Zůstat na jednom místě znamená uměleckou smrt

„Každý den chci vytvořit něco, co jsem ještě nevytvořil.“ Tak zní umělecké krédo skladatele, klarinetisty a dirigenta Jörga Widmanna. Po newyorské Carnegie Hall, Salcburském festivalu nebo Labské filharmonii v Hamburku se tuto nesmírně zajímavou a také velmi zaneprázdněnou osobnost podařilo na pozici rezidenčního umělce získat Pražskému jaru. To v praxi znamená, že Widmannovo umění, nejen skladatelské, ale i interpretační, budeme moci obdivovat hned na třech koncertech. Vzácná příležitost, jak se přiblížit jeho mimořádně tvůrčímu vidění světa.

_______________________________________

Posluchači Pražského jara vás uslyší v pražském, nebo snad dokonce i v českém debutu?

To je dobrá otázka, myslím, že jsem v Praze jednou hrál, jako velmi mladý, ale nikoliv celý koncert. Takže takový debut nedebut? Nejsem si vážně vůbec jistý! Hlavně musím předeslat, že je mi velkou ctí zahrát si na Pražském jaru. Každý hudebník si je vědom, co na poli umění Praha znamená, obzvláště pak hráč na klarinet s láskou k Mozartovi jako já. Vždyť Mozart zde potkal svého klarinetistu Antona Stadlera!

Přiznám se, že na začátek jsem si pro vás připravila takový malý kvíz… Co vás spontánně napadne, když se řekne úspěch?

Že pro mne nejsou až tak podstatné úspěchy minulé jako to, čeho mohu dosáhnout zítra nebo pozítří.

Rodina?

Má rodina, sestra, která hraje fantasticky na housle a se kterou jsem před chvílí dokonce mluvil! Ale imaginárně také rodina hudební, a to nejen ta současná, žijící, ale i hudebníci minulosti, kteří mě inspirují a jsou pro mne stále živoucí: Mozart, Weber, Schumann, Janáček. (Znejistí.) Upřímně, kdo jsem ale vlastně já, že je mohu takto titulovat? Z podstaty to tak ale prostě je. Rodina je tam, kde cítíte blízkost a bezpečí domova, a to i v přeneseném významu. Když jsem na pódiu, tak přesně tohle zažívám a je to něco úžasného.

Svoboda?

Nejdůležitější věc v životě. Politicky i umělecky. Svoboda v další skladbě zkomponovat úplně jinou hudbu, hrát Mozarta jinak zítra než dnes. Mám rád výrok Ferruccia Busoniho, který podle mne řekl jednu z nejdůležitějších vět v historii: „Hudební umění se narodilo svobodné a jeho osudem je tuto svobodu si udržet.“ Mimochodem momentálně jsem v Berlíně, kde bydlím v místě, odkud jen přejdu ulici a jsem v domě, kde Busoni žil.

Budoucnost?

Mnoho pozitivního i mnoho negativního. Obrovské možnosti internetu a sociální sítě jako katastrofa pro vzájemnou komunikaci mezi lidmi a prostředek, jak ještě více prohlubovat propast mezi různými politickými názory. Ale možná mohu na tuto otázku odpovědět mnohem jednodušeji a stočit ji opět k hudbě, o jejíž budoucnosti vlastně přemýšlím každý den. Dennodenně se snažím najít nějaký nový zvuk, vytvořit něco, co jsem dosud nevytvořil. Protože to je pro mne kreativita. Zůstat na jednom místě znamená uměleckou smrt. Možná i proto se tolik inspiruji hudbou minulosti. Nikoliv z nostalgie, ale ve smyslu, co lze použít a co si z ní můžeme a potřebujeme vzít, abychom vytvořili něco nového. Není nic rozporuplného na tom říci: „Dívám se dozadu.“ Je zapotřebí udržet jistou rovnováhu. V té souvislosti mne napadá jeden krásný citát Gustava Mahlera: „Tradice není adorování popela, ale dává žár a jiskru dalším generacím.“ Taková by mohla být má odpověď na vaši otázku. Bez znalosti a lásky k minulosti nemůžeme kráčet do budoucna.

Publikum?

