Sternath & Shani & Rotterdam Philharmonic
Pražskojarní debut vycházející hvězdy klavíru Lucase Sternatha, Lahava Shaniho a Rotterdamského filharmonického orchestru v dílech Schumanna, Brahmse a Johana Wagenaara
Program
- Johan Wagenaar: Cyrano de Bergerac op. 23, předehra
- Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54
- Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur op. 73
Interpreti
- Rotterdam Philharmonic Orchestra
- Lahav Shani – dirigent
- Lucas Sternath – klavír
Bohužel jsme nuceni oznámit, že paní Martha Argerich z osobních důvodů zrušila všechny své koncerty v Evropě v tomto období a na Pražském jaru nevystoupí.
„Není to jeho mládí, co mě přitahuje, a snad ani má polichocená ješitnost. Je to svěží mysl, božský talent, ušlechtilé srdce, co na něm miluji.“ Tak zní jeden z deníkových zápisů Clary Schumann, který ovšem nepatří manželu Robertovi, ale společnému příteli Johannesu Brahmsovi. Koncert Rotterdamského filharmonického orchestru nám svou dramaturgií připomene tyto tři skvostné umělecké osobnosti 19. století, jež spojila láska, úcta a „božské nadání“. Na úvod ovšem čeká na diváky překvapení – v Čechách prakticky neznámá předehra Cyrano de Bergerac nizozemského skladatele Johana Wagenaara (1862–1941), dílo připomínající velké romantické partitury Richarda Strausse. A výjimečný pražskojarní večer to bude i v dalších ohledech. V českém debutu se představí vítěz soutěže ARD Mnichov 2022 a držitel prestižní ECHO Rising Star 2024–2025, rakouský klavírista Lukas Sternath. Za dirigentským pultem stane na Pražském jaru poprvé šestatřicetiletý šéfdirigent Rotterdamské, Izraelské a Mnichovské filharmonie Lahav Shani.
Rok a půl před svatbou v lednu roku 1839 napsala Clara svému budoucímu manželovi: „Neber si to špatně, když ti řeknu, že mě přepadla touha povzbudit tě, abys psal pro orchestr. Tvá fantazie a tvůj duch jsou příliš velké pro křehký klavír.“ Tak vstoupil Robert Schumann (1810–1856) s Clařinou podporou do jednoho z nejplodnějších tvůrčích období svého života, na jehož konci stál v roce 1845 vznik jeho jediného, v mnoha ohledech ovšem jedinečného klavírního koncertu. Jméno své velké lásky a ochránkyně zakomponoval Schumann v poitalštěném tvaru „CHiArA“ do hobojového sóla v první větě a Clara se stala také první interpretkou tohoto díla 4. prosince 1845 v Drážďanech. Na Pražském jaru se sólového partu ujme jeden z největších hudebních talentů současnosti, vídeňský rodák Lukas Sternath, jenž má na svém kontě, a to v pouhých pětadvaceti letech, debuty na Salcburském festivalu, BBC Proms, v Labské filharmonii, londýnské Wigmore Hall nebo s Vídeňskými filharmoniky.
„Snažím se komunikovat co nejupřímněji a nejpříměji, a to nejen s publikem, ale se vším – s dílem, s nástrojem, sálem, atmosférou, dokonce i se sebou samým,“ popisuje svůj přístup k hudbě Lukas Sternath, jehož přivedly ke klasické hudbě čtyři roky strávené ve světoznámém Wiener Sängerknaben. Ke klavíru se poprvé posadil v pěti letech, do jedenácti se ale věnoval hlavně jazzové improvizaci. Ostatně Keitha Jarretta miluje dodnes. V roce 2022 posbíral osm cen v soutěži ARD Mnichov, včetně absolutního vítězství a ceny publika. O rok dříve získal několik ocenění v Mezinárodní klavírní soutěži Ferruccia Busoniho v Bolzanu, Mezinárodní klavírní soutěži Franze Schuberta v Dortmundu a v Evropské klavírní soutěži v Brémách. Žák Igora Levita a Paula Lewise je aktuálně umělcem BBC New Generation Artists a historicky prvním kurátorem vlastní komorní řady ve vídeňském Musikvereinu. V této sezoně debutoval s Vídeňskými filharmoniky, v té příští ho čeká první vystoupení v USA ve slavném Symphony Center v Chicagu, kde mimochodem představí stejný program jako 5. listopadu v Praze v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Sympatický Vídeňan, jehož úspěch je pro něj stále tak trochu záhadou, by se mohl zařadit po bok skvělých klavíristů jako Friedrich Gulda, Svjatoslav Richter nebo Daniil Trifonov, kteří měli v minulosti své české debuty právě na Pražském jaru.
