Art Salon Pražského jara

Pražské jaro Art Salon

Petr Nikl, Ivan Pinkava, Milan Grygar, Daniel Vlček, Jakub Roztočil a Ira Svobodová. Šest předních českých výtvarných autorů představující různé techniky, média i generace. Inspirace pro vznik jejich nových děl ale byla jedna – cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Tímto erbovním dílem je Pražské jaro každoročně 12. května slavnostně zahájeno a při té příležitosti proběhne i vernisáž výstavy Pražské jaro Art Salon.

Díla budou poté vystavena na festivalových koncertech v Rudolfinu a Obecním domě. Výstava vznikla ve spolupráci se dvěma kurátory – Janem Kudrnou a Milanem Dospělem. V programu festivalu se tak nově propojuje hudba a výtvarné umění.

V neděli 26. května bude tato unikátní kolekce vydražena v rámci 91. aukce Galerie KODL a na Artslimit.com, kteří jsou partnery projektu.

Výtěžek benefiční aukce bude věnován ve prospěch festivalu Pražské jaro. Na závěrečném koncertu Pražského jara v Obecním domě 3. června bude slavnostně vyhlášen výsledek aukce.

Pražské jaro Art Salon zakládá tímto projektem novou tradici výtvarného doprovodného programu festivalu. Také proto k němu vznikla grafika nezávislá na festivalovém vizuálu, jejíhož zpracování se ujalo studio Dynamo Design. I tím se potvrzuje výjimečná pozice Art Salonu mezi festivalovými doprovodnými akcemi.

Nahlédněte do ateliérů výtvarníků Pražské jaro Art Salon

Milan Grygar

je hlavním představitelem domácí poválečné výtvarné scény. Od poloviny šedesátých let 20. století se věnuje tvorbě založené na základě akustického vjemu. Od druhé poloviny devadesátých let se soustředí zejména na cyklus Antifony, na kterých pracuje do současnosti. Antifona je hudební forma odvíjející se od liturgického verše. Umožňuje vyjádřit vztah dvou zvukových prvků střetávajících se v jednom prostoru a čase, většinou radikálně kontrastních, ale přitom jistým způsobem vzájemně si vyhovujících. Jde o vizuální přepis zvukové události. Na podstatě vizuálního kontrastu a zvukové artikulace je založen také obraz z této poslední série Antifon. Červená a černá zachycuje a komentuje souzvuk zdrojové skladby – verše. Autor pracuje velmi precizně a promyšleně s kompozicí. Zdánlivá nahodilost neplatí. Právě barevnost a její kontrast, se kterou Milan Grygar začal pracovat po roce 2005, vnáší do původně monochromních pláten možnosti prostorových vztahů.

Petr Nikl

je jednou ústředních postav české kultury posledních pětatřiceti let. Jeho autorské rozpětí je nebývalé – od malby, ilustrace, divadelní tvorby, herectví nebo hudební tvorby. Je držitelem celé řady významných cen. Umělec kombinuje klasické malířské postupy s konceptuálním přístupem. Oba postoje jsou rovnocenným prostředkem vyjádření, který se střídá v čase. V obraze Moje Má vlast navazuje na konceptuální přístup, který poprvé použil při příležitosti úspěšné výstavy Hra o čas (Galerie hl. m. Prahy, 2013). Do prostoru obrazu, který si rozdělil na šest segmentů, nanáší inkoust a tuš o šesti barvách. Ty následně po plátně roznášejí mechanizovaní broučci, kteří vytvářejí finální podobu díla. Autor pojímá obraz jako vizuální přenos Mé vlasti, v němž je každá z šesti barev (podle počtu částí symfonické básně) výslednicí subjektivního náhledu na vnímání zvuku. Barvy umístil Petr Nikl v částech obrazu, které odrážejí náladu a osobní vztah-vazbu k tématu. Zbytek je dílem specifické nahodilosti a určitého osudu mírně odvislého od času, prostoru a specifik jednotlivého prostředí.

Ivan Pinkava

je předním českým fotografem, kterého pro jeho přístup k fotografii a zejména její tvorbě vyhledávají také sběratelé malby. Je zastoupen v řadě zahraničních referenčních sbírek. Jeho fotografie jsou promyšlené, umělecky dokonale zpracované a precizní. Zásadní myšlenkovou podstatou je zachycení emoce. Umělec pracuje především s motivy vlivu času a s jemnými narušeními obecně zažitých vizuálních zkušeností. Obejde se bez přebujelých gest. Redukce výrazu a formy je pro něj více než okázalé vyústění obsahu. Ve fotografii My Fatherland reflektuje svůj vztah k „Mé vlasti“ jako symbolu, který podrobuje vlastnímu zkoumání. Téma zhušťuje do konceptuální podoby jednotlivých temných fragmentů instalovaných v typickém tvůrčím prostředí. Rozehrává nevyřčený příběh, který v náznacích komentuje osobní vztah, nebo lépe nazírání na podstatu sebe sama, své vlasti a existence obecně. Fotografie My Fatherland vznikne v omezené sérii tří kusů.

Jakub Roztočil

přistupuje k obrazu velmi specifickým a autentickým způsobem. Obraz je v jeho podání jakousi ojedinělou kombinací sochy a malby, kdy obě média fungují na bázi hudebních tracků. Jak on sám říká, vytvořil jakýsi „boží prst“, s jehož pomoci realizuje své vizuální experimenty. Vymyslel a sestrojil stroj, který nanáší barvu na plátno pokryté tenkou vrstvou vody na základě zdrojové hudební skladby, do které autor libovolně, avšak promyšleně vstupuje, čímž ovlivňuje výslednou podobu obrazu. V obraze No. 78 autor poprvé pracuje s barevným spektrem šesti výchozích barev, což je počet symfonických básní Mé vlasti. Autor svým konceptuálním jazykem převádí zvukový obsah Smetanovy Mé vlasti do v zásadě typické podoby své předchozí zažité tvorby, která vzniká v omezených a uzavřených sériích. V podání Jakuba Roztočila jde zjednodušeně řečeno o malbu – a zároveň objekt a zvukový záznam – který přechází do autonomního díla.

Ira Svobodová

Koncentrovaná, citlivá a precizní malba Iry Svobodové si našla v posledních letech pevné místo na domácí nefigurativní scéně. Prostřednictvím galerií a veletrhů se prosadila i v zahraničí, její díla jsou zastoupena v mnoha sbírkách v USA, Rakousku nebo Norsku. Ira Svobodová se ve své tvorbě často inspiruje vážnou hudbou. Obecně vzato rytmus (který vnímá stejně v hudbě jako v poezii) a jeho citlivý přenos se v autorčině díle uplatnily v minulých sériích nejviditelněji v modelaci stuhy, která vychází z tvarosloví kruhu, jenž byl ústředním motivem série Void. Obraz Šárka je inspirován jednou ze šestice symfonických básní Smetanovy Mé vlasti. Číslice šest se uplatňuje v počtu kopí, okolo nichž je modelována stuha, která je vizuálním kódem k původní tónině. Obraz Šárka je obecně mimořádnou a nebývale vzácnou syntézou jak technické, tak obsahové zkušenosti autorky.

Daniel Vlček

se v minulosti etabloval jako výrazný představitel hudební a performativní scény (skupiny Reverend Dick nebo Guma Guar). Následně se s kolegy aktivně podílí na klubové a galerijní scéně (galerie Ferdinanda Baumana a Berlínskej model). Postupně se stále více profiluje jako malíř a konceptuální umělec pracující s vizuálním zachycením zvuku. Je autorem zvukových instalací a experimentálních projektů, v nichž sbírá a zachycuje specifické a často podprahové zvuky pro účely vlastních výtvarných programů. V malbě se zvuku dotýká zcela zásadním a formálním způsobem. Vyvinul specifický a autentický postup, kdy mu jako matrice slouží vinylové desky Mé vlasti, které svým průměrem určují základní grafické poměry díla. Malby vznikají promyšleným vrstvením a překrýváním jednotlivých vizuálních plánů. Každý obraz je tak neopakovatelnou specifickou událostí, která se odvíjí od technologických nuancí, přesnosti provedení a specifických vazeb mezi vrstvami barev, podkladu a plátna.