcem. Proslavila jej role Laca z Janáčkovy opery Její pastorkyňa, již ztvárnil v celkem šestnácti produkcích v mnoha významných operních dómech Evropy a Japonska. Mezi další důležité role v jeho kariéře patří Kudrjáš (Káťa Kabanová), Šujskij (Boris Godunov) či Tambourmajor z Bergova Vojcka, ve které se představil v Paříži a v Římě a v roce 2013 pod taktovkou Daniela Barenboima také v Berlíně.

Christine Rice at the Royal Opera House Covent Garden April 2015

Christine Rice

Britská mezzosopranistka Christine Rice je absolventkou Royal Northern College of Music. V minulosti ztvárnila postavu Carmen, Giulietty (Hoffmanovy povídky), Emilie (Othello), Sonětky (Lady Macbeth Mcenského újezdu), Lukrécie (Zneuctění Lukrécie), Magdaleny (Rigoletto) a řady dalších.

Joshua Bloom © Kim Hardy 1

Joshua Bloom

Australsko-amerického basistu Joshuu Blooma v sezóně 2020/2021 čeká návrat do Královské opery Covent Garden (Publio v Mozartově opeře La clemenza di Tito), debut v Potsdamer Winteroper (Collantius v Brittenově Zneuctění Lukrécie) a Händelův Mesiáš s Philharmonia Baroque.

elgr_ladislav

Ladislav Elgr

Absolvent pražské Akademie múzických umění Ladislav Elgr se v operním světě uvedl zejména v janáčkovských rolích pod taktovkou sira Charlese Mackerrase a Stefana Soltesze. V letech 20052006 byl členem operního studia Norimberské státní opery, v letech 20062008 pak operního studia Hamburské státní opery.