Šéfredaktor magazínu Opera John Allison o hostování Velšanů s Mou vlastí
Autor: John Allison, šéfredaktor, měsíčník Opera, Londýn
Nezdá se, že by ve vřelém vztahu Britů k české hudbě, který lze vysledovat až k vystoupením Antonína Dvořáka v Británii během 80. let 19. století, došlo k nějakému ochlazení. Přesto je pro britské hudebníky poněkud nezvyklé přinést českou hudbu do českých měst, zejména od smrti skvělého Charlese Mackerrase (na snímku z koncertu Pražského jara v roce 2007), přičemž nesmíme zapomenout ani na Christophera Hogwooda, což dělá z návštěvy Orchestru Velšské národní opery, který bude hostovat na prestižním zahájení festivalu, ještě zajímavější sousto pro média. Samozřejmě tomu napomáhá skutečnost, že hudebním ředitelem Velšské národní opery je český dirigent Tomáš Hanus, i tak však bude jejich návštěva teprve čtvrtou návštěvou britského orchestru v 78leté historii festivalu.
Smetanova hudba je ve Spojeném království pochopitelně velice oblíbená – vzpomínám si, jak mi jeden vynikající český bývalý hudební ředitel Britského orchestru, Libor Pešek, vysvětloval, jak v tomto ohledu vnímá fenomén české hudby. Jako dlouholetý hudební ředitel Liverpoolského filharmonického orchestru – prvního britského orchestru, který hostoval na festivalu Pražské jaro v roce 1993 – měl dostatek příležitostí to pozorovat, „ačkoli jsou Britové vedeni k tomu, aby nedávali své emoce najevo, jsou velice emocionální a vítají každou příležitost prožívat tyto emoce prostřednictvím hudby. To je možná základ Dvořákova úspěchu, jehož hudba někdy překypuje emocemi.“
Publikum v Británii vždycky rádo poslouchalo české dirigenty, včetně těch, kteří se tam usadili – jako například Vilém Tauský. Rafael Kubelík, jeden z velikánů, které můžeme nalézt mezi dirigenty 20. století, a zakladatel festivalu Pražské jaro, byl hudebním ředitelem v Covent Garden po příliš krátkou dobu na konci 50. let 20. století, aby padl za oběť první kampani za brexit vedené Thomasem Beechamem. Poměrně nedávno přivítala Británie vedle Peška takové dirigenty, jako Jiří Bělohlávek (šéfdirigent Symfonického orchestru BBC) a Jakub Hrůša (hlavní hostující dirigent Philharmonia Orchestra a designovaný hudební ředitel ROH Covent Garden) – ten je stejně jako Hanus rodákem z Brna.
Velšská národní opera pod vedením Hanuse hostovala na festivalu Janáček Brno s operou Z mrtvého domu (2018) a Věc Makropulos (2022), abychom však pochopili, co Hanus přinesl do Velšské národní opery, musíme se nejprve zamyslet nad úlohou, kterou sehrál ředitel David Pountney. Po svém jmenování do funkce výkonného a uměleckého ředitele Velšské národní opery v roce 2011 hledal Pountney nového hudebního ředitele, když slyšel v Mnichově Věc Makropulos pod taktovkou Hanuse. V rozhovoru pro časopis Opera (červen 2020) Hanus vzpomínal: „Sešli jsme se po představení a on se zeptal, jestli bych nechtěl o tomto nápadu popřemýšlet. Musel jsem se samozřejmě setkat s orchestrem a tak dále, ale takhle to začalo.“ Po svém příjezdu na podzim roku 2016, kdy ve funkci vystřídal Lothara Koenigse, učinil Hanus s orchestrem bezprostřední dojem na svých zahajovacích koncertech – skutečný operní debut se společností měl v roce 2017 s operetou Netopýr – přičemž nyní prodloužil svoji smlouvu v Cardiffu (společnost také hostuje ve Walesu a Anglii) až do roku 2026.
Avšak Pountney dříve, než začal se společností spolupracovat ve funkci ředitele, znal Velšskou národní operu již od 70. let 20. století, kdy uvedl na scénu oslavovaný Janáčkův cyklus ve spolupráci se Skotskou operou. Pountney ve skutečnosti prorazil v roce 1972 na Wexfordském operním festivalu s operou Káťa Kabanová a pokračoval v budování svého jména zejména jako interpreta české opery. Jedním z jeho nejslavnějších vystoupení byla Rusalka, která v roce 1983 zahájila sezonu v Anglické národní opeře, kde rovněž režíroval Osud a Dobrodružství pana Broučka (dílo, s nímž znovu hostoval v Grange Park opeře až v létě roku 2022). Svoji pozornost věnoval rovněž Smetanovým operám, když režíroval Dvě vdovy v Anglické národní opeře (předtím také ve Wexfordu), a také opery Prodaná nevěsta a Dalibor ve Skotské opeře. Také Martinů upoutal jeho pozornost, především s operou Julietta v Opera North a Řecké pašije v Covent Garden („londýnská verze“ vystoupení, které mělo premiéru v Bregenzu).
I když jejich spolupráce nebyla v žádném případě zaměřená výhradně českým směrem – „Nepřišel jsem do Walesu vytvořit český ostrov,“ říkal Hanus, a jeho široký repertoár ve Velšské národní opeře zahrnoval i Prokofjevovu Vojnu a mír – je zřejmé, že s Pountneym našel dirigent mnoho společného a dostávalo se mu od něj podpory a porozumění. Velšská národní opera poté získala nového generálního ředitele Aidana Langa, ale partnerství mezi Pountneym a Hanusem bylo oceněno v roce 2018 při vyhlašování Britských divadelních cen, kde společně získali cenu v kategorii Úspěch v opeře za své umělecké vedení společnosti. A navzdory změně v managementu zůstává kontinuita Hanusova Janáčka ve Velšské národní opeře nepřerušena: Z mrtvého domu, Příhody lišky Bystroušky, Její pastorkyňa a Věc Makropulos. Opera Z mrtvého domu, v říjnu 2017, byla také vnímána jako zkouška nanečisto kritické edice Janáčkovy poslední opery, kterou připravoval John Tyrrell předtím, než byla následující jaro uvedena v Covent Garden.
Je tu ještě další česká opera – a vcelku dost osobní projekt – kterou Hanus provedl s Velšskou národní operou. Dětská opera Hanse Krásy Brundibár, uvedená v rámci „Festivalu svobody“ Velšské národní opery v roce 2019, je zvláště blízká Hanusovu srdci, jelikož jeho vlastní matka Anna Hanusová-Flachová byla jedním z dětí vězněných v koncentračním táboře Terezín, kde byla opera uvedena. Tím, že mohl dirigovat toto neokázalé dílo ve Velšské národní opeře, si Hanus v jistém smyslu splnil životní povinnost. Jeho matka zpívala jak ve sboru, tak v hlavní roli Aninky (postavy, která se svým bratrem Pepíčkem zpívá, aby sehnala peníze na mléko pro jejich churavou matku), a řízením osudu přežila holocaust; osm jejích vnoučat navštívilo představení Velšské národní opery a přidalo se k opakování závěrečného sborového zpěvu vítězství a naděje.
Jak vzpomínal Hanus v rozhovoru pro časopis Opera, „příběh dětí v Terezíně na mě působí tak silně, a vždycky tomu tak v mém životě bylo, že jsem byl při uvedení této opery nervózní. Moje matka o těchto prožitcích sotva kdy mluvila, možná se někdy zmínila, avšak doopravdy nebyla schopna tyto zážitky sdílet. Teprve na sklonku svého života o tom mohla mluvit, přičemž důvodem bylo, že ji a několik dalších přeživších požádaly některé mezinárodní instituce, aby chodili diskutovat s dětmi do škol… Mluvit o tom nebylo těžké jen pro mou matku, bylo to obtížné i pro mě. Pokládám to za fenomén druhé generace těch, kteří zažili holocaust – stále cítíme bolest a utrpení, jež zažili naše matky a otcové… Když jsem prvně otevřel partituru, brečel jsem a nevěděl jsem, jak budu schopen dirigovat. Vzpomínám si, že jsem se zeptal našeho prvního houslisty Davida Adamse, jestli bude pokračovat, kdybych hodně brečel a dostal jsem se opravdu do potíží, ale nakonec jsem to zvládl. Profesní čest a zkušenosti mi pomohly to zvládnout.“
Přestože je nyní Hanus žádaný v mnoha předních světových operních domech, a to nejen pro český repertoár, otvírá své srdce zejména publiku a kolegům ve Velšské národní opeře, kteří mu na oplátku otvírají svá srdce. Dokonce i kritici jsou vřelí a laskaví. V recenzi na jeho první operní představení v Cardiffu Netopýr v roce 2017 napsal Rian Evans v časopise Opera o „společnosti, která obrazně pozvedá své číše a připíjí na Tomáše Hanuse… autorita jeho osoby a pohodový vztah s hudebníky byly zřetelně slyšitelné v předehře. V průběhu celého večera Hanus přirozeně prováděl instinktivní kontrolu vysoce akcentovaného rytmického charakteru a rubatového tempa, díky čemuž bylo představení lehké a svižné.“ Od té doby se mu dostává nejvyššího uznání napříč širokým repertoárem, i když asi nikdy tolik, jako když diriguje českou hudbu. Přestože je Orchestr Velšské národní opery předně operním orchestrem, jeho reputace v oblasti symfonické hudby činí z cyklu Má vlast dychtivě očekávanou záležitost. Hanus spolu s orchestrem nepochybně dodá Smetanovu mistrovskému dílu silný dramatický nádech – nejen v symfonických básních jako je ta třetí, Šárka, se svým zvlášť dramatickým příběhem, která byla operně zpracována Fibichem a Janáčkem, ale napříč celým dílem, jež by mohlo být téměř označeno za operu beze slov, o šesti dějstvích.