Publikum ve smyslu „indiferentní lidská masa“ neexistuje. Pro mne jsou lidé, kteří přicházejí na koncert, jedinečné bytosti z odlišných prostředí, které se z různých důvodů sejdou na jednom místě. A najednou všichni v Mozartově Adagiu dýchají stejně, jejich srdce začnou bít stejným tempem. Teprve tehdy začínám vnímat něco jako komunitu. Důvod, proč lehce provokativně zpochybňuji význam tohoto slova, je ten, že často od pořadatelů slýchávám: „Naši posluchači jsou takoví a makoví, chtějí slyšet tohle, a tohle ne.“ Já tato tvrzení neberu. Věřím v individualitu každého člověka. A moje zkušenost je taková – a mám se o co opřít, procestoval jsem opravdu hodně zemí a občas jsem hrál posluchačsky neuvěřitelně těžké kusy –, že je zapotřebí uvádět díla, která lidi vybízí, aby poslouchali, a inspirovat je svým výkonem.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že chcete dělat jen věci, které vás baví, které vám přinášejí radost. Jak důležitou roli hraje v tomto předsevzetí právě posluchač?

Když si ho má skladba nenajde, zaplaví mne pocit ztráty. Na druhou stranu, kdybych měl psát jen věci, co „by se mohly líbit“, pak bych prodával svou duši. Nedokázal bych takto pracovat a podílet se jinými slovy na „brakových filmech“. Ty jdou na trh s jasným úmyslem: vytvořit brak, který uvidí miliony lidí. Já nedokáži takto přemýšlet. Jako umělec mohu dělat jen to, čemu věřím. Opravdu hodně o věcech i o sobě pochybuji, to mi můžete věřit, ale v momentě, kdy vím, co chci, už se publika neptám. Napíši nebo zahraji to, co cítím jako správné, a snažím se lidi přesvědčit, aby mne následovali, protože jsem k nim upřímný.

Víra?

Ach, vy mi ale pokládáte těžké otázky!

Protože chci proniknout hlouběji do vašeho světa…

Což je úžasné a já se opravdu snažím, ale je to těžké! Víra. (Přemýšlí.) Opět se omlouvám, že to stočím raději k hudbě, protože vy myslíte asi rovněž duchovní rozměr toho slova, můj vztah k Bohu?

To je na vás.

Víte, pro mne je důkazem, že Bůh existuje, hudba Johanna Sebastiana Bacha. Nemusím být ale protestant, abych Bachovi rozuměl. Když slyším Oliviera Messiaena, tak vím jistě, že zde existuje „něco za něčím“, život po životě, a nepotřebuji být katolík. Nemusím být ateistou, abych pochopil Milese Davise. Kafka, Rilke, sochy od Giacomettiho, to vše mne motivuje věřit. Víra je velmi osobní věc, přesto se nechci vyhýbat odpovědi. Mám-li tedy odpovědět upřímně, tak přítomnost Boha, nebo řekněme spirituality cítím opravdu v těchto úžasných manifestacích umění.

Evropa?

Důležitější než kdy jindy! Zásadní myšlenka, která se ovšem momentálně potřebuje velmi zotavit. Myslím tím institut Evropské unie. Vidíte všechny ty katastrofy kolem vakcín a tak dále, je zde opravdu mnoho věcí, které potřebují výrazně zlepšit! Jsem hluboce přesvědčený Evropan a velmi často opravdu trpím, co se s evropskou myšlenkou děje. Proto se k této otázce vyslovuji tak kriticky.

Jak Evropu uzdravit?

Více než kdy předtím myslet na to, abychom spolu neválčili. To je pro mne důležité poselství. V minulosti se událo tolik zlého, zabíjeli jsme jeden druhého… To je něco, co nás narozené v Německu stále provází. Myslím, že naše zodpovědnost je v tomto směru zcela výjimečná. Aby se toto nikdy více nestalo. Abychom nedělali stejné chyby, které vedli k těmto katastrofám. Ale čelíme teď tolika dalším problémům, naše společnost je trhána na kousky, polarizuje se, podívejte se na USA, Turecko, a s naprostou jistotou to platí i pro Německo. Nevím, jak je tomu v České republice, nemám dost informací, ale myslím si, že čelíme opravdu obřím problémům. Já nejsem politik, ale pokud mohu jako hudebník přispět – samozřejmě že ne nějak masivně, ale trochu přece – tak třeba aspoň tím, že zahraji v Praze Mozarta, který je symbolem evropského ducha, abychom pocítili stejné hodnoty a sdíleli něco společně, pak budu šťastný. Je důležité, abychom byli zvědaví, abychom se zajímali, učili se od sebe a respektovali se.

Často se vracíte k Mozartovi, tak mne napadá, na co byste se zeptal, kdybyste ho mohl pozvat na kávu?

Zahrál bych si s ním biliár a povídal bych si s ním o všech těch nádherných ženách, které ve svém životě potkal! Upřímně: kdo jsem já, abych mu mohl říci: „Hele Mozarte, v taktu čtyřicet devět bys to měl opravit z fis na b!“ To by byla ale troufalost! Opravdu by mě ale zajímalo, jaký byl člověk. Jak byl zklamaný, když ho odmítla jeho láska Aloisie Weberová. On ji tolik miloval, a ona si ho nevzala! A rovněž bych byl zvědavý na její sestru Constanze, která se nakonec stala jeho ženou. Strašně rád bych si s ním popovídal právě o těchto věcech.

Tak já jsem si myslela, že budete rozebírat právě takt čtyřicet devět, a vy byste se s ním bavil o ženách!

(Smích.) To mne opravdu mrzí, že má odpověď je pro vás zklamáním, ale je to tak! Ale vážně, jsou skladatelé, se kterými bych si skutečně moc rád promluvil, například s Puccinim. A s ním bych se určitě o ženách nebavil, ale zeptal bych se, jak by dokončil svou Turandot. Protože Puccini, to je jiná „story“. Když se ale ještě vrátíme k Mozartovi, tak zrovna v jeho případě by mne velmi zajímalo, jak by vypadala jeho hudba, kdyby se dožil devadesátky. Ale při hraní biliáru bych si s ním chtěl opravdu popovídat o lásce, protože si myslím, že jeho život i hudba jsou láskou nesmírně ovlivněny a že pro ni měl to nejhlubší pochopení. Například v Così fan tutte, to je opravdu ukázka hlubokého porozumění lásce…

…a ženám.

Ano! A ženám! Fiordiligi a Dorabella. Mozart – a teď se omlouvám všem mužům – zde vykreslil, jak jsme my muži neskutečně hloupí, je to tak zřejmé! V tercetu Soave sia il vento (hraje na klavír) ženy samozřejmě vědí, co nastane! Jejich snoubenci se přestrojí jen proto, aby zjistili, jestli nejsou podváděni. Ale ženy je přeci mají dávno přečtené! A pak přijde to slovo „touha“ (desir), kde Mozart použil neuvěřitelnou harmonii (opět hraje na klavír). Jaká neskutečná disonance?! Všichni by očekávali smířlivé rozvedení, a on použije na slovo „touha“ takovou zneklidňující harmonii! Vidíte. Já Mozarta tolik obdivuji! Takže snad to nepůsobí nějak neuctivě, když bych se s ním rád bavil o něžném pohlaví! (Smích.)

Dalším vaším idolem zdá se být Robert Schumann?

Víte, Schumann je horečnatý, jeho hudba v sobě nese neklid (hraje na klavír část z houslové sonáty) a já musím říci, že jsem snad nenapsal jedinou skladbu, ve které by nebyl tak trochu zakódovaný.

Jak vnímáte jeho pověstnou dualitu zosobněnou postavami Florestana a Eusebia?

Znáte německé slovo „verrückt“ – vyšinutý, bláznivý? Čistě literárně vzato. V případě Schumanna ale nesmíme zapomínat na jednu věc, že byl stejně geniální literát jako skladatel, rovný Lordu Byronovi, Goethemu, Heinemu, a že byl také jedním z nejvýznamnějších hudebních kritiků své doby. Když přijel do Německa poprvé Hector Berlioz, aby zde dirigoval svou Fantastickou symfonii, tak Schumann seděl v publiku s úkolem napsat kritiku. Když přišel domů, tak si poznamenal: „Bylo to skoro až odporné, všechny ty zvuky, nemám, co bych k tomu nyní řekl, budu pokračovat zítra.“ A druhý den napsal: „Neměli bychom poměřovat tohoto mladého génia dosavadními kritérii. U umění, které je takto nové, musíme kritéria změnit. Přivítejme tohoto mladého francouzského umělce.“ To je tak krásné! A toto je Evropa! Nebo Chopin, když přijel do Německa. Sice byl pod drobnohledem kritiky, ale dali jsme mu najevo svou náklonnost. V tomto ohledu byl Schumann neuvěřitelně velkorysý a šlechetný. Jsem jím skutečně až posedlý. Možná, že až přijedu příště do Prahy, tak budu hrát více jeho hudby! (Smích.)

Co všechno vlastně napsal pro klarinet?

Vedle Fantastických kusů op. 73, které uvedu v Praze, jsem nahrál s Tabeou Zimmermann a Dénesem Várjonem jeho Pohádky op. 132 pro klarinet, violu a klavír. Překrásné.