Na první symfonii pracoval Johannes Brahms (1833–1897) čtrnáct let, druhá mu trvala pět měsíců a jak bylo jeho zvykem, i tentokrát udržoval své okolí v lehkém napětí. Svému nakladateli napsal: „V každém případě to bude pořádný propadák a lidé budou říkat, že jsem to tentokrát vzal na lehkou váhu. Nová symfonie je tak melancholická, že to nevydržíte.“ Opak je však pravdou. Díky jasné, zvučné tónině D dur a nepřebernému bohatství lyrických témat je Druhá symfonie jedním z nejprozářenějších a nejoptimističtějších Brahmsových děl – „modrou oblohou, zurčením potůčků, slunečním svitem a chladivým stínem zeleného stromu“, jak ji popsal Brahmsův přítel Theodor Billroth. Populární dílo zařadili do svého repertoáru snad všichni velcí dirigenti 20. století: Arturo Toscanini, Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan nebo Claudio Abbado. Bude nesmírně zajímavé vyslechnout si ji v provedení další umělecké generace, jejímž reprezentantem je také izraelský dirigent a klavírista Lahav Shani, od roku 2018 šéfdirigent Rotterdamského filharmonického orchestru. V roce 2020 převzal rovněž post hudebního ředitele Izraelské filharmonie, který padesát let předtím zastával Zubin Mehta, a od této sezony působí jako šéfdirigent Mnichovských filharmoniků. S Rotterdamským filharmonickým orchestrem debutoval v červnu roku 2016 a již o dva měsíce později bylo oznámeno jeho jmenování. Stal se tak nejmladším šéfdirigentem ve více než stoleté historii orchestru. „Bylo to vystoupení, jež nemá obdoby,“ napsal o debutu tehdy sedmadvacetiletého umělce deník The Guardian. „Shani, stejně jako jeho mentor Daniel Barenboim, vyniká v roli klavíristy i dirigenta. Tentokrát hrál sólový part a orchestr řídil od klavíru… Byl to ohromující výkon […] Krásná hra plná jemných nuancí rotterdamského orchestru mluvila za vše.“ Jeho nedávná či nadcházející angažmá čítají vystoupení s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Londýnským symfonickým orchestrem, Královským orchestrem Concertgebouw nebo Chicagským a Bostonským symfonickým orchestrem.
Rotterdamský filharmonický orchestr proslul na nizozemské i mezinárodní scéně svou energickou interpretací a inovativním přístupem k publiku. Ve třicátých letech minulého století se na jeho rozvoji významně podílel šéfdirigent Eduard Flipse, mezinárodní renomé si orchestr upevnil za éry Jeana Fourneta a Eda de Waarta v sedmdesátých letech. Klíčové období nastalo s příchodem Valerije Gergijeva v roce 1995, na něhož navázal v letech 2008–2018 Yannick Nézet-Séguin. Domovem orchestru je koncertní sál De Doelen v Rotterdamu, ale pravidelně vystupuje také na mnoha prestižních světových pódiích včetně Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, kde působí jako rezidenční orchestr. Ročně osloví až 200 000 posluchačů, mezi nimiž má díky edukačním projektům silné zastoupení mladá generace. Stejně jako koncertní činnost je zajímavá i bohatá diskografie orchestru, od průkopnických mahlerovských nahrávek Eduarda Flipseho až po nová alba, která vydává u společností Deutsche Grammophon, EMI a Virgin Classics.
