Kryštof Mařatka: Z projevu Smetana a my v roce 2024

12.5.2024
Zamyšlení k zahájení festivalu Pražské jaro – proslov při pietním aktu na Vyšehradě. Kryštof Mařatka, skladatel.

Milí příznivci Pražského jara, Vážení milovníci hudby, 

byl jsem vyzván – a je to pro mě veliká čest – abych řekl pár slov v tento vzácný okamžik na místě, které fyzicky ztělesňuje Pantheon toho, čemu říkáme česká hudba a jejímž vrcholným spolutvůrcem je Bedřich Smetana. Nemluví k vám novinář, ani historik, spisovatel či muzikolog. Jsem hudebník a přirozeně mě tedy zajímá, jako zástupce skladatelského cechu, co a jestli vůbec máme my dnešní skladatelé společného se Smetanou, jeho uměleckým odkazem a jeho dobou. 

Já se domnívám, že snad úplně všechno. 

Už samu potřebu vymezení hudby, jejího smyslu, jejího obsahu. Ve Smetanově případě cílené rozvíjení české otázky. U něho mě fascinuje to vědomé rozhodnutí podřídit se tomuto ideálu a strategicky do něho investovat veškerý svůj um. U Smetany tedy otázka identity. 

A dnešní skladatelé? My se často pereme se stejnou myšlenkou jako on. Původ, kolébka, kořeny – to je hledání mnohých současných autorů a bez těchto témat bychom snad zůstali němí a prázdní. 

Paradoxně mě někdy připadá, že dílo, jenž je hluboce zakotvené ve své identitě, a hlavně pokud je to veledílo, překvapivě vykazuje mnohdy i znaky světů jiných než těch, ze kterých vyrůstá. Takto mě vždy například fascinovalo, že nejhranější, nejslavnější a nejfrancouzštější skladba, Bolero od Maurice Ravela, která tak významně reprezentuje Francii, je podstatou španělský tanec. Podobně jako některé kolority hudby Debussyho pocházejí z Asie, Javy a Japonska. A to už vůbec nemluvím o nejhranější opeře na světě, francouzské Carmen, natolik francouzské, až je zcela ponořena do úchvatných rytmů, harmonií a melodií Andaluzie, které do tohoto jihošpanělského regionu zaseli cikánští nomádi a arabští maurové. 

A co česká hudba? 

Vždyť naše nejuznávanější a nejhranější dílo v cizině i u nás – Dvořákova Novosvětská symfonie – tento klenot ryze české hudby, vznikal v přídechu zpěvu afrických přistěhovalců do Ameriky a uzrával do barev modální pentatoniky domorodých indiánů. Ve Smetanově Vltavě zase zjišťujeme zrcadlení švédské národní melodie, také hebrejské písně naděje Hatikwa i dokonce katalánského vánočního zpěvu ptáků… A co by byl Janáček bez ruské hudby a literatury nebo Kaprálová a Martinů bez Debussyho, Stravinského a jazzu? 

Zdá se tedy, že pevné a úderné dílo je to, které má duši zakotvenou ve svém kraji a tělo je naopak uhněteno světem. Připomeňme si, jak mnoho pro Smetanu znamenala klavírní tvorba Chopinova, nebo Berliozova a Lisztova symfonická báseň či Wagnerovy operní kreace. A je k údivu, jak něco tak zdánlivě neslučitelného, mohlo vyústit v Prodanou nevěstu. 

A není to jen nutnost poznání děl světových současníků, co spojuje Smetanu s dnešní generací českých skladatelů. 

Je to i nevyhnutelnost fyzického poznání ciziny a okušení jiné kultury na vlastní pěst. U Smetany Švédsko, u Dvořáka Anglie a Amerika, u Janáčka Lipsko, u Martinů Francie a Amerika, nemluvě o skladatelích trvale usazených tam či onde jako Zelenka, Mysliveček, Rejcha, Karel Husa, Rudolf Komorous, Jan Novák a někteří současníci mé generace a mí kolegové. 

A nyní přichází to nejtěžší. Po této zkušenosti z ciziny, chuť či dokonce nezbytnost návratu do české hudební společnosti a vlastní zkušenost ze světa prosadit na domácí půdě. Nastává ta největší kolize. Souboj o prosazení nabytých zkušeností s rutinou a zvyky domácí produkce. Narážení na občasnou provinčnost, lokální mocichoutky, neznalost a komerční zaklínadla o neprodejnosti nového umění. Ale někdy i naopak v souladu se zdejšími osvícenými duchy, kteří dokáží prohlédnout vidinu nových uměleckých světů a jejich význam, jejich sílu. A to je to, co máme, my současní čeští autoři – ne vždy, ale bohužel velice často – nejvíce společného se Smetanou a dalšími. 

Mohli bychom se podívat i k Havlíčkovi, jak bojoval s nepochopením tento – jak říká Karel Čapek – zdravý a jasný duch. Podívat se i na to, jak české duchovní maloměsto, nedovedlo přijmout Máchu, později nechtělo Nerudu, vytloukalo okna Němcové, bojkotovalo Janáčka, zakazovalo Martinů a tak dále. Avšak právě díky čisté hluboké upřímnosti svého nadosobního ideálu prostoupila časem Smetanova tvorba i touto dočasnou mlhou nezájmu a opovržení a teď už napořád jako vlahý vítr osvěžuje koruny stromů luhů a hájů české hudby. 

Nyní bychom měli činit vše, aby hlavně zahraniční orchestry, operní domy a hudebníci si vzali Smetanu do repertoáru, změřili ji vlastními metry a našli tak cestu k nám. Provedení Mé vlasti Berlínskými filharmoniky je tak zřejmě tou nejskvělejší cestou pro Smetanovu hudbu a Pražské jaro tuto cestu báječně zvolilo. 

Máme ještě něco dalšího společného se Smetanou a jeho dobou? Jistě. Jako tvůrčí duch měl Smetana i organizační uměleckou vizi. Ve Švédsku organizoval hudební život, založil hudební ústav v Praze a významně působil při přípravách největší kulturní události Prahy 19. století, realizace a následně i provozu Národního divadla. A podobně je česká hudební obec dneška vzrušena vyhlídkou na realizaci nové Vltavské filharmonie v Praze, a také Janáčkova kulturního centra v Brně či koncertního sálu v Ostravě. A my, žijící skladatelé budeme doufat, že z této strastiplné cesty politikou, zájmy, byrokracií a financemi nezmizí konečný cíl: totiž naplnit prostor těchto síní novou vznikající hudbou tak, jak o tom jistě snil Bedřich Smetana, a na čemž soustavně pracoval. 

A to je asi to, co mě osobně na Smetanovi fascinuje za všeho nejvíce: jeho zanícení pro věc, vytrvalá práce, píle, studium, hledání…, to vše, co vyústilo v nepřekonatelný um jeho mistrné kompoziční techniky. Podívejme se do partitury: kontrapunkt, harmonie, forma, práce s tématem, s hlasem, s tóninou, orchestrace, rytmus… Geniální. 

A moje přesvědčení je, že budoucí generace českých skladatelů, ať se bude jednat o hudbu atonální, elektronickou, minimalistickou či jakkoli esteticky různorodou, se směle mohou nechat Smetanou v tomto inspirovat, protože jedině korytem vytrvalé práce, duchovní síly a poctivým studiem poteče řeka budoucí české hudby. A Pražské jaro je dozajista jedním z jejích pramínků.