Ve školních lavicích často slýcháváme o tzv. milnících v hudbě. Souhlasíte, že lze hudební historii takto porcovat?

Nevnímám tyto milníky jako něco, co hudební historii „porcuje“. Jsem šťastný, že existují. Znáte ty tzv. stromy, které ukazují, jak se hudba vyvíjela? Tady máte Monteverdiho a pak se to větví sem a sem… Beethoven, Brahms, druhá vídeňská škola, na niž navázali Boulez, Stockhausen… Něco na tom je. Ale co ti, kteří přišli buďto příliš brzy, nebo příliš pozdě? Ve stejném roce, kdy napsal Richard Strauss Čtyři poslední písně, zkomponoval Boulez svou první nebo dokonce druhou klavírní sonátu. V žádném ohledu nelze tyto dvě kompozice spojovat. Ale není právě toto na hudební historii fascinující, že tyto dvě skladby vznikly ve stejnou chvíli? Pro mě jsou důležití oba, jak Strauss, tak Boulez. Takže já osobně nejsem proti konceptu „mistrovských kusů“. Musíme připustit, že Mahlerova Devátá nebo Mozartův Koncert pro klarinet jsou skutečně výjimečné skladby, tak úžasné pro všechny lidské bytosti! A ony nejenže existují, ale stále nám mají co říci. Monteverdiho hudba vznikla tak dávno, a stále k nám promlouvá. Nebo Purcellovo „Remember me“! I dnes u toho pláčete. Takže proč ne, milníky existují a já proti nim nic nemám.

Co je podle vás onou modernitou v hudbě? Čím to, že některé skladby přežijí staletí a působí stále nadčasově?

Miluji vaše dotazy, ale jsou opravdu náročné! Nestačí vám definovat modernitu v hudbě, ale chcete rovnou recept, jak přežít staletí… Určitě nemám klíč k tomu, jakých standardů se držet, aby skladba přežila věky. Ale pokusím se odpovědět co nejupřímněji. Vzpomenete si na harmonii, kterou jsem vám hrál z Cosi fan tutte? Tak to je třeba něco, co dokáže přežít. Pokud ji dobře interpretujete, tak ji každý v publiku musí vnímat jako něco, co definuje standard „modernity“. Protože je tak výjimečná. Synonymem modernity je pro mne výjimečnost. Například ve Čtyřech kusech pro klarinet Albana Berga je jedno místo (hraje na klavír velmi disharmonickou část), po kterém přijde tento líbezný akord (zahraje). To je pro mne modernita. Proč? Samostatně je tento souzvuk vlastně velmi kýčovitý a slyšíte ho v každé hotelové lobby! V tomto kontextu zní ale tak novátorsky, jako když vstoupil první člověk na měsíc!

To je zajímavá myšlenka – vnímat nikoliv jednotlivosti, ale kontext.

Absolutně. Modernost tkví v tom, že používáte věci neočekávaným způsobem. Nový způsob myšlení, to je to, co zůstává věky.

Přiznám se, že z jakékoliv vaší skladby, kterou jsem si poslechla, jsem měla podobný pocit, jako když přichází na svět dítě. Zachvátila mě pokaždé mocná fyzická závrať, pocit zápasu, vyčerpání… Je to skutečně tak? Je pro vás komponování zápas?

Zápas, ale překrásný, a pokaždé nepředvídatelný. Mám nějakou myšlenku, ale ptáte se, jestli něco dělám proto, aby přišla? Nikoliv. Je tady. Čistá a obnažená. A také křehká. V následujících dnech se snažím zachytit tisíce dalších myšlenek, které stojí proti té základní. Snažím se ji zpochybnit. A v určitém momentě si sednu ke stolu a vím, že už není cesta zpět. Můj pracovní stůl vykazuje jakoby nějaký magnetismus – vše se na něm začne obracet vzhůru nohama, a jakmile si k němu sednu, tak už nedokážu odejít. Myslím, že ta metafora s narozením dítěte je opravdu krásná, ale všechny mé skladby nejsou takové. V každém případě se pokaždé snažím tvořit trochu jinak a pokaždé se to vyvíjí trochu jiným způsobem. Nový život. Pro mne je každá nota lidskou bytostí. Cítím hudbu velmi fyzicky.

Vnímám tedy správně, že komponování je pro vás až fyzickou potřebou?

Máte pravdu, a nemám jinou volbu. Občas se chce tělu spát, ale mysl po pěti minutách rozsvítí světlo a chce pokračovat v psaní. Jak řekl Schoenberg: „Kunst kommt nicht von Können, sondern von Müssen“ (Umění nevzniká, protože můžeme, ale protože musíme). A já mám k této větě velmi blízko. Také miluji Beethovenův citát, který napsal v souvislosti s Missou solemnis: „Von Herzen möge es wieder zu Herzen gehen“ (Ze srdce je možno opět k srdci jít). Možná se zdá, že se tyto dva citáty navzájem trochu rozporují, já o nich ale přemýšlím jako o celku.

Na Pražském jaru zazní váš Jagdquartett. Přiznám se, že při jeho poslechu mne úplně pohltily myšlenky na lidskou brutalitu!

Ah! A mohu se teď zeptat já vás? Chápu, proč vás asi napadlo zrovna toto, ale občas jste se i zasmála, ne?

Ne…

(Usměje se.) A tu skladbu jste jen slyšela, nebo i viděla?

Viděla!

Ale tam je strašně moc akce!

To ano, ale nic mě nerozesmálo…

Třeba když tam křičí cellista, tak se diváci většinou smějí… Ale pak je pět sekund ticho a přijde šok. Tenhle smyčcový kvartet je součástí celého cyklu. V tuto chvíli pracuji na číslech šest až deset a inspirován Beethovenem dal jsem jim název Beethovenovy studie. Šestý píši pro Anne-Sophie Mutter, sedmý pro Artemis Quartet, osmý a desátý pro Juilliard String Quartet a devátý zatím dedikanta nemá. Záměrem první řady, tedy čísel jedna až pět, kam patří i Jagdquartett, bylo, že každý z nich bude reprezentovat jednu kvartetní větu. Jagdquartett (Lovecký kvartet) má číslo tři, takže je to takové Scherzo. Přemýšlel jsem o tom, co je to vlastně lov. Trochu jsem se inspiroval Mozartovým Loveckým kvartetem (zpívá hlavní téma), proto jeho druhý název zní Allegro vivace assai. Další velkou inspirací mi byl Schumann (zpívá melodii podobnou české písni Když jsem k vám chodíval přes ty lesy) a také Beethoven – rytmus ze Sedmé symfonie tamtadam tamtadam tamtadam (zpívá). Na těchto základech je založena celá skladba. Ale kvartet má také svůj příběh. Na samém počátku jsou čtyři velmi pozitivně naladění lovci. Slyšíte to ve švihání smyčců. Takže si nemyslím, že jste byla úplně šokována hned v první minutě! V každém případě jsem chtěl objevit formu scherza, která se z lehkovážného haydnovského pojetí proměnila u Beethovena ve velmi „těžkou“ hudbu a u Mahlera ve Scherzu v jeho Šesté symfonii až v sebevražednou hudbu! To je, jako kdyby si děti hrály s atomovou bombou na nukleární válku! A to mne nemohlo nechat chladným. Přemýšlel jsem o tom, čím je scherzo dnes. Proto jsem se uchýlil k velkému fyzičnu, řekněme brutalitě, kde se čtyři pozitivně naladění lovci stanou sami kořistí. To je přesně to, co se děje v naší společnosti s tendencí vždy najít nějakého viníka. Proto se na konci všichni obrátí proti cellistovi a zamordují ho. Je to metafora. Ale ve stejný moment vidíte, že se lidé smějí. Takže je to něco mezi extrémním veselím a extrémním násilím. Ostatně já jsem fascinován extrémy. V umění vždy. Ale pravdou je, že takovouto skladbu dokáži napsat jen jednou.

V každém případě si vaši hudbu vždycky užívám, ať už ve mně vyvolává negativní, či pozitivní pocity.

Tak to mě velice těší! Protože kdybyste mi řekla: „No, neudělalo to se mnou nic, ale určitě je to zajímavá skladba,“ tak to by mě opravdu velice mrzelo. Ale když řeknete, že jste na hudbu silně zareagovala, a je jedno, jestli i třeba trochu negativně, tak tomu dávám mnohem větší důležitost, to mě zajímá.

Tak mne napadlo, když jste takový extrémista… Jaká je vaše nejrychlejší a nejpomalejší skladba?

Nejrychlejší je Ad absurdum pro trubku a malý orchestr. To je dvanáct minut tigidigitigidigi. Bláznivá věc. Je to naprosto utopická skladba, co se týče rychlosti, excesivní. Na druhou stranu, klid a pomalé tempo jsou pro mě velmi důležité a téměř v každé skladbě najdete místo, kde se zastaví čas. Nevím, která skladba je nejpomalejší, asi Choralquartett, který jsem přepsal rovněž pro orchestr. Tam je napsáno „tak pomalu, jak je jen možné“, ale stále byste měli mít pocit tří dob (začne pomalu počítat raz…, dva…, tři…).  Choralquartett je studií klidu, inspirovaný Haydnovým oratoriem Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži.

Jste spíše beethovenovský typ? Přepisujete, bojujete s partiturou, nebo vám to jde lehce jako Mozartovi?

Když jsem byl mladý, tak mi můj učitel jednou řekl, že Beethoven bojoval s formou. A tak jsem si řekl: „OK, v tom případě budu poslouchat raději Mozarta!“ (Smích.) Já vím, primitivní, ale tak to bylo! A trvalo to léta! K Beethovenovi jsem si našel cestu až v posledních letech a skutečně se jím nechávám velmi inspirovat. Dnes jsem jeho „bitvami“ fascinován. V jeho hudbě ale neslyšíte pouze zápas, ale i osvobození. Čímž se vracíme zpět k naší konverzaci o svobodě.

Jako klarinetista potřebujete mít velkou fyzickou výdrž. Děláte nějaký sport?

V tomto vás asi zklamu, ale můj největší sportovní výkon je vyjít schody do mého bytu! (Směje se.) Ale dobře, když jsem byl mladší, tak jsem sportoval. Ale třeba minulý týden jsem byl v Madridu a dirigoval jsem. A to je fyzický výkon. Víte, moje cesta, jak dělat hudbu, je velmi fyzická. Takže pokud mohu koncertovat, dirigovat, tak se cítím fyzicky fit. Také se snažím každý den cvičit na klarinet, abych neztratil dechovou jistotu.

Takže dirigentem jste se stal proto, abyste upevňoval svou fyzickou kondici!

Ale to stejné platí pro klarinet! Ale ne, ne, dirigovat jsem vlastně nezačal sám od sebe, ale když jsem psal skladbu pro Marisse Jansonse, tak jsem měl takové zpoždění, že mi den před první zkouškou řekl: „Budeš řídit první zkoušku.“ A já tak učinil. To bylo v roce 2009 a tak to celé začalo. Pak mě Gerard Mortier angažoval, abych dirigoval svou operu v Paříži. Takže dirigentem jsem se vlastně stal náhodou, když jsem byl hozen do studené vody a musel jsem plavat. Nyní diriguji opravdu hodně a je to důležitá součást mého života. Mimochodem kdybychom vedli tuto konverzaci v polovině 19. století, tak bychom na toto téma neztratili ani slovo, protože umělecká univerzálnost byla naprosto normální.

V jednom interview jste zmínil, že opatřujete své plátky jmény měst, ve kterých jste na ně hrál. Můžete se podělit o nějakou „plátkovou“ historku?

No to je pravda, v květnu budu mít na jednom i Prahu! Zcela upřímně, tak hezky se s vámi povídá, že dokonce odpovím i na tuto otázku. (Směje se.) Proč to říkám? Protože plátek, to je pro klarinetistu téměř erotogenní zóna. Tam se tvoří zvuk. Spojení plátku a rtů, nechci dávat nějaké erotické příměry, ale tam se děje úplně všechno! Nejsem z těch, kteří si vyrábí své vlastní. Na to jsem příliš nešikovný. Byla by to pro mě strašlivá ztráta času. Chci dělat hudbu. Nechci trávit čtyři hodiny denně výrobou plátků. V každém případě jsou ale velmi důležité a je důležité v nich mít systém. Takže já je pojmenovávám Helsinky, Hongkong, Singapur a bude i Praha, možná Praha 1, Praha 2.

Dirigent Emmanuel Villaume, se kterým budete v Praze spolupracovat, s sebou po světě vozí antologii francouzské poezie. Máte i vy nějaký takový předmět, který nedáte z ruky?

Mám hudbu ve své hlavě. Hudba je pro mne nejlepším prostředkem ke zklidnění. A nemusí být krásná, sáhnu po něčem, co v tu chvíli promlouvá k mému srdci. Když se necítím dobře, zabývám se svými myšlenkami. A když vstoupím na pódium, na všechno zapomenu.

To je hezké. Takže jednou budete umírat sto let stár a s písní na rtech!

Zcela jistě. Ale zda budu moci žít se svou zálibou v extrémech až do sta let… Kdo ví…

Autor: Iva Nevoralová