Závěrečný koncert
Program
- Sofia Gubajdulina: Märchen-Poem
- Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 9 Es dur op. 70
- Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur op. 60
Interpreti
- Wiener Philharmoniker
- Andris Nelsons - dirigent
Partner koncertu
Hvězdné spojení
„Sotva bychom našli těleso těsněji spjaté s historií a tradicí evropské klasické hudby než Vídeňské filharmoniky, orchestr řazený k absolutní světové špičce,“ říká ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor. Orchestr patří k pravidelným hostům Pražského jara už více než půlstoletí – od koncertů s Herbertem von Karajanem a Karlem Böhmem v 60. letech minulého století, až po nezapomenutelný zahajovací koncert s Danielem Barenboimem v roce 2017. Orchestr, který si v roce 2022 připomene 180 let od svého založení, udával směr dějinám hudby a dodnes si střeží unikátní, z generace na generaci předávaný „vídeňský zvuk“, jenž jej odlišuje od ostatních orchestrů. „Máme velikou radost, že jeden z nejlepších světových orchestrů vystoupí na závěrečném koncertě festivalu, navíc s takovou dirigentskou osobností, jakou je Andris Nelsons,“ svěřuje se Bělor. „Obzvláště mě těší, že do programu byla jako závěrečná skladba zařazena Šestá symfonie Antonína Dvořáka, v první polovině koncertu se těším na neotřelou kombinaci Dmitrije Šostakoviče a Sofie Gubajduliny, která se řadí mezi žijící klasiky,“ dodává dramaturg festivalu Josef Třeštík. „Dílo nonkonformní ruské autorky vychází z české pohádky o erudici a fantazii,” říká o skladbě prezident Vídeňských filharmoniků Daniel Froschauer a dodává: „Následovat bude Devátá symfonie Dmitrije Šostakoviče, Gubajdulinina mentora – počin balancující na pomezí ironie a kritiky režimu. A jako znak našich blízkých vazeb jsme zvolili Dvořákovu Šestou symfonii, radostnou hudební báseň, kterou vzdává hold své české domovině.“
Demokraticky řízená organizace
Od svého založení Otto Nicolaiem roku 1842 Vídeňští filharmonikové spolupracují s prominentními dirigenty a skladateli. Své stabilní postavení jedinečného souboru opírají jednak o původní myšlenku demokraticky řízené organizace, jejíž umělecký i organizační chod je v rukou samotných hudebníků, a to včetně výběru repertoáru, sólistů a dirigentů, jednak o úzké propojení s Vídeňskou státní operou, jehož pilířem je ustanovení, že členem Vídeňských filharmoniků se může stát pouze hráč orchestru Vídeňské státní opery. Až do roku 1933 si filharmonikové volili dirigenta, který je vedl na všech koncertech abonentní sezony. Patřili mezi ně mj. dirigenti a skladatelé jako Felix Otto Dessoff, Hans Richter, Gustav Mahler nebo Wilhelm Furtwängler. Poté od této praxe ustoupili a zavedli systém hostujících dirigentů, mezi něž patřili Arturo Toscanini, Bruno Walter, Karl Böhm, Claudio Abbado, Zubin Mehta, Herbert von Karajan či Leonard Bernstein. Také v současnosti s Vídeňskými filharmoniky spolupracují nejlepší světoví dirigenti včetně Daniela Barenboima, Riccarda Mutiho či Andrise Nelsonse.
Nejvýjimečnější orchestr na světe
Orchestr každoročně realizuje čtyři desítky koncertů na domovském pódiu, včetně proslulého novoročního koncertu vysílaného na celém světě, a kolem padesáti vystoupení v rámci zahraničních turné. Na svém kontě má bohatou diskografii zahrnující mj. komplety symfonií Beethovenových, Brahmsových či Mahlerových. Za svou uměleckou činnost obdržel nesčíslná ocenění, chválu odborné kritiky i samotných hudebníků. Richard Wagner těleso popsal jako nejvýjimečnější orchestr na světe, Anton Bruckner o něm hovořil jako o „nejlepším sdružení hudebníků na světě“, Johannes Brahms se počítal mezi „přátele a obdivovatele“, Gustav Mahler zase uvedl, že se s orchestrem cítí být „propojen uměním hudby“. V Praze se Vídeňští filharmonikové vůbec poprvé představili roku 1934 ve Smetanově síni Obecního domu za řízení Artura Toscaniniho. Na Pražském jaru poprvé vystoupili v roce 1963 pod taktovkou Herberta von Karajana s hudbou Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Strausse a Johannesa Brahmse. Na festivalu se dále představili s Karlem Böhmem (1967), Leopoldem Hagerem (2006), Christophem Eschenbachem (2014) a opakovaně s Danielem Barenboimem, jehož nastudování Smetanovy Mé vlasti v roce 2017 patřilo k nejdůležitějším událostem novodobé historie festivalu.
Jen s těmi nejlepšími
Andris Nelsons (1978), jeden z nejrenomovanějších dirigentů současnosti a držitel několika cen Grammy, je od sezony 2014/2015 hudebním ředitelem Bostonského symfonického orchestru a od února 2018 jednadvacátým „kapellmeisterem“ Orchestru lipského Gewandhausu. U obou orchestrů rozvíjí své dirigentské vize, podniká s nimi vřele přijímaná turné a iniciuje mezi nimi spolupráci, jejímž dosavadním vrcholem se stal koncert, který se uskutečnil na podzim 2019 v Bostonu a na němž vystoupil orchestr složený z hudebníků obou těles. Nelsons také pravidelně spolupracuje s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw či Vídeňskými filharmoniky, které v roce 2020 řídil na jejich prestižním novoročním koncertě a při příležitosti oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena s nimi uvedl cyklus symfonií tohoto skladatele v Pařížské filharmonii, mnichovském Gasteigu a Labské filharmonii v Hamburku. Je také pravidelným hostem v Royal Opera House v Covent Garden a na Hudebních slavnostech v Bayreuthu.
Nedefinovatelné propojení
Nelsonsovu spolupráci s orchestry chválí odborná kritika na celém světě. „Ať už diriguje Orchestr lipského Gewandhausu v Brucknerovi nebo Vídeňské filharmoniky v Mahlerovi, Andris Nelsons si je vědom hlubokého, nedefinovatelného propojení mezi dirigentem a jeho hudebníky,“ napsal o dirigentovi britský časopis Gramophone. „Nelsons vedl dílo s jasným smyslem pro kulminaci a zdůrazňoval jeho četné detaily,“ uvedl zase Boston Classical Review. Nelsonsova exkluzivní smlouva s Deutsche Grammophon dává vzniknout několika výjimečným nahrávacím projektům, mj. kompletům symfonií Šostakovičových (s Bostonským symfonickým orchestrem), Brucknerových (s orchestrem Gewandhausu) a Beethovenových (s Vídeňskými filharmoniky). Pozoruhodná je ovšem i Nelsonsova raná kariéra. Rodák z lotyšské Rigy ještě před studiem dirigování působil jako trumpetista v orchestru Lotyšské národní opery. Později byl hudebním ředitelem Symfonického orchestru města Birminghamu (2008–2015), šéfdirigentem Severozápadní německé filharmonie v Herfordu (2006–2009) a v letech 2003–2007 hudebním ředitelem Lotyšské národní opery.
Krása je věčná přítomnost
Rusko-tatarská skladatelka Sofia Gubajdulina (*1931) žije od roku 1992 v Německu, usazena na venkově nedaleko Hamburku. Po emigraci se dočkala značného mezinárodního renomé, které jí vyneslo objednávky od významných umělců a prestižních institucí či festivalů z celého světa. Cesta na výsluní však nebyla krátká ani jednoduchá. Gubajdulina studovala skladbu na Moskevské konzervatoři, ale mnohem více ji (tak jako řadu tvůrců její generace, např. Alfreda Schnittkeho či Edisona Děnisova, kteří odmítnuli diktát socrealistické estetiky) ovlivnila „neoficiální stránka studia“. Ta spočívala v samostudiu západoevropské Nové hudby prostřednictvím partitur a nahrávek, v četbě nelegální samizdatové literatury, v setkáních uměleckých obdobně smýšlejících kruhů. Na přelomu 60. a 70. let Gubajdulina navázala poměrně čilé vztahy s českým kulturním prostředím, zvláště se skladatelem Markem Kopelentem, pro jehož soubor Musica Viva Pragensis v roce 1971 napsala skladbu Concordanza. Nejspíš není náhoda, že ve stejném roce vznikla i Märchen-Poem (česky Pohádka-poema), rané orchestrální dílo, jehož materiál vzešel ze skladatelčiny hudby k rozhlasové dramatizaci pohádky Křída českého spisovatele Miloše Macourka.
„Na začátku leží křída v papírové krabičce s jinými velkými křídami, leží a sní o tom, jaké nádherné věci v životě nakreslí,“ praví se v pohádce. Křída by chtěla nakreslit „moře s majákem a lodí, která pluje v dálce na pozadí křídových útesů, slunce, jak se zrcadlí na modré hladině, velikou vzducholoď plnou praporků, vzducholoď, která letí kolem malého bílého mráčku, bílého jako křída, vysoko nad střechami domů a nad zahradami s altánky…“ Křída ve své sny nepřestává věřit, ani když už je opotřebovaná, docela maličká. Aneb jak říká básník Josif Brodskij v knize Vodoznaky: „My odcházíme, zatímco krása zůstává. Neboť my směřujeme k budoucnosti, zatímco krása je věčná přítomnost.“
Slovo k programu
Po obrovském – v dnešní době sotva představitelném – úspěchu Sedmé, tzv. Leningradské symfonie, která se díky úsilí sovětské propagandy a americké marketingové mašinérie stala celosvětovým symbolem spolupráce a jednotného smýšlení v boji proti fašismu, dosáhl Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975) tak vysoké laťky společensko-politického uznání, o jakém se nesnilo snad žádnému jinému umělci 20. století. Když pak Osmá symfonie navázala na monumentalitu a myšlenkovou závažnost předchozího díla, nelze se divit očekáváním, s nimiž byla roku 1945 vyhlížena Devátá symfonie, která se měla stát velkolepou oslavou hrdinství sovětského lidu a jeho vítězství nad fašismem.
Poslechněte si Märchen-Poem od Sofie Gubaiduliny
