Lidé musí snít!

Afrika 2. poloviny 20. století dala světu několik pozoruhodných žen: političku Gisèle Rabesahalu, spisovatelku Mariamu Ba nebo zpěvačku Miriam Makebu, která se stala ženským symbolem boje proti apartheidu. Vy jste se s Miriam Makebu setkala, že?

Ano, měla jsem to štěstí. Byla to úžasná osobnost. Žila tehdy ve Švédsku. Když jí zemřela matka, nemohla se z politických důvodů vrátit do Jihoafrické republiky. Jste-li nuceni nedobrovolně opustit svou zemi, odevzdáte ze sebe tolik, že se to ani nedá popsat. Když jsem se už jako dospělá rozhodla odejít do exilu, modlila jsem se z celého srdce, abych ještě někdy viděla své rodiče a sourozence. Vzpomínám si, že můj první rok ve Francii byl velice těžký, strašně se mi stýskalo a plakala jsem každý den.

Na své životní cestě jste se potkala i s Nelsonem Mandelou, dokonce jste se stala ambasadorkou jeho nadace 46664. Jak jste se potkali?

V roce 2003 organizoval Peter Gabriel koncert pro nadaci 46664. Když jsem přijela na Robben Island, kde byl Mandela od roku 1964 vězněn, byla jsem ze všech těch hvězd jako Beyoncé úplně v šoku. Mandela ke mně tenkrát přišel a řekl mi: „Pojď sem, má dívenko.“ Říkala jsem si: „Pane Bože proč zrovna já?“ Chňapnul po mně, dal mi ruku kolem ramen a zeptal se: „Odkud jsi?“ „Z Beninu.“ „Budeš dnes večer zpívat?“ „Ano.“ „Budeš zpívat něco, na co se bude dát tančit? Protože já miluji tanec!“ „Může být.“ „Teď vím, že ta show bude skvělá.“ Když pak zemřel, nechtěla jsem tomu uvěřit. Pamatuji se, jak jsem šla spát s tím, že to nemůže být pravda. Až ráno jsem si uvědomila, že je to skutečné. Nezúčastnila jsem se pohřbu, protože Mandela byl velmi skromný člověk, jenž se spíše uchyloval do soukromí. Ale týden na to se konal koncert, na kterém vystoupilo mnoho afrických muzikantů a kde jsme uctili jeho památku. Bylo to smutné a zároveň radostné. Takový byl Mandela.

Jaké bylo vaše první setkání s klasickou hudbou?

Tuto „květinu“ se u nás doma snažil zasadit můj otec. Má první reakce tehdy byla: „Co je tohle za hudbu? Vždyť nedává žádný smysl?“ Ale táta vždycky říkal: „Budeme u nás poslouchat všechno, co na tomto světě existuje. Je zapotřebí osahat si všechny hudební styly a žánry.“ Takže kromě jiného mě už v dětství obklopovala i hudba klasická. Všechno to začalo tím, že táta hrál na banjo a jednoho dne se z jeho pokoje ozvalo: ta ta ta táááá, ta ta ta táááá…

Beethovenova Pátá symfonie!

Bylo to něco tak strašného, že jsem na něj zavolala: „OK, pochopila jsem a teď si to půjdu poslechnout v originále, protože raději přetrpím skutečného Beethovena, než když ho hraješ na banjo!“ To byl můj vstup do klasické hudby. Když jsem se pak přesunula do Francie, studovala jsem dva roky klasický zpěv, zejména francouzské autory: Ravela, Offenbacha, ale také Mozarta a mnoho dalších.

Takže ke klasické hudbě vás de facto přivedl váš otec?

Byla to součást edukace, kterou nám naši rodiče dopřávali, protože chtěli, abychom se otevřeli různorodosti světa a nepřistupovali k problémům a priori s pocitem, že něco bude obtížné, dokud to sami nezkusíme. Protože kdo nezkouší, ten se neučí. I to, že hrál táta Beethovena na banjo, byl jeho způsob uvažování. Chtěl nám mimo jiné ukázat, co všechno lze podnikat s hudebním nástrojem, parodii na nekonečnost hudby. Naučil nás tak zvědavosti zabývat se i takovými věcmi, kterým zpočátku nerozumíte. Být k nim vždy otevřený a vnímat je. Líbí se ti to? Ano. Nelíbí? Nevadí, ale už ses s tím seznámil.

Vlastně vůbec netuším, jak si v Africe stojí klasická hudba, zda tam vůbec existuje?

Ano, existuje, napadá mne například Missa Luba, první klasická africká mše zpívaná v latině. Máme také symfonické orchestry – v Ghaně, Jihoafrické republice… Je to ale drahá záležitost, v Africe jen částečně financovaná z veřejných peněz, většina prostředků jde ze soukromého sektoru.

Texty z alba Lodger jsou opravdu velmi silné, občas až drásající.

Najednou jsem si uvědomila, jak často se u písní soustředíte jen na hudbu, a nikoliv na text. Takže jsem šťastná, že Philip nám tímto způsobem umožnil proniknout hlouběji do Bowieho duše, lépe pochopit jeho osobnost. Znám velmi dobře Bowieho hudbu, ale nikdy jsem tak intenzivně nevnímala jeho poezii.

Jaký je váš nejoblíbenější nástroj orchestru?

Mám velmi ráda violoncello a obecně smyčce, miluji hoboj, protože si myslím, že dovoluje naplno otevřít srdce muzikanta, lesní rohy, tympány…

Takže téměř úplně všechny!

Víte, jedna z věcí, jež mě obecně na klasické hudbě fascinuje, je, že v každé skladbě má každý nástroj svou jasně definovanou roli. A když už nemá co říct, tak ho skladatel nechá prostě zmlknout. Všechno ve službách hudby. Princip, který já osobně pokládám za zcela zásadní, ať se sejdete v jakékoliv sestavě. Nechat vyjádřit ostatní a umět se zapojovat. Hudba je jako „když kráčíte po cestě“. Někdo odbočí a po chvíli se vrátí zpět, občas přijde někdo nový a zapojí se do kolony, někdo z cesty sejde a už se nevrátí, někdo se na chvíli zastaví. Jako v životě. Pokud komponujete chytře a ovládáte zákony orchestru, tak můžete pomocí nástrojů nádherně odvyprávět celý příběh. Jako například ve druhé větě Ifè, která nese název Yemandja (bohyně moře), kde vás nástroje úplně pohltí a vy se stáváte součástí jejich příběhu. Například ve Dvanácté symfonii hrají důležitou úlohu varhany, nástroj, který velmi obdivuji, protože je těžké ho ovládnout. Když máte výborného varhaníka, je tak úchvatné s ním zpívat! Je jako chór, který propojuje můj hlas a orchestr. Vždycky jsem si myslela, že varhany doprovází jen mše, ale je to nástroj neuvěřitelných možností.

Sledujete při zpívání dirigenta?

Občas, protože to jinak nejde.

Nevadí vám, že vás někdo řídí?

Naopak! Bez dirigenta jste jako letadlo bez pilota, které je odsouzeno spadnout. Každá část skladby je jako puzzle a on dává pozor, aby do sebe všechny částečky správně zapadly. Z počátku pro mě bylo jen těžké porozumět jeho pohybům, zejména naučit se chytat začátky.

Chtěla byste někdy dirigovat?

Ne, ne! Ale ženy dirigentky miluji! Na Světovém ekonomickém fóru jsem jednou slyšela Gounodovo Ave Maria s ženou na dirigentském stupínku, nevím už přesně, která to byla, a jen jsem stála a volala: „Prosím, ještě jednou, zbožňuji to!“ Po zkušenosti s prací s orchestrem jsem najednou dokázala vnímat každý pohyb jejího těla, všechna její gesta. Ženy skutečně dokážou to samé co muži, nebo mnoho z toho. Myslím, že je velice důležité, abychom si to my ženy uvědomovaly, protože nám od narození neustále vymývají mozky tvrzeními, že tohle je práce mužů a tohle práce žen.

Máte nějaké budoucí plány na spolupráci s orchestrem?

Nevím, neplánuji! Nebo jinak: jako mnozí jiní plánuji až v momentě, kdy vím, že skutečně půjde něco udělat. V kultuře, ze které pocházím, bývá příliš velké plánování podezřelé. Lidé se pak ptají: „Jsi Bůh nebo co? Co budeš dělat, když se zítra všechny tvé plány zhatí? Máš nějakou variantu B?“ Vymýšlet něco dokola a dokola, to není můj styl, připadá mi to nudné. Mám ráda překvapení.

Sníte?

Bez snění bych nemohla žít! A navíc, sny jsou zadarmo! (Tento bonmot mě rozesměje) To je pravda! Peníze nás zabíjejí! Peníze a moc. Zabíjejí více než, kdyby na nás spadla atomová bomba. A sny jsou jedinou věcí, kterou proti tomu můžeme bojovat. Představte si, že byste neměla žádnou představu o vaší budoucnosti, víru, že zítra bude lépe než dnes, naději, že ve vašem životě nastane další vývoj. To je nemyslitelné. Lidé musí snít!

Co strach, že se sny nepřemění v realitu?

Smiřme se s tím! Sněme o možnostech. Protože jsme lidské bytosti. Pokud budete neustále přemýšlet o tom, že se vaše sny musí vyplnit, budete žít v obrovské frustraci. Snění nám dává určitá životní vodítka.

Stalo se vám někdy, že jste se svého snu musela vzdát?

Ne, nikdy jsem sama sebe nevmanévrovala do takové pozice a nikdy jsem nedopustila, aby mě o mé sny někdo připravil. Sny jsou pro mě jistým tříbením názorů, pomáhají mi zbavovat se nadbytečného. Vzpomínám na svou babičku, která mi kdysi řekla, že jsou to někde hluboko v nás ponořené zprávy, které čas od času vyjdou na světlo. Myslím, že není třeba nacházet v nich příliš mnoho logiky. Nesnažme se najít odpověď úplně na všechno.

Kdybyste mohla věštit z křišťálové koule, co čeká naši planetu ve 22. století?

Myslím, že ze století zamořování se posuneme do století umírněnosti a rozumu. Potřebujeme se více soustředit na humanitu. Momentálně žijeme ve velice rychlé, překotné době, kdy se ztrácíme ve světě technologií a začínáme zapomínat na druhé. Ostatně přemýšlet o těchto věcech nás donutila i pandemie. Také věřím, že v příštím století naleznou lidé opět cestu k lásce. Pro koho je láska obtížný hmyz, uchyluje se k násilí. Samozřejmě vše závisí na tom, zda tu v příštím století vůbec ještě nějací lidé budou nebo zda naše planeta bude existovat. To opravdu nevím. V každém případě příští generace bude spálena tou naší, protože naše lidství čelí velkému nebezpečenství. Prakticky kdokoliv dnes může zničit váš život na jeden klik. A to by nemělo být dovoleno. Pokud někdo zmaří něčí život a není za to potrestán, pak se tím popírají veškeré hodnoty, jež bychom měli společně sdílet. Lidé, kteří ničí, by měli po právu dostat, co si zaslouží. A pokud to nedokáže jednotlivec, pak za něj musí najít řešení a spravedlnost celá společnost. A v tom ta současná absolutně selhává